Křesťanská askeze: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Doplnění Středověkého kat., opravy a úpravy značka: editace z Vizuálního editoru |
Protestantismus značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 31:
Významnou měrou přispěl k upevnění asketických tendencí v církvi do budoucnosti [[Órigenés]]. Důležitější složkou lidské bytosti je podle něj duch, který se má osvobozovat z područí tělesných žádostí. Jeho posilováním se má člověk oddávat více a více Bohu.<ref>HAZLETT, s. 108.</ref> Tělo se tak stává pro ducha jen jakousi zkouškou, protože duch je díky tělu vychováván. Órigenés zastával oproti mnohým současníkům postoj, že tělo člověk pro pozvolné uzdravení duše potřebuje. Právě skrze tělo nebo ducha se člověk podvoluje nadzemskému světu andělů a démonů. Záleží pak, na čí stranu se přikloní a kdo ovlivní jeho srdce. Tímto pohledem se nechali ovlivnit příští generace křesťanů. Sexualitu považoval Órigenés za něco nadbytečného a pohlavní styk v manželství za vedoucí ke zhrubnutí ducha. Naopak zdrženlivost těla se u něj těšila velkému obdivu. Tělo panice nebo panny je chrámem Páně.<ref>BROWN, s. 131-138.</ref> Sám Órigenés šel příkladem druhým v radikální askezi, když vzal doslovně slova zachycená Evangeliem podle Matouše 19:12 a udělal ze sebe eunucha.<ref>LANE, s. 23.</ref>
Na pohled Órigenův propojený s dřívějšími tradicemi Malé Asie navázal [[Metoděj z Olympu|Methodios z Olympu]], když v dialogu ''Symposion'' vyvyšuje panictví a panenství. Manželství je v jeho očích jen ústupkem lidské nedokonalosti. Kristův příchod mezi lidi oživil původní panické tělo Adama. Panictví a panenství povznáší v Methodiově pojetí tělo na úroveň duše.<ref>BROWN, s. 145-147.</ref>
Křesťanský pohled na askezi nezůstal prostý ani vlivu [[Mání|Máního]], který je silně poznamenaný dualismem. [[Manicheismus]] vedl k tuhé askezi.<ref>STÖRIG, Hans Joachim a Petr REZEK. ''Malé dějiny filozofie''. 3. vyd. Praha: Zvon, 1993, s. 163. ISBN 80-7113-058-3. </ref> Mání zdůrazňoval úpadek těla, které mohlo zůstat svaté jen askezí v podobě pohlavního odříkání.<ref>BROWN, s. 155-157.</ref> Máního následovníci se dělili na dvě kategorie: vyvolené a posluchače. Právě vyvolení byli rozpoznatelní tím, že odmítali jíst maso a pít víno. Ti byli duchovenstvem ve své církvi. Posluchači se nedrželi tak asketických pravidel, ale přesto i pro ně byla závazná modlitba čtyřikrát denně, vyznání hříchů jednou týdně a půst jeden den v týdnu a jeden měsíc v roce.<ref>IRVIN, s. 127.</ref>
Řádek 59:
V 5. století na křesťanském Západě vyrůstá irské mnišství. Nestalo se známým pouze pro svou vzdělanost. Věhlas mu přinášely asketické praktiky, o kterých se lidé doslíchali. Mezi ně patřil např. tzv. ''crossfigill'', kdy stál mnich s rozepjatými pažemi na znamení kříže bez hnutí a bez spánku, zaujímání bolestných poloh při modlitbách anebo lehání do ledové vody.<ref>SUCHÁNEK, s. 156.</ref> Z řady mnichů, kteří působili při misii na kontinentální pevnině, patří k významným [[Svatý Kolumbán|Kolumbán mladší]]. Byl nejen zakladatelem klášterů, ale pro mnichy sepsal ''Regula monachorum'', jedinou starobylou irskou mnišskou řeholi, která se nám dochovala. Nějakou dobu byla na kontinentu rozšířenější než-li řehole Benediktova. Kolumbán viděl jako užitečné, aby si držel od těla pozemská dobra. Asketickým a nekompromisním jednáním připomínal Jana Křtitele.<ref>BENEDIKT XVI. ''Velké postavy středověké církve''. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011, s. 54-59. ISBN 978-80-7195-527-6. </ref>
Se snahou o reformu v benediktinském řádu vystoupil [[Benedikt Aniánský]]. V jeho době bylo již nějaký čas praxí, že světská moc zasahovala do dění v klášterech, např. při jmenování opata. O odstranění těchto zásahů šlo Benediktovi. Benedikt vedl také k návratu k původní benediktinské Řeholi.<ref>BUBEN, Milan. ''Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích''. Praha: Libri, 2004, s. 19. ISBN 80-7277-087-X. </ref> Na reformní snahy Benedikta z Anienu navázala reforma v [[Clunyjská reforma|Cluny]]. Opět zde šlo o svobodné postavení kláštera, do jehož chodu by nezasahovala ani šlechta ani místní biskupové. Při obnově mnišské disciplíny byl položen důraz na významné postavení liturgie a svátostného života, omezení fyzické práce vedlo k rozvoji modlitebního a meditativního života.<ref>SUCHÁNEK, s. 245-247.</ref>
Také na křesťanském Západě si v době reformních snah v církvi našlo své místo poustevnictví. Rájem pro tento druh askeze se stala Itálie. Známými se pro své poustevnické snahy stali Nilus z Rossana a [[Svatý Romuald|Romuald]], zakladatel kláštera v Camalduli. Na něj navázal jeho žák [[Petr Damián|Petr Damiani]]. Jeho klášter ve Fonte Avellanu byl vzorem poustevnicko-asketické komunity. Sepsal ''Zásady poustevnického řádu''.<ref>SUCHÁNEK, s. 250.</ref>
Řád [[Cisterciácký řád|cisterciáků]] vzniká z přání vrátit se k prostému benediktinskému životu v odloučenosti, který se dělí mezi práci a rozjímání. [[Robert z Molesme|Robert]], opat kláštera v Molesme, jej zakládá v pusté močálovití krajině. Cílem cisterciáků byla chudoba po Kristově vzoru. Klade se důraz na chórovou modlitbu, duchovní četbu, osobní rozjímavou modlitbu a manuální práci, což má vést ke hluboké vnitřní zbožnosti. Jejich asketický život není krajní, ale důsledný. Řehole cisterciáky vedla k odříkání v samotě, tělesné práci, odmítání renty, přijímání výhradně rostlinné stravy, nošení hrubého oděvu a k mlčenlivosti. Cisterciácký řád po necelých patnácti letech, kdy mu hrozilo vymření, postavil na nohy a oživil [[Bernard z Clairvaux]].<ref>TAMTÉŽ, s. 149-159.</ref>
Když se objevuje řád [[Kartuziánský řád|kartuziánů]], vyvstává v Evropě životní styl anachoretů z Východu.
U zrodu řádu [[Řád karmelitánů|karmelitánů]] stála skupinka poustevníků. Vzorem pro ně byl Eliáš a jeho zápas na Karmelu. Řád se zaměřuje na modlitbu a horlivost v apoštolátu po Eliášovu vzoru. Karmelitánská spiritualita zdůrazňuje
Myšlenkou chudoby byl uchvácen [[František z Assisi]]. Kolem její radikální podoby utvořil malou skupinu, která se zřekla obydlí a procházela zemí jako potulní kazatelé. Kázali hlavně o morálních otázkách a vykládali prorocké spisy. František i ve své závěti zdůraznil význam chudoby, odmítání výsad a majetku a vyzýval k prostotě. To vedlo záhy k vnitřnímu pnutí v řádu a jeho rozdělení.<ref>DUÉ, s. 166.</ref>
Řádek 71 ⟶ 73:
Společenství kněží, které dostalo za cíl hlásat křesťanskou nauku, založil [[Svatý Dominik|Dominik]]. Aby svůj úkol mohli plnit, bylo pro dominikány významné teologické studium. Nebyli podobně jako františkáni vázáni na stálé místo, ale po vzoru Ježíšových apoštolů putovali krajem v chudobě a přísné askezi.<ref>TAMTÉŽ, s. 166.</ref>
Zvláštní druh askeze provozovali flagelanti známí především z Itálie, Německa a střední Evropy. V jejich případě se jednalo o bičování prováděné vzájemně nebo na sobě samém jako výraz kajícnosti.<ref>SUCHÁNEK, s. 312.</ref>
=== Novověký katolicismus ===
===
Pro [[Reformátor|reformátory]] je typické, že se svými kroky postavili proti tradičním asketickým praktikám římskokatolické církve, kterými byly půst a pohlavní zdrženlivost.<ref>BOSSY, John a Lucie JOHNOVÁ. ''Křesťanství na Západě: 1400-1700''. Praha: Karolinum, 2008. Limes, s. 157. ISBN 978-80-246-1468-7. </ref> [[Martin Luther]], jako bývalý mnich, dal najevo svůj vztah k askezi několika činy. Prvním byl, když za svého wartburského pobytu psal proti klášterním slibům. V reakci na to kněží, řeholníci i řeholnice opouštěli svá povolání.<ref>KADLEC, Jaroslav. ''Dějiny katolické církve''. Vyd. 3. přeprac. Olomouc: Univerzita Palackého, 1993, s. 317. ISBN 80-7067-285-4. </ref> Druhým jeho činem bylo odložení řeholního oděvu a vstoupení do manželství s bývalou cisterciačkou Kateřinou von Bora. Nejtvrdší slova kritiky míval Luther vedle mše svaté právě o řeholním životě.<ref>FRANZEN, s. 199-204.</ref>
V Ženevě [[Jan Kalvín]] při vedení města nastolil životní styl přísné kázně vyznačující se asketickými rysy jako např. předpisy o oblékání a zákazem tance.<ref>LANE, s. 158.</ref> Městští úředníci měli právo volného vstupu do domácností, aby směli kontrolovat dodržování přísných pravidel církevního a občanského řádu.<ref>FRANZEN, s. 213.</ref> Pro Kalvínovy následovníky hledající nějaký zvláštní znak svatosti se stalo typickým přísné svěcení svátečních dnů.<ref>BOSSY, s. 162-163.</ref>{{Pahýl část}}
== Reference ==
Řádek 87 ⟶ 90:
* BENEDIKT XVI. ''Velké postavy středověké církve''. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. ISBN 978-80-7195-527-6.
* BIANCHI, Enzo. ''Klíčové pojmy křesťanské spirituality''. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. ISBN 978-80-7195-326-5.
* BOSSY, John a Lucie JOHNOVÁ. ''Křesťanství na Západě: 1400-1700''. Praha: Karolinum, 2008. Limes. ISBN 978-80-246-1468-7.
* BROWN, Peter. ''Tělo a společnost: muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství''. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. ISBN 80-85959-72-0.
* BUBEN, Milan. ''Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích''. Praha: Libri, 2004. ISBN 80-7277-087-X.
Řádek 102 ⟶ 106:
* JEFFORD, Clayton N. ''The Didache in context: essays on its text, history and transmission''. Leiden: E.J. Brill, 1995. Supplements to Novum Testamentum. ISBN 90-04-10045-8.
* JOHNSON, Luke Timothy a Daniel J HARRINGTON. ''Evangelium podle Lukáše''. Neuvedeno. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. Sacra pagina. ISBN 80-7192-560-8.
* KADLEC, Jaroslav. ''Dějiny katolické církve''. Vyd. 3. přeprac. Olomouc: Univerzita Palackého, 1993. ISBN 80-7067-285-4.
* KASSIÁN, Jan. ''Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí''. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha & sv. Markéty, 2007. Pietas benedictina. <nowiki>ISBN 978-80-86882-06-2</nowiki>.
* KLÍČOVÁ, Marcela. ''Vzestup křesťanství: dějiny prvních pěti století církve''. Praha: Návrat domů, 2009. ISBN 978-80-7255-190-3.
| |||