Dějiny Ruska: Porovnání verzí

[[Soubor:022 Pilgrims buying candlessr.jpg|náhled|vpravo|Ruští poutníci kupují svíce, obraz z roku [[1870]]]]

Počátek '''dějin Ruska''' lze řadit do raného středověku. Roku [[882]] dobyl kníže [[Oleg]], jenž byl skandinávského původu, významné město [[Kyjev]] a položil tak základy státnímu útvaru zvanému [[Kyjevská Rus]]. Ta udržovala obchodní styky s dalšími evropskými státy, především s [[Byzantská říše|Byzancí]]. Odtud také přijal kníže [[Vladimír I. Svatý|Vladimír]] [[křesťanství|křesťanskou]] víru. Kyjevská Rus nadále prosperovala, avšak systém nástupnictví a státní správy umožnil regionálních vládcům získat větší moc na úkor kyjevských knížat.<ref name="svank17">{{Citace monografie

== Východní Slované ==

{{viz též|Kyjevská Rus}}

Východní Slované sídlili v oblasti mezi řekami [[Visla|Vislou]] a [[Don]]em. Přes jejich území vedlo mnoho obchodních cest do [[Byzantská říše|Byzantské říše]], v jejichž blízkosti vznikala opevněná hradiště. První zprávy o Rusi a Rusech pocházejí z 6. století. Roku [[882]] dobyl novgorodský kníže Oleg z rodu [[Rurikovci|Rurikovců]] [[Kyjev]], nejvýznamnější město na jihu, a založil [[Kyjevská Rus|Kyjevskou Rus]]. Při vývoji ruského státu hrály významnou úlohu vojenské výpravy vůči Byzancii, díky kterým se podařilo navázat hospodářské a kulturní styky s Byzancií a zařadit ruský stát mezi evropské státy.{{Doplňte zdroj}} V [[10. století]] přijal vládce Kyjevské Rusi kníže Vladimír z Byzantské říše [[křesťanství]]. Obřady se konaly ve [[slovanský jazyk|slovanském jazyce]] a psalo se [[cyrilice|cyrilicí]], ze které se později vyvinula [[graždanka]]. V 11. století proběhla v Rusi řada povstání, v jejichž důsledku došlo k meziknížecím vnitřním bojům, které stát oslabily. Na počátku [[13. století]] se ve střední [[Asie|Asii]] sjednotily mongolské kmeny a pod vedením [[Čingischán]]a zahájily ničivou expanzi proti [[Čína|Číně]] a na západě přes Kyjevskou Rus do střední [[Evropa|Evropy]]. V roce [[1223]] bylo ruské vojsko poraženo Mongoly v [[bitva na řece Kalce|bitvě na řece Kalce]]. O 17 let později se Kyjevská Rus rozpadla na čtyři knížectví, když Čingischánův vnuk [[Batú]] dobyl [[Kyjev]]. V roce [[1240]] porazil na břehu řeky [[Něva|Něvy]] kníže [[Alexandr Něvský|Alexandr Jaroslavič]] (později zvaný Něvský) švédská vojska při jejich invazi do Rusi. V roce [[1242]] porazil v bitvě na Čudském jezeře [[Řád německých rytířů]].

== Moskevské knížectví ==

Koncem [[13. století]] začalo nabývat na významu [[Moskevské knížectví]]. [[Moskva]] se stala sídlem hlavy [[Pravoslaví|pravoslavné]] ruské [[církev|církve]], jejíž součástí jsou i [[jurodiví]]. Země však byla pod přímým vlivem [[Zlatá horda|Zlaté hordy]], která vznikla jako důsledek tatarsko-mongolských výbojů. Ruská knížectví musela platit jejím vládcům daň a byla na nich i politicky závislá. Roku [[1380]] využil moskevský velkokníže Dimitrij Ivanovič Donský vnitřních problémů mezi [[Tataři|Tatary]] a porazil Zlatou hordu v Kulikovské bitvě. O dva roky později však zahájili Tataři vítězné tažení proti Rusi a závislost na nich byla v ruských zemích znovu obnovena. Země byla dále roztříštěna a mezi jednotlivými knížectvími probíhaly rozbroje až do poloviny [[15. století]].

 

== Vytvoření centralizovaného státu ==

 

== Nástup Romanovců ==

 

== Rozmach Ruska v 18. století ==

{{Viz též|Ruské impérium}}

Koncem 17. století se stal ruským carem [[Petr I. Veliký]], který se pod cizím jménem Michajlov vydal roku [[1697]] s ruským „velikým poselstvem“ na cestu po [[Evropa|Evropě]]. Seznámil se s technickým pokrokem, kontaktoval se s vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky, které pozval do Ruska, aby se podíleli na celkové modernizaci země. Po návratu do Ruska musel Petr potlačit [[povstání střelců]]. Roku [[1700]] podepsal po [[Rusko-turecká válka (1686-1700)|dlouholeté válce]] s Osmanskou říší mírovou smlouvu, díky níž [[Rusko]] získalo důležitý přístav Azov. Téhož roku začal válčit se [[Švédsko|Švédskem]] o [[Baltské státy|Pobaltí]], čímž začala [[severní válka]] trvající 21 let. Již roku [[1702]] získal Petr Veliký území v ústí [[Něva|Něvy]], kde založil [[Petrohrad]], který se stal roku [[1712]] ruským hlavním městem. Roku [[1709]] zvítězil nad švédským vojskem v [[Bitva u Poltavy|bitvě u Poltavy]], čímž se mu otevřela cesta k ovládnutí Pobaltí. Válka skončila Nystadským mírem, kdy Rusku připadlo [[Livonsko]], [[Estonsko]], Ingrie a část [[Karélie]] s [[Vyborg]]em a Rusko tak pevně zakotvilo na [[Baltské moře|Baltu]]. Petr se též angažoval na [[Kavkaz]]e, kde získal podporu knížectví, která byla pod vládou [[Turci|Turků]]. Dalšími významnými počiny Petra Velikého, které umožnily rozvoj Ruska, byly jeho sociální reformy, snaha o modernizaci země, zavádění manufaktur, rozvoj školství a vědy. Byla vytvořena silná armáda, vzniklo ruské loďstvo. Po smrti Petra Velikého sice nezaznamenalo Rusko žádné velké úspěchy, ač se účastnilo [[Rakousko-turecká válka (1735-1739)|sedmé rakousko-turecké války]], ale vše se změnilo nástupem [[Kateřina II. Veliká|Kateřiny II. Veliké]]. Tato žena [[Petr III. Ruský|Petra III.]] zavedla v Rusku tzv. ''[[osvícenský absolutismus]]''.

 

Od roku [[1768]] válčilo Rusko s Osmanskou říší, která mu vyhlásilo [[Rusko-turecká válka (1768-1774)|válku]]. Roku [[1770]] ruská armáda i černomořské loďstvo porazily Turky a vojska obsadila [[Krym]], a o čtyři roky později skončila pátá rusko-turecká válka podepsáním mírové smlouvy, díky níž získalo [[Rusko]] některá turecká území v Evropě a ruské loďstvo právo svobodné plavby úžinami [[Bospor]] a [[Dardanely]]. Roku [[1773]] se prohlásil Jemeljan Ivanovič Pugačov za cara Petra III. a došlo k mohutnému povstání, které skončilo až v lednu [[1775]] Pugačovovou popravou. Roku [[1780]] byla z iniciativy Ruska vytvořena [[Liga neutrálních států]]. Liga požadovala proti zájmům [[Království Velké Británie|Velké Británie]] právo na svobodnou plavbu na otevřeném moři. V letech [[1787]]–[[1791]] probíhala [[Rusko-turecká válka (1787-1792)|šestá rusko-turecká válka]], po níž Rusko posunulo svoji jihozápadní hranici až k [[Dněstr]]u a potvrdilo výsledky předchozí války. Rusko se též účastnilo [[Dělení Polska|Trojího dělení Polska]], při kterém postupně získalo ukrajinská, běloruská a litevská území, kde [[Poláci]] žili v menšině, a východní část dnešního Polska. [[Rusko]] se tak na prahu 19. století stalo světovou velmocí.

 

Na počátku 19. století probíhal konflikt s Napoleonem, který podnikl [[Napoleonovo ruské tažení|do Ruska invazi]]. Po [[Vídeňský kongres|Vídeňském kongresu]] se Rusko díky územním ziskům posunulo směrem na západ, kde získalo velkou část [[Kongresové Polsko|Polska]]. Cara [[Alexandr II. Nikolajevič|Alexandra]] vystřídal [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikuláš I.]], jenž byl zcela konzervativní a prosazoval úplnou izolaci Ruska od Západu.{{Fakt/dne|20090518112611}}

 

== Rusko v 19. století ==

V [[19. století]] se v důsledku připojení severních území, [[Povolží]], [[Ural]]u, [[Sibiř]]e a [[Ruský Dálný východ|Dálného východu]], která se stala součástí Ruského impéria v [[16. století|16.]]-[[19. století]], stalo impérium mnohonárodnostním státem. Dne [[22. prosinec|22. prosince]] [[1801]] [[Pavel I. Ruský|Pavel I.]] podepsal Manifest o připojení [[Gruzie]] k Ruskému impériu zveřejněný [[18. leden|18. ledna]] [[1801]]. Připojení do značné míry přispělo k tomu, že se gruzínský národ vyhnul [[Genocida|genocidě]] a násilné asimilaci ze strany [[Turecko|Turecka]] a [[Persie]].

 

V roce [[1806]] ruská vojska napadla dunajská knížectví s cílem překazit Osmanské říši snahy o krutá zvěrstva prováděná na obyvatelstvu v [[Srbsko|Srbsku]], začala tak další rusko-turecká válka. Na Kavkaze se ruské armádě podařilo potlačit nájezd tureckých vojsk na Gruzii. Tímto krokem získali města [[Anapa]] a [[Poti]] a za Dunajem [[Orșova|Oršavu]], [[Ruse]], [[Giurgiu]], [[Turno]] a [[Pleven]]. V roce [[1811]] maršál [[Michail Illarionovič Kutuzov]] zastavil postup vojska vezíra Ahmeda Beje. O rok později ([[1812]]) byla v [[Bukurešť|Bukurešti]] uzavřena mírová smlouva, podle níž [[Ruské impérium]] získalo území [[Besarábie]].

 

Rusko bylo součástí protifrancouzské koalice už na konci 18. století. V roce 1799 však z koalice pro neshody vystoupilo. [[Alexandr I. Pavlovič|Alexander I.]] však brzy přehodnotil své stanovisko a do bojů opět zasáhl. [[2. prosinec|2. prosince]] [[1805]] se [[Napoleon Bonaparte|Napoleonovým]] vojskům podařilo porazit spojená rakousko-ruská vojska v [[Bitva u Slavkova|bitvě u Slavkova]] a Rusko zanedlouho z koalice opět vystoupilo. Po bitvě u Slavkova zůstala jediným soupeřem Francie v Evropě Anglie. Napoleon se proti ní rozhodl bojovat ekonomicky - blokádou. V roce 1812 obvinil Rusko z porušování této blokády, napadl jej a zahájil tak své [[Napoleonovo ruské tažení|ruské tažení]]. Napoleon úspěšně pronikl na ruské území, ve velké [[Bitva na Berezině|bitvě na Berezině]] si vybojoval cestu do Moskvy, tu však po jeho příchodu stihli Rusové zapálit. V následující [[Bitva u Borodina|bitvě u Borodina]] utrpěl [[Napoleon Bonaparte]] rozhodující porážku a byl z ruského území vytlačen. Ruská armáda tak nakonec odrazila útok 422-tisícového napoleonského vojska. Západní oblasti Ruského impéria v ní utrpěly značné škody. Ruská vojska pronásledovala prchajícího Napoleona, v lednu [[1813]] překročila řeku [[Němen]], vpadla do [[Prusko|Pruska]] a začala osvobozovat [[Německo]] od francouzských okupačních vojsk. Dne [[4. březen|4. března]] [[1813]] dobyli Rusové [[Berlín]] a [[27. březen|27. března]] ([[1813]]) obsadili [[Drážďany]]. Za pomoci pruských partyzánů osvobodili i [[Hamburk|Hamburg]]. Ve dnech [[16. říjen|16.]]-[[19. říjen|19. října]] [[1813]] se odehrála bitva, která do světových dějin vešla pod názvem ''Bitva národů'' nebo [[bitva u Lipska]]. V ruských dějinách je toto období známé pod názvem ''Evropský osvobozenecký pochod ruské armády''. Francouzská vojska Napoleona I. byla spojenými rusko-prusko-rakouskými vojsky poražena, a tak dne [[31. březen|31. března]] [[1814]] mohla ruská vojska vstoupit do [[Paříž]]e.

 

 

== Revoluce a přeměna v SSSR ==

[[Rusko]] se na počátku dvacátého století stále potýkalo s řadou problémů. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí v letech [[1900]]–[[1903]]. Drtivou většinu půdy drželi stále velkostatkáři, kteří využívali drobné rolníky k levným námezdním pracím, což vedlo roku [[1902]] k selským nepokojům.

 

V letech [[1904]]–[[1905]] probíhala [[rusko-japonská válka]], jejím důsledkem bylo odhalení hospodářské a vojenské slabosti ruského samoděržaví. Nespokojenost se projevila již počátkem roku [[1905]] při tzv. „[[Krvavá neděle (1905)|krvavé neděli]]“, kdy carské úřady nechaly střílet do davů bouřících se obyvatel. V červnu proběhla vzpoura na [[Křižník Potěmkin|křižníku Potěmkin]] a v prosinci vypuklo ozbrojené povstání v [[Moskva|Moskvě]]. V roce [[1914]] vstoupila země do konfliktu, který přerostl v [[První světová válka|první světovou válku]]. Revoluční tendence byly od roku [[1915]] podporovány [[Německé císařství|Německem]], které si přálo rozvrat východní fronty a vyřazení Ruska z války. Dne 8. března [[1917]] podle [[gregoriánský kalendář|gregoriánského kalendáře]] vyšlo do ulic v Petrohradě asi 90 tisíc žen, především textilní dělnice.{{Fakt/dne|20090518123728}} Již následujícího dne se demonstrace rozšířily a přerostly v [[Únorová revoluce|Únorovou revoluci]]. K demonstrantům se připojilo i vojsko a vláda byla nucena rezignovat.

 

Dne 13. března (28. února) 1917 byl sestaven dvanáctičlenný prozatímní výbor Státní dumy a vznikla [[Ruská prozatímní vláda|Prozatímní vláda]], do jejíhož čela se postavil kníže [[Georgij Lvov]]. Vojenskou moc však v Petrohradě držel ve svých rukou [[Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů|Petrohradský sovět]] pod kontrolou [[menševici|menševiků]], složený z dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Podle jeho vzoru se pak postupně ustavovaly Sověty i v dalších ruských městech. V Sovětech měly své zástupce i [[bolševismus|bolševici]] a [[eseři]]. Dne 15. března (2. března) 1917 car [[Mikuláš II. Alexandrovič|Mikuláš II.]] abdikoval a předal korunu svému bratrovi [[Michail Alexandrovič|Michailovi]], který již následujícího dne rezignoval, aniž by určil svého nástupce, čímž v Rusku skončila vláda dynastie [[Romanovci|Romanovců]].

 

Zemí již od převratu zmítala [[Ruská občanská válka|občanská válka]], od roku [[1919]] probíhala [[Polsko-sovětská válka|rusko-polská válka]], v jejímž důsledku muselo Rusko odstoupit [[Polsko|Polsku]] některá území, která získalo při [[Dělení Polska]] koncem 18. století. V období do roku [[1922]] docházelo k postupné přeměně Ruska na [[Sovětský svaz|Svaz sovětských socialistických republik]]. Ruské impérium jako takové zaniklo. Z jeho větší části vznikla [[Ruská sovětská federativní socialistická republika]], z ostatních území (Bělorusko, Ukrajina, zakavkazské a středoasijské oblasti) vznikly postupně další svazové republiky.

 

Do roku 1929 země zažívala stálý ekonomický růst na pozadí politického boje uvnitř VKS(b) a [[Nová ekonomická politika]] (dočasně umožňující soukromé podnikání) byla postupně opuštěna. Od roku 1930 byla zahájena kolektivizace (které padlo za oběť na 5 milionů lidí){{Doplňte zdroj}} a industrializace. Do roku 1931 si generální tajemník VKS(b) [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalin]] fakticky usurpoval moc ve straně, když vytěsnil ostatní členy Politbyra na druhořadé pozice. Zavraždění [[Sergej Mironovič Kirov|Sergeje Kirova]] na konci roku 1934 předznamenalo začátek stalinských represí. Vražděni už nebyli pouze nepřátelé komunistů, ale i členové samotné VKS(b). Propaganda označovala oponenty režimu (anebo jen nespokojence) za „nepřátele lidu“. Podle zprávy KGB z roku 1957 zahynulo od roku 1935 do roku 1941 19,8 milionu lidí, z toho bylo 7 milionů popraveno a zbytek zahynul v Gulagu.<ref name="svank379"> Švankmajer, str. 379</ref> Stalinské čistky postihly nejen mnoho příslušníků inteligence, ale i armádu, což mělo před blížícím se vojenským konfliktem fatální následky.

 

 

 

 

 

 

== Ruská federace (1990-dnes) ==

{{Aktualizovat|část}}

[[Soubor:Russian economy since fall of Soveit Union.PNG|náhled|350px|Vývoj ekonomiky [[Rusko|Ruska]] od rozpadu SSSR]]

12. června 1990 přijal Výbor lidových zástupců republiky Deklaraci o suverenitě RSFSR. 17. března 1991 bylo realizováno [[Všesvazové referendum o zachování Sovětského svazu|referendum o zachování Sovětského svazu]], jehož se účastnilo 80% registrovaných voličů. Z nich se 76,4% vyjádřily pro zachování Svazu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvním prezidentem Ruska zvolen [[Boris Jelcin]], který získal 57% odevzdaných hlasů (nastoupil do úřadu 10. července). 18. srpna 1991 skupina vysoce postavených funkcionářů uskutečnila pokus o obnovení sovětské vládní moci. Do dějin tento pokus vešel pod označením [[Srpnový puč]] a skupina iniciátorů jako Vládní výbor pro výjimečný stav. Jejich cílem bylo zrušení demokratických přeměn let 1990 - 1991. Rychlým potlačením puče zároveň selhal poslední pokus o odvrácení rozpadu SSSR. Již 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepisují Prohlášení o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS) stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 byla RSFSR oficiálně přejmenována na Ruskou federaci a v 19 hodin 38 minut nad Kremlem zavlála (namísto vlajky SSSR) ruská trikolóra.

 

Zbytky přežívající sovětské moci pak definitivně odstranily [[Ruská ústavní krize 1993|říjnové události roku 1993]]. 3 - 4. října 1993 byl ostřelován v Moskvě Nejvyšší Sovět. Těmto událostem předcházela vzájemná vyslovení nedůvěry mezi prezidentem RF [[Boris Jelcin|Borisem Jelcinem]] a Nejvyšším Sovětem. 9. října prezident zrušil pravomoci sovětů všech úrovní a v prosinci 1993 vstupuje v platnost Ústava, která novou podobu moci právně zakotvuje. Ruská federace se stala právní nástupkyní SSSR, převzala po něm místo stálého člena Rady bezpečnosti OSN a dosavadní mezinárodní smlouvy SSSR. Hlavním důvodem pro souhlas ostatních svazových republik s tímto postupem byl závazek RF převzít všechny dluhy SSSR (ačkoli obyvatelstvo Ruska tvořilo méně než polovinu všech obyvatel SSSR). Status Ruska jako obnovené federace byl formálně zakotven Federální smlouvou, uzavřenou 31. března 1992 téměř všemi subjekty federace. Nesouhlas Tatarstánu a zejména [[Čečensko|Čečenska]] byl prvním výrazem separatistických tendencí, které nový stát existenčně ohrožují a vedou k mnoha krvavým válkám. 2. dubna 1997 naopak Rusko a Bělorusko vytvářejí vzájemný svazek, který se postupně přeměnil z konfederativního vztahu na měkkou federaci podle vzoru SSSR. Pokud jde o ekonomiku, 2. ledna 1992 začala liberalizací cen radikální ekonomická reforma. Už v prvních měsících roku se trh začal naplňovat spotřebními předměty, ale v důsledku hyperinflace se životní úroveň obyvatel prudce propadla. Ve stejné době došlo v důsledku rozpadu SSSR k přerušení mnoha výrobních vazeb, což mělo negativní dopad na ekonomiku RF. Na území jiných států se ocitla většina existujících nezamrzajících přístavů, ale i námořní obchodní flotily, podstatné části bývalých svazových ropovodů a plynovodů a mnoho nejmodernějších podniků.

 

 

31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vlády [[Vladimir Putin|Vladimira Putina]]. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska (mandát obhájil v roce 2004). Státní rozpočet začal dosahovat přebytků a postupně dochází k růstu HDP, průmyslové a zemědělské produkce, rozvoji stavebnictví, růstu reálných příjmů obyvatel a ke snižování inflace.