Křesťanská askeze: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
stylistika
Řádek 15:
[[Pavel z Tarsu]] je výraznou postavou, která ovlivnila formování křesťanství. V Novém zákonu nacházíme několik listů od něj. V [[První list Korintským|Prvním listu do Korintu]] reaguje na asketické tendence, které se v korintské církvi projevily. Pavel z Tarsu se k situaci vyjadřuje, avšak nelze povědět, že by ji podněcoval. V korintském sboru ji zřejmě silněji hájily ženy ({{Citace bible|1Kor|7|4}}). Člověk by podle nich více neměl vstupovat do manželství. Existovali tu asketové (parthenoi) žijící v církvi, kteří snad svůj závazek vnímali jako věčný ({{Citace bible|1Kor|7|28}}; {{Citace bible|1Kor|7|36n}}). Jedná se pak o tzv. duchovní zasnoubení: muž a žena spolu žijí společně, avšak zdržují se sexuálního kontaktu. V přístavním městě jako Korint mohla církevní obec tímto způsobem chránit asketicky žijící ženy. Korintští nevědí, co si s daným postojem počít a ptají se Pavla ({{Citace bible|1Kor|7|1}}). Ten reaguje neočekávaně: vyjadřuje se pro askezi. Nic nepřikazuje. Pavel se při svém vysvětlení opírá o blízkost konce, který má nastat ({{Citace bible|1Kor|7|29-31}}).<ref>LEIPOLDT, s. 33.34.</ref> Pokud by Pavel mínil askezi v manželství, [[celibát]], pro celou korintskou církev bez rozdílu, nemohl by očekávat příliv pohanů do církve, o nějž usiloval. ''„Zničil by fenomén zbožného domu“'', který byl živý ve společnosti kolem něj. Pavel vnímal vlastní zdrženlivost jako obdarování při jeho poslání. Očekával, že stejný dar mohli obdržet jiní. Manželství jako dar nechápe.<ref>BROWN, s. 51-53.</ref>
 
Jeden z prvních křesťanů, [[Svatý Lukáš|Lukáš]], pisatel [[Evangelium podle Lukáše|evangelia]], je s askezí také spojován. Známý je jeho záznam Ježíšových slov o [[Mamon|mamonu]] ({{Citace bible|Lk|16|9-11}}). Pouze Lukáš mezi evangelisty přináší učedníkům požadavek na rozprodání majetku ({{Citace bible|Lk|12|33}}), vyjma vyprávění o bohatém mládenci, kterému Ježíš pověděl totéž ({{Citace bible|Mk|10|21}}). Jednou Lukáš ve svém evangeliu používá slovesa ''apotassesthai'' ({{Citace bible|Lk|14|33}}), které se tenkrát užívalo v odborné mluvě pro asketické zřeknutí se. Lukáš oceňuje ženy, které podporují Ježíšovu misii, neodmítá je ani jimi neopovrhuje,<ref>LEIPOLDT, s. 35.</ref> všímá si jich a váží si jich.<ref>JOHNSON, Luke Timothy a Daniel J HARRINGTON. ''Evangelium podle Lukáše''. Neuvedeno. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. Sacra pagina, s. 31. ISBN 80-7192-560-8.</ref>
 
=== 2. století: Ignatios, Justin, Tertullianus, enkratité, Klement Alexandrijský ===
Asketismus není v 2. století dosud tak organizovaným hnutím, jak se s ním setkáme později. Do života formující se jednotné církve se asketismus zapojí až ve 4. a 5. století. Asketismus 2. a 3. století je silně individualistický.<ref>IRVIN, Dale T a Scott W SUNQUIST. ''History of the world Christian movement''. Neuvedeno. Maryknoll, N.Y.: Orbis Books, c2001, s. 100. ISBN 1-57075-396-2.</ref> Jeden z nejstarších dochovaných tzv. řádů církve, [[Didaché]], křesťanůmkřesťanu přikazuje (4:8), aby se ve všem rozdělil se svým bratrem a neříkal, že to patří jen jemu. Držení majetku má omezení. <ref>{{Citace monografie|příjmení=Wogaman|jméno=Philip|příjmení2=|jméno2=J.|titul=Christian ethics, A historical introduction|vydání=1|vydavatel=Westminster/John Knox Press|místo=Lousville, Kentucky|rok=1993|počet stran=340|strany=28|isbn=0-664-25163-3}}</ref> Dobrovolné zřeknutí se části majetku ve prospěch druhého člověka je výrazem pokání.<ref>''Katechismus katolické církve''. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995, s. 368. ISBN 80-7113-132-6.</ref> Didaché se také zmiňuje o putujících prorocích, jakýchci asketech. Svým vzezřením a vystupováním vyjadřovali nezávislost na sociálních normách. Podle Didaché tito proroci mohli očekávat podporu v podobě stravy a ošacení od komunity, do níž přišli.<ref>JEFFORD, Clayton N. ''The Didache in context: essays on its text, history and transmission''. Leiden: E.J. Brill, 1995, s. 297-298. Supplements to Novum Testamentum. [[Speciální:Zdroje_knih/9004100458|<u><font color="#0066cc">ISBN 90-04-10045-8</font></u>]].</ref> Didaché nepřímo ovlivnilo monastickou nauku o dvou cestách, která je založena na jeho prvních pěti kapitolách.<ref>JEFFORD, s. 352-365.</ref> Dobrovolné

Antiochijský zřeknutí se části majetku ve prospěch druhého člověka je výrazem pokání.<ref>''Katechismus katolické církve''. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995, s. 368. ISBN 80-7113-132-6.</ref>biskup [[Ignác z Antiochie|Ignatios]] na počátku 2. století nabádá Kristovy následovníky s důrazem na jednotu (''Ignatios Polykarpovi 1:2''), aby ke zdrženlivosti přistupovali rozvážně. Přál si, aby společností prostupovala spořádaná [[sexualita]].<ref>BROWN, s. 55.</ref> Ignatios vybízí (''Ignatios Polykarpovi 5:2''), je-li kdo schopen si uchovat zdrženlivost a pohlavní nedotčenost, aby se tím nechlubil.<ref>LEIPOLDT, s. 40.</ref> Ženám Ignatios přikazuje, aby byly spokojené se svými muži.<ref>WOGAMAN, s. 31.</ref> Církevní otec [[Justin Mučedník]], působící po roce 140 v Římě, se v ''Apologii'' dedikované císaři Antoninovi Piovi dovolává sexuální zdrženlivosti mnoha křesťanů pokročilého věku coby důvodu pro vážnost křesťanství. Zde začíná vyrůstat ideál úplné sexuální zdrženlivosti.<ref>BROWN, s. 36, 56.</ref> V[[Irenej Ireneověz doběLyonu|Ireneus]], žijícíkřesťanský teolog a lyonský biskup, má za současníka [[Melitón ze Sard|Melitóna ze Sard]], který byl [[Eunuch|eunuchem]].<ref>BROWN, s. 62.</ref>
 
[[Tertullianus]] žijící na přelomu 2. a 3. století hledá kritérium pro opravdový dar proroctví. Protože se mu vyhne [[Mučedník|mučednický]] osud, který by ho stvrdil (jako např. v příběhu [[Perpetua|Perpetuy]]), ztotožní obdarování Duchem se sexuálním odříkáním. Sexuální abstinence má v jeho pojímání za důsledek nastřádání si svatosti. Tertullianus se stal obhájcem dlouhých postů a sexuální abstinence.<ref>BROWN, s. 68.69.</ref> Příklon k [[Montanismus|montanismu]] učiní Tertullianovy asketické názory ještě rigidnějšími.<ref>HAZLETT, Ian. ''Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600''. 1. vyd. Brno: CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 2009, s. 140. ISBN 978-80-7325-159-8.</ref>