Otevřít hlavní menu

Změny

Odebráno 121 bajtů ,  před 3 lety
drobné úpravy
| místo odpočinku = [[Klášter Fontevrault|Fontevraultské opatství]]
}}
'''Jindřich II. Plantagenet''' (nazývaný také někdy ''Jindřich II. z Anjou'' ({{vjazyce|en}} ''Henry Plantagenet'', ''Henry FitzEmpress'', [[5. březen|5. března]] [[1133]], [[Le Mans]] – [[6. červenec|6. července]] [[1189]], [[hrad Chinon]]) byl anglický král, první ze tří synů hraběte [[Geoffroy V. z Anjou|Geoffroye z Anjou]] a [[Matylda Anglická|Matyldy]], dcery anglického krále [[Jindřich I. Anglický|Jindřicha I.]] Jako dědictví po otci získal velké územní zisky ve [[Francie|Francii]] a zároveň významné postavení v evropské politice. Osudným se Jindřichovi stal spor s [[Tomáš Becket|Tomášem Becketem]] a také boj jeho synů o nástupnictví. I přesto patří Jindřich II.Patří k nejvýznamnějším panovníkům v anglické historii.
 
== Život ==
Jindřich byl popisován jako energický a [[charisma]]tickýcharismatický muž, který velmi brzy proslul jako [[vojevůdce]] i jako dobrý panovník. Jeho největší chybou byl velký neklid, který ho nutil k neustálé činnosti, a také prchlivost, kterou zdědil po otci a která byla typická i pro většinu jeho potomků. O [[Plantageneti|předcích]] z otcovy strany se hovořilo jako o mužích s ''návaly černého vzteku'' a původem od [[Meluzína (mytologie)|Meluzíny]], [[Satan]]ovy dcery.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Lebe | jméno = Reinhard | titul = Království jako věno | počet stran = 208 | vydavatel = Brána | místo = Praha | rok = 1999 | strany = 57 | isbn = 80-7243-059-9}}</ref> Kvůli své zálibě v prostém šatstvu získal přídomek ''Krátký plášť''.<ref name="Obermaier18">{{Citace monografie
| příjmení = OBERMEIER
| jméno = Siegfried
[[Soubor:Jindra Eleonora.jpg|vlevo|náhled|upright|Jindřich a Eleonora ''(Kroniky ze Saint-Denis)'']]
 
Svůj nárok na anglický trůn, který zdědil po své matce, si musel nejprve vybojovat. V době jeho dětství ovládal Anglii bratranec jeho matky, [[Štěpán&nbsp;III. z&nbsp;Blois]], který trůn uzurpoval na její úkor. Hned po Štěpánově nástupu roku 1135 propukla v zemi [[občanská válka]], kterou se podařilo ukončit až roku 1153, kdy dvacetiletý Jindřich porazil Štěpána a jeho spojence a přinutil ho podepsat [[mír]]ovoumírovou dohodu. Štěpán jmenoval Jindřicha svým nástupcem místo svých potomků a když o rok později zemřel, Jindřich nastoupil na trůn. Svým příchodem upevnil v Anglii dominantní postavení francouzské kultury.<ref name="Morgan101">{{Citace monografie | jméno=Kenneth O. | příjmení=Morgan | titul=Dějiny Británie|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny | místo= Praha | rok=1999 | jazyk = |strany=101|isbn =80-7106-347-9|poznámka = dále jen ''Dějiny Británie''}}</ref>
 
Po smrti svého otce zdědil Jindřich rozsáhlé území v severní Francii, za která musel složit [[Léno|lenní]] přísahu francouzskému králi [[Ludvík VII. Francouzský|Ludvíku&nbsp;VII.]] Tak se prý setkal s o jedenáct let starší [[Eleonora Akvitánská|Eleonorou Akvitánskou]], která byla Ludvíkovou manželkou. Eleonora byla nejbohatší dědičkou té doby – patřila jí [[Akvitánie]] a [[Poitou]] na jihu [[Francie]] – a byla prý i nejkrásnější ženou, která v té době žila. Roku 1152 se Eleonora rozvedla s francouzským králem z důvodu příliš blízké příbuznosti. Vrátila se na své panství v Akvitánii a tam se o dva měsíce později bez králova svolení, které bylo nezbytné, provdala za Jindřicha, se kterým byla v podobně blízkém příbuzenském vztahu jako s Ludvíkem. Jindřich tak ve svých rukou shromáždil mnohem větší území, než měl k dispozici francouzský panovník.
{{Citát|... území, nad nímž vládli Jindřich a Eleonora, zahrnovalo západní část dnešní Francie, rozprostíralo se po celém francouzském pobřeží podél Lamanšského průlivu a Atlantiku, od ústí Bresle až po břehy řeky Bidassoa, za Bayonne...<ref name="Kar193" />}}
O rok později se stal anglickým následníkem a roku 1154 byl spolu s Eleonorou korunován anglickým králem. Roku 1170 jmenoval spoluvládcem v Anglii svého nejstaršího žijícího syna [[Jindřich Mladík|Jindřicha Mladíka]]. Nechal ho korunovat za krále, ale spoluvláda byla jen formální. Ve skutečnosti si Jindřich&nbsp;II. veškerou moc i nadále podržel pro sebe. Se svým nejstarším synem měl pak řadu sporů a ozbrojených konfliktů. Jindřichovým úhlavním nepřítelem byl ale francouzský král [[Ludvík&nbsp; VII.]] Jejich vztahu nepřispělo ani to, že Eleonora, která Ludvíkovi dala jen dvě dcery, porodila Jindřichovi osm dětí, z toho pět synů. Po smrti Ludvíka&nbsp;VII. se stal francouzským králem Ludvíkův syn [[Filip&nbsp;II. August]], který po Jindřichovi&nbsp;II. rovněž vyžadoval lenní poslušnost, což se ale hrdému králi Anglie příliš nezamlouvalo. Jindřich&nbsp;II. byl na území Anglie suverénním vladařem, přes své državy ve Francii byl ale stále [[vazal]]em krále [[Francie|francouzského]]. Byl ale vazalem velmi mocným, jelikož francouzský král Filip&nbsp;II. August vládl ve Francii menšímu území než Jindřich&nbsp;II. Tyto územní spory vedly k řadě válečných střetů mezi oběma panovníky, přičemž [[Filip&nbsp;II. August]] obratně využíval mocenských ambicí všech Jindřichových synů a štval je proti otci.
{{citát|Od Ďábla jsme přišli a k Ďáblu se vrátíme...|''[[Richard I. Lví srdce|Richard Lví srdce]]''<ref name="Haskins126">{{Citace monografie | jméno=Charles Homer | příjmení=Haskins| titul=Normani v evropských dějinách|vydavatel=H+H | místo= Jihlava | rok=2008 | jazyk = |strany=126|isbn =978-80-7319-071-2}}</ref>}}
 
=== Spor s arcibiskupem ===
[[Soubor:Jindra Becket.jpg|náhled|upright|Král a Tomáš Becket ''(středověká iluminace)'']]
Jindřich za své vlády pobýval střídavě na svých panstvích v Anglii i Francii, jeho předním zájmem bylo ale obnovení pořádku v Anglii. Musel se postarat o nápravu škod, vzniklých válkou a Štěpánovou vládou. Obnovil státní správu, zreformoval soudnictví a také omezil pravomoci církve. Roku 1164 byly podepsány tzv. [[Clarendonské úmluvy]], v nichž se šlechta i církev zavázala k návratu k zákonům, které byly platné před Štěpánovým nástupem na [[trůn]].
 
Do [[Opozice (politika)|opozice]] se ale postavila [[církev]], která se nechtěla vzdát [[Privilegium|privilegií]], která za války získala. V čele stál [[arcibiskup canterburský]], [[Tomáš Becket]], který byl dříve Jindřichovým [[kancléř]]emkancléřem a blízkým přítelem. Po jeho jmenování arcibiskupem, o které se Jindřich osobně zasadil, jejich vztah ochladl a Becket se v zájmu církve obrátil proti králi. Tento spor se táhl až do roku 1170, kdy byl arcibiskup v Canterbury zavražděn královými družiníky. Není jisté, zda se tak stalo na králův příkaz či nikoli, obvinění z jeho vraždy se ale Jindřich už nikdy nezbavil. Becket se za svoje [[Mučedník|mučednictví]] dočkal [[svatořečení]] a [[Canterbury]] se stalo jedním z nejslavnějších [[pouť|poutních míst]].
[[Soubor:JIndrich Eleanor Fontevrault.jpg|náhled|vlevo|upright|Nákres náhrobku ve Fontevrault]]
Po Beckettově smrti začalo Jindřichovo postavení upadat a jeho pozice už nebyla nikdy tak pevná. Nakonec se proti němu postavili i jeho synové, které silně podporoval nový francouzský král [[Filip&nbsp; II. August]] a také Jindřichova manželka.
{{Citát|...tři Jindřichovi synové, prvorozený Jindřich, Richard z Poitou a Geoffrey z Bretaně se proti svému otci vzbouřili a spojili se s francouzským králem Ludvíkem. To králi přidělalo starosti, jaké do té doby nepoznal, a jeho synové mu pak působili bolest až do poslední chvíle jeho života...|''[[Gerald z Walesu]]''<ref name="Gerald44">{{Citace monografie | příjmení = z Walesu | jméno = Gerald | odkaz na autora = Gerald z Walesu | titul = Putování Walesem/Popis Walesu | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2008 | stránky = 44 | isbn = 978-80-257-0102-7|poznámka = dále jen ''Putování Walesem''}}</ref>}}
Roku 1183 zemřel Jindřichův následník a na jeho místo nastoupil [[Richard I. Lví srdce|Richard]], později zvaný Lví Srdce. Jeho mladší bratři Geoffrey a [[Jan Bezzemek]] se ale nechtěli smířit s bratrovou vládou a tak se mezi nimi rozpoutal boj o moc. Richard byl podporován matkou, král Jindřich stranil nejmladšímu Janovi a střídavě svou podporu všem [[kandidát]]ům na trůn projevoval [[Filip&nbsp;II. August]]. Když mu Richard složil lenní přísahu za kontinentální území a pak se na stranu francouzského krále přiklonil i Jan, Jindřich&nbsp;II. Plantagenet už byl na konci sil. Byl donucen podepsat mírovou dohodu s Filipem a smířit se se svými syny. Krátce potom roku 1189 opuštěný a zrazený zemřel, po smrti byl pohřben nahý, protože jej služebnictvo o všechno obralo.
 
{{Citát|Snad proto, že Bůh chtěl potrestat vraha Tomáše Becketa a potomka satanovy dcery – víly Meluzíny...|''Gerald z Walesu''<ref name="Paní23">{{Citace monografie | příjmení = Duby | jméno = Georges | odkaz na autora = | titul = Vznešené paní z 12.&nbsp;století. I, Heloisa, Aliénor, Isolda a další | vydavatel = Atlantis | místo = Brno | rok = 1997 | počet stran = 126 | isbn = 80-7108-152-3 | poznámka = Dále jen ''Vznešené paní 12. století'' | strany = 23}}</ref>
|9 = [[Bertrada z Montfortu]]
|10 = [[Eliáš I. z Maine]]
|11 = MatildaMatylda ze Château-du-Loire
|12 = [[Vilém I. Dobyvatel]]
|13 = [[Matylda Flanderská]]