Zulové: Porovnání verzí

== Kolonizace ==

Kolem Jižní Afriky proplouvaly lodě [[Féničané|Féničanů]] již v 6.&nbsp;století př.&nbsp;n.&nbsp;l., po nich lodě z&nbsp;[[Janovská republika|Janova]], které hledaly cesty do Indie a&nbsp;k&nbsp;národům Východu. Zřejmě až roku 1488 u břehů v oblasti Mossel Bay (Zátoka mušlí) přistál první Evropan, [[Bartolomeu Dias|Bartolomeo Diaz]] z Portugalska.<ref name="Jihoafrická Republika15">Tureček, s. 15.</ref> Zdejší námořní oblast zůstala v moci Portugalců po celé 16.&nbsp;století. Ti zde přistávali k doplnění zásob, osady zde žádné nebudovali, částečně i z obav před domorodci.<ref name="Jihoafrická republika12">Zimák, s. 12.</ref>

Až roku 1652 se na území jižní Afriky poblíž [[Stolová hora (Kapské Město)|Stolové hory]] vylodili běloši vedení Holanďanem [[Jan van Riebeeck]]em, zaštítění tehdy mocnou [[Nizozemská Východoindická společnost|nizozemskou Východoindickou společností]], která zde potřebovala vybudovat trvalou stanici. Roli prostředníků mezi nimi a kmeny Bantu ze severu zprostředkovávali zprvu [[Khoisanové]], než jejich stavy zdecimovaly roku 1713 zavlečené [[neštovice]]. Další vlna přistěhovalých bělochů z Holandska znamenala vznik národa bílých Afrikánců, nazývaných [[Búrové]]&nbsp;– holandsky sedláci. Ti se zabývali farmařením na územích černošských kmenů i za pomocí mnohdy dovážených otroků. Jejich dovoz novým farmářům zabezpečovala již zmíněná Nizozemská Východoindická společnost.<ref name="Jihoafrická Republika17">Tureček, s. 17.</ref> Třetí vlnou bělochů byli Britové, kteří otrokářství roku [[1833]] zakázali a Búry porazili jak politicky, tak vojensky. Búrové (jejich průkopníci byli nazýváni {{Cizojazyčně|af|[[voortrekker]]s}}&nbsp;– ti, co posunují frontu) ustupovali dál od pobřeží a založili zde [[Oranžský svobodný stát]] a [[Transvaal|Transvaalskou republiku]].<ref name="Jihoafrická republika22">Zimák, s. 22.</ref>

 

Počátkem 19.&nbsp;století se stal náčelníkem Zuluů muž jménem Senzangakona, jenž se ve druhém desetiletí z ryze pragmatických důvodů podrobil náčelníkovi Mtetvů Dingisvajovi. Ten ovládal poměrně rozsáhlou kmenovou a klanovou konfederaci složenou z padesáti kmenů a jedním z jeho předních bojovníků byl Senzangakonův syn Šaka. Když v roce 1816 náčelník Zuluů zemřel, byl Šaka jmenován na otcovo místo. Zpočátku měl pod svým velením asi 350<ref>Budil, s. 32.</ref>–400<ref>{{citace monografie | příjmení = Hrych | jméno = Ervín | odkaz na autora = Ervín Hrych | titul = Velká kniha vojevůdců, bitev a zbraní | vydavatel = Regia | místo = Praha | rok = 2000 | strany = 304 | isbn = 80-86367-06-1 | poznámka =}}</ref> mužů a ovládal území o rozloze čtyř čtverečních mil.<ref name="Budil, 34">Budil, s. 34.</ref> V prvních měsících po převzetí moci však zavedl rozsáhlé vojenské reformy a během čtyř let neustálých bojů se stovkami okolních rozdrobených kmenů a klanů, vytvořil silný raně feudální stát s ojedinělou vojenskou organizací, jenž byl schopen vzdorovat [[Britové|Britům]] a [[Búrové|Búrům]] ještě v druhé polovině 19.&nbsp;století.<ref name="Hrbek, 312" /> Šaka se tak stal pánem jihoafrického území o velikosti 11&nbsp;500 čtverečních mil a vrchním velitelem asi 40&nbsp;000 bojovníků.<ref name="Budil, 34" /> V Evropě se díky těmto úspěchům stal známým pod přezdívkami generál Shaka nebo Černý Napoleon<ref name="Abeceda národů">{{Citace monografie | příjmení = Wolf | jméno = Josef | titul = Abeceda národů | vydavatel = Horizont | místo = Praha | rok = 1984 | strany = 262 | isbn =}}</ref> a dodnes patří k nejznámějším příslušníkům národa. Podle zpráv návštěvníků z Británie dorostl Šaka výšky šesti [[Stopa (jednotka délky)|stop]] (přibližně 183 centimetrů), byl obdařen vysokou inteligencí a jeho vláda byla poznamenaná obrovskou brutalitou. Mimo tvrdého postupu proti nepřátelům svého úspěchu dosáhl i díky zavedení nového typu oštěpu pojmenovaného ''iklwa'' (''klva'') a novým taktickým prvkům, které využíval při boji. Jeho vojenské oddíly (''impi''), které čítaly dva až tři tisíce lidí, sídlily na královských statcích (vojenských ''kraalech'') strategicky rozmístěných po celém území a dělily se podle stáří a stupně výcviku svých bojovníků.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Hulec | jméno = Otakar | titul = Dějiny Jižní Afriky | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 1997 | poznámka = [Dále jen: ''Hulec''] | strany = 104 | isbn = 80-7106-247-2}}</ref> Své postavení si udržel až do roku 1828, kdy jej za podpory ''induny'' Mbopy zavraždili jeho nevlastní bratři [[Dingane]] a Mhlanga. Důvodem bylo jeho nevypočitatelné chování a teror, který rozpoutal po smrti své matky Nandi.<ref>Hulec, s. 113.</ref>

 

 

Výboje vládce Zuluů Šaky způsobily stěhování mnoha kmenů včetně některých Zuluů do jiných částí jižní Afriky. Část z nich se tak dostala na území [[Zimbabwe]] ([[Ndebelové]]), či [[Malawi]] a [[Tanzanie]] ([[Ngoniové]]). Na mnoha místech pak vznikala další království ([[Svazijsko|Svazijské]], [[Gaza (říše)|Gaza]]) ze smíšených národností. Převážná část Zuluů zůstala na území dnešní [[Jihoafrická republika|Jihoafrické republiky]].<ref name="Abeceda národů 202">Abeceda národů, str. 202. </ref> Spolu s nimi dnes v Jihoafrické republice žijí kmeny [[Xhosové|Xhosa]], [[Sotho]] a [[Tswana]], dále pak přistěhovalí běloši a asiaté převážně z [[Indie]] (např. známý [[Mahátma Gándhí|Gándhí]]). Ti všichni se spolu zčásti začali mísit a dnes zde barevní míšenci tvoří 10 % všeho obyvatelstva. Dalších 18% jsou běloši, 3,5% asiaté a zbytek černoši.<ref name="Jižní Afrika10">Gostelow a Bernstein, s. 10.</ref>