|
== Dílo ==
* Franz Schubert za sebou zanechal rozsáhlé dílo, z něhož jen poměrně malá část byla vydána za jeho života tiskem a opatřena [[Opusové číslo|opusovým číslem]]. První souhrnné vydání celé Schubertovy hudební pozůstalosti uskutečnilo vydavatelství ''[[Breitkopf & Härtel|Breitkopf und Härtel]]'' až roku [[1884]]. Pro katalogizaci se proto používá seznam, který vypracoval hudební vědec [[Otto Erich Deutsch]] ('''''1883–1967''''') a jeho první verzi uveřejnil pod titulem ''Franz Schubert – Thematic Catalogue of all his works in chronological order'' roku [[1951]]. Díla se podle Deutschova seznamu uvádějí písmenem D a číslem v katalogu.
Na nekomerčním projektu [[Musopen]] postupně přibývají volně šiřitelné (pod [[public domain]] licencí) [https://musopen.org/composer/franz-schubert/ Schubertovy skladby], které nahráli a zpracovali přední světoví hudebníci.
=== Kompoziční styl Franze <span lang="ady-cyrl" dir="ltr">Schuberta</span> ===
V červenci [[1947]] skladatel 20. století [[Ernst Krenek]] diskutoval o stylu [[Schuberta]], kdy se studem přiznal, že zprvu měl na Schuberta tehdy dost rozšířený názor, že to byl múzou obdařený vynálezce potěšujících melodií... avšak postrádající dramatickou sílu a pátravou inteligenci, kterou se lišili skuteční mistři jako [[Johann Sebastian Bach|J. S. Bach]] nebo [[Ludwig van Beethoven|L. van Beethoven]]. Krenek dále napsal, že dosáhl úplně jiného úsudku po podrobném studiu Schubertových písní, do něhož se pustil na naléhání přítele a kolegy, skladatele [[Eduard Erdmann|Eduarda Erdmanna]]. Krenek poukazuje na klavírní [[sonáta|sonáty]] jako na dostatečný důkaz, že Schubert byl mnohem více než jen bezstarostný kovář melodie, který by neznal a nestaral se o řemeslo kompozice. Každá Schubertova klavírní sonáta pak šla do tisku. A to díky Krenkovi, jenž vystavil velké množství jeho technických fines a poodhalil Schuberta jako umělce, který je smýšlením daleko od spokojenosti s pouhým litím svých mazlivých myšlenek do tradičních forem, ale naopak jako umělce s horlivou chutí experimentovat. Ta se ukazuje v Schubertově díle několikrát v široké paletě forem a žánrů, [[opera|operách]], [[liturgická hudba|liturgické hudbě]], [[komorní hudba|komorní]] a sólové hudbě a i na jeho symfonických pracích. Snad nejvíce familiérně se jeho dobrodružnost projevuje především originálním smyslem pro modulaci. Jako například v druhé části smyčcového kvintetu, kde moduluje z C dur přes E dur aby dosáhl Cis dur. Dále se objevuje také v neobvyklé [[instrumentace|instrumentaci]], což můžeme vidět třeba v jeho arpédžové sonátě, či v netradiční notaci kvintetu Pstruh.
Byl velmi ovlivňován klasickými sonátovými formami Beethovena a [[Wolfgang Amadeus Mozart|Mozarta]] (jeho raná díla, mezi nimi zvláště 5. symfonie, jsou výrazně mozartovská), jeho formální struktura a chod jeho skladeb inklinují k tomu vzbudit dojem spíše melodického vývoje než harmonického dramatu. Kombinace klasické formy a táhlé romantické melodie propůjčuje jeho tvorbě jakýsi upovídaný styl: jeho 9. symfonie byla popsaná [[Robert Schumann|Robertem Schumannem]] jako běh k “nebeským délkám”. Schubertovy harmonické inovace zahrnují harmonické pohyby, kdy první část skončí v subdominantní tónině spíše, než v dominantní (jako například v posledním části Trout Quintet – Pstruh). Schubert byl svými praktikami předchůdcem běžné romantické uvolněné techniky, namísto zvyšování napětí uprostřed pohybu, s vyvrcholením odloženým na samý konec.
|
