Verze z 13. 3. 2016, 02:38 editovat Davcza (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 65 843 editací m link ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 28. 4. 2016, 15:40 editovat zrušit editaci JAnDbot (diskuse \| příspěvky) Roboti 1 711 609 editací m Sjednocení; kosmetické úpravy Přejít na další porovnání →
Řádek 1: {{Infobox Politik \| jméno= Josef Alexander Helfert \| obrázek=Joseph Alexander Helfert.jpg \| ~~popis~~popisek =Josef Alexander Helfert, r. 1855 \| úřad = Poslanec [[Kroměřížský sněm\|Říšského sněmu]] \| od = [[1848]] Řádek 11: \|datum_narození = [[3. listopad]]u [[1820]] \| místo_narození = [[Praha]]<br />{{Vlajka a název\|Rakouské císařství}} \|datum_úmrtí = [[16. březen\|16. března]] [[1910]] \|místo_úmrtí = [[Vídeň]]<br />{{Vlajka a název\|Rakousko-Uhersko}} \| strana = \| manžel/ka = \| děti = \| alma_mater = [[Univerzita Karlova\|Karlo-Ferdinandova univ.]] \|profese = \| podpis = }} '''Josef Alexander Helfert''' ([[3. listopad]]u [[1820]] [[Praha]] - [[16. březen\|16. března]] [[1910]] [[Vídeň]]<ref name="Biographien"/>) byl [[Rakouské císařství\|rakouský]] a [[Čechy\|český]] právník, historik a politik, v 50. letech 19. století vysoký státní úředník na ministerstvu kultu a vyučování, stoupenec národnostní tolerance, federalizace Rakouska a odpůrce rakousko-uherského dualismu, syn [[Josef Helfert\|Josefa Helferta]]. == Život == První vzdělání získal soukromě, v rodině. Od roku 1829 navštěvoval [[Řád zbožných škol\|piaristické]] gymnázium na Novém Městě v Praze. Po maturitě studoval filozofii a práva na [[Univerzita Karlova\|Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze]], kde 3. listopadu 1842 získal doktorát. Jeho dizertace měla titul ''Ueber den Heimfall, des Heirathsgutes''. O prázdninách a přestávkách mezi semestry konal četné cesty do zahraničí. Od 20. prosince 1841 do roku 1844 byl praktikantem-koncipistou u českého fiskálního úřadu, v letech 1844–1846 praktikoval na pražském kriminálním soudu, v období od 11. srpna 1846 do roku 1847 na komorním dolnorakouském soudu ve Vídni. Od 17. října 1843 pomáhal svému otci jako privátní suplent na katedře římského a církevního práva. 8. ledna 1847 byl jmenován asistentem profesora Horniga na [[Tereziánská akademie ve Vídni\|Tereziánské akademii ve Vídni]]. V letech 1847–1848 byl suplentem římského a církevního práva na [[Jagellonská univerzita\|univerzitě v Krakově]] (v létě roku 1847 obdržel zároveň nabídku na pedagogický post na Tereziánské akademii, ale dal přednost Krakovu). Publikoval odborné práce. Podílel se na reedici díla svého otce ''Handbuch des Kirchenrechtes'' a napsal monografii ''Ueber den Gerichtsstand der minderjährigen Witwe'' (1847). Publikoval i v právním tisku.<ref name="Biographien">{{Citace monografie \| příjmení = \| jméno = Řádek 51: \| isbn = \| jazyk = německy }}</ref> Během [[Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství\|revolučního roku 1848]] byl politicky aktivní. Když v červnu 1848 předčasně skončil letní semestr v Krakově, vrátil se do Čech.<ref name="Biographisches Lexikon"/> Účastnil se [[Slovanský sjezd\|Slovanského sjezdu]] v Praze. Ve [[volby do rakouského Říšského sněmu 1848\|volbách roku 1848]] byl zvolen na rakouský ústavodárný [[Kroměřížský sněm\|Říšský sněm]]. Zastupoval volební obvod [[Tachov]] v Čechách. Uvádí se jako c. k. profesor.<ref>{{Citace elektronické monografie Řádek 63: \| url = http://www.19stoleti.cz/fullarticle_clanky-29_Poslancove_na_snemu_risskem.htm \| jazyk = česky \| datum přístupu = 2014-09-19}}</ref> Na sněmu patřil ke skupině konzervativního středu.<ref name="Biographien"/> Podporoval zrušení roboty. Podílel se na související parlamentní rozpravě. Vystoupil se svým názorem 23. srpna. Prosazoval odškodnění za zrušení poddanství a tento názor ve sněmu převládl.<ref name="Biographisches Lexikon"/> Když vypukla v říjnu 1848 radikální fáze revoluce ve Vídni, byl vyslán 16. října spolu s [[František August Brauner\|Františkem Augustem Braunerem]] do Olomouce, kde coby delegát poslanců informoval panovníka o situaci a docílil možnosti pokračovat v jednání sněmu mimo Vídeň, v [[Kroměříž]]i.<ref>{{Citace monografie Řádek 73: \| strany = 66 \| jazyk = česky }}</ref> V této době také jednal s předákem českých poslanců [[František Palacký\|Františkem Palackým]].<ref name="Biographisches Lexikon"/> Na Říšském sněmu vystupoval méně často, ale počátkem roku 1849 se zúčastnil rozpravy o základních občanských právech. Odmítl návrhy na zrušení šlechtických titulů a obhajoval roli a nezávislost katolické církve.<ref name="Biographisches Lexikon"/> Účastnil se nástupu císaře [[František Josef I.\|Františka Josefa I.]] na trůn a byl součástí konzervativní skupiny, která od konce roku 1848 postupně přebírala iniciativu. 6. března 1849 jel ve vlaku z Vídně na Moravu společně s ministry [[Franz Seraph von Stadion\|Stadionem]] a [[Alexander Bach\|Bachem]], kteří mířili do Kroměříže seznámit poslance s rozpuštěním sněmu a zavedením shora nadiktované ústavy. Když mu oba členové vlády během jízdy svěřili podrobnosti svého plánu, tázal se jich, zda mají v Praze dost vojáků.<ref>{{Citace monografie \| titul = Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918 \| vydavatel = Svoboda Řádek 81: \| strany = 80 \| jazyk = česky }}</ref> Ministerský předseda [[Felix Schwarzenberg]] ho koncem roku 1848 povolal do ministerských úřednických funkcí. Nejprve vykonával funkci státního podtajemníka pro vyučování na ministerstvu vnitra za ministra [[Franz Seraph von Stadion\|Franze Serapha von Stadiona]], pak přešel od léta 1849 na nově utvořené ministerstvo kultu a vyučování za ministra [[Leopold Lev Thun-Hohenstein\|Leopolda Lva Thuna-Hohensteina]] (jako podtajemník pro církevní záležitosti) a setrval v jeho úřadě až do roku 1861.<ref name="Biographien"/><ref>{{Citace monografie Řádek 91: \| strany = 115 \| jazyk = česky }}</ref> Po zrušení ministerstva roku 1861 byl pověřen prozatímním vedením školských záležitostí při státním ministerstvu.<ref name="Biographisches Lexikon"/> V roce 1850 se účastnil debat o národnostní otázce. Toho roku publikoval spis ''Oesterreich und die Nationalitäten'', který byl polemikou s názory Františka Palackého. Od léta 1850 se podílel na vzniku českého politického listu ''[[Vídeňský deník]]'', který měl podporovat českou svébytnost v konzervativním katolickém duchu. V roce 1853 vydal studii ''Huss und Hieronymus'', která polemizovala s Palackého hodnocením husitství. Téhož roku také vydal práci ''Ueber Nationalgeschichte und den gegenwärtigen Stand ihrer Pflege in Oesterreich''.<ref name="Biographisches Lexikon"/> Coby vysoký ministerský úředník se zasazoval o národnostní rovnoprávnost ve školství, podporoval rozvoj obecného a technického školství (v roce 1860 vydal studii ''Die österreichische Volksschule''<ref name="Biographisches Lexikon"/>). V 50. letech pomáhal založit [[Ústav pro rakouský dějezpyt]].<ref name="Biographien"/> Řádek 97: V roce 1863 byl jmenován prezidentem ústřední komise pro ochranu stavebních památek a ještě roku 1894 byl povolán do funkce náměstka předseda archivní rady ministerstva vnitra.<ref name="Biographien"/> 22. dubna 1854<ref name="Biographisches Lexikon"/> byl jmenován rytířem [[Řád železné koruny\|Řádu železné koruny]] a povýšen do šlechtického stavu. Roku 1861 získal titul tajného rady.<ref name="Biographien"/> Roku 1881 byl povolán do [[Panská sněmovna\|Panské sněmovny]] (jmenovaná horní komora rakouské Říšské rady).<ref>{{Citace monografie Řádek 113: Helfert byl blízkým přítelem [[František Ladislav Rieger\|F. L. Riegera]] a [[Václav Vladivoj Tomek\|V. V. Tomka]] Jako historik se věnoval hlavně rakouským dějinám od roku 1848 napsal řadu knih a článků o českých dějinách, o reformách rakouského školství, o ochraně památek a řadu článků vzpomínkových, některé z nich česky. Nekrolog v [[Český časopis historický\|Českém časopise historickém]] (1910) napsal [[Jaroslav Goll]].<ref>''Ottův slovník naučný nové doby'', heslo Helfert, Josef Alexander.</ref> Jeho první manželkou byla Wilhelmine Fügner z Prahy. Po její smrti se v lednu 1853 oženil s Julií von Gredler, dcerou advokáta [[Andreas Gredler\|Andrease von Gredlera]].<ref name="Biographisches Lexikon"/> == Hlavní díla ==

Josef Alexander Helfert: Porovnání verzí