Risorgimento: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m Editace uživatele 82.202.73.6 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Tomas62
mBez shrnutí editace
Řádek 33:
Jedna z prvních vzpour se objevila roku 1820 v Neapolsku poté, co do Itálie došly zprávy o událostech ve [[Španělsko|Španělsku]]. Tamější král [[Ferdinand VII.]] byl donucen přijmout v březnu 1820 ústavu. To pomohlo sjednotit odpůrce neapolské vlády, mimo jiné i příslušníky armády a na počátku července téhož roku vypuklo ve městě [[Nole]] povstání, jež se poměrně rychle rozšířilo po venkově a do hlavního města. Zde byl král obojí Sicílie [[Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský|Ferdinand I.]] donucen přísahat na španělskou ústavu. V táboře rebelů se ovšem vynořily neshody a sociální rozpory, jež znemožnily dovést povstání do úspěšného konce. Ferdinand využil situace a požádal o rakouskou intervenci, s jejíž pomocí se podařilo povstání potlačit. Habsburská intervence na jihu Itálie zmobilizovala tajné opoziční organizace v [[Piemont]]u, aby se i v této zemi pokusily vyvolat revoluci. Zde se postavily do boji proti králi pouze členové sektářských organizací a vojáci, kteří chtěli dosáhnout vedle uznání ústavy také obnovení napoleonského [[Italské království (1805–1814)|Italského království]], a to i za cenu války s Rakouskem. V reakci na události abdikoval dosavadní král [[Viktor Emanuel I.]] a namísto něj měl nastoupil liberálnější [[Karel Albert Sardinský|Karel Albert]], jenž předtím s povstalci sám vyjednával. Do boje ale zasáhl jeho strýc [[Karel Felix Sardinský|Karel Felix]], který v Piemontu s rakouskou pomocí povstání potlačil, převzal moc a zavedl [[absolutismus|absolutistickou]] vládu.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 227–228</ref>
 
Po skončení povstání došlo v mnoha italských městech k procesům s revolucionáři, které se nevyhnuly ani vynesení několika trestů smrti. Z těchto procesů nejvíce vynikaly co do rozsahu zejména soudy v [[Milán]]ě a [[Neapol]]i. Mnoho účastníků povstání přišlo o život, další dostali dlouholeté žaláře, ostatní se zachránili útěkem do exilu. Restaurace tak slavila úspěch a svého vítězství využila k utužení poměrů. Opozice, zdeptaná porážkou a oslabená procesy, se nezmohla k odporu. V Itálii nastalo období stagnace, během něhož se lidé začali stále více oddávat pohodlnému životu a radovánkám, čekajícčekajíce na to, až se jednou poměry změní.<ref>''Dějiny Itálie'', s. 228–229</ref>
 
{{citát|Nemyslím, že je to utopie, když tvrdím, že v Itálii se v letech 1840-1845 rozpoutá revoluce.|[[Stendhal]], ''Římské procházky''|200}}