Bezdůvodné obohacení: Porovnání verzí

'''Bezdůvodné obohacení''' (kondikce) je [[soukromé právo|soukromoprávní]] institut upravující [[smlouva|mimosmluvní]] [[závazek|závazkové]] vztahy, které vznikají, když se někdo neoprávněně obohatí na úkor druhého. Je jedním z projevů zásady soukromého''neminem právalaedere'' spočívající(nikomu v zákazu neoprávněně se obohacovat na úkor jiného,neškodit) a poskytuje ochranu majetkovým právům.<ref name="Švestka">[[Jiří Švestka]]: ''Občanské právo hmotné 2'', C. H. Beck, 2009, str. 514–528</ref> Jedná se o klasický institut soukromého práva ve všech vyspělých právních státech, nicméně jeho konkrétní obsah je vždy závislý na aktuální právní úpravě.

Účastníky tohoto vztahu zákon pojmenovává jako „obohaceného“ a „ochuzeného“. Těmito mohou být [[Fyzická osoba|fyzické]] i [[Právnická osoba|právnické osoby]] (i stát).

U bezdůvodného obohacení jde především o určitý prospěch, a to jak peněžitý nebo věcný zisk, tak ale i např. užívání cizí věci nebo výkonů (vždy však musí mít majetkovou hodnotu a musí být objektivně vyčíslitelný), které ''obohacený'' v rozporu s [[právní řád|právním řádem]] či [[dobré mravy|dobrými mravy]] získá na úkor ''ochuzeného'' a tím rozšíří svou majetkovou sféru. Kromě toho ale také může jít o nezmenšení jeho majetku, ke kterému by jinak došlo, pokud by za něj ''ochuzený'' neplnil.<ref name=":0">§ 2991 odst. 2 NOZ</ref> Nezáleží nicméně na tom, zda to obohacený [[zavinění|zavinil]], bezdůvodné obohacení vzniká objektivně přesunem majetkových hodnot, a to bezdůvodně, tedy bez právem uznaného důvodu.<ref name="Švestka" />

NOZ výslovně stanoví, že „kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil“.<ref name=":0" /> Toto ustanovení se někdy nazývá ''obecná skutková podstata bezdůvodného obohacení.'' Za účinnosti ObčZ se část právní teorie a především [[Soud|soudní]] praxe shodla na tom, že podobně koncipované ustanovení je jen legální definicí pojmu a tudíž k bezdůvodnému obohacení dojde pouze při naplnění některé z konkrétních skutkových podstat.<ref>[[Jiří Švestka]], [[Jiří Spáčil]], [[Marta Škárová]] a kol.: ''Občanský zákoník II. Komentář'', C. H. Beck, 2009, str. 1328</ref><ref name="Švestka" /><ref name="Fiala" />

Jde o jeden z nejčastějších důvodů vzniku bezdůvodného obohacení, kdy pro určité plnění od počátku neexistuje právní důvod (plnění nedluhu) nebo je plněn sice existující dluh, ale někomu jinému, než je skutečný věřitel, případně je plněno více, než dluh doopravdy činí. Zásadně k těmto případům dochází v [[Omyl|omylu]] na straně ochuzeného. Pokud by totiž plnil neexistující dluh vědomě, mohlo by jít i o [[darování|dar]].<ref name="Švestka" /> Podle soudní praxe vztahující se k ObčZ do této skutkové podstaty spadá i užívání cizího pozemku bez právního titulu (např. nájemní smlouvy)<ref>[http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/298C1571C5A8E5D5C1257A4E0067A52A?openDocument&Highlight=0, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2000, sp. zn. 30 Cdo 1789/2000]</ref> nebo užívání věci ve [[spoluvlastnictví]] podílovým spoluvlastníkem nad rozsah jeho podílu.<ref>[http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C3DAA0629BEDDB0FC1257A4E006ACA84?openDocument&Highlight=0, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/1999]</ref>

Na rozdíl od plnění bez právního důvodu zde v době plnění způsobilý a platný právní důvod byl, později ale odpadl. Např. mohlo dojít k odstoupení od [[smlouva|smlouvy]], k zániku závazku dohodou či nemožností plnění, zrušením [[Konstitutivní rozhodnutí|konstitutivního rozhodnutí]] soudu<ref>[http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/C9BBEAD3398D0A06C1257A4E0065CDF9?openDocument&Highlight=0 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005]</ref> apod.

Tato skutková podstata je obdobou skutkové podstaty zisku z nepoctivých zdrojů podle ObčZ. Jde o jednání obohaceného v tom smyslu, že protiprávně užije cizí hodnotu (např. [[Věc (právo)|věc]]). Judikatura ke staré úprávěúpravě je však použitelná i dnes. Podle ní jde především o situace, kdy je prospěch získán [[Trestný čin|trestnou činností]], nedovoleným podnikáním apod.<ref>[http://nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/422DFB75FF112F4EC1257A4E00694AF1?openDocument&Highlight=0, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006]</ref>

Odlišnost této skutkové podstaty od ostatních spočívá v tom, že nevzroste majetek obohaceného, ale že se jeho [[Aktivum (účetnictví)|aktiva]] oprostí od [[Pasivum (účetnictví)|pasiv]]. A to díky plnění třetí osobě ochuzeným, když jí měl plnit obohacený. Podmínkou je, že ochuzený takovou povinnost plnit nemá, proto např. nejde o bezdůvodné obohacení v případě splnění dluhu [[ručitel]]em.<ref name="Fiala">[[Josef Fiala (právník)|Josef Fiala]]: ''Občanské právo hmotné'', Masarykova univerzita a Doplněk, 2002, str. 382–388</ref>

Základním právním následkem bezdůvodného obohacení je povinnost obohaceného toto obohacení vydat osobě, na jehožjejíž úkor bylo získáno. V NOZ byla opuštěna koncepce, která byla důsledkem minulého chápání role státu v soukromoprávních vztazích, podle níž jestliže nebylo možné ochuzenou osobu zjistit, pak se předmět obohacení musel vydat [[stát]]u.<ref>§ 2991 odst. 1 NOZ</ref>

Vydání bezdůvodného obohacení probíhá principem tzv. ''naturální [[restituce]]'', tedy je nutno vrátit přesně to, co bylo získáno. Navíc nebyl-li obohacený v [[Dobrá víra|dobré víře]], že mu plnění náleží, musí vydat i plody a užitky z věci. Není-li dobře možné uskutečnit restituci naturální, např. v případech, kdy k obohacení došlo formou výkonů nebo pokud předmět obohacení již neexistuje, pak musí být podle principu relutární restituce poskytnuta adekvátní finanční náhrada ve výši [[Obvyklá cena|ceny obvyklé]]. Vydávající má ale právo na úhradu nutných nákladů, které na předmět svého bezdůvodného obohacení po dobu jeho [[Držba|držení]] vynaložil.<ref>§ 3005 NOZ</ref>

Bezdůvodné obohacení má [[Subsidiarita (právo)|subsidiární]] charakter. To znamená, že existuje-li jiný institut (jiná možnost, jak problém právně řešit), je třeba na prvním místě užít tento jiný institut. Bezdůvodné obohacení však není subsidiární ke všem jiným právním institutům. Jako příklad lze uvést plnění podle neplatných smluv, kdy se institut bezdůvodného obohacení užije.

=== [[Žaloba na vydání věci]] ===

Zatímco u [[Žaloba na vydání věci|žaloby na vydání věci]] (vindikace) je povinnost vydat přítomna pouze v případě nedostatku [[Dobrá víra|dobré víry]] nebo bezúplatného nabytí, u bezdůvodného obohacení existuje povinnost vydat jako povinnost obecná. Institut bezdůvodného obohacení je tedy přísnější a z toho důvodu je subsidiární k méně přísné úpravě ochrany vlastnického práva vindikací (tedy neužije se, pokud lze užít vlastnickou žalobu, podmínky viz výše). Má před vindikací přednost pouze v případě, že jde o plnění podle smlouvy neplatné nebo zrušené.<ref name=":1">Luboš Tichý: ''Bezdůvodné obohacení, základní pojmy a návrh občanského'' ''zákoníku'' in Bulletin advokacie 5/2011, str. 15</ref>

=== [[Smlouva|Smlouvy]] ===

[[Smlouva]] má jako právní důvod v našem právním řádu vyšší postavení, než zákonná úprava bezdůvodného obohacení, a má tedy přednost. Proto je bezdůvodné obohacení i k případné smluvní úpravě mezi stranami subsidiární.

=== [[Odpovědnost za škodu]]újmu ===

Účelem úpravy bezdůvodného obohacení je pouze odstranit nahromadění majetku na straně obohaceného. Institut náhrady škody[[Újma|újmy]] naopak dává prostor pro vyrovnání dalších nevýhod, které ochuzený utrpěl. To zda, byl ochuzený nějak poškozen, je pro bezdůvodné obohacení irelevantní, důležité je pouze to, zda došlo k neoprávněnému nabytí majetku obohaceným.<ref name=":1" /> Posouzení věci podle ustanovení o odpovědnosti za škoduújmu má proto přednost.

Právní úprava bezdůvodného obohacení byla v NOZ zařazena mezi „závazky z jiných právních důvodů“ (část čtvrtá, hlava IV, díl 1, § 2991 až 3005). Na rozdíl od chápání v ObčZ, podle něhož mělo bezdůvodné obohacení charakter [[Odpovědnost|odpovědnosti]] (tedy charakter závazku z protiprávního jednání), má podle současného chápání charakter závazkového právního vztahu z jiného právního důvodu.