Jurodiví: Porovnání verzí

'''Jurodiví''' ({{vjazyce2|gr|μωρός}}; {{vjazyce2|ru|юродивый}}; {{Vjazyce2|de|der Narr in Christo}}; {{vjazyce2|en|Foolishness for Christ}}), původní význam řeckého slova μωρός byl mrzák (mrzák od narození). V postupném vývoji chápání slova jde o typ radikální zbožnosti, který se staví proti konvencím a duchovním klišé společnosti i [[Církev|církve]]. Jde o prožívání víry na veřejnosti formou určitého projevu [[Blázen|bláznovství]] s poukazováním na chyby lidí i společnosti. Ovšem cokoliv jurodivý řekne nebo udělá (ať je to sebevíce výstřední), tak to dělá na základě svého vlastního vnuknutí (svého individuálního spojení s [[Bůh|Bohem]]) a nedbá na to, co řekne společnost, nebo zda to dané okolí nějak ovlivní. Z [[Náboženství|náboženského]] hlediska jde o tzv. „bláznovství„[[Blázen|bláznovství]] pro [[Ježíš Kristus|Krista]]“ a je známo především v [[Rusko|Rusku]].<ref>{{Citace monografie|příjmení = FARRUGIA|jméno = Edward G|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Encyklopedický slovník křesťanského Východu|vydání = 1. vyd|vydavatel = Refugium Velehrad-Roma|místo = Olomouc|rok = 2010|počet stran =|strany = 454|isbn = 978-80-7412-019-0}}</ref> Nejznámějšími jurodivými jsou [Https://en.wikipedia.org/wiki/Simeon&#x20;the&#x20;Holy&#x20;Fool Symeon] z [[Homs|Emesy]] (6. stol., [[Byzantská říše]]) a [[Vasilij III.|Vasilij Blažený]] (16. stol., [[Rusko]]; je mu zasvěcen [[Moskva|moskevský]] [[chrám Vasila Blaženého|chrám Vasilije Blaženého]]).

Počátky jurodivosti můžeme spatřovat v [[Askeze|askezi]]. [[Poustevník|Anachoreta]] chodil oděný v kůžích, nebo byl dokonce nahý, nestříhal si vlasy ani nehty, celé roky se nemyl, živil se trávou aj. a zůstávalo to předmětem jeho vlastního, hluboce intimního vztahu s [[Bůh|Bohem]]. Jurodivý je naproti tomu fenoménem měst. Zakládáním [[Klášter|klášterů]] a příchodem [[Mnich|mnichů]] do měst se stávalo, že se z jejich řad vyčlenil člověk, který opustil zdi [[Klášter|kláštera]] a jako jurodivý pak žil v příslušném kraji, nebo naopak takový člověk přišel do [[Klášter|kláštera]] a byl tam považován za [[Blázen|blázna]] a neznaboha. Tímto se principiálně změnila situace. Původní nedůtklivý postoj [[Askeze|asketů]] „nechte mě na pokoji“ byl vystřídán postojem „nenechám Vás na pokoji“ a pohrdání vůči světu se prolínalo se závislostí na něm.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=74|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> To je považováno za základ jurodivosti – apelovat na okolí (městský nebo [[Klášter|klášterní]] svět) formou [[Blázen|bláznovství]] a přivést tím ostatní k pravdě v [[Bůh|Bohu]].

Myšlenkou jurodivých bylo, že skutečně zbožný člověk musí odvrhnout moudrost a důstojnost jako světské mámení. Ovšem v běžných představách je jurodivost vždy spjata s [[Duševní porucha|duševní nebo tělesnou nenormálností]]. Je ovšem nutné rozlišovat jurodivost vrozenou a jurodivost dobrovolnou (pro [[Ježíš Kristus|Krista]]). To se snaží rozlišovat i [[pravoslavná církev]]. [[:en:Dimitry_of_Rostov|Dimitrij Rostovský]] objasňuje, že jurodivost je [[Mučedník|mučednictví]] z vlastní vůle, které se projevuje navenek a moudře se jím zakrývá vlastní [[ctnost]] před lidmi.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=88|isbn=}}</ref>  Pasivní částí jurodivosti je zaměření na sebe samého, [[Křesťanská askeze|asketické sebeponižování]], předstírané [[Blázen|bláznovství]], přezírání a umrtvování těla, posilované a potvrzované doslovným výkladem některých míst [[Nový zákon|Nového zákona]] aj. Aktivní část pak spočívá ve spílání světu, tj. žít ve světě mezi lidmi a poukazovat na chyby a hříchy silných i slabých bez zřetele ke konvencím společenské slušnosti. Dvě stránky jurodivosti, aktivní a pasivní, se svým způsobem vzájemně podmiňují a uvádějí do rovnováhy. Dobrovolný [[Askeze|asketismus]], život plný strázní a ústrků dává jurodivému právo spílat pyšnému a marnivému světu.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=94 a 95|isbn=}}</ref>

Vedeni láskou k [[Bůh|Bohu]] a k bližnímu, přijali za svou zbožnost [[Blázen|bláznovství]] z lásky ke [[Ježíš Kristus|Kristu]]. Nejenže byli někteří z nich schopni vzdát se pohodlí a majetku, ale souhlasili s tím, aby je druzí považovali za [[Blázen|blázny]]. Tito [[Blázen|blázni]] se vymykali společenským konvencím i tomu, co bylo obecně považováno za slušné, a byli schopni činů, které budily pohoršení. Nebáli se však na druhou stranu mocným tohoto světa říkat pravdu a obžalovávaly ty, kdo zapomínali na Boží spravedlnost.<ref>{{Citace monografie|příjmení=BORRIELLO|jméno=Luigi, ed. et al|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník křesťanských mystiků|vydání=|vydavatel=Karmelitánské nakladatelství|místo=Kostelní Vydří|rok=2012|počet stran=|strany=212 a 213|isbn=978-80-7195-198-8}}</ref>

Jurodiví nemilosrdně odsuzovali pokrytectví těch, které druzí považovali za příklady [[Ctnost|ctností]]. Týkalo se to i [[Mnich|mnichů]] a duchovních osob, zvláště pokud někdo z nich projevoval příchylnost k majetku, poctám a potrpěl si na to, aby si ho druzí vážili. Jurodivost je též návrat k [[Rané křesťanství|raně křesťanským]] ideálům, podle nichž tělesná krása pochází od [[Ďábel|ďábla]]. Proto se řídili hlasem svého svědomí a zavrhovali čistě lidskou moudrost, zvláště pak tu vyčtenou z knih. Údajně jim [[Bůh]] nahrazoval světskou moudrost vlitým poznáním a moudrostí srdce, aby jim bylo zřejmé, že tento způsob života jim byl dán jako milost. Jejich schopností bylo předpovědět to, co se stane na jiném místě nebo v budoucnu, a měli dar číst v lidských srdcích (''kardiognóze''). V tomto vědomí milosti spočíval jejich apoštolát s odvahou odkrývat pravdu mocným tohoto světa a to bylo příčinou jejich velké oblíbenosti u obyčejných lidí.<ref>{{Citace monografie|příjmení=BORRIELLO|jméno=Luigi, ed. et al|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník křesťanských mystiků|vydání=|vydavatel=Karmelitánské nakladatelství|místo=Kostelní Vydří|rok=2012|počet stran=|strany=312 a 313|isbn=978-80-7195-198-8}}</ref>

Příběhy mnoha jurodivých jsou založeny na bázi [[Legenda|legend]] a nelze doložit, zda opravdu existovali. Může to způsobovat i to, že se pohybovali v těch nejnižších společenských vrstvách, a tak o různých [[Blázen|bláznech]] vznikaly jen orálně tradované informace. Na popis životů jurodivých jako [[Svatý|svatých]] měla vliv [[hagiografie]], která popisuje jejich život a skutky a zasazuje je do historického děje.

Nejvýrazněji se jurodivost (Юро́дство, ze staroruského výrazu юродъ — [[blázen]]) prosadila právě v [[Ruská pravoslavná církev|Ruské pravoslavné církvi]], kde byl jeho průkopníkem ve 13. století Prokopij Usťjužský, původně německý kupec, který odvrhl jmění a stal se [[Askeze|asketou]]. [[Ruská pravoslavná církev]] [[Pravoslaví#Svat.C3.AD a zem.C5.99el.C3.AD|svatořečila]] řadu jurodivých proroků a kazatelů, jako byli Vasil Blažený (je mu zasvěcen [[Moskva|moskevský]] [[chrám Vasila Blaženého]]), Ioann [[Moskva|Moskevský]] nebo Xenia Petěrburská. Nikola Salos je známý tím, že káral cara Ivana IV. za jeho zločiny a bezbožný život. Jurodiví se jako nová kategorie laické svátosti objevili v [[Ruská pravoslavná církev|ruské církvi]] přibližně od počátku 14. století. Jurodiví chodili polonazí nebo úplně nazí, úpěli nad osudem národa či města a neváhali se postavit i carům, kteří je však respektovali.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Pospíšil|jméno=Ivo et|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů|vydání=1. vyd|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2001|počet stran=|strany=302|isbn=ISBN 80-7277-068-3}}</ref> Rozkvět jurodivosti se datuje do 16. století.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=FEDOTOV|jméno2=Georgij Petrovič|titul=Svatí staré Rusi|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2011|počet stran=|strany=177|isbn=978-80-87378-76-2}}</ref> Ovšem v 17. století nastal obrat, a to hlavně kvůli [[Petr I. Veliký|Petru I.]], jenž k [[Blázen|bláznům]] pro [[Ježíš Kristus|Krista]] cítil osobní odpor.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=271|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V tomto století přestala i [[Koncil|synodální]] [[Pravoslavná církev|církev]] jurodivé uznávat a začala je pronásledovat.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=167|isbn=}}</ref> Vznikl termín ''falešná jurodivost'', který označoval jakékoliv projevy [[Blázen|bláznovství]] a výtržnosti na veřejnosti, a to především v kostelech. Jurodivý se tak staly předmětem [[Pravoslavná církev|církevního]] pronásledování. Ve výnosech patriarchy Joasafa ze 14. srpna 1636 o přetržení rozmanitých výtržností a zlořádů v [[Moskva|moskevských]] chrámech se říká: "A tak v době posvátných zpěvů chodí po chrámech bezostyšní štváči po desítkách i více a působí v chrámech veliký zmatek a nepokoj. Nadávají si v kostelích a perou se, jiní předstírají, že jsou slabého ducha, ale pak se vidí, že mají rozum“.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=127|isbn=}}</ref> Většina jurodivých se tedy z důvodu pronásledování přidala ke straně [[Starověrci|staroobřadníků]], což je považováno za nejslavnější případ politické jurodivosti. <ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=114|isbn=}}</ref> <ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=262|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V 18. století [[Kateřina II. Veliká|Kateřina II.]] úplně pronásledování jurodivých zrušila, ale místní úřady i přesto v pronásledování dlouho pokračovaly a používaly na nich obvyklé metody mučení.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=275|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>[[Soubor:Пелевин И.А. Иоанн Грозный в келье Николы Юродивого, во Пскове.jpg|náhled|Car Ivan Hrozný a svatý blázen (jurodivý) Nicholas Salos v Pskově]]V pravoslavném diskursu znamená jurodivý pouze jediné, a to [[blázen]] pro [[Ježíš Kristus|Krista]]. Pravoslavné hledisko spočívá v přesvědčení, že člověk tohoto typu si nasazuje masku [[Blázen|bláznovství]], aby před světem skryl vlastní dokonalost, a unikl tak marnivé světské slávě. V tomto ohledu se liší od [[Askeze|asketismu]].<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 11|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref> Ovšem [[Pravoslaví|pravoslavný]] jurodivý nebyl v žádném případě [[Hereze|heretik]] ani [[Náboženství|náboženský]] [[reformátor]], protože nikoho nenabádal, aby ho následoval, ale přímo to zakazoval. Jurodivý nebyl ani [[Mystika|mystik]], protože jeho cílem – až na výjimky – nebylo podělit se s ostatními o svou unikátní zkušenost ze setkání s [[Bůh|Bohem]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=16|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

Světský (nenáboženský) výklad slova jurodivý, který může mít i vícero významů, vznikl v 19. století v [[Rusko|Rusku]] a je užíván v této zemi do dnes.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=10|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Jurodivost je velmi důležitým rysem současného [[Rusko|ruského]] kulturního kódu. Nemá již vazbu na [[náboženství]], ale na habitus chování.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=324|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Fakt, že pouze Rusové (a pouze oni) bez uvozovek a dalších doplňujících objasnění mohou použít slovo jurodivý ve svém současném jazyce, je nanejvýš příznačná a svědčí o významu a zakořeněnosti tohoto jevu v [[Ruské impérium|ruské]] kultuře.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=9|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>[[Soubor:Boyaryna Morozova by V.Surikov (1884-1887, Tretyakov gallery).jpg|náhled|Vasily Surikov

Podle charakteristických rysů, můžeme provést analogii juridivých i v jiných kulturách. Typologicky nejblíže je jurodivému zřejmě [[svatý]] [[blázen]]. Tuto postavu zná mnoho tradičních kultur - domorodci na ostrově Samoa, afričtí Masajové a především američtí indiáni (na severozápadě Spojených států amerických má rysy rituálního pomatence)''.''<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=13|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Dále ho můžeme srovnat s finským šamanem, s gejltem či hrdinou staroislandských [[Legenda|legend]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=13|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Jsou to osoby, které mají právo vysmívat se, karikovat a znesvěcovat ty nejsvětější a nejdůležitější obřady a porušovat společenská pravidla. Májí svolení chovat se tak, jak se o tom žádnému obyčejnému smrtelníkovi nemůže ani zdát a při tom jsou i ve společnosti uznáváni.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=14|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

I pro postavy [[Starý zákon|Starého zákona]] např. biblické proroky je typické jurodivé chování. Jedná se o situace, kde se chovají podivně až paradoxně. [[Ozeáš]] si vzal za ženu nevěstku (Oz 1,2), [[Izajáš]] se svlékl a chodil 3 roky nahý (Iz 20,2), [[Jeremjáš|Jeremiáš]] nosil na šíji jařmo (Jr 27,2), Sidkijáš měl na hlavě železné rohy (1Kr 22,11) a [[Ezechiel]] ležel 390 dní na levém boku a 40 dní na pravém boku (Ez 4,4-6).<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=19|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>  Přesto se [[Starý zákon|starozákonní]] prorok od jurodivého principiálně liší. Jestliže v jurodivém by neměl být až do jeho smrti rozpoznán světec, pak u proroka je tomu naopak (1Kr 20,41).<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=20|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

Určení jurodivých postav, je možné vidět i v [[Nový zákon|Novém zákoně]], kde [[Pavel z Tarsu|Apoštol Pavel]] napsal důležitý výrok: ''My jsme [[Blázen|blázni]] pro [[Kristus|Krista]]'' (řecky: ''hémeis móroi dia Christon'') -(1 Kor 4,10). [[Sýrie|Kde Syrská]] podoba [[Řecko|řeckého]] výrazu ''<u>móros</u>'' v tomto textu zní <u>s''akla,''</u> což je v jiném pádu zní ''<u>salos</u>'', a to je v řečtině vyhrazeným označením pro tyto [[Askeze|askety]].<ref>{{Citace monografie|příjmení = BORRIELLO|jméno = Luigi, ed. et al|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Slovník křesťanských mystiků|vydání =|vydavatel = Karmelitánské nakladatelství|místo = Kostelní Vydří|rok = 2012|počet stran =|strany = 212 a 213|isbn = 978-80-7195-198-8}}</ref>  

====== Západní [[křesťanství]] ======

Prakticky jediný zjištěný případ ryzí západní jurodivosti je [[legenda]] o panně Ulfii – ''předstírala pomatenost a s tváří zbledlou půstem, s nepokrytou hlavou a s vlasy rozpuštěnými po ramena běhala sem a tam jako šílená, aby alespoň tímto divadlem budícím posměch pokud možno zničila svou krásu a odpudila ty, v nichž probouzela tělesnou touhu''.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=304|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

Pozdní středověk znal mnoho teologů, kteří v době vrcholné [[Scholastika|scholastiky]] prosazovali koncept [[Blázen|bláznovství]] jako způsob bezprostředního kontaktu s [[Bůh|Bohem]]. Nejtypičtějším příkladem jsou [[Teologie|teologové]] z hnutí ''[[Devotio moderna]]'' ([[Mistr Eckhart]], J.[[Johannes Tauler]] aj.).<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=301 až 314|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Jde o duchovního hnutí, jehož jádrem byla vnitřní opravdovost a snaha o následování [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]] jako vzoru křesťanského života.

====== [[Řekové|Staří Řekové]] ======

Staří Řekové se stavěli k posvátné [[Blázen|bláznivosti]] s bázní, ale i s úctou.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=23|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>  V antice se dá jurodivost přirovnat ke [[Kynismus|kynismu]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=95 až 96|isbn=}}</ref> V antickém Řecku to byla filosofická škola, kterou ve 4. století př. n. l. založil Antisthenés (žák Sokratův). Přívrženci směru kynikové, opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace, upřednostňovali skromnost a jednoduchost, snažili se vystačit si s minimem věcí.

====== Východní křesťanství ([[Byzantská říše|Byzance]]) ======

[[Byzantská říše|Byzance]] byla pro vznik jurodivosti nejdůležitější. Dala mu základy včetně prvních jurodivých a z [[Byzantská říše|Byzance]] se pak dostala jurodivost do [[Ruská pravoslavná církev|Ruska]] právě přes pravoslaví.

2 - Andrej (Andreas) Cařihradský neboli Ondřej Šílený  - nejde o skutečnou historickou postavu, ale o světce vytvořeného [[Hagiografie|hagiografickým]] podáním. Měl žít v 5. stol. jako tulák bez přístřeší a nedbal jakýchkoliv společenských konvencí. Přespával na hromadě odpadků, pil z kaluží, dostávalo se mu opovržení a někdy i bití. To vše snášel s nadpřirozenou vytrvalostí. Díky svým nadpřirozeným schopnostem uměl rozpoznat skryté věci či předpovídat budoucnost.<ref>{{Citace monografie|příjmení=VAVŘÍNEK|jméno=Vladimír|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie Byzance|vydání=1.|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2011|počet stran=|strany=30|isbn=978-80-7277-485-2}}</ref> Tento jurodivý byl v některých částech [[Rusko|Ruska]] velmi oblíbený.

Neoficiálním středem dnešního pravoslaví je hora Athos, kde také došlo k ukončení posvátné jurodivosti v novodobé historii pravoslavné církve. Roku 1969 protatos Svaté hory [[Athos (rozcestník)|Athos]], odeslal do [[Psychiatrická léčebna|blázince]] v Soluni kněze Kostase Angelise, který se oddával jurodivosti v klášteře Kutlumusiu. [[Pravoslavná církev]] tak definitivně ukončila institut [[Náboženství|náboženské]] jurodivosti.<ref>{{Citace monografie|příjmení=VAVŘÍNEK|jméno=Vladimír|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie Byzance|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2011|počet stran=|strany=189|isbn=978-80-7277-485-2}}</ref>

Jurodivost je spojována s islámskou [[Mystika|mystikou]] [[súfismus]]. Cílem následovníků súfismu je pomocí zvláštních praktik přivést věřícího blíže k [[Bůh|Bohu]] a splynout s ním. [[Muslim|Muslimský]] [[Mystika|mystik]] se má obracet k [[Bůh|Bohu]] s proudem vášnivé, takřka fyzické lásky, která by jej měla zbavit rozumu. Právě toto šílenství vášně mu nedovolí setrvat v rámci obvyklé zbožnosti a může být přirovnáno k jurodivosti. Navazující kapitolou jsou pak potulní [[Derviš|dervišové]]. V arabské terminologii jde o termín označující stoupence islámské alternativní religiozity. Dervišové žijí v extrémní chudobě a většinou [[Mystika|mystickou]] cestou se snaží přiblížit se [[Bůh|Bohu]]. Také se popisuje určité [[Náboženství|náboženské]] bláznovství v [[Korán|Koránu]] a to zjevení, o [[Blázen|bláznivém]] andělovi, které je v 17. [[Súra|súře]] [[Korán|Koránu]]<nowiki/>.<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 41|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref>

====== Ostatní [[náboženství]] ======

Myšlenka odvrhnout moudrost a důstojnost jako světské mámení, se objevuje i v '''[[Hinduismus|hinduismu]].''' Jsou to například posedlí svatí nazývaní: ''Avadhūta,'' což je sanskrtský termín z některých indických [[náboženství]] odkazující na typ [[mystika]] nebo světce, který není v pozemském vědomí a nefunguje na základě standardních norem společnosti. Dále pak ''Gymnosofisté'', což je označení pro indické filozofy, kteří chodí nazí a celý den upřeně zírají do slunce. Snáší chlad i vedro a údajně nepociťují bolest.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=164|isbn=}}</ref>  

Dostojevskij v Bratrech Karamazových nazývá jurodivými osm postav a polovina z nich jimi podle výše uvedené terminologie není. Jelizaveta Smrdutá je neškodný blázen, který nic nepředstírá, takže se vlastně jedná o další rozšíření smyslu tohoto pojmu. Když Dostojevskij zařazuje mezi jurodivé starce Zosimu, Aljošu či Ivana Karamazova, používá toto označení jako urážlivý epiteton. První dvě ze čtyř zbývajících postav jsou [[Náboženství|náboženští]] jurodiví a další dvě světští jurodiví. Mniši Varsonofij a Feropont [[Blázen|blázní]] vědomě a orientují se na staré [[Hagiografie|hagiografické]] předobrazy. Kdežto Fjodor Pavlovič Karamazov je [[Blázen|bláznivý]] [[šašek]] a štábní kapitán Sněgirjov je šaškem, protože se cítí ponížený.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=9 a 10|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

1) [[Legenda|legendy]] o kejklíři Pantalonovi a o zlatotepci Zenonovi, v nichž autor zpracovává motivy ze starých [[Náboženství|náboženských]] [[Příběh|příběhů]].

BORRIELLO, Luigi, ed. et al. ''Slovník křesťanských [[Mystika|mystiků]]''. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7195-198-8.

IVANOV, Sergej A. ''[[Blázen|Blázni]] pro [[Ježíš Kristus|Krista]]: Kulturní dějiny jurodivosti''. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2015. <nowiki>ISBN 978-80-7465-131-1</nowiki>.

''[[Byzantská říše|Byzantské]] [[Legenda|legendy]]: výběr textů ze IV.-XII. století.'' 2. vyd. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2007. ISBN 978-80-86818-49-8.