Jurodiví: Porovnání verzí

'''Jurodiví''' ({{vjazyce2|gr|μωρός}}; {{vjazyce2|ru|юродивый}}; {{Vjazyce2|de|der Narr in Christo}}; {{vjazyce2|en|Foolishness for Christ}}), původní význam řeckého slova μωρός byl mrzák (mrzák od narození). V postupném vývoji chápání slova jde o typ radikální zbožnosti, který se staví proti konvencím a duchovním klišé společnosti i církve. Jde o prožívání víry na veřejnosti formou určitého projevu bláznovství s poukazováním na chyby lidí i společnosti. Ovšem cokoliv jurodivý řekne nebo udělá (ať je to sebevíce výstřední), tak to dělá na základě svého vlastního vnuknutí (svého individuálního spojení s Bohem) a nedbá na to, co řekne společnost, nebo zda to dané okolí něják ovlivní. Z náboženského hlediska jde o tzv. „bláznovství pro Krista“ a je známo především v Rusku.<ref>{{Citace monografie|příjmení = FARRUGIA|jméno = Edward G|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Encyklopedický slovník křesťanského Východu|vydání = 1. vyd|vydavatel = Refugium Velehrad-Roma|místo = Olomouc|rok = 2010|počet stran =|strany = 454|isbn = 978-80-7412-019-0}}</ref>  Jurodiví chodili polonazí nebo úplně nazí, úpěli nad osudem národa či města a neváhali se postavit i carům, kteří je však respektovali.<ref>{{Citace monografie|příjmení = Pospíšil|jméno = Ivo et|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů|vydání = 1. vyd|vydavatel = Libri|místo = Praha|rok = 2001|počet stran =|strany = 302|isbn = ISBN 80-7277-068-3}}</ref> Nejznámějšími jurodivými jsou Symeon z Emesy (6. stol., Byzantská říše) a Vasilij Blažený (16. stol., Rusko; je mu zasvěcen moskevský [[chrám Vasila Blaženého]]).

Jurodiví nemilosrdně odsuzovali pokrytectví těch, které druzí považovalypovažovali za příklady ctností. Týkalo se to i mnichů a duchovních osob, zvláště pokud někdo z nich projevoval příchylnost k majetku a k poctám a potrpěl si na to, aby si ho druzí vážili. Jurodství je též návrat k [[Rané křesťanství|raně křesťanským]] ideálům, podle nichž tělesná krása pochází od [[Ďábel|ďábla]]. Proto se řídíli hlasem svého svědomí a zavrhovali čistě lidskou moudrost, zvláště pak tu vyčtenou z knih. Bůh jim ale to, že se zřekli světské moudrosti, často nahrazoval vlitým poznáním a moudrostí srdce, aby bylo zřejmé, že tento způsob života jim byl dán jako milost. Jejich schopností bylo předpovědět to, co se stane na jiném místě nebo v budoucnu, a měli dar číst v lidských srdcích (''kardiognóze''). V tomto vědomí milosti spočíval jejich apoštolát s odvahou odkrývat pravdu mocným tohoto světa, a to bylo příčinou jejich velké oblíbenosti u obyčejných lidí.<ref>{{Citace monografie|příjmení=BORRIELLO|jméno=Luigi, ed. et al|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník křesťanských mystiků|vydání=|vydavatel=Karmelitánské nakladatelství|místo=Kostelní Vydří|rok=2012|počet stran=|strany=312 a 313|isbn=978-80-7195-198-8}}</ref>

Mnohé životy jurodivých jsou založeny na bázi [[Legenda|legend]] a nejsou doloženy jako historické postavy. Může to způsobovat i to, že se pohybovali v těch nejnižších společenských vrstvách, a tak o různých bláznech vznikala jen orálně tradovaná informace. Na popis životů jurodivých jako svatých měla vliv [[hagiografie]], která popisuje jejich život a skutky a zasazuje je do historického děje.

1) Vypadá uboze, a tím předchází cizímu pohrdání. Přehnaným sebeponižováním získává ve svých očích jakousi převahu nad ostatními hříšníky.

Nejvýrazněji se jurodství (Юро́дство, ze staroruského výrazu юродъ — blázen) prosadilo právě v [[Ruská pravoslavná církev|Ruské pravoslavné církvi]], kde byl jeho průkopníkem ve 13. století Prokopij Usťjužský, původně německý kupec, který odvrhl jmění a stal se asketou. Ruská pravoslavná církev [[Pravoslaví#Svat.C3.AD a zem.C5.99el.C3.AD|svatořečila]] řadu jurodivých proroků a kazatelů, jako byli Vasil Blažený (je mu zasvěcen moskevský [[chrám Vasila Blaženého]]), Ioann Moskevský nebo Xenia Petěrburská. Nikola Salos je známý tím, že káral cara Ivana IV. za jeho zločiny a bezbožný život. Jurodiví se jako nová kategorie laické svátosti objevili v ruské církvi přibližně od počátku 14. století. Jurodiví chodili polonazí nebo úplně nazí, úpěli nad osudem národa či města a neváhali se postavit i carům, kteří je však respektovali.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Pospíšil|jméno=Ivo et|příjmení2=|jméno2=|titul=Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů|vydání=1. vyd|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2001|počet stran=|strany=302|isbn=ISBN 80-7277-068-3}}</ref> Rozkvět jurodivosti se datuje do 16. století.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=|příjmení2=FEDOTOV|jméno2=Georgij Petrovič|titul=Svatí staré Rusi|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2011|počet stran=|strany=177|isbn=978-80-87378-76-2}}</ref> Ovšem v 17. století. nastal obrat, a to hlavně kvůli [[Petr I. Veliký|Petru I.]], jenž k bláznům pro Krista cítil osobní odpor.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=271|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> V tomto století přestala i [[Koncil|synodální]] církev jurodivé uznávat a začala je pronásledovat.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=167|isbn=01-036-84}}</ref> Vznikl termí "falešné jurodství", který označovalo jakékoliv projevy bláznovství a výtržnosti na veřejnosti, a to předevších v kostelech a to se stalo předmětem církevních pronásledování. Ve výnosech patriarchy Joasafa ze 14. srpna 1636 „o přetržení rozmanitých výtržností a zlořádů v moskevských chrámech“ se říká: „A tak v době posvátných zpěvů chodí po chrámech bezostyšní štváči po desítkách i více a působí v chrámech veliký zmatek a nepokoj, nadávají si v kostelích a perou se, jiní předstírají, že jsou slabého ducha, a potom se ovšem vidí, že mají rozum“.<ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=127|isbn=01-036-84}}</ref> Většina jurodivých se tedy z důvodu pronásledování přidala ke straně [[Starověrci|staroobřadníkům]], je považováno za nejslavnější případ politického jurodství. <ref>{{Citace monografie|příjmení=LICHAČOV|jméno=Dmitrij Sergejevič|příjmení2=PANČENKO|jméno2=Aleksandr Michajlovič|titul=Smích staré Rusi|vydání=1. vyd|vydavatel=Odeon|místo=Praha|rok=1984|počet stran=|strany=114|isbn=01-036-84}}</ref> <ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=262|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Ačkoli pak v 18. století [[Kateřina II. Veliká|Kateřina II.]] úplně pronásledování jurodivých zrušila, místní úřady i přesto v pronásledování dlouho pokračovaly a používaly na nich obvyklé metody mučení.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=275|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

OPodle jakécharakteristických serysů, vlastněmůžeme vprovést rámcianalogii kuturjuridivých jednái postavy?v jiných kulturách. ''"''Typologicky nejblíže je jurodivému zřejmě svatý blázen. Tuto postavu zná mnoho tradičních kultur - domorodci na ostrově Samoa, afričtí Masajové, Indie a především američtí indiáni (na severozápadě Spojených států amerických má rysy rituálního pomatence)"''.''<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=13|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Dále jeho můžeme srovnat s finským šamanem, s gejltem či hrdinou staroislandských legend.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=13|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> Jsou to osoby, které mají právo vysmívat se, karikovat a znesvěcovat ty nejsvětější a nejdůležitější obřady a porušují společenská pravidla. Májí svolení chovat se tak, jak se o tom žádnému obyčejnému smrtelníkovi nemůže ani zdát a při tom jsou i ve společnosti uznávány.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=14|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

Již z dob [[Starý zákon|Starého zákona]] je možné přirovnatuvést jako jurodivou provokaci příkaz, který Bůh dal Abrahamovi (přinést jako oběť vlastního syna). Nebo pak dále to, že Bůh svoleilsvolil aby ďábel mučil Jóba.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=14|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>  I pro další postavy SZStarého zákona např. biblické proroky je typické jurodivé chování. Jedná se o situace, kde se chovají podivně až paradoxně. [[Ozeáš]] si vzal za ženu nevěstku (Oz 1,2), [[Izajáš]] se svlékl a chodil 3 roky nahý (Iz 20,2), [[Jeremjáš|Jeremiáš]] nosil na šíji jařmo (Jr 27,2), Sidkijáš měl na hlavě železné rohy (1Kr 22,11) a [[Ezechiel]] ležel 390 dní na levém boku a 40 dní na pravém boku (Ez 4,4-6).<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=19|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>  Přesto se starozákonní prorok od jurodivého principiálně liší, a tento rozdíl tkví ve specifičnosti blízkovýchodní kultury. Jestliže v jurodivém by neměl být až do jeho smrti rozpoznán světec, pak proroku máproroka jistétomu odlišujícítak znakynení (1Kr 20,41). Proroci byli zvláštní kastou, a když prorok začal prorokovat někde mimo okruh její působnosti, bylo to přijímáno s podivem (1S 19,24; Am 7,14-15).<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=20|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>

ProJako biblickýzákladní základurčení vpostav NZjurodství, je pakmožné důležitývidět výrokjiž v Novém zákoně, kde [[Pavel z Tarsu|ApoštolaApoštol PavlaPavel]]„ napsal důležitý výrok „My"My jsme blázni pro [[Kristus|Krista]]" (řecky: ''hémeis móroi dia Christon'')“ (1 Kor 4,10). [[Sýrie|Kde Syrská]] podoba [[Řecko|řeckého]] výrazu "móros" v tomto textu zní "sakla" což je v jiném pédu zní '''''salos'', jež je v řečtině vyhrazeným označením pro tyto askety.'''<ref>{{Citace monografie|příjmení = BORRIELLO|jméno = Luigi, ed. et al|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Slovník křesťanských mystiků|vydání =|vydavatel = Karmelitánské nakladatelství|místo = Kostelní Vydří|rok = 2012|počet stran =|strany = 212 a 213|isbn = 978-80-7195-198-8}}</ref>  

Od samého začátku kladlo západní křesťanství důraz na pokoru a dokonce na sebeponížení.  Ovšem nedovolilo pěstovat šílenství jinak než v rámci pokání, které bylo na Východě naopak druhotné.<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 295 až 296|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref> Zatímco v byzantském folkloru je „hlupák“ postava pozitivní, na Západě negativní. Ani svérázná folklorní postava moudrého hlupáka (typu Mrkfolfa či [[Till Eulenspiegel|Enšpígla]]) rozhodně nepřipomíná jurodivého, ale spíše v Evropě tak populárního šaška. [[Šašek]] se svými kousky vysmíval nedostatku zbožnosti, zatímco jurodivý se vysmíval zbožnosti jako takové v pozemském slova smyslu.

Velmi příznačný je případ „jurodství“ občas připisovaného [[Ignác z Loyoly|Ignáci z Loyoly]] (1491 – 1556) spolu zakladatel [[Tovaryšstvo Ježíšovo|Tovaryšstva Ježíšova]], později [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuité]]. V literatuře je často považován za jurodivého [[Filip Neri]] (1515 – 1595), který byl svatořečen. Původně byl italským katolickým knězem, zakladatelem kongregace oratoriánů a jedním z modelových světců katolické reformy 16. století. .

Pozdní středověk znal mnoho teologů, kteří v době vrcholné [[Scholastika|scholastiky]] prosazovali koncept bláznovství jako způsob bezprostředního kontaktu s Bohem. Nejtypičtějším příkladem jsou [[Teologie|teologové]] z hnutí ''[[devotioDevotio moderna]]'' ([[Mistr Eckhart]], J.[[Johannes Tauler]] aj.).<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=301 až 314|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref> ''Devotio moderna'' je název duchovního hnutí pozdního středověku, jehož jádrem byla vnitřní opravdovost a snaha o následování Ježíše Krista jako vzoru křesťanského života.

Staří Řekové se stavěli k posvátné bláznivosti s bázní, ale i s úctou.<ref>{{Citace monografie|příjmení=IVANOV|jméno=Sergej A|příjmení2=|jméno2=|titul=Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání=|vydavatel=Pavel Mervart|místo=Červený Kostelec|rok=2015|počet stran=|strany=23|isbn=978-80-7465-131-1}}</ref>  V antice se dá jurodivost přirovnat ke [[Kynismus|kynismu]].<ref>{{Citace monografie|příjmení = LICHAČOV|jméno = Dmitrij Sergejevič|příjmení2 = PANČENKO|jméno2 = Aleksandr Michajlovič|titul = Smích staré Rusi|vydání = 1. vyd|vydavatel = Odeon|místo = Praha|rok = 1984|počet stran =|strany = 95 až 96|isbn = 01-036-84}}</ref> To byla vV antickém Řecku to byla filosofická škola, kterou ve 4. století př. n. l. založil Antisthenés (žák Sókratův). Přívrženci směru (kynikové), opovrhovali konvencemi běžného života i vymoženostmi civilizace, upřednostňovali skromnost a jednoduchost, snažili se vystačit si s minimem věcí.

2 - Andreje (Andrease) Cařihradského nebo-li Ondřeje Šíleného  - nejde o skutečnou hist. postavu, ale světce vytvořeného hagiografickým podáním. Měl žít v 5. stol. a jako tulák, bez přístřeší, nedbaje jakýchkoliv společenských konvencí. Přespával na hromadě odpadků, pil z kaluží, dostávalo se mu opovržení a někdy i bití. To vše snášel s nadpřirozenou vytrvalostí. Díky svým nadpřirozeným schopnostem uměl rozpoznat skryté věci či předpovídat budoucnost.<ref>{{Citace monografie|příjmení=VAVŘÍNEK|jméno=Vladimír|příjmení2=|jméno2=|titul=Encyklopedie Byzance|vydání=1.|vydavatel=Libri|místo=Praha|rok=2011|počet stran=|strany=30|isbn=978-80-7277-485-2}}</ref> Tento jurodivý, byl v některých částech Ruska velmi oblíbený.

Nejvíce se jurodství spojuje s islámskou mystikou [[súfismus]]. Súfismus je hnutí nejednotné a nekonformní. Cílem následovníků súfismu je pomocí zvláštních praktik přivést věřícího blíže k Bohu či dokonce s Bohem splynout. Muslimský mystik se obrací k bohuBohu s proudem vášnivé, takřka fyzické lásky, jež ho zbavuje rozumu. Právě toto šílenství vášně mu nedovoluje setrvat v rámci „obvyklé“ zbožnosti a může být přirovnáno k jurodství. Navazující kapitolou jsou pak potulní [[Derviš|dervišové]]. V arabské terminologii jde o termín označující stoupence islámské alternativní religiozity. Dervišové žijí v extrémní chudobě a většinou mystickou cestou se snaží přiblížit se Bohu. Také se popisuje určité náboženské bláznoství v Koránu a to zjevení, o bláznivém andělovi, které je v 17. [[Súra|súře]] [[Korán|Koránu]]<nowiki/>.<ref>{{Citace monografie|příjmení = IVANOV|jméno = Sergej A|příjmení2 =|jméno2 =|titul = Blázni pro Krista: Kulturní dějiny jurodivosti|vydání =|vydavatel = Pavel Mervart|místo = Červený Kostelec|rok = 2015|počet stran =|strany = 41|isbn = 978-80-7465-131-1}}</ref>

Hlavní hrdina, kníže Myškin, který se po pěti letech vrátil ze švýcarského sanatoria zpět do Ruska, je mužmužem neobyčejně citlivýcitlivým, dobrosrdečnýdobrosrdečným, ale i dětsky naivnínaivním. Je typem člověka, který dosáhl naprosté duševní i mravní rovnováhy. Mezi svými současníky, upoutanými honbou za penězi a vlastními nízkými vášněmi, naráží však neustále na nepochopení a posměch. Nakonec smířeně umírá v sanatoriu pro duševně nemocné, kam se opět vrátil. V tomto románu ruský klasik vytvořil obraz zranitelnosti, bezradnosti a, bezmoci a důvěřivé dobroty v reálném světě bezohledných vášní a sobectví.

Boris Godunov je historická tragédie ruského romantického básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina (1799 – 1837) zabývající se společenskou i individuální problematikou moci. Hlavní myšlenkou celého díla je nadčasová úvaha o tom, jakým způsobem se utváří dějiny a nakolik člověk znalý historie může ovlivnit politické dění. Hra začíná roku 1598 po smrti cara Fjodora, syna a následníka [[Ivan IV.|Ivana Hrozného]]. Fjodorův poručník Boris Godunov se uvoluje po vypočítavém váhání nastoupit na uprázdněný trůn. Jeho svědomí ale tíží dávný zločin - nechal zavraždit dalšího Ivanova syna a dědice careviče Dimitrije, aby si připravil cestu k vládě.

- Film: Svůj mezi cizími: CelovečernýCelovečerní režijnýrežijní debut ruského herca a režiséra NikituNikituga Michalkova - http://www.csfd.cz/film/33623-svuj-mezi-cizimi/prehled/

- Film: Andrej Rublev - životopisnýživotopis, od režisérarežie Andrej Tarkovskij - http://www.csfd.cz/film/32345-andrej-rublev/prehled/

Skladatel [[Dmitrij Šostakovič]] a klavíristka [[Maria Yudina]] bylybyli označováni jako příklady jurodivých 20. století.

*'''Encyklopedie'''

*FARRUGIABORRIELLO, EdwardLuigi, Ged. et al. ''EncyklopedickýSlovník slovníkkřesťanských křesťanského Východumystiků''. 1. vyd.Kostelní OlomoucVydří: RefugiumKarmelitánské Velehrad-Romanakladatelství, 20102012. <nowiki>ISBN 978-80-74127195-019198-08</nowiki>.

== ReferenceSouvisející články ==