Jurodiví: Porovnání verzí

'''Jurodiví''' ({{vjazyce2|gr|μωρός}}; {{vjazyce2|ru|юродивый}}; {{Vjazyce2|de|der Narr in Christo}}; {{vjazyce2|en|Foolishness for Christ}}), původní význam řeckého slova μωρός byl mrzák (mrzák od narození). V postupném vývoji chápání slova jde o typ radikální [[Religiozita|zbožnosti]], který se staví proti konvencím a duchovním klišé společnosti i [[Církev|církve]]. Jde o prožívání víry na veřejnosti formou určitého projevu [[Blázen|bláznovství]] s poukazováním na chyby lidí i společnosti. Ovšem cokoliv jurodivý řekne nebo udělá (ať je to sebevíce výstřední), tak to dělá na základě svého vlastního vnuknutí (svého individuálního spojení s [[Bůh|Bohem]]) a nedbá na to, co řekne společnost, nebo zda to dané okolí nějak ovlivní. Z [[Náboženství|náboženského]] hlediska jde o tzv. „[[Blázen|bláznovství]] pro [[Ježíš Kristus|Krista]]“ a je známo především v [[Rusko|Rusku]].<ref>{{Citace monografie|příjmení = FARRUGIA|jméno = Edward G|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Encyklopedický slovník křesťanského Východu|vydání = 1. vyd|vydavatel = Refugium Velehrad-Roma|místo = Olomouc|rok = 2010|počet stran =|strany = 454|isbn = 978-80-7412-019-0}}</ref> Nejznámějšími jurodivými jsou Symeon z [[Homs|Emesy]] (6. stol., [[Byzantská říše]]) a [[Vasilij III.|Vasilij Blažený]] (16. stol., [[Rusko]]; je mu zasvěcen [[Moskva|moskevský]] [[chrám Vasila Blaženého|chrám Vasilije Blaženého]]).

Počátky jurodivosti můžeme spatřovat v [[Askeze|askezi]]. [[Poustevník|Anachoreta]] chodil oděný v kůžích, nebo byl dokonce nahý, nestříhal si vlasy ani nehty, celé roky se nemyl, živil se trávou aj. a zůstávalo to předmětem jeho vlastního, hluboce intimního vztahu s [[Bůh|Bohem]]. Jurodivý je naproti tomu fenoménem měst. Zakládáním [[Klášter|klášterů]] a příchodem [[Mnich|mnichů]] do měst se stávalo, že se z jejich řad vyčlenil člověk, který opustil zdi [[Klášter|kláštera]] a jako jurodivý pak žil v příslušném kraji, nebo naopak takový člověk přišel do [[Klášter|kláštera]] a byl tam považován za [[Blázen|blázna]] a neznaboha. Tímto se principiálně změnila situace. Původní nedůtklivý postoj [[Askeze|asketů]] „nechte mě na pokoji“ byl vystřídán postojem „nenechám Vás na pokoji“ a pohrdání vůči světu se prolínalo se závislostí na něm.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=74|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> To je považováno za základ jurodivosti – apelovat na okolí (městský nebo [[Klášter|klášterní]] svět) formou [[Blázen|bláznovství]] a přivést tím ostatní k pravdě v [[Bůh|Bohu]].

Vedeni láskou k [[Bůh|Bohu]] a k bližnímu, přijali za svou [[Religiozita|zbožnost]] [[Blázen|bláznovství]] z lásky ke [[Ježíš Kristus|Kristu]]. Nejenže byli někteří z nich schopni vzdát se pohodlí a majetku, ale souhlasili s tím, aby je druzí považovali za [[Blázen|blázny]]. Tito [[Blázen|blázni]] se vymykali společenským konvencím i tomu, co bylo obecně považováno za slušné, a byli schopni činů, které budily pohoršení. Nebáli se však na druhou stranu mocným tohoto světa říkat pravdu a obžalovávalyobžalovávali ty, kdo zapomínali na Boží spravedlnost.<ref>{{Citace monografie|příjmení=BORRIELLO|jméno=Luigi, ed. et al|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník křesťanských mystiků|vydání=|vydavatel=Karmelitánské nakladatelství|místo=Kostelní Vydří|rok=2012|počet stran=|strany=212 a 213|isbn=978-80-7195-198-8}}</ref>

Nejvýrazněji se jurodivost (Юро́дство, ze staroruského výrazu юродъ — [[blázen]]) prosadila právě v [[Ruská pravoslavná církev|Ruské pravoslavné církvi]], kde byl jeho průkopníkem ve 13. století Prokopij Usťjužský, původně německý kupec, který odvrhl jmění a stal se [[Askeze|asketou]]. [[Ruská pravoslavná církev]] [[Pravoslaví#Svat.C3.AD a zem.C5.99el.C3.AD|svatořečila]] řadu jurodivých [[Prorok|proroků]] a [[Kazatel|kazatelů]], jako byli [[Vasilij III.|Vasil Blažený]] (je mu zasvěcen [[Moskva|moskevský]] [[chrám Vasila Blaženého]]), Ioann [[Moskva|Moskevský]] nebo Xenia Petěrburská. [[Nikola Salos]] je známý tím, že káral [[Car|cara]] [[Ivan IV.|Ivana IV.]] za jeho zločiny a bezbožný život. Jurodiví se jako nová kategorie laické [[Svátost|svátosti]] objevili v [[Ruská pravoslavná církev|ruské církvi]] přibližně od počátku 14. století. Jurodiví chodili polonazí nebo úplně nazí, úpěli nad osudem národa či města a neváhali se postavit i [[Car|carům]], kteří je však respektovali.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Pospíšil|jméno=Ivo et|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů|vydání=1. vyd|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2001|počet stran=|strany=302|isbn=ISBN 80-7277-068-3}}</ref> Rozkvět jurodivosti se datuje do 16. století.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=FEDOTOV|jméno2=Georgij Petrovič|titul=Svatí staré Rusi|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2011|počet stran=|strany=177|isbn=978-80-87378-76-2}}</ref> Ovšem v 17. století nastal obrat, a to hlavně kvůli [[Petr I. Veliký|Petru I.]], jenž k [[Blázen|bláznům]] pro [[Ježíš Kristus|Krista]] cítil osobní odpor.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=271|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V tomto století přestala i [[Koncil|synodální]] [[Pravoslavná církev|církev]] jurodivé uznávat a začala je pronásledovat.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=167|isbn=}}</ref> Vznikl termín ''falešná jurodivost'', který označoval jakékoliv projevy [[Blázen|bláznovství]] a výtržnosti na veřejnosti, a to především v [[Kostel|kostelech]]. JurodivýJurodiví se tak stalystali předmětem [[Pravoslavná církev|církevního]] pronásledování. Ve výnosech [[Patriarcha moskevský a celé Rusi|patriarchy Joasafa]] ze 14. srpna 1636 o přetržení rozmanitých výtržností a zlořádů v [[Moskva|moskevských]] [[Chrám|chrámech]] se říká: "A tak v době posvátných zpěvů chodí po [[Chrám|chrámech]] bezostyšní štváči po desítkách i více a působí v [[Chrám|chrámech]] veliký zmatek a nepokoj. Nadávají si v [[Kostel|kostelích]] a perou se, jiní předstírají, že jsou slabého ducha, ale pak se vidí, že mají rozum“.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=127|isbn=}}</ref> Většina jurodivých se tedy z důvodu pronásledování přidala ke straně [[Starověrci|staroobřadníků]], což je považováno za nejslavnější případ politické jurodivosti. <ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=114|isbn=}}</ref> <ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=262|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V 18. století [[Kateřina II. Veliká|Kateřina II.]] úplně pronásledování jurodivých zrušila, ale místní úřady i přesto v pronásledování dlouho pokračovaly a používaly na nich obvyklé metody mučení.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=275|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>[[Soubor:Пелевин И.А. Иоанн Грозный в келье Николы Юродивого, во Пскове.jpg|náhled|Car Ivan Hrozný a svatý blázen (jurodivý) Nicholas Salos v Pskově]]V [[Pravoslaví|pravoslavném]] diskursu znamená jurodivý pouze jediné, a to [[blázen]] pro [[Ježíš Kristus|Krista]]. [[Pravoslaví|Pravoslavné]] hledisko spočívá v přesvědčení, že člověk tohoto typu si nasazuje masku [[Blázen|bláznovství]], aby před světem skryl vlastní dokonalost, a unikl tak marnivé [[Světskost|světské]] slávě. V tomto ohledu se liší od [[Askeze|asketismu]].<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 11|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref> Ovšem [[Pravoslaví|pravoslavný]] jurodivý nebyl v žádném případě [[Hereze|heretik]] ani [[Náboženství|náboženský]] [[reformátor]], protože nikoho nenabádal, aby ho následoval, ale přímo to zakazoval. Jurodivý nebyl ani [[Mystika|mystik]], protože jeho cílem – až na výjimky – nebylo podělit se s ostatními o svou unikátní zkušenost ze setkání s [[Bůh|Bohem]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=16|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

Podle charakteristických rysů, můžeme provést analogii juridivýchjurodivých i v jiných [[Kultura|kulturách]]. [[Typologie|Typologicky]] nejblíže je jurodivému zřejmě [[svatý]] [[blázen]]. Tuto postavu zná mnoho tradičních [[Kultura|kultur]] - [[Domorodec|domorodci]] na [[Ostrov|ostrově]] [[Samoa]], [[Afrika|afričtí]] [[Masajové]] a především [[američtí indiáni]] (na severozápadě [[Spojené státy americké|Spojených států amerických]] má rysy [[Rituál|rituálního]] [[Blázen|pomatence]])''.''<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=13|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Dále ho můžeme srovnat s [[Finsko|finským]] [[Šamanismus|šamanem]], s gejltem či hrdinou [[Island|staroislandských]] [[Legenda|legend]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=13|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Jsou to osoby, které mají právo vysmívat se, [[Karikatura|karikovat]] a znesvěcovat ty nejsvětější a nejdůležitější [[Rituál|obřady]] a porušovat společenská pravidla. MájíMají svolení chovat se tak, jak se o tom žádnému obyčejnému smrtelníkovi nemůže ani zdát a při tom jsou i ve společnosti uznáváni.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=14|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

Iniciátorem jednoho celého hnutí, který by se mohl dátbýt podezřívatpodezříván z jurodivosti, byl [[František z Assisi]] (zakladatel žebravého řádu

[[Františkáni|františkánů]]). ''Jednou vešel do [[Katedrála|katedrály]] s provazem na krku, nahý, jen s bederní rouškou a nechal se před očima všech táhnout ke kameni, k němuž obvykle stavěli zločince, kteří měli být potrestáni. Sedl si na něj a začal [[Kázání|kázat]].''

Staří [[Řekové]] se stavěli k posvátné [[Blázen|bláznivosti]] s bázní, ale i s úctou.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=23|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>  V [[Starověk|antice]] se dá jurodivost přirovnat ke [[Kynismus|kynismu]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=95 až 96|isbn=}}</ref> V [[Starověké Řecko|antickém Řecku]] to byla [[Filosofie|filosofická]] [[škola]], kterou ve 4. století př. n. l. založil [[Antisthenés]] (žák [[Sókratés|Sokratův]]). Přívrženci směru [[Kynismus|kynikové]], opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi [[civilizace]], upřednostňovali skromnost a jednoduchost, snažili se vystačit si s minimem věcí.