Řád templářů: Porovnání verzí

| návazné řádynástupce = [[Soubor:OrderOfCristCross.svg|15px]] [[Řád Kristův]]<br />[[Soubor:Cross montessa.svg|15px]] [[Řád rytířů z Montesy]]<br />[[Soubor:Blason ville fr Valcanville (Manche).svg|15px]] [[Maltézský řád|Řád johanitů]] (pozemky, majetek)

Původním úkolem řádu bylo zajistit bezpečnost pro zástupy [[Pouť|poutníků]] z Evropy, putující z přístavu Jaffa do [[Jeruzalém]]a po jeho obsazení. Řád natolik zesílil, že se začal účastnit bitev, čímž se jeho původní poslání změnilo na ochranu celého nově založeného [[Jeruzalémské království|Jeruzalémského království]] proti nepřátelským [[muslim]]ským sousedům.

Po dobytí [[Jeruzalém]]a a po ustavení [[Jeruzalémské království|jeruzalémského království]] došlo k nárůstu počtu poutníků do Jeruzaléma. Přesto v celém následujícím čtvrtstoletí nebyly cesty v království i blízkosti Jeruzaléma bezpečné a hemžily se lupiči, kteří zabíjeli a okrádali poutníky. Vznik templářského řádu souvisel s touhou poskytnout ochranu neozbrojeným poutníkům.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Barber | jméno = Malcolm | odkaz na autora = Malcolm Barber | titul = Noví rytíři : dějiny templářského řádu | vydavatel = Argo | místo = Praha | rok = 2006 | počet stran = 433 | isbn = 80-7203-764-1 | poznámky = Dále jen ''Noví rytíři'' | strany = 14-15}}</ref> Bezprostředním důvodem ke vzniku řádu mohlo být napadení 700 poutníků na cestě z Jeruzaléma, kdy bylo 300 z nich zabito a 60 zajato muslimskými útočníky z [[Týros|Tyru]] a [[Aškelon|Aškalonu]].<ref>''Noví rytíři'', s. 20–21</ref> Přesné datum založení řádu není známo, ale je pravděpodobné, že vznikl v roce [[1119]] nebo [[1120]], přestože kronikář [[Vilém z Tyru]] (píšící ale až 50 let po vzniku řádu) uvádí rok [[1118]].

První písemná zmínka o řádu pochází z prosince roku 1120, kdy byl [[Hugues de Payens|Hugo z Payns]] svědkem potvrzení výsad [[Maltézský řád|johanitů]] jeruzalémským králem [[Balduin II. Jeruzalémský|Balduinem II.]]<ref>''Noví rytíři'', s. 18–21</ref> Od svého vzniku se templáři těšili přízni krále, patriarchy, ale i významných poutníků jako byli například [[Fulko V. z Anjou]], který se v roce 1120 stal přidruženým členem řádu, nebo [[Hugo I. ze Champagne]], který se v roce [[1125]] stal řádným členem řádu. Představitelé řádu hráli důležitou roli i v diplomatické aktivitě, když Hugo z Payns byl v roce [[1127]] členem poselstva, které nabídlo sňatek s jeruzalémskou princeznou (a dědičkou) [[Melisenda Jeruzalémská|Melisendou]] hraběti Fulkovi z Anjou. Během této diplomatické mise měl Hugo také získat nové vojáky pro tažení proti [[Damašek|Damašku]].<ref>''Noví rytíři'', s. 21–22</ref> Už dříve požádal král Balduin [[Bernard z Clairvaux|Bernarda z Clairvaux]], aby pomohl templářům získat papežské schválení řádu.

Během čtvrtstoletí své existence se templářům podařilo dostat do centra dění ve [[Svatá země|Svaté zemi]]. Před odjezdem [[Druhá křížová výprava|druhé křížové výpravy]] byli schopni svolat do [[Paříž]]e 130 svých rytířů, kteří se pravděpodobně s francouzským vojskem vydali na východ spolu s nejméně stejným počtem seržantů a služebných bratří.<ref>''Noví rytíři'', s. 82–83</ref> Během výpravy se řádový mistr ve Francii [[Evrard z Barres]] stal jedním z hlavních rádců [[Seznam francouzských panovníků|francouzského krále]] [[Ludvík VII. Francouzský|Ludvíka VII.]] V průběhu výpravy také král svěřil templářům odpovědnost za ochranu vojska během tažení. Mimo jiné i proto, že měli zkušenosti s tureckou taktikou rychlých útoků jezdectva.<ref>''Noví rytíři'', s. 83</ref> Také když se král během křížové výpravy dostal do finanční nouze, byli to právě templáři, kteří mu byli schopni půjčit větší sumu peněz. V červenci 1148 se spolu s křižáckými vojsky podíleli na neúspěšném tažení proti [[Damašek|Damašku]]. Vina za neúspěch tažení byla některými současníky svalována na templáře, kteří prý přijali úplatek, aby obleženému městu tajně pomohli.{{#tag:ref|Současní historikové se kloní k názorů, že ke zradě ze strany templářů nedošlo.<ref>''Noví rytíři'', s. 85</ref>|group=pozn.}} Brzy po skončení křížové výpravy zemřel velmistr [[Robert z Craonu]] a na místě velmistra jej nahradil Evrard z Barrès.<ref>''Noví rytíři'', s. 84–85</ref>

Na přelomu let 1149 a 1150 dostali templáři od [[Seznam jeruzalémských králů|jeruzalémského krále]] [[Gaza|Gazu]] s cílem zvýšit tlak na muslimský [[Aškelon|Aškalon]].

Když v roce 1244 vypukla válka mezi as-Sálihem Ajjúbem a Ismá'ílem, podpořili Templáři vládce Damašku Ismá'íla. Ajjúb se spojil s chorezemskými Turky, kteří v červenci vyplenili Jeruzalém a velmi brutálně naložili s místním obyvatelstvem. Křesťané sebrali velké vojsko a spolu se svými muslimskými spojenci se [[17. říjen|17. října]] [[Bitva u La Forbie|u La Forbie]] střetli se spojenými vojsky Egypta a Chorezmu. Po dezerci muslimských spojenců byla křesťanská armáda zdecimována. Templáři ztratili v bitvě asi 260–300 rytířů včetně velmistra [[Armand z Périgordu|Armanda z Périgordu]], který buď padl přímo v bitvě nebo zahynul později v zajetí. Bitvu údajně přežilo jen 39 templářů, 26 johanitů a 3 [[Řád německých rytířů|němečtí rytíři]].<ref>''Noví rytíři'', s. 162–164</ref>

V polovině 60. let 13. století zahájil mamlucký sultán [[Bajbars]] dobývání křesťanských území. Templáři ztratili v roce [[1266]] hrad v [[Safed]]u a v roce 1268 [[Beaufort]]. Mnohem vážnější však byla ztráta [[Antiochie]]. Po jejím dobytí templáři rezignovali na obranu svých hradů v této oblasti a [[Bagras]], [[La Roche de Roussel]] a [[Port Bonnel]] byly opuštěny. V roce 1271 ztratili další svůj hrad [[Chastel-Blanc]] a teprve následujícího roku, kdy bylo zásluhou anglického prince [[Eduard I.|Eduarda]] uzavřeno desetileté příměří s Bajbarsem, si mohli templáři alespoň na chvíli oddechnout. Během pouhých sedmi let (1265–1271) se Bajbarsovi podařilo odstranit celý základ pečlivé templářské organizace ve Svaté zemi.<ref>''Noví rytíři'', s. 182</ref><ref>{{Citace monografie | příjmení = Read | jméno = Piers Paul | odkaz na autora = | titul = Templáři | vydavatel = BB art | místo = Praha | rok = 2001 | počet stran = 335 | isbn = 80-7257-406-X | strany = 216-219}}</ref>

Když v roce 1277 zemřel Bajbars, nahradil jeho syny schopný vojevůdce [[Kalavun]].

[[Soubor:Templars Burning.jpg|náhled|vlevo|Jacques de Molay a Geoffrey de Charnay upalovaní na hranici (z francouzského rukopisu z 15. století)]]

Je pravděpodobné, že templáři se dozvěděli o přípravách útoku proti jejich řádu, ale patrně ho nepovažovali za příliš reálný. Skutečností však je, že lodě templářské flotily z přístavů odpluly a po útoku na řád se přemístily do [[Portugalsko|portugalských]] a skotských přístavů, mnoho řádových pokladů bylo převezeno a tajné dokumenty zničeny.{{Doplňte zdroj}}

Zatčení templáři strávili téměř rok ve vězení, což mnohé zlomilo k tomu, že přiznali vinu (do ledna 1308 se přiznalo 134 ze 138 rytířů zajatých v Paříži, Jacques de Molay po deseti dnech), jiné zlomilo použití [[Právo útrpné|útrpného práva]]. Postava Jacquese de Molay je v této chvíli zajímavá tím, že opakovaně měnil svou výpověď a nakonec odmítl hájit řád. Samotné procesy trvaly celkem sedm let, během nichž řada templářů odvolala svá prvotní přiznání, což pro ně ale znamenalo rozsudek smrti. Prvních 54 templářů bylo upáleno v Paříži [[12. květen|12. května]] [[1310]].

{{citát|Jelikož tito čtyři se bez výjimky veřejně a otevřeně přiznali ke zločinům, z nichž byli obviněni, a trvali na svých doznáních, a nakonec si přáli na nich nadále trvat, když koncil urychleně zvážil mnoho věcí na nádvoří veřejného okrsku pařížského kostela v pondělí po svátku sv. Řehoře, byli odsouzeni k těžkému a doživotnímu žaláři. Avšak hle, když se kardinálové domnívali, že záležitost skončili, vzápětí a neočekávaně dva z nich, jmenovitě velmistr a mistr v Normandii, hájíce se úporně proti kardinálovi, který přednesl kázání, a proti arcibiskupovi ze Sens, opět popřeli obě doznání, jakož i všechno, co dříve přiznali.|Kronika [[Vilém z Nangis|Viléma z Nangis]]<ref name="Proces276">''Proces s Templáři'', s. 276</ref>|200}}

Později bylo také připisováno templářským kaplanům vytvoření slova ''Bafomet'' pomocí [[Kryptografie|zašifrování]] (šifrou [[Atbaš]]) esoterického pojmu [[Sofia (gnosticismus)|sofia]] ([[Řečtina|řec.]] moudrost). Tato interpretace je nicméně kontroverzní a je založena na dohadech.

Na hradě [[Chinon]] byly nalezeny podivuhodné symboly vyryté na stěnách cel, autory těchto znamení mohli být věznění templáři, mezi kterými pravděpodobně nechyběl ani poslední velmistr [[Jacques de Molay]]. Znamení jsou magického nebo snad alchymistického původu a byly na stěnu vyškrábány místními vězni.

{{Různé významy|druhý= bytosti Abraxas|stránka=Abraxas (mytologie)}}

Templářský rytíř Brian de Bois-Guilbert je jedním z hlavních záporných hrdinů románu [[Walter Scott|Waltera Scotta]] ''[[Ivanhoe]]''.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Scott | jméno = Walter | odkaz na autora = Walter Scott | titul = Ivanhoe | vydavatel = Albatros | místo = Praha | rok = 1989 | vydání = 4 | počet stran = 462 | isbn =}}</ref><ref>''Noví rytíři'', s. 359–364</ref> Templáři mají rovněž významnou úlohu i v dalším Scottově románu ''Talisman''. I zde jsou templáři a obzvláště jejich velmistr vylíčeni jako lidé schopní jakéhokoliv zločinu. Templáři jsou zde také líčeni jako ti, kteří brání úspěchu křížových tažení vedených evropskými panovníky a sledují jediný cíl, vytvoření vlastních samostatných dominií.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Scott | jméno = Walter | odkaz na autora = | titul = Talisman | vydavatel = Práce | místo = Praha | rok = 1971 | vydání = 3 | počet stran = 219 | isbn =}}</ref><ref>''Noví rytíři'', s. 364–366</ref>

* {{Citace monografie | příjmení = Šedivý | jméno = Jaroslav | odkaz na autora = Jaroslav Šedivý | titul = Tajemství a hříchy rytířů templářského řádu | vydavatel = Volvox Globator | místo = Praha | rok = 2008 | vydání = 2 | počet stran = 183 | isbn = 978-80-7207-672-7}}