Obě strany vyhlásily své vítězství, přestože žádná nedosáhla toho, čeho chtěla. Velitelé obou stran byli vyznamenáni nejvyššími medailemi svých zemí i jejich spojenců.
Na britské straně panovalo po bitvě rozčarování z toho, že se jim nepodařilo v rozhodné bitvě zničit německou flotu. Zejména na viceadmirála Beattyho se snesla sprška výtek pro jeho neuvážená rozhodnutí.▼
NaTaktické německévítězství stranězískali seNěmci, slavilo.kteří Aztratili tovýrazně méně lodí i přestonámořníků. Daleko lépe také propagandisticky využila bitvu německá strana, žekterá britskáprohlásila námořnísvou nadvládaflotilu za velkého vítěze a "topila" ve svých prohlášeních víc plavidel, než ve skutečnosti. Císař Vilém již 5. června provedl prohlídku základny v [[Wilhelmshaven]]u a vlajkové lodi admirála Scheera, kterého povýšil na úroveň [[Paul von Hindenburg|Hindenburga]] v pokračovalapozemním dálvojsku. K další velké námořní bitvě ale už nedošlo, protože Scheer držel své bitevní lodě většinou v přístavech a když už mělo dojít ke střetu, tak raději ustoupil. Císařské námořní síly vedly až do konce války jen sporadické a omezené operace hladinových sil. K tomu vedlo jednak vědomí materiální převahy královské flotily (od 1917 roku posílené eskadrou amerických drednotů) a jednak panická bázeň císaře Viléma před další velkou bitvou. O to razantněji podporoval jiný způsob boje proti Britům —a obnovil strategii neohraničené podmořské války. Ohrožení britských dopravních linek se zmenšilo až po vstupu USA do války a neomezenouzavedení ponorkovousystému válkukonvojů.
▲Na britské straně panovalo po bitvě rozčarování z toho, že se jim nepodařilo v rozhodné bitvě zničit německou flotuflotilu. Zejména na viceadmirála Beattyho[[Beatty]]ho se snesla sprška výtek pro jeho neuvážená rozhodnutí. A to i přesto, že strategicky uspěla Royal Navy, která ubránila svou vládu na evropských vodách a britská námořní nadvláda tak pokračovala dál až do konce války.
