Jan Smuts: Porovnání verzí

Narodil se 24. května 1870 na rodinné farmě  Bovenplaats poblíž Malmesbury v Kapsku. Jeho rodiče Jacobus Smuts a jeho žena Catharina byli prosperující, na místě už dlouho usazení a velmi respektovaní [[Afrikánci|Afrikánštíafrikánští]] farmáři.<ref>Cameron, p. 9</ref>

Jan byl jako dítě klidný a jemný a měl trochu samotářské sklony. Během dětství se často toulal sám a zkoumal okolní krajinu, což probudilo jeho zájem o přírodu, které zůstal věrný po celý život. Jako druhý syn v rodině byl předurčen k tomu, aby farmařil, plné vzdělání bývalo vyhrazeno pro prvního syna. Nicméně když mu bylo dvanáct, jeho starší bratr zemřel a Jan ho ve škole nahradil. Navštěvoval školu v blízkém Riebeek West. Přes  pozdní nástup na školu dělal pokroky a za čtyři roky své spolužáky v poklidu dohnal. V šestnácti letech v roce 1886 nastoupil na Victoria Collegecollege v [[Stellenbosch]]i.<ref>Hancock – ''Smuts: 1. ''</ref>

Tam se naučil spisovnou holandštinu, němčinu a klasickou řečtinu a ponořil se do klasické literatury a biblických studií. Jeho tradiční výchova a  seriózní náhled na život ale  zapříčinily jakousi společenskou izolaci od jeho vrstevníků. Nicméně na akademické půdě uspěl a v roce 1891 promoval z literatury a společenských věd, pokaždé na výbornou. V posledních letech ve Stellenboschi ze sebe trochu setřásl stydlivost a rezervovanost, což bylo i tím, že se v té době potkal s Isie KrigeKrigeovou, kterou si později vzal.

Po promoci na Victoria Collegecollege získal Smuts jihoafrické Ebdenovo stipendium pro studium v zámoří. Rozhodl se pro studium práv v Christ´s Collegecollege na [[Univerzita v Cambridgi|univerzitě v Cambridge]] ve Velké Británii. Začátky jeho studia byly krušné, stýskalo se mu po domově a pociťoval velký rozdíl mezi svým vzděláním a vzděláním svých anglických spolužáků. K jeho nepohodě také přispívalo to, že stipendium nemohlo pokrýt všechny jeho výdaje. Svěřil se s tím svému profesorovi z Victoria Collegecollege J. I. Marasiovi, který mu obratem poslal šek na dostatečnou částku (což ovšem byla ve skutečnosti půjčka). Zároveň ho ujistil, aby se na něj obrátil, kdykoliv by měl problémy. Poté se postupně začal zapojovat i do společenského života na univerzitě, i když jeho hlavním zájmem bylozůstávalo studium.

Smuts promoval ve dvou oborech v roce 1893 se skvělým výsledkem. V předchozích dvou letech obdržel několik cen a uznání včetně prestižní ceny George Longa v oboru římského práva a právní vědy. Jeden z jeho lektorů, profesor Maitland, vůdčí postava anglických právních historiků, jmenoval Smutse jako jednoho z nejlepších studentů, které kdy měl. Lord Todd, profesor na Christ´s Collegecollege, roku 1970 prohlásil, že za 500 let existence školy byli nejlepší tito tři studenti: [[John Milton]], [[Charles Darwin]] a Jan Smuts.

Smuts si otevřel advokátní praxi v Kapském městě, ale jeho nepřístupná povaha mu nenadělala zrovna mnoho přátel. Praxe mu mnohomoc nevydělávala a možná také proto nasměroval své aktivity do politiky a novinářství a začal psát do Kapských Timesů. Smutse fascinovala myšlenka sjednocené Jižní Afriky a proto vstoupil do strany [[Afrikaner Bond]] (Afrikánský spolek). Smutsův otec naštěstí znal vůdce strany Jana Hofmeyra, který Jana doporučil [[Cecil_Rhodes|Cecilu Rhodesovi]]. V roce 1895 se stal Smuts podporovatelem Rhodese a jím vlastněné důlní společnosti [[De Beers]].

Když o novoročním víkendu 1895-1896 proběhl Rhodesem iniciovaný "Jamesonův nájezd", pobouřený Smuts, který to pociťoval jako zradu od svého zaměstnavatele, politického spojence a přítele, odešel z De Beers a z politického života vůbec. Nastoupil jako státní zástupce v hlavním městě [[Pretoria|Pretorii]].

Po tomto incidentu se vztahy mezi Brity a Afrikánci prudce zhoršily a někdy od roku 1898 hrozilozačalo hrozit bezprostřední nebezpečí vypuknutí války,. prezidentPrezident Oranžského svobodného státu Martinus Steyn svolal mírovou konferenci do [[Bloemfontein|Bloemfonteinu]], kde se měly vyřešit sporné otázky všech stran. Protože dobře znal Brity, vedl delegaci Transvaalu Jan Smuts. Vedoucí britské delegace Sir Alfred Milner proti tomu ovšem protestoval a konflikt mezi nimi znamenal kolaps konference a posunul Jižní Afriku zase blíž k válce.

11. října 1899 vpadli Britové do obou búrských republik a zahájili tím [[Druhá búrská válka|druhou búrskou válku]]. V počátečních fázích války sloužil jako důvěrník [[Paul Kruger|Paul Krugerovi]],. řídilŘídil propagandu, logistiku a, komunikaci s generály a diplomaty a všechno, co bylo potřeba. V druhé fázi války sloužil pod legendárním [[Koos de la Rey|Koos de la Reyem]], který velel komandu 500 mužů v západním Transvaalu. Smuts přímo exceloval v [[Partyzánská válka|partyzánské válce]] metodou "´udeř a uteč"´ a tím značně vyčerpával čtyřicetinásobně silnější britské jednotky. Prezident Kruger a celá delegace dlící v té době v Evropě se domnívali, že by nebylo od věci zaútočit na Kapsko. Původně chtěli vyslat generála De la Reye, ale pak si uvědomili, že ho nemohou postrádat v západním Transvaalu. Proto byl vyslán Smuts s malou jednotkou 300 jezdců s tím, že dalších 100 je mělo následovat. Díky britské politice spálené země ale bylo málo pastvy a koně byli příliš slabí, aby mohli pokračovat dál, proto je Smuts přenechal [[Pieter Hendrik Kritzinger|generálovi Kritzingerovi.]] Zpravodajská služba ale tvrdila, že v té době velel Smuts 3000 mužům.

Ke konci války usiloval Smuts o dobytí hlavního cíle, města [[Okiep]], kde se těžila měď. Po 30ti dennímtřicetidenním obléhání nechal Smuts naložit vůz výbušninami a pustit ho dolů z kopce na britská kasárna. I když to nakonec nevyšlo, ukázalo se jasně, že pokud chce Smuts porazit nepřítele, nezastaví se před ničím. [[Norman Kemp Smith]] napsal, že generál Smuts si večer před útokem četl v Kantově [[Kritika čistého rozumu|Kritice čistého rozumu]], z čehož vyvozuje. že toto Kantovo dílo může současně sloužit jako útěcha, útočiště, ale také může zbystřit úsudek. Smutsovy vojenské úspěchy spojené s neúspěšným pacifikováním Transvaalu nakonec neumožnily Britům jinou volbu, než nabídnout [[příměří]] a svolat mírovou konferenci do [[:en:Vereeniging,_Gauteng|Vereenigingu]].^{[[:en:Jan_Smuts#cite_note-SAHS-17|[17]]]}

Ještě před konferencí se setkal Smuts s [[:en:Herbert_Kitchener,_1st_Earl_Kitchener|Lordem Kitchenerem]] v Kroonstadu, kde probírali podmínky eventuální kapitulace. Smuts také vedl vyjednávání mezi představiteli Svobodného Oranžského svobodného státu a Jihoafrické republiky ve dnech 15. až 31.května 1902. Z čistě vojenského hlediska mohla válka pokračovat dál, ale uvědomoval si, že nemůže za nezávislost obětovat životy mnohatolika Afrikánců. Byl si dobře vědom, že již více než 20,000 žen a dětí pomřelo v [[koncentrační tábor|koncentračních táborech]], do kterých je nepřítel nahnal. Cítil, že by byl zločin pokračovat ve válce, ve které nemohu od nikoho očekávat pomoc a proto prohlásil: „Kamarádi, dobojovali jsme se až k hořkému konci. Musíme si teď jako muži připustit, že je ještě horší, než jsme očekávali.“ Jeho návrh byl poměrem hlasů 54 ku 6 přijat. Vládní představitelé navštívili Lorda Kitchenera a pět minut po jedenácté hodině 31. května 1902 podepsal zastupující prezident [[:en:Schalk_Willem_Burger|Burger]] a členové jeho vlády [[Mírová smlouva|mírovou smlouvu]]. Poté ji podepsal také zastupující prezident Oranžska [[Christiaan De Wet|de Wet]] a členové jeho vlády.^{[[:en:Jan_Smuts#cite_note-20|[20]]]}

Poté, co skončilo funkční období Lorda Milnera, byl jako vysoký komisař jmenován smířlivější [[:en:Lord_Selborne|Lord Selborne]]. Smuts zde vycítil příležitost a začal tlačit na Bothu k zahájení jednání s [[:en:Liberal_Party_(UK)|Liberální stranou]], aby podpořila jejich stranu Het Volk. Když v prosinci 1905 padla v Británii vláda [[:en:Conservative_Party_(UK)|Konzervativců]] vedená [[Arthur Balfour|Arthurem Balfourem]], padlo rozhodnutí. Smuts doprovodil Bothu do Londýna a začali vyjednávat úplnou [[:en:Self-government|samosprávu]] Transvaalu v rámci Britiské Jižní Afriky. V rámci pomoci vyřešení palčivé otázky jihoasijských dělníků dovezených kdysi Brity ('kuliů') nakonec přesvědčili ministerského předsedu [[:en:Sir_Henry_Campbell-Bannerman|Sira Henry Campbell-Bannermana]].

Smuts se projevoval jako dobrý, ale nepopulární politik. Jako ministr vzdělávání musel bojovat s [[:en:Dutch_Reformed_Church|Holandskou reformovanou církví]], jejímž oddaným členem kdysi byl, která požadovala výuku [[kalvinismus|kalvinismu]] ve školách. Jako ministr kolonií zase bojoval s hnutím za rovná práva jihoasijských dělníků vedených jakýmsi [[Mahátma Gándhí|Mohandasem Karamčahandem GandhímGándhím]].^{[[:en:Jan_Smuts#cite_note-saho-22|[22]]]}

Zrodila se Jihoafrická unie a vzhledem k volebním výsledkům se chopili politické moci Afrikánci. Botha byl jmenován ministerským předsedou a Smutsovi svěřili tři klíčová ministerstva: Vnitra, Dolů a Obrany, takže byl beze sporu druhým nejmocnějším mužem země. Aby zkonsolidovali svou nadvládu v jihoafrické politice, spojili se všechnivšichni Afrikánci do nové všeobjímající South African Party (Jihoafrické strany).

Soulad a spolupráce však netrvala dlouho. Smuts byl kritizován, že si přisvojuje přílišnou moc a tak došlo k přerozdělení funkcí. Ztratil Vnitro a Doly, ale získal kontrolu nad Financemi. To bylo příliš na jeho kritiky, kteří nemohli zkousnoutskousnout to, že teď ovládá Obranu a Finance, což byla ministerstva, která byla vždycky na kordy. Na konferenci Jihoafrické strany v roce 1913 vyzvali Staří Búrové (Hertzog, Steyn, De Wet) Smutse a Bothu k demisi. Hlasování o důvěře přežili jen o vlas a obtížný triumvirát nakonec v dobrém ze strany vypadl.

Rozkol ve vnitrostranické politice znamenal novou hrozbu pro doly, které Jižní Africe přinášely většinu bohatství. Drobné rozepře mezi horníky náhle vyústily v Johannesburgu ve stávku a následné nepokoje, proti kterým Smuts tvrdě zakročil. Policie zastřelila dvacet jedna stávkujících, ale Botha a Smuts se přesto osobně vypravili bez doprovodu do Johannesburgu situaci vyřešit. Tváří v tvář vzbouřencům jim mohlo jít o život, ale přesto dojednali příměří. To ale dlouho nevydrželo a v roce 1914 vypukla stávka na železnici, která přerostla v generální stávku. Nebezpečí revoluce zažehnal Smuts vyhlášením stanného práva. Jednal přitom nemilosrdně, odborové předáky bez soudu deportoval a v parlamentu si zpětně nechal všechno posvětit. A to bylo moc i na Staré Búry, kteří v důsledku toho založili National Party (Národní stranu), aby mohli bojovat proti všemocného tandemu Botha - Smuts.

Na začátku první světové války vytvořil Smuts Unijní obranné síly. Jejich prvním úkolem bylo potlačit povstání v Maritzu, což se podařilo až v listopadu 1914. Poté spolu s Louisem Bothou vedli Jihoafrickou armádu do Německé Jihozápadní Afriky a brzy ji dobyli.V roce 1916 dostal generál Smuts další úkol dobýt Německou Východní Afriku. O celém tažení vydal v roce 1918 velitel dělostřelectva plukovník (později generál) J.H.V. Crowe knihu ''Tažení generála Smutse ve Východní Africe''. 18.února byla Smutsovi dočasně propůjčena hodnost generál-poručíkagenerálporučíka.

I když tažení se celkem vydařilo, německé síly se nedařilo porazit. Smutse kritizoval jeho zpravodajský důstojník plukovník Richard Meinertzhagen za to, že se vyhýbá čelním útokům, což by podle něj bylo mnohem levnější, než na sebe nenavazující úhybné manévry, které celé tažení prodlužovaly a díky čemuž umíralo hodně vojáků na tropické nemoci. Meinertzhagen věřil, že Horace Smith-Dorrien (proslavený záchranným ústupem britské armády u Monsu), který se měl ujmout velení v roce 1916, rychle porazí německého velitele plukovníka (později enerálagenerála) Paula Emila von Lettow-Vorbecka. O Smutsovi napsal: "Smutsova opatrnost stála Británii statisíce životů a miliony liber...Smuts nebyl prozíravý voják, byl to brilantní státník a politik, ale ne voják." Na generál-poručíkagenerálporučíka byl za vynikající službu v poli Smuts povýšen k 1.lednu 1917.

Začátkem roku 1917 opustil Smuts Afriku a odcestoval do Londýna, protože byl pozván Davidem Lloydem Georgem do Válečného kabinetu impéria a do Výboru pro válečnou politiku. Smuts zpočátku navrhoval obnovit útoky na západní frontě a tím postupně vyčerpávat nepřátelské síly pro případ, že další ruská účast ve válce bude nejistá a Francie a Itálie začnou pošilhávat po separátním míru. Lloyd George potřeboval energického velitele jako nástupce za Murraye na Střední Východ, ale Smuts koncem května velení odmítl, protože by nedostal slíbené prostředky k rozhodnému vítězství a souhlasil s Robertsonem, že závazky na Západní frontě neumožňují dobývání Jeruzaléma. Místo něj byl poté jmenován Allenby. Stejně jako ostatními členy Válečného kabinetu impéria i jím otřásly na Západnízápadní frontě následky Třetítřetí bitvy u Yppres.

V polovině ledna 1918 si Lloyd George pohrával s myšlenkou jmenovat Smutse vrchním velitelem pozemních i námořních sil proti Turecku. S tímto návrhem seznámil dříve Válečný kabinet impéria, než jeho velitele Robertsona. Začátkem roku 1918 byl Smuts poslán do Egypta, kde měl s Allenbym a Marshallem projednat hlavní činnostaktivity v tomtotéto prostoruoblasti. Ještě před odjezdem se názorově rozešel s Robertsonem kvůli jeho přehnaných požadavkům na posily a požadoval jeho odvolání z funkce. Allenby také sdělil Smutsovi Robertsonovy soukromé instrukce, (předané mu Walterem Kirkem, kterého Robertson stanovil Smutsovým poradcem), dle kterých nemá význam vypracovávat se Smutsem plány ofenzívy, kterou by podpořily tři divize stažené z Mezopotámie. Ty by měly dobýt v červnu Haifu a na podzim Damašek a rychlost jejich postupu by byla limitována jen kladením nových železničních kolejí, což nakonec vytvořilo podmínky Allenbyho úspěšné ofenzívy koncem roku.

Stejně jako většina britských politiků a vojenských velitelů v průběhu První světové války byl Smuts přesvědčen, že Americkéamerické expediční síly postrádají patřičné zkušenosti a vedení. Podporoval spíše myšlenku aby anglo-francouzský štáb velel i americkým silám. Neměl vysoké mínění o velitelských schopnostech generála Johna J. Pershinga a dokonce napsal důvěrné memorandum Lloydu Georgovi, ve kterém požadoval, aby Pershing byl zproštěn velení, které by mělo být svěřeno "někomu důvěryhodnějšímu, například mně." Když se to provalilo, žádnou zvláštní popularitu u Američanů tím nezískal.

Smuts a Botha byli mezi hlavními účastníky Pařížské mírové konference. Oba propagovali smíření s Německem a omezené reparace. Smuts usiloval o silnou LiguSpolečnost národů, což se ale nepovedlo zrealizovat. Versaillská smlouva přidělila Jihoafrické Unii mandát C nad Německou Jihozápadní Afrikou (zze které se později stala Namibie), kterou okupovala od roku 1919 až do úplného staženíodchodu v roce 1990. Stejně tak Austrálie dostala přidělený stejný mandát nad Německou Novou Guineou, kterou okupovala až do roku 1975. Smuts i australský ministerský předseda Billy Hughes se obávali vzrůstající moci Japonska po Prvníprvní světové válce. Když byla Německá Východní Afrika rozdělena do tří mandátů (Ruanda, Burundi a Tanganjika), jeden z návrhů na pojmenování Tanganjiky byl ''Smutsland''. Smuts, který už od 19.století prosazoval rozšíření Jihoafrické Unie až k řece Zambezi, byl zklamán pouhým udělením mandátu nad Jihozápadní AfrikuAfrikou a chtěl celé území plně včlenit do Jihoafrické Unie.

I když v říjnu 1934 v projevu pro Univerzituuniverzitu SvatéhoSt. OndřejeAndrews říká zase:

Během svého působení na akademii prosazoval myšlenky holismu, který definoval jako "základní prvek nutný ke stvoření celého vesmíru", což popsal ve své knize ''Holismus a vývoj'' z roku 1926. Smutsova definice holismu byla spojena s jeho politicko-vojenskými aktivitami, hlavně s jeho touhou vytvořit společenstvíSpolečnost národů. Jak jeden jeho životopisec napsal:

Mělo to mnohé společné s jeho životní filosofií, která se postupně rozvinula a ztělesnila v jeho knize. Malé jednotky se musí proměnit ve větší celky a ty poté musí bez ustání růst do stále větších struktur. ApouzeA pouze tento postup znamená pokrok. Tudíž spojení čtyř provincií do Jihoafrické Unie, vytvoření Britského společenství národů a konečně vytvoření Společnosti národů celého světa bylo logickým důsledkem jeho filosofických dogmat.

Smuts byl po většinu svého politckéhopolitického života důrazný stoupenec oddělení jednotlivých ras. V roce 1929 uzákonil vznik oddělených institucí pro bílé a černé a předznamenal tím ducha apartheidu.

Původní praxe ve společné instituci promíchávala bílé i černé a díky tomu byla původní domorodá společnost a její tradice lehkomyslně, někdy i záměrně ničeny. Takže vznikl nový prvek, "rozdělení ras jihoafrických občanů, neboli segregace", který znamenal vytvoření dvou vzájemně oddělených institucí pro dvě skupiny obyvatelstva žijících na vlastních od sebe oddělených územích. A právě tyto oddělené instituce vyžadovaly územní rozdělení bílých a černých. Pokud by žili všichni promícháni a pospolu, nebylo by možné je rozdělit pod jednotlivé instituce, takže z toho vyplynula i nutnost rozdělení jednotlichjednotlivých oblastí.

Smutsův náhled na domorodce byl blahosklonně povýšený, viděl je jako nezralé lidské bytosti, které potřebovaly být vedeny bílými,. cožCož ostatně byl názor, který sdílela v průběhu celého jeho politckého života naprostá většina ne-domorodců. Smuts je charakterizoval takto:

Přestože GandhíGándhí a Smuts byli v mnoha směrech protivníci, vzájemně se respektovali a dalo by se říct i obdivovali. Než se Gándhí vrátil v roce 1914 do Indie, obdaroval generála Smutse párem vlastnoručně vyrobených sandálů. V roce 1939 napsal Smuts (v té době ministerský předseda) esej do pamětního sborníku ke Gándhího sedmdesátinám a vrátil mu sandály s připojeným poselstvím: "Obouval jsem tyto sandály v průběhu mnoha letních měsíců, i když jsem si byl vědom, že nejsem hoden chodit v botách tak velikého muže."

V roce 1948 poněkud ustoupil od svých dřívějších postojů k segregaci a podporoval doporučení Faganovy komise, dlepodle kterých by měli být domorodci uznáni jako stálí obyvatelé bílé Jižní Afriky a ne pouze jako dočasní dělníci patřící do rezervací. Bylo to v přímém rozporu s politikou Národní strany, která si přála rozšířit a tím i formálně stvrdit apartheid. Nicméně neexistuje žádný důkaz, že by Smuts někdy podporoval myšlenku rovných politických práv pro černé a bílé. A další Smutsův citát:

Faganova komise nechtěla podpořit vznik ne-rasové demokracie v Jižní Africe, ale chtěla jen trochu uvolnit kontrolu přílivu domorodců do oblastí měst, aby usnadnila přísun pracovníků do průmyslových odvětví. MělMěla také představovatpřipravit určité zmírnění pasových zákonů, které značně omezovaly pohyb domorodců.

Po devíti letech v opozici a po působení v akademické sféře se vrátil jako místopředseda vlády ´velké koalice´ vedené J.B.M.Hertzogem. Když v roce 1939 Hertzog navrhoval vyhlásit neutralitu ve vztahu k nacistickému Německu, byl na stranickém sjezdu odvolán a Smuts se stal podruhé ministerským předsedou. Již v průběhu Prvníprvní světové války spolupracoval s Winstonem Churchillem a už tehdy se mezi vytvořilo jakési osobní i pracovní poutoporozuměnípouto. Jako služebně nejstarší Jihoafričan byl v roce 1939 pozván do Imperiálního válečnéhoVálečného kabinetu impéria a 24.května 1941 byl jmenován polním maršálem Britské armády.

Smutsovu důležitost v průběhu války ještě zdůraznil docela troufalý návrh předložený začátkem roku 1940. Podle něj by měl být Smuts jmenován ministerským předsedou Velké Británie v případě smrti nebo kvůli nezpůsobilosti výkonu funkce Winstona Churchilla. Tento nápad předložil Churchillův osobní sekretář Sir John Colville nejprve královně Marii a posléze i králi Jiřímu VI., kteří mu byli potom nakloněni.

Během Smutsova druhého období ve funkci ministerského předsedy bylo provedeno mnoho reforem na poli sociálního zabezpečení. V letech 1944 a 1947 bylo rozšířeno důchodové pojištění a příspěvky na invaliditu pro ´Indy´ i ´Domorodce´, i když se jejich výše u jednotlivých ras lišila. Zákon o pojištění pracujících z roku 1941 "pojistil všechny zaměstnance bez ohledu bez ohledu na to, jestli za ně platili zaměstnavatelé pojistné a také rozšířil soupis nemocí z povolání". Zákon o nezaměstnanosti z roku 1946 zavedl celonárodní pojištění nezaměstnaných, i když s určitými výlukami.

Smuts také v cizině reprezentoval svou zemi. V roce 1947 byl jedním z čelních hostů na svatbě princezny Alžběty a Filipa, vévody z Edinburgu. Ovšem doma se negativně projevilo jeho angažmá v Druhédruhé světové válce a také jeho podpora Faganovy zprávy. V důsledku toho ztratil hodně popularity u rodilých Afrikánců a ve všeobecných volbách roku 1948 vyhrála apartheid podporující Sjednocená národní strana vedená Danielem Francoisem Malanem.

Jihoafričtí přívrženci Theodora Herzla kontaktovali Smutse již v roce 1916. Smuts byl významným podporovatelem vzniku židovského státu a bojoval už ve třicátých letech proti nastupujícímu antisemitismu. Podporoval také Balfourovu deklaraci a v Londýně se spřátelil s budoucím izraelským prezidentem Chaimem Weizmanem. V roce 1943 v dopise Smutsovi Weizman nastínil plán, jak by mohly Britské africké kolonie konkurovat Spojeným státům. Ve funkci premiéra několikrát osobně zajistil peníze pro sionistické organizace. Jeho vláda ''de facto'' uznala stát Izrael už 24.května 1948, 10 dní poté, co jej vyhlásil David Ben Gurion. Vlivem volební porážky z 26.května 1948 byl ale stát Izrael ''de jure'' uznán až 14.května 1949. Nicméně v době, kdy byl místopředseda Hertzogovy vlády, byl přijat ZákonCizinecký o cizincíchzákon, který značně ztížil židovské přistěhovalectví do Jižní Afriky. a Zákonkterý byl reakcí na sílící antisemitismus Afrikánců.

"Tato válka, velká válka za spravedlnost a svobodu, s sebou přinesla obrovské změny, ale pochybuji, jestli některá z nich předčila osvobození Palestiny a jejího uznání jako Domov Izrael."

'''Další zastávané úřadyfunkce'''

V roce 1931 se Smuts stal prvním ne-britskýmnebritským prezidentem Britské asociace pro vědecký pokrok. Téhož roku byl také zvolen jako druhý ne-britskýnebritský čestný rektor univerzity v St.Andrews (po Fridtjofu Nansenovi). Od roku 1948 až do své smrti byl jako první člověk nepocházející z Velké Británie čestným rektorem univerzity v Cambridge.

Smuts se v roce 1897 oženil s Isabelou (Isie) Margaretou Krige (později přezdívanou "Ouma") v roce 1897. Pocházela ze Stellenbosche a bydlela blízko Smutsových. Měli spolu šest dětí.

Jedním z jeho největších mezinárodních úspěchů bylo založení Společnosti národů, jejíž koncepce a zavedenírozvoj leželoležely plně na Smutsovi. Později také naléhal na zřízení nové mezinárodní organizace, Spojených národů. Smuts sám sepsal preambuli Charty spojených národů a byl vůbec jediným člověkem, který podepsal obě Charty, Společenství národů a OSN. Byl také jediným politikem, který se zúčastnil obou konferencí ukončujících světové války ve Versailles a v Postupimi. Usiloval o úpravu vztahů mezi Spojeným královstvím a jeho koloniemi a pomohl tak vytvořit Britský Commonwealth v podobě, v jaké ho známe dodnes. Ovšem jeho aktivity v této oblasti byly někdy kontraproduktivní, například když ho v roce 1946 Valné shromáždění OSN vyzvalo, aby jednal s jihoafrickými občany indického původu v souladu s ustanoveními Charty spojených národů, které sám vytvořil a podepsal.

V rozhlasovém hlasování o největšího Jihoafričana všech dob v roce 2004 se Smuts umístil na předním místě. Pořadí prvním deseti mělo být stanoveno druhým kolem volby, které ale bylo kvůli politické korektnosti zrušeno a na první místo byl dosazen Nelson Mandela. Po prvním kole byl polní maršál Smuts na sedmém místě..