Konstantin I. Veliký: Porovnání verzí

Přidáno 15 bajtů ,  před 3 lety
m
Sjednocení posloupností; kosmetické úpravy
(→‎Jediným vládcem říše: doplněny reference)
m (Sjednocení posloupností; kosmetické úpravy)
'''Flavius Valerius Constantinus''' ([[27. únor]]a někdy mezi léty [[272]] až [[285]] v [[Niš|Naissu]], [[Moesie|Horní Moesie]] – [[22. květen|22. května]] [[337]] poblíž [[Nikomédie]], [[Bithýnie]]), známý také jako '''Konstantin Veliký''', nebo '''Konstantin I.''', [[Východní křesťanství|východními křesťany]] uctívaný jako '''Svatý Konstantin''', byl od roku [[306]] [[Seznam římských císařů|římským císařem]] a od roku [[324]] až do své smrti nezpochybnitelným vládcem celé [[Římská říše|římské říše]].
 
Konstantinova změna náboženské politiky římské říše měla zásadní význam nejen pro [[Dějiny křesťanství|křesťanství]], ale i pro historii pozdní antiky a [[Západní kultura|evropské civilizace]] vůbec. V roce [[312]] zvítězil v [[Bitva u Milvijského mostu|bitvě u Milvijského mostu]], k čemuž mu měl podle filozofů [[Lactantius|Lactantia]] a [[Eusebios z Kaisareie|Eusebia]] dopomoci [[Křesťanství|křesťanský]] [[Bůh]]. Poté v roce [[313]] vydal [[Edikt milánský]], jímž ukončil [[pronásledování křesťanů]] a zaručil náboženskou svobodu všem obyvatelům říše. V dalších letech své vlády Konstantin křesťanství všestranně podporoval a v roce [[325]] svolal do města [[Nikaia]] první [[První nikajský koncil|ekumenický koncil]]. Křesťané ho za tyto jeho skutky obdařili přízviskem „Veliký“.
 
Konstantinovým dalším významným počinem je přemístění centra říše z [[Řím]]a do [[Konstantinopol]]e. V roce 324 se rozhodl přesunout sídlo císařské vlády na východ do [[Starověké Řecko|řeckého]] města [[Byzantion]], jež bylo v roce [[330]] slavnostně vysvěceno a přejmenováno na Nova Roma („Nový Řím“) a po císařově smrti na „Konstantinovo město“.
Mezi členy Konstantinovy rodiny patrně nepanovaly nijak vřelé vztahy. Sám Konstantin byl chladně uvažující a podezřívavý člověk, což byl zřejmě důsledek zápasu o přežití, jemuž byl v mládí vystaven v prostředí intrik na Galeriově dvoře. V průběhu svého života Konstantin neváhal zřejmě odstranit svého tchána a dva švagry. Náhle v roce [[326]] nechal v [[Pula|Pule]] odsoudit a popravit svého nejstaršího syna [[Crispus|Crispa]], jehož matkou byla Minervina, Konstantinova konkubína nebo možná první manželka. V [[Trevír]]u v červenci téhož roku Konstantin přikázal popravit také [[Fausta|Faustu]], svoji manželku a matku tří synů. Jelikož zmínky o Crispovi a Faustě včetně jejich jmen byly odstraněny a vymazány z nápisů a literatury, neboť nad nimi bylo vysloveno damnatio memoriae, jen málo antických pramenů se zabývá zkoumáním možných motivů těchto neblahých skutečností. V době poprav se mělo obecně věřit, že císařovna Fausta udržovala s Crispem milostný vztah, případně že o takovém vztahu šířila zvěsti. Konstantin, mající podezření z jejich styků, dal oba pro jejich nemorálnost popravit. Tato interpretace jejich usmrcení však není podložena žádnými spolehlivými důkazy, zvláště když prameny zmiňující údajný vztah mezi Faustou a Crispem jsou pozdějšího data a nepříliš vysoké věrohodnosti.
 
Podle jiné verze měla Fausta usilovat o Crispův život, aby zabezpečila nástupnictví svým synům. Proto údajně Konstantinovi namluvila, že se jí Crispus pokusil znásilnit a na podporu tohoto tvrzení zároveň podplatila několik senátorů, kteří měli potvrdit její nařčení. Kvůli těmto vážným obviněním byl Konstantin podle [[Římské právo|římského práva]] nucen nechat syna popravit. Poté, co se Konstantinova matka Helena dozvěděla o této události, odhalila pozadí dohody Fausty se senátory a o tomto svém zjištění zpravila Konstantina. Ten Faustin zločin nenechal bez odplaty – přikázal zavřít Faustu v přetopené lázni, v níž se udusila. V současnosti je takřka nemožné s jistotou odlišit pomluvy od skutečností a zjistit tak, čeho se Crispus a Fausta skutečně dopustili. Někteří historikové vylučují účast Heleny v dané záležitosti, nicméně nelze nijak popřít odpovědnost Konstantina za tuto rodinnou tragédii.
 
==== Vnitřní politika ====
Výdaje spojené s výstavbou Konstantinopole, zvýšené náklady na vojsko a byrokracii a štědré příspěvky církvi pohlcovaly obrovské množství finančních prostředků. Konstantin proto provedl daňovou reformu, na základě níž muselo městské obyvatelstvo, hlavně řemeslníci a obchodníci, platit daň ve zlatě nebo stříbře. Tato daň, označovaná řecky ''chrysargyron'', byla sice placena jednou za čtyři roky, avšak pokud se někdo vzpíral jejímu výběru, bylo vůči němu uplatňováno bití a mučení. V rámci měnové reformy zahájil Konstantin ražbu nové zlaté mince nazývané ''[[solidus]]''. Tato mince byla všeobecně přijímána a v [[Byzantská říše|byzantské říši]] setrvala v oběhu až do [[11. století]].
 
Konstantinova vláda se stávala více autoritativní, neboť byla vydána řada přísných ediktů, jejichž nedodržení bylo sankcionováno vysloveně brutálními tresty. Členům městských rad, zvaných kuriálové (''curiales''), jejichž povinnosti byly stále tíživější, protože nesli odpovědnost za fungování města a za správný výběr daní, bylo nařízeno dědičné zastávání těchto funkcí. Konstantin dále zhoršil postavení [[kolón]]ů, rolníků hospodařících na pronajaté půdě velkostatkářů, kteří nesměli tuto půdu opustit. Byly také přijaty edikty, podle nichž byli synové nuceni vykonávat povolání svých otců, čímž měly být potlačeny negativní dopady klesajícího počtu obyvatelstva. Tyto zásahy se ovšem týkaly pouze oborů hospodářské činnosti nezbytných pro fungování státu. Obzvláště tvrdě postihlo toto nařízení syny vojenských veteránů, jejichž zákonem stanovená povinnost byla nemilosrdně vynucována krutými tresty, šířícími strach a nenávist. Konstantin nechal zakázat [[gladiátor]]ské zápasy a přísným zákonům podrobil nemravné sexuální chování.
 
Konstantin náležel bezesporu mezi vojensky nejzdatnější římské císaře. I po vítězství nad svými rivaly se musel vojensky angažovat, jelikož byl nucen bránit říši před jejími zahraničními nepřáteli. Na podzim [[328]] se v doprovodu syna Konstantina II. vypravil proti Alamanům na Rýně. V roce [[332]] podnikl rozsáhlou kampaň na dolním Dunaji proti [[Gótové|Gótům]], s nimiž uzavřel smlouvu (''[[Foederati|foedus]]''). Během dalších čtyřech let se Konstantin utkal rovněž se [[Sarmati|Sarmaty]] a podmanil si většinu území [[Dácie]], již kdysi dobyl [[Traianus]] a vyklidil [[Aurelianus]]. K posílení a stabilizaci dunajské a rýnské hranice realizoval četná opatření, jež zahrnovala zesílení stávajících pevností a stavbu řady nových opevnění.
 
Ve východní části říše byli křesťané početně více zastoupeni než na západě, přesto v obou částech impéria vyznávala křesťanství jen menšina obyvatelstva. Odhady podílu křesťanů na celkovém počtu říšské populace se pohybují zhruba okolo 10%. Konstantin proto v závěrečných letech své vlády otevřeně vystupoval jako křesťan resp. stoupenec křesťanství. Konstantinovo preferování křesťanství na úkor [[pohanství]] vedlo přirozeně k řadě [[Konverze (náboženství)|konverzí]] mezi jeho poddanými na císařském dvoře. Lze jen stěží doložit náznaky toho, že by Konstantin uvažoval o omezování nebo přímo zákazu provádění tradičních kultů – opačná tvrzení Eusebia z Kaisareie nevyznívají příliš spolehlivě. Kulty předních pohanských božstev, jež si podržely množství příznivců v armádě i ve státní správě, zůstávaly nedotčeny a pohanské obřady a žertvy směly být i nadále vykonávány. Konstantin zasáhl pouze vůči některým kultům, jako byl třeba s [[Chrámová prostituce|chrámovou prostitucí]] spojený [[Afrodita|Afroditin]] chrám v [[Baalbek|Héliopoli]]. Okolo roku [[326]] vydal císař edikt namířený proti [[Hereze|herezím]], zahrnující zákaz shromažďování, konfiskaci majetku a výzvy k obrácení se k pravověrné křesťanské víře. Řada Konstantinových zákonů měla nepříznivý dopad na [[Židé|Židy]], kterým bylo zakázáno vlastnit křesťanské otroky. Zapovězeno jim bylo rovněž provádění [[Obřízka|obřízky]] u otroků a konverze křesťanů k židovství. Také bylo omezeno scházení se Židů za účelem výkonu náboženských obřadů, avšak byl jim povolen vstup do [[Jeruzalém]]a v den [[Tiš'a be-av]], jímž si Židé připomínali zničení [[Jeruzalémský chrám|Chrámu]].
.
[[Soubor:Nicaea icon.jpg|thumb|left|upright=0.8|Ikona zobrazující Konstantina předsedajícího Prvnímu nikajskému koncilu. Text je znázorněno je však Creed z první rady Constantinople (381), s úpravami pro použití v řecké liturgie]]
Konstantin zřejmě postrádal porozumění pro dogmatické a [[Christologie|christologické]] spory, které měly tolik zaměstnávat jeho nástupce. Císařovy náboženské představy setrvávaly přinejmenším částečně v zajetí pohanských tradic, v čemž sehrál určitou roli i vzor jeho předchůdců, kteří o sobě prohlašovali, že jsou pod ochranou Jova (jako Diocletianus) nebo slunečního boha (jako Aurelianus či Konstantinův otec). V oficiálních zobrazeních stejně jako na [[Konstantinův oblouk|Konstantinově oblouku]] vztyčeném na paměť vítězství nad Maxentiem byl s ohledem na pohanské obyvatelstvo Říma znázorňován sluneční bůh (''[[Sol Invictus]]''), jenž byl do určité doby Konstantinem stavěn na roveň křesťanskému Bohu. Své syny a následníky nechal ale Konstantin vychovat jako přesvědčené křesťany, což se nakonec ukázalo jako rozhodující pro další vývoj.
| revize2 = 53293704
}}
*
<references />
 
* [http://www.answers.com/topic/constantine-i-the-great Constantine I The Great (Answers.com)] {{en}}
* [http://www.constantinethegreatcoins.com/ Constatine the Great (coins.com)] {{en}}
{{Římský císař|funkce titul =Římský císař|pred předchůdce =[[Constantius I. Chlorus|Constantius I.]]|po nástupce =[[Konstantin II.]], [[Constantius II.]] a [[Constans]]|kdy=[[306]] - [[337]]}}
 
{{Portály|Antika}}
1 084 921

editací