Wikipedie

Křesťanská askeze: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
+ Pracuje se, drobné úpravy
Řádek 1:
{{Pracuje se}}
Pojem '''[[askeze]]''' má původ v [[Řečtina|řeckém]] ἄσκησις (''áskésis'') „cvičení“, které se odvozuje od řeckého slovesa ἀσκεῖν (''askeín'') „cvičit“. Askezí se v [[křesťanství]] míní metoda, v níž se snaha zaměřuje k dosažení dokonalého charakteru v [[Morálka|morálním]] a [[Náboženství|náboženském]] životě. V průběhu dějin se objevilo vícero způsobů, jak askezi uskutečňovat. Společným jmenovatelem všech metod je sebezapření, odříkání a přijetí utrpení.<ref>DE FIORES, Stefano a Tullo GOFFI. Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s. 40-41. ISBN 80-7192-338-9.</ref> Konkrétně se může jednat o stravovací omezení, zdrženlivost vůči majetku, opanování sexuality.<ref>FRANK, Karl Suso. ''Dějiny křesťanského mnišství''. 1. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2003. Pietas benedictina, s. 14. ISBN 80-902682-8-5.</ref> Na askezi se hledí jako na prostředek duchovního pokroku.<ref>''Katechismus katolické církve''. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995, s. 499. ISBN 80-7113-132-6.</ref> Slouží k dosažení nejvyššího cíle, lásky.<ref>BIANCHI, Enzo. ''Klíčové pojmy křesťanské spirituality''. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 18. ISBN 978-80-7195-326-5.</ref>▼
 
▲Pojem '''[[askeze]]''' má původ v [[Řečtina|řeckém]] ἄσκησις (''áskésis'') „cvičení“, které seje odvozujeodvozeno od řeckého slovesa ἀσκεῖν (''askeín'') „cvičit“. Askezí se v [[křesťanství]] míní metoda, v níž se snaha zaměřuje k dosažení dokonalého charakteru v [[Morálka|morálním]] a [[Náboženství|náboženském]] životě. V průběhu dějin se objevilo vícero způsobů, jak askezi uskutečňovat. Společným jmenovatelem všech metod je sebezapření, odříkání a přijetí utrpení.<ref>DE FIORES, Stefano a Tullo GOFFI. Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s. 40-41. ISBN 80-7192-338-9.</ref> Konkrétně se může jednat o stravovací omezení, zdrženlivost vůči majetku, opanování sexuality.<ref>FRANK, Karl Suso. ''Dějiny křesťanského mnišství''. 1. vyd. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 2003. Pietas benedictina, s. 14. ISBN 80-902682-8-5.</ref> Na askezi se hledí jako na prostředek duchovního pokroku.<ref>''Katechismus katolické církve''. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995, s. 499. ISBN 80-7113-132-6.</ref> Slouží k dosažení nejvyššího cíle, lásky.<ref>BIANCHI, Enzo. ''Klíčové pojmy křesťanské spirituality''. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 18. ISBN 978-80-7195-326-5.</ref>
 
== Kořeny ==
Prvky askeze, které se vykládají jako křesťanské, se poprvé nacházejí v [[Egypt|Egyptě]] a [[Sýrie|Sýrii]]. Avšak ani v těchto zemích se nejedná o původně křesťanskou formu askeze. Její kořeny sahají do prostředí myšlení řeckého, později [[Helénistický svět|helénistického]] ([[Démokritos]], [[Aristotelés]], [[Díogenés ze Sinópé]], Musonios),<ref>LEIPOLDT, Johannes. ''Griechische Philosophie und frühchristliche Askese''. Neuvedeno. Berlin: Akademie-Verlag, 1961. Berichte über die Verhandlungen der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig, s. 3-4. ISBN neuvedeno.</ref> i světa židovského. V řeckém prostředí asketickými projevy prosluli [[Pythagoreismus|pythagorejci]] (např. o [[Pythagoras|Pythágorovi]] se traduje, že nejedl maso a boby) a orfikové (byli známí vegetariánstvím, ale i dalšími asketickými praktikami). Oba směry nahlížely na tělo jako „hrob duše“. Na toto téma později navazuje [[Platón]]. V židovství asketické snahy vyvstávají na pozadí vzedmuté apokalyptiky. Jedním takovým směrem, o kterém píše [[Filón Alexandrijský]] ve spise ''De vita contemplativa'', byli therapeuté žijící asketickým životem v blízkosti Alexandrie.<ref>FRANK, s. 14-15.</ref> Mezi sebou měli také starší ženy žijící zdrženlivě.<ref>BROWN, Peter. ''Tělo a společnost: muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství''. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, s. 40. ISBN 80-85959-72-0.</ref> Jiným židovským směrem byli [[esejci]] známí z [[Kumrán|Kumránu]] objevem jejich spisů koncem 40. let 20. století u [[Mrtvé moře|Mrtvého moře]]. [[Josef Flavius|Josefus Flavius]] je líčil jako ty, kteří si zakládali na pracovitosti, nemnohém spánku, zdrženlivosti, sebeovládání, oddělení od ostatních lidí a umývání ve studené vodě.<ref>SEGERT, Stanislav. ''Synové světla a synové tmy: svědectví nejstarších biblických rukopisů''. 1. vyd. Praha: Orbis, 1970. Osudy, fakta, objevy. Str. 180-181 ISBN Neuvedeno.</ref> Vypadá to, že u esejců byl do určité míry rozšířený celibát.<ref>BROWN, Peter. ''Tělo a společnost: muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství''. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000, s. 39. ISBN 80-85959-72-0.</ref> Na podobu křesťanské askeze měl vliv i [[stoicismus]], který nabádal ke zdrženlivému způsobu života -– omezování v jídle, oblečení, bydlení a majetku, snášení horka a zimy, tvrdého lůžka, dobrovolné zříkání se příjemných věcí, ochota ke snášení obtíží, přísné nároky na manželství, nebo dokonce zřeknutí se manželského života vůbec.<ref>FRANK, s. 15-16.</ref> Asketickým životem se vyznačoval také vliv [[Kynismus|kynické školy]]. Asketickou morálku shrnovala do krajní prostoty, přezíravosti k většině žádostí a potřeb života kromě těch nejzákladnějších, do výsměchu všem konvencím či náboženským předsudkům.<ref>ASMUS, Valentin Ferdinandovič. ''Antická filozofie''. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1986. Členská knižnice, s. 131. ISBN Neuvedeno.</ref> V neposlední řadě sehrál svoji roli v utváření křesťanské askeze [[gnosticismus]]. Alespoň některé jeho proudy zastávaly askezi plynoucí z odmítání hmotného světa v podobě naprostého odmítnutí sexuality a plození potomstva.<ref>CHALUPA, Aleš. ''Gnosticismus''. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 23. ISBN 978-80-210-6507-9. Dostupné také z: <nowiki>http://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/128598</nowiki></ref>
 
== Křesťanská askeze ve starověku ==
Řádek 22 ⟶ 24:
Antiochijský biskup [[Ignác z Antiochie|Ignatios]] na počátku 2. století nabádá Kristovy následovníky s důrazem na jednotu (''Ignatios Polykarpovi 1:2''), aby ke zdrženlivosti přistupovali rozvážně. Přál si, aby společností prostupovala spořádaná [[sexualita]].<ref>BROWN, s. 55.</ref> Ignatios vybízí (''Ignatios Polykarpovi 5:2''), je-li kdo schopen si uchovat zdrženlivost a pohlavní nedotčenost, aby se tím nechlubil.<ref>LEIPOLDT, s. 40.</ref> Ženám Ignatios přikazuje, aby byly spokojené se svými muži.<ref>WOGAMAN, s. 31.</ref> [[Církevní otcové|Církevní otec]] [[Justin Mučedník]], působící po roce 140 v Římě, se v ''Apologii'' dedikované císaři Antoninovi Piovi dovolává sexuální zdrženlivosti mnoha křesťanů pokročilého věku coby důvodu pro vážnost křesťanství. Zde začíná vyrůstat ideál úplné sexuální zdrženlivosti.<ref>BROWN, s. 36, 56.</ref> [[Irenej z Lyonu|Irenej]], křesťanský teolog a lyonský biskup, má za současníka [[Melitón ze Sard|Melitóna ze Sard]], který byl [[Eunuch|eunuchem]].<ref>BROWN, s. 62.</ref>
 
První významný latinsky píšící významný křesťan,[[Tertullianus|Tertullianus,]] žijící na přelomu 2. a 3. století hledá kritérium pro opravdový dar proroctví. Protože se mu vyhne [[Mučedník|mučednický]] osud, který by ho stvrdil (jako např. v příběhu [[Perpetua|Perpetuy]]), ztotožní obdarování Duchem se sexuálním odříkáním. Sexuální abstinence má v jeho pojímání za důsledek nastřádání si svatosti. Tertullianus se stal obhájcem dlouhých postů a sexuální abstinence.<ref>BROWN, s. 68.69.</ref> Příklon k [[Montanismus|montanismu]] učiní Tertullianovy asketické názory ještě rigidnějšími.<ref>HAZLETT, Ian. ''Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600''. 1. vyd. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2009, s. 140. ISBN 978-80-7325-159-8.</ref>
 
V průběhu 2. století sílí v křesťanských obcích tendence vnímat sexuální abstinenci jako výraz očekávání brzkého Kristova příchodu. Sexuální aktivita spojená s rozením potomstva byla považována za potvrzení vlády smrti. Ukončení její vlády proto vede k zřeknutí se a vymanění se z působení sexuálního pudu. Tak se v [[Markión|Markiónově]] učení setkáváme s dualismem hmoty a ducha s výrazným sociálním rozměrem.<ref>BROWN, s. 73-77.</ref> Markión spatřuje ve starozákonním Stvořiteli opak toho, který přišel v Kristu. Zlý Bůh stojí proti Bohu dobrému.<ref>FRANZEN, August. ''Malé církevní dějiny''. 2. opravené a doplněné vydání. Praha: Zvon, české katolické nakladatelství, 1995, s. 43. ISBN 80-7113-119-9.</ref> V Ježíšovi jsou lidé povoláni ke svobodě a jako svobodní se dokáží zřeknout pout rodiny i odepřít si manželský život. [[Apologeta]] [[Tacián Syrský]], sdílející stejný pohled na sexuální abstinenci jako Markión, se k ní klonil proto, aby člověk mohl žít s [[Duch svatý|Duchem svatým]]. Ideálním svazkem je podle Taciána ''„sňatek“'' s Duchem. Tak se člověk vrací k původní blízkosti s Bohem z rajské zahrady.<ref>BROWN, s. 77-79.</ref> Nejen Tacián se dotknul výkladu Genese. Pro křesťany její úvodní pasáže sloužily k ospravedlnění asketismu.<ref>HARRIES, Richard a Henry MAYR-HARTING. ''Dva tisíce let křesťanství''. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2010, s. 34. ISBN 978-80-7325-221-2.</ref>
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Křesťanská_askeze“