Nucená práce: Porovnání verzí

K nucené práci patří nesvobodné rozhodování nucené osoby, pramenící z obavy záporných dopadů v případě odmítnutí výkonu práce. Každý člověk na Zemi vyvíjí činnost, která má sloužit jeho potřebám, a to i zprostředkovaně (např. dobrovolnou činností pro jiného za oboustranně odsouhlasenou odměnu apod.) - na rozdíl od toho nucené práce zajišťují vůli jiného subjektu za nulovou nebo neodpovídající odměnu a proti vůli nuceného (ne každá bezplatná práce je však automaticky nucenou prací).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Wagnerová|jméno=Eliška|příjmení2=Šimíček|jméno2=Vojtěch|příjmení3=Langášek|jméno3=Tomáš|spoluautoři=et al.|titul=Listina základních práv a svobod: komentář.|vydání=1|vydavatel=Wolters Kluwer Česká republika|místo=Praha|rok=2012|počet stran=931|strany=265|isbn=978-80-7357-750-6}}</ref> O zákazu nucených prací se hovoří např. v [[Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod|Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod]] nebo v [[Listina základních práv a svobod|Listině základních práv a svobod]]. První zmíněná mluvaúmluva přitom vychází jednak z [[Všeobecná deklarace lidských práv|Všeobecné deklarace lidských práv,]] vydané [[Valné shromáždění OSN|valným shromážděním OSN]] v roce 1948<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=2012|počet stran=1687|strany=459|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref>, jednak ze starší Úmluvy [[Mezinárodní organizace práce]] z roku 1930 (Úmluva č. 29). Právě ta definuje dva základní znaky nucené práce: pohrůžku trestu a fakt, že se pracovník nenabídl k práci dobrovolně.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=2012|počet stran=1687|strany=454|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref>

Zákaz nucených prací, spojený se zákazem [[otroctví]], je v současné době vnímaný jako jedno ze základních lidských práv, jehož smysl je nezpochybnitelný. Historicky je však v podstatě výsadou [[Novověk|novověku]], pro [[Antika|antiku]] bylo otroctví samozřejmostí a ani ve [[Středověk|středověku]] nebylo výjimečné. Počátkem ustanovení zákazu byla doba [[osvícenství]]. V Rakousku-Uhersku[[Rakouská monarchie|Rakouské monarchii]], a tedy i v českých zemích, šlo postupně o zákaz [[nevolnictví]] (1781), zákaz otroctví (1811) a později i zrušení poddanstí[[poddanství]] a [[Robota|roboty]] (1848). Nucená práce byla [[Obecný zákoník občanský|obecným zákoníkem občanským]] zakázaná i za [[První republika|první]] a [[Druhá republika|druhé republiky]], uplatňovat ji začal až nacistický a poté socialistický režim.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Wagnerová|jméno=Eliška|příjmení2=Šimíček|jméno2=Vojtěch|příjmení3=Langášek|jméno3=Tomáš|spoluautoři=et. al.|titul=Listina základních práv a svobod: komentář|vydání=1|vydavatel=Wolters Kluwer Česká republika|místo=Praha|rok=2012|počet stran=931|strany=260-261|isbn=978-80-7357-750-6}}</ref>

Čl. 9 Listiny základních práv a svobod se podobá čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (neboli [[Evropská úmluva o lidských právech|Evropské úmluvě o lidských právech]], dále jen EÚLP). Čl. 4 EÚLP se kromě zákazu nucených prací věnuje také zákazu otroctví a nevolnictví. K nuceným pracem pak přidává ještě pojem povinné práce. Výčet činností, které za nucené nebo povinné práce považovat nelze, se téměř shoduje s výčtem v [[Listina základních práv a svobod|Listině základních práv a svobod]]. V písmeni d) hovoří šířeji než Listina: namísto jednání přímo uloženého zákonem pro ochranu lidského života, zdraví a práv se zde mluví obecněji o práci či službě, "''která tvoří součást běžných občanských povinností''". V obou případech se ale všechna čtyři písmena týkají činností, jež jsou v obecném zájmu společnosti a uplatňují princip mezilidské solidarity.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=2012|počet stran=1687|strany=453|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref> U obou předpisů také platí, že tyto výčty nejsou vyčerpávající.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=2012|počet stran=1687|strany=475|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref>

O tom, že se konkrétní právní úprava v jednotlivých státech liší, svědčí třeba i písmeno a) čl. 4 EÚLP, v němž se hovoří o pracech požadovaných při [[Výkon trestu|výkonu trestu]] nebo [[Podmíněné propuštění|podmíněného propuštění]]. Zatímco EÚLP ve svém anglickém originále umožňuje uložení těchto prací také osobám v [[Ústavní péče|ústavní péči]] nebo ve [[Vazba (právo)|vazbě]], česká verze kvůli svému překladu uložení nedobrovolné práce osobě ve [[Vazba (právo)|vazbě]] neumožňuje.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Wagnerová|jméno=Eliška|příjmení2=Šimíček|jméno2=Vojtěch|příjmení3=Langášek|jméno3=Tomáš|spoluautoři=et. al.|titul=Listina základních práv a svobod: komentář|vydání=1.|vydavatel=Wolters Kluwer Česká republika|místo=Praha|rok=2012|počet stran=931|strany=268|isbn=978-80-7357-750-6}}</ref>

Z formulace článku 4 EÚLP vyplývá úzká souvislost mezi nucenými pracemi, povinnými pracemi, otroctvím a nevolnistvímnevolnictvím. Např. nucená práce může být součástí otroctví, ale o otroctví se může jednat i v případě, kdy soud vyvrátí, že by posuzovaný čin byl nucenou prací. Další podobné pojmy se navíc zahrnují pod některý ze čtyř výše zmíněných, [[Evropský soud pro lidská práva]] (dále jen ESLP) sem zařadil [[Obchod s lidmi|obchodování s lidmi]], a to bez bližšího určení, do které z kategorií patří. K uvedeným pojmům nemá svým způsobem daleko ani [[diskriminace]] - jedná-li se o situace, kdy jsou k uloženým činnostem (byť nehodnoceným jako nucená či povinná práce), vybírány diskriminujícím způsobem určité osoby či skupiny osob.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=2012|počet stran=1687|strany=457-463|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref>

Jako příklad konkrétního rozhodnutí ESLP poslouží případ z 90. let, kdy se v německé obci řešilo, zda je nucenou prací povinná služba obecního hasiče (jednalo se o službu nahraditelnou příspěvkem do obecní pokladny). ESLP rozhodl, že se o nucenou práci nejednalo, právě s odkazem na běžné občanské povinnosti, které se dle EÚLP za nucené ani povinné práce nepovažují.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=2012|počet stran=1687|strany=458|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref> (V tomtéž případě však bylo rozpoznáno naplnění skutkové podstaty diskriminace, neboť povinnost hasičské služby či náhradního poplatku měli uloženou pouze muži, nikoli ženy.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kmec|jméno=Jiří|příjmení2=|jméno2=|titul=Evropská úmluva o lidských právech: komentář|vydání=1|vydavatel=C. H. Beck|místo=Praha|rok=1|počet stran=1687|strany=463|isbn=978-80-7400-365-3}}</ref>) Podobný výsledek měla i soudní řízení, v nichž se žalobci snažili do pojmu nucené a povinné práce zahrnout např. povinnost lékaře poskytnou [[první pomoc]], povinnost vlastníků nemovitostí uklízet chodník při náledí nebo povinnost zaměstnavatelů zaměstnávat v daném podílu osoby se zdravotním postižením.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Wagnerová|jméno=Eliška|příjmení2=Šimíček|jméno2=Vojtěch|příjmení3=Langášek|jméno3=Tomáš|spoluautoři=et al.|titul=Listina základních práv a svobod: komentář|vydání=1|vydavatel=Wolters Kluwer Česká republika|místo=Praha|rok=2012|počet stran=931|strany=264-270|isbn=978-80-7357-750-6}}</ref>

Nucená práce pro Německo během [[Druhá světová válka|druhé světové války]] se týkala přibližně 13, 5 milionů Evropanů,<ref name=":0">{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=22|isbn=}}</ref> z toho mezi 350 000 až 450 000 Čechů.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=22, 31|isbn=}}</ref> Ještě před samotným vznikem režimu nucené práce a před vypuknutím války odcházela řada dělníků včetně obyvatel Československa do Německa dobrovolně. [[Německá říše]] potřebovala v rámci přípravy na válku zvýšit průmyslovou výrobu, avšak neměla dostatek pracovních sil, náborové komise Říšského ministerstva práce proto využívaly nezaměstnanosti v jiných evropských státech. Postupně byly spouštěny mechanismy, jak tyto dělníky k práci v Německu přimět, Čechům např. od roku 1939 hrozila ztráta [[Podpora v nezaměstnanosti|podpory v nezaměstnanosti]]. Brzy se ukázalo, že zaměstnávající podniky nedodržují pracovní podmínky, najímají cizince na těžké práce (na stavbách, v lomech či cihelnách) a zacházejí s nimi hrubě. To už byly ale pro celý systém zřízeny úřady práce, byla zavedena možnost přinutit cizince k povinné práci v Německu a kvůli kontrole nad nimi se začaly vydávat pracovní knížky[[Německá říše|.]] <ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=24|isbn=}}</ref> Zodpovědnost za zavedení nucených prací bývá tedy přisuzována jednak samotnému německému státu, jednak zaměstnávajícím podnikům. Podle mnohých historiků totiž průmyslové podniky po získání instrukcí od státu spoluutvářely životní podmínky dělníků, a pokud mohly surové zacházení mírnit, nečinily tak.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=22-23|isbn=}}</ref>

Nuceně nasazení nebyli homogenní skupinou. Vedle civilních nuceně pracujících dělníků k nim v průběhu války přibyli také váleční zajatci nebo vězni [[Koncentrační tábor|koncentračních táborů]], lidé z věznic či káznic a dalších podobných zařízení.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=16|isbn=}}</ref> Podle tohoto dělení s nimi bylo také zacházeno. Navíc byly především pro dělníky, kteří z Německa uprchli nebo se dopustili jiných pracovních přestupků, zřízeny tzv. [[pracovně-výchovné tábory]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=25, 88|isbn=}}</ref> Pro všechny skupiny bylo ale nakonec společné to, že lidé pracovali pod hrozbou trestu a že jim práce nebyla přidělena podle jejich kvalifikace, ale na základě příslušnosti k národu, etniku nebo náboženství.<ref>{{Citace monografie|příjmení=|jméno=Kolektiv pracovníků Kanceláře pro oběti nacismu ČNFB|příjmení2=|jméno2=|titul="Nepřichází-li práce k Tobě...". Různé podoby nucené práce ve studiích a dokumentech.|vydání=1|vydavatel=Česko-německý fond budoucnosti - Kancelář pro oběti nacismu|místo=Praha|rok=2003|počet stran=405|strany=17|isbn=}}</ref>

Od ledna do listopadu roku 2012 bylo rozhodnutím [[Vláda České republiky|Vlády ČR]] dovoleno úřadům práce, aby nezaměstnaným občanům ČR zprostředkovávaly výkon veřejné služby bez nároku na odměnu. Trestem za nevykonávání stanovené práce bylo odebrání [[Podpora v nezaměstnanosti|podpory v nezaměstnanosti]]. Koncem roku 2012 [[Ústavní soud České republiky]] rozhodl, že je povinné ukládání této služby v rozporu se zákazem nucených prací. Jednání [[Úřad práce|úřadů práce]] bez potrestání viníků a odškodnění dotčených obětí je v příkrém rozporu s Úmluvou Mezinárodní organizace práce o nucené nebo povinné práci.<ref>{{Citace elektronické monografie|příjmení=|jméno=|titul=Veřejně prospěšné práce a veřejná služba|url=http://www.aktualne.cz/wiki/finance/verejne-prospesne-prace-verejna-sluzba/r~i:wiki:2514/|vydavatel=Aktuálně.cz|místo=|datum vydání=29. 11. 2012|datum přístupu=2016-05-28}}</ref>

Kromě tohoto pokusu o legitimní zavedení formy nucené práce ale v ČR i po celém světě stále existuje její běžné nelegální praktikování, jako je nucení k [[Prostituce|prostituci]] nebo nevyplácení smluvených mezd dělníkům, kteří nemohou dát výpověď.<ref>[[Nucená práce]]</ref> Odhady z posledních let uvádění 12, 3 milionu obětí nucené práce (občany České republiky nevyjímaje), z toho asi pětinu tvoří oběti [[Obchod s lidmi|obchodu s lidmi]] určenými k nuceným pracem.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Wagnerová|jméno=Eliška|příjmení2=Šimíček|jméno2=Vojtěch|příjmení3=Langášek|jméno3=Tomáš|spoluautoři=et al.|titul=Listina základních práv a svobod: komentář|vydání=1|vydavatel=Wolters Kluwer Česká republika|místo=Praha|rok=2012|počet stran=931|strany=260|isbn=978-80-7357-750-6}}</ref>