Dokumentární film: Porovnání verzí

Dokumenty se někdy stanou nástrojem [[propaganda|propagandy]] ([[Leni Riefenstahlová]] v [[nacismus|nacistickém]] [[Německo|Německu]]) či manipulace, někdy jsou naopak důležitým svědectvím, manifestem, či druhem investigativní práce.

 

Přídavné jméno documentaire - dokumentární se v souvislosti se zobrazováním poprvé objevuje v roce 1879 v jednom z vydání slovníku francouzského jazyka Émila Littrého. Výskyt tohoto pojmu je zde doložen ve dvou dobových časopisech. První případ souvisí s článkem o stavbě slavného pařížského mostu Pont-Neuf v 16. století. Tehdy vzniklo několik projektů a pro lepší posouzení byl každý z nich dopracován také do tvaru realistické malby, aby rozhodující veřejnost mohla díky tomuto „dokumentárnímu hledisku“ lépe posoudit, který z projektů zvolit k realizaci. Ve druhém článku se pojmem documentaire charakterizuje věrnost zobrazení života Arabů v obrazech malíře a spisovatele Eugena Fromentina.

 

 

K rozvoji dokumentární tvorby ve 30. letech přispěla blížící se válka, během které se dokument stal hlavním nástrojem propagandy. Vlivem těchto událostí byl také v Československu v roce 1937 ustaven první soustavný týdeník Aktualita, přičemž dokument vůbec na našem území nabýval převážně podoby krátkých filmů. Rozvíjel se také vědecký film a pod vlivem západních avantgard vznikly i pozoruhodné pokusy na poli experimentu s různými poetikami. Mezi klíčové předválečné osobnosti patří [[Jiří Lehovec]], [[Jiří Weiss]], [[Alexander Hackenschmied]] a [[Karol Plicka]], jehož [[Zem spieva(1933)]] je i ve světovém kontextu významným příspěvkem konstituce etnografického filmu, jakkoli je Plickovo dílo romantické. V poválečném období dochází k velkému rozvoji dokumentu, v Československu postupně vzniká centrální instituce [[Krátký film]], která až do počátku devadesátých let vytvářela unikátní – byť ve většině období ideologicky kontrolované - zázemí (nejenom) pro dokumentární tvorbu. Koncem 50. let dochází vlivem technologického skoku (lehké kamery, možnost záznamu kontaktního zvuku) k velkému oživení. Ve Francii vzniká v utopické návaznosti na Vertova [[Cinéma verité]] a z něho se postupně konstituuje antropologický dokument, v Británii vzniká na dokumentárních základech hnutí [[Média:Free cinema]], v Kanadě [[Candid Eye]], v USA [[Direct cinema]], tam ve spojení s rozvojem prvních privátních, ale striktně regulovaných televizních sítí. Od přelomu 60. a 70. let se dokumentární film v celé řadě žánrových variací stal doménou televize a vzniká také čím dál více se oddělující proud filmového, často ryze autorského dokumentu. Pro období do konce 60. let jsou vedle jmenovaných klíčovými zakladatelskými osobnostmi [[Joris Ivens]], [[Frank Capra]], [[Roman Karmen]], [[Lidnsay Anderson]], [[Lionel Rogosin]], [[Jean Rouch]], [[Robert Drew]], [[Don A. Pennebaker]], bratři [[Mayslesové]], [[Richard Leacock]], [[Michel Brault]], [[Pierre Perault]], [[Chris Marker]], [[Alain Resnais]], [[Georges Franju]], [[Agnes Vardová]], [[Ken Russel]], [[Artavadz Pelešjan]], [[Frederick Wiseman]] a další, v Československu zejména [[Evald Schorm]], [[Dušan Hanák]], [[Karel Vachek]], [[Jan Špáta]], [[Miro Bernat]], [[Václav Táborský]] a [[Václav Hapl]], z teoretiků [[A.F.Šulc]] a [[Antonín Navrátil]].

 

==Český dokument==