Jurodiví: Porovnání verzí

'''Jurodiví''' ({{vjazyce2|gr|μωρός}}; {{vjazyce2|ru|юродивый}}; {{Vjazyce2|de|der Narr in Christo}}; {{vjazyce2|en|Foolishness for Christ}}), původní význam řeckého slova μωρός byl mrzák (mrzák od narození). V postupném vývoji chápání slova jde o typ radikální zbožnosti, který se staví proti konvencím a duchovním klišé společnosti i církve. Jde o prožívání víry na veřejnosti formou určitého projevu bláznovství s poukazováním na chyby lidí i společnosti. Ovšem cokoliv jurodivý řekne nebo udělá (ať je to sebevíce výstřední), tak to dělá na základě svého vlastního vnuknutí (svého individuálního spojení s Bohem) a nedbá na to, co řekne společnost, nebo zda to dané okolí nějáknějak ovlivní. Z náboženského hlediska jde o tzv. „bláznovství pro Krista“ a je známo především v Rusku.<ref>{{Citace monografie|příjmení = FARRUGIA|jméno = Edward G|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Encyklopedický slovník křesťanského Východu|vydání = 1. vyd|vydavatel = Refugium Velehrad-Roma|místo = Olomouc|rok = 2010|počet stran =|strany = 454|isbn = 978-80-7412-019-0}}</ref> Nejznámějšími jurodivými jsou Symeon z Emesy (6. stol., Byzantská říše) a Vasilij Blažený (16. stol., Rusko; je mu zasvěcen moskevský [[chrám Vasila Blaženého]]).

Počátky jurodivosti můžeme spatřovat v [[Křesťanská askeze|askezi]]. [[Poustevník|Anachoreta]] chodil oděný v kůžích, nebo byl dokonce nahý, nestříhal si vlasy ani nehty, celé roky se nemyl, živil se trávou aj. a zůstávalo to předmětem jeho vlastního, hluboce intimního vztahu s Bohem. Jurodivý je naproti tomu fenoménem měst. Zakládáním klášterů a příchodem mnichů do měst se stávalo, že se z jejich řad vyčlenil člověk, který opustil zdi kláštérakláštera a jako jurodivý pak žil v příslušném kraji, nebo naopak takový člověk přišel do kláštera a byl tam považován za blázna a neznaboha. Tímto se principiálně změnila situace. Původní nedůtklivý postoj asketů „nechte mě na pokoji“ byl vystřídán postojem „nenechám Vás na pokoji“ a pohrdání vůči světu se prolínalo se závislostí na něm.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=74|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> To je považováno za základ jurodivosti – apelovat na okolí (městský nebo klášterní svět) formou bláznovství a přivést tím ostatní k pravdě v Bohu.

Jurodiví nemilosrdně odsuzovali pokrytectví těch, které druzí považovali za příklady ctností. Týkalo se to i mnichů a duchovních osob, zvláště pokud někdo z nich projevoval příchylnost k majetku, poctám a potrpěl si na to, aby si ho druzí vážili. Jurodivost je též návrat k [[Rané křesťanství|raně křesťanským]] ideálům, podle nichž tělesná krása pochází od [[Ďábel|ďábla]]. Proto se řídíliřídili hlasem svého svědomí a zavrhovali čistě lidskou moudrost, zvláště pak tu vyčtenou z knih. Údajně jim Bůh nahrazoval světskou moudrost vlitým poznáním a moudrostí srdce, aby jim bylo zřejmé, že tento způsob života jim byl dán jako milost. Jejich schopností bylo předpovědět to, co se stane na jiném místě nebo v budoucnu, a měli dar číst v lidských srdcích (''kardiognóze''). V tomto vědomí milosti spočíval jejich apoštolát s odvahou odkrývat pravdu mocným tohoto světa a to bylo příčinou jejich velké oblíbenosti u obyčejných lidí.<ref>{{Citace monografie|příjmení=BORRIELLO|jméno=Luigi, ed. et al|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník křesťanských mystiků|vydání=|vydavatel=Karmelitánské nakladatelství|místo=Kostelní Vydří|rok=2012|počet stran=|strany=312 a 313|isbn=978-80-7195-198-8}}</ref>

Nejvýrazněji se jurodivost (Юро́дство, ze staroruského výrazu юродъ — blázen) prosadila právě v [[Ruská pravoslavná církev|Ruské pravoslavné církvi]], kde byl jeho průkopníkem ve 13. století Prokopij Usťjužský, původně německý kupec, který odvrhl jmění a stal se asketou. Ruská pravoslavná církev [[Pravoslaví#Svat.C3.AD a zem.C5.99el.C3.AD|svatořečila]] řadu jurodivých proroků a kazatelů, jako byli Vasil Blažený (je mu zasvěcen moskevský [[chrám Vasila Blaženého]]), Ioann Moskevský nebo Xenia Petěrburská. Nikola Salos je známý tím, že káral cara Ivana IV. za jeho zločiny a bezbožný život. Jurodiví se jako nová kategorie laické svátosti objevili v ruské církvi přibližně od počátku 14. století. Jurodiví chodili polonazí nebo úplně nazí, úpěli nad osudem národa či města a neváhali se postavit i carům, kteří je však respektovali.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Pospíšil|jméno=Ivo et|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů|vydání=1. vyd|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2001|počet stran=|strany=302|isbn=ISBN 80-7277-068-3}}</ref> Rozkvět jurodivosti se datuje do 16. století.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=FEDOTOV|jméno2=Georgij Petrovič|titul=Svatí staré Rusi|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2011|počet stran=|strany=177|isbn=978-80-87378-76-2}}</ref> Ovšem v 17. století. nastal obrat, a to hlavně kvůli [[Petr I. Veliký|Petru I.]], jenž k bláznům pro Krista cítil osobní odpor.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=271|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V tomto století přestala i [[Koncil|synodální]] církev jurodivé uznávat a začala je pronásledovat.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=167|isbn=}}</ref> Vznikl termítermín ''falešná jurodivost'', který označoval jakékoliv projevy bláznovství a výtržnosti na veřejnosti, a to předevšíchpředevším v kostelech. Jurodivý se tak staly předmětem církevního pronásledování. Ve výnosech patriarchy Joasafa ze 14. srpna 1636 o přetržení rozmanitých výtržností a zlořádů v moskevských chrámech se říká: "A tak v době posvátných zpěvů chodí po chrámech bezostyšní štváči po desítkách i více a působí v chrámech veliký zmatek a nepokoj. Nadávají si v kostelích a perou se, jiní předstírají, že jsou slabého ducha, ale pak se vidí, že mají rozum“.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=127|isbn=}}</ref> Většina jurodivých se tedy z důvodu pronásledování přidala ke straně [[Starověrci|staroobřadníků]], což je považováno za nejslavnější případ politické jurodivosti. <ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=114|isbn=}}</ref> <ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=262|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V 18. století [[Kateřina II. Veliká|Kateřina II.]] úplně pronásledování jurodivých zrušila, ale místní úřady i přesto v pronásledování dlouho pokračovaly a používaly na nich obvyklé metody mučení.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=275|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>[[Soubor:Пелевин И.А. Иоанн Грозный в келье Николы Юродивого, во Пскове.jpg|náhled|Car Ivan Hrozný a svatý blázen (jurodivý) Nicholas Salos v Pskově]]V pravoslavném diskursu znamená jurodivý pouze jediné, a to blázen pro Krista. Pravoslavné hledisko spočívá v přesvědčení, že člověk tohoto typu si nasazuje masku bláznovství, aby před světem skryl vlastní dokonalost, a unikl tak marnivé světské slávě. V tomto ohledu se liší od [[Askeze|asketismu]].<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 11|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref> Ovšem [[Pravoslaví|pravoslavný]] jurodivý nebyl v žádném případě [[Hereze|heretik]] ani náboženský reformátor, protože nikoho nenabádal, aby ho následoval, ale přímo to zakazoval. Jurodivý nebyl ani mystik, protože jeho cílem – až na výjimky – nebylo podělit se s ostatními o svou unikátní zkušenost ze setkání s Bohem.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=16|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

Isidora; Serapion Syndonita; Vissarion Egypťan; Tomáš Kelesirský; Palestinský mnich Symeón z Emesy nebo-lineboli také Symeon Salos; Andrej (Andreas) Cařihradský nebo-lineboli také Ondřej Šílený. Sťepan Trofimovič Něčajev, jurodivá Jelena (žila v jeskyni u kaple v Moskvě), jurodivý Fadděj (žil v Petrozavodsku), Ivaško Grigorjev (Moskva), jurodivý Fjodor (byl oběšen odpadlíky), Prokopij Vjatský, Joann Usťužský, Andrej jurodivý, Arsenij jurodivý (Novgorod), Savva Nový (začal jurodivost na Kypru), Avraamij Molenský, Simon Jurjevecký.

* Vasilij Blažený (Moskva) – jeho kult byl populární hlavně za vlády [[Ivan IV.|Ivana Hrozného]], ale počátek jeho oblíbenosti sahá do vrcholu jurodivosti v Rusku kolem roku 1584, kdy na trůn nastoupil car [[Fjodor I.|Fjodor]], který se též považoval za jurodivého. Kanonizace a slavnostní znovupohřbeníznovu pohřbení Vasilije v chrámu Záštity Bohorodičky na Příkopě (dnes známém jako chrám VasilejeVasilije Blaženého) proběhly 2. srpna 1588.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=238 a 239|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

Staří Řekové se stavěli k posvátné bláznivosti s bázní, ale i s úctou.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=23|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>  V antice se dá jurodivost přirovnat ke [[Kynismus|kynismu]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=95 až 96|isbn=}}</ref> V antickém Řecku to byla filosofická škola, kterou ve 4. století př. n. l. založil Antisthenés (žák SókratůvSokratův). Přívrženci směru kynikové, opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace, upřednostňovali skromnost a jednoduchost, snažili se vystačit si s minimem věcí.

1 - Palestinského mnicha Symeóna z Emesy nebo-lineboli také [[:en:Simeon_the_Holy_Fool|Symeon Salos]]<ref>{{Citace monografie|příjmení = VAVŘÍNEK|jméno = Vladimír|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Encyklopedie Byzance|vydání = 1. vyd|vydavatel = Libri|místo = Praha|rok = 2011|počet stran =|strany = 457|isbn = 978-80-7277-485-2}}</ref> <ref>{{Citace monografie|příjmení =|jméno =|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Byzantské legendy: výběr textů ze IV.-XII. století|vydání = 2. vyd|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2007|počet stran =|strany = 57 až 82|isbn = 978-80-86818-49-8}}</ref> - Leontios z Neapole, který napsal jeho Život, ho klade do druhé poloviny 6. století, konkrétně do doby vlády císaře Maurikia. Symeon žil podle jeho líčení nejdříve po 29 let jako poustevník v poušti u [[Mrtvé moře|Mrtvého moře]], potom přešel do [[Homs|Emesy]], kde záměrně pohoršoval obyvatele svým chováním zcela se příčícím běžné morálce a konvencím, ale zároveň konal zázraky, předvídal budoucnost a odvrátil zemětřesení.<ref>{{Citace monografie|příjmení = VAVŘÍNEK|jméno = Vladimír|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Encyklopedie Byzance|vydání = 1. vyd|vydavatel = Libri|místo = Praha|rok = 2011|počet stran =|strany = 457|isbn = 978-80-7277-485-2}}</ref>

2 - Andrej (Andreas) Cařihradský nebo-lineboli Ondřej Šílený  - nejde o skutečnou hist.historickou postavu, ale o světce vytvořeného hagiografickým podáním. Měl žít v 5. stol. jako tulák bez přístřeší a nedbal jakýchkoliv společenských konvencí. Přespával na hromadě odpadků, pil z kaluží, dostávalo se mu opovržení a někdy i bití. To vše snášel s nadpřirozenou vytrvalostí. Díky svým nadpřirozeným schopnostem uměl rozpoznat skryté věci či předpovídat budoucnost.<ref>{{Citace monografie|příjmení=VAVŘÍNEK|jméno=Vladimír|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie Byzance|vydání=1.|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2011|počet stran=|strany=30|isbn=978-80-7277-485-2}}</ref> Tento jurodivý byl v některých částech Ruska velmi oblíbený.

Neoficiálním středem dnéšníhodnešního pravodslavípravoslaví je hora Athos, kde také došlo k ukončení posvátné jurodivosti v novodobé historii pravoslavné církve. Roku 1969 protatos Svaté hory [[Athos (rozcestník)|Athos]], odeslal do blázince v Soluni kněze Kostase Angelise, který se oddával jurodivosti v klášteře Kutlumusiu. Pravoslavná církev tak definitivně ukončila institut náboženské jurodivosti.<ref>{{Citace monografie|příjmení=VAVŘÍNEK|jméno=Vladimír|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie Byzance|vydání=1|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2011|počet stran=|strany=189|isbn=978-80-7277-485-2}}</ref>

NejvíceJurodivost se jurodivostje spojujespojována s islámskou mystikou [[súfismus]]. Cílem následovníků súfismu je pomocí zvláštních praktik přivést věřícího blíže k Bohu a splynout s ním. Muslimský mystik se má obracet k Bohu s proudem vášnivé, takřka fyzické lásky, která by jej měla zbavit rozumu. Právě toto šílenství vášně mu nedovolí setrvat v rámci obvyklé zbožnosti a může být přirovnáno k jurodivosti. Navazující kapitolou jsou pak potulní [[Derviš|dervišové]]. V arabské terminologii jde o termín označující stoupence islámské alternativní religiozity. Dervišové žijí v extrémní chudobě a většinou mystickou cestou se snaží přiblížit se Bohu. Také se popisuje určité náboženské bláznostvíbláznovství v Koránu a to zjevení, o bláznivém andělovi, které je v 17. [[Súra|súře]] [[Korán|Koránu]]<nowiki/>.<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 41|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref>

V '''[[Buddhismus|buddhismu]]''' můžeme podobnost hledat též v [[Tantrismus|tibetském tantrismu,]] <nowiki/>skdeekde se objevují svatí označovaní jako ''bla-ma smjon-pa'', kteří předstírají šílenství a chovají se nespoutaně, aby zesměšnili povrchní zbožnost.<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 291 až 292|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref>

DostojevskyDostojevskij v Bratrech Karamazových nazývá jurodivými osm postav a polovina z nich jimi podle výše uvedené terminologie není. Jelizaveta Smrdutá je neškodný blázen, který nic nepředstírá, takže se vlastně jedná o další rozšíření smyslu tohoto pojmu. Když Dostojevskij zařazuje mezi jurodivé starce Zosimu, Aljošu či Ivana Karamazova, používá toto označení jako urážlivý epiteton. První dvě ze čtyř zbývajících postav jsou náboženští jurodiví a další dvě světští jurodiví. Mniši Varsonofij a Feropont blázní vědomě a orientují se na staré hagiografické předobrazy. Kdežto Fjodor Pavlovič Karamazov je bláznivý šašek a štábní kapitán Sněgirjov je šaškem, protože se cítí ponížený.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=9 a 10|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

- Film: Ostrov od režiséra Pavla Lungina - film z roku 2006 je příběhmpříběhem námořníka, který se v ostrovním klášteře snaží odpykat svůj hřích z vraždy.

svědomí, Boha a dardaru, jenž mu byl propůjčen?

- Film: Bratři Karamazovi - podle stejnomennéstejnojmenné knihy Fjodora Michajloviče Dostojevského - http://www.csfd.cz/film/18854-bratri-karamazovi/prehled/

Skladatel [[Dmitrij Šostakovič]] a klavíristka [[Maria Yudina]] byli označováni jako příklady jurodivých 20. století.