Alexander Bach: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
kat |
m Sjednocení; kosmetické úpravy |
||
Řádek 2:
| jméno= Alexander Bach
| obrázek=Alexander von Bach.jpg
|
| úřad = Poslanec [[Kroměřížský sněm|Říšského sněmu]]
| od = [[1848]]
| do = [[1849]]
| úřad2 = [[Seznam ministrů spravedlnosti Rakouského císařství|Ministr spravedlnosti Rakouského císařství]]
| od2 = [[18. červenec|18. července]] [[1848]]
| do2 = [[28. červenec|28. července]] [[1849]]
| předchůdce2 = [[Franz Seraph von Sommaruga]]
| nástupce2 = [[Anton von Schmerling]]
| úřad3 = [[Seznam ministrů vnitra Rakouského císařství|Ministr vnitra Rakouského císařství]]<br />{{Malé|(Od 28. 7. 1849 jako definitivní ministr.)}}
| od3 = [[17. květen|17. května]] [[1849]]
| do3 = [[21. srpen|21. srpna]] [[1859]]
| předchůdce3 = [[Franz Seraph von Stadion]]
| nástupce3 = [[Agenor Gołuchowski starší|Agenor Gołuchowski]]
| úřad4 = [[Seznam ministerských předsedů Rakouského císařství|Předseda ministerské konference Rakouského císařství]]<br />{{Malé|(Jen prozatímně pověřen funkcí.)}}
| od4 = [[9. duben|9. dubna]] [[1852]]
| do4 = [[11. duben|11. dubna]] [[1852]]
Řádek 22:
| nástupce4 = [[Karl Ferdinand von Buol-Schauenstein]]
| místo_narození = [[Loosdorf]]<br />{{Vlajka a název|Rakouské císařství}}
|datum_úmrtí
|místo_úmrtí
| strana =
| manžel/ka =
| děti
| alma_mater =
|profese =
| podpis =
}}
'''Alexander von Bach''', německy '''Alexander Freiherr von Bach''' ([[4. leden|4. ledna]] [[1813]] [[Loosdorf]] – [[13. září]] [[1893]] [[Unterwaltersdorf]]<ref name="Biographien"/><ref>V ''Österreichisches Biographisches Lexikon'' uváděno místo úmrtí Zámek Schönberg u Vídeňského Nového Města.</ref>) byl [[Rakouské císařství|rakouský]] politik, během [[Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství|revolučního roku 1848]] nejprve představitel liberálů, později vykonavatel a strůjce politiky potlačení revoluce, [[Seznam ministrů spravedlnosti Rakouského císařství|ministr spravedlnosti]] ([[1848]]–[[1849]]) a [[Seznam ministrů vnitra Rakouského císařství|ministr vnitra Rakouského císařství]] ([[1849]]–[[1859]]). Jeho působení na počátku vlády [[František Josef I.|Františka Josefa I.]] je spojeno se (znovu) zavedením neústavní moci tzv. neoabsolutismu, též
== Biografie ==
=== Mládí a aktivity před rokem 1848 ===
Jeho bratrem byl hudební skladatel [[Otto Bach]]. Alexander
| příjmení =
| jméno =
Řádek 88:
| strany = 61
| jazyk = česky
}}</ref>
Jako ministr se v srpnu 1848 zapojil do parlamentních debat o zrušení poddanství. Rozhodně se vyslovil pro odstranění patrimoniálního zřízení. Zároveň ale jménem vlády podpořil výplatu náhrad za zrušení poddanství.<ref>{{Citace monografie
Řádek 154:
| strany = 67-68
| jazyk = česky
}}</ref>
Od počátku roku 1849 začala vláda chystat vlastní návrh ústavy, čímž by odstavila Říšský sněm. Na oktrojované (shora nařízené) ústavě pracoval ministr [[Franz Seraph von Stadion]] již od ledna 1849 a byl dohotoven 10. února. I proti Stadionově oktroji ale vystoupil ultrakonzervativní Windischgrätz. Windischgrätz zároveň doporučil předsedovi vlády Schwarzenbergovi, aby se zbavil ''ideologických'' ministrů, přičemž výslovně zmiňoval Stadiona a Bacha. Oba na schůzi vlády 20. února nabídli demisi. Schwarzenberg ji ale nepřijal a za Stadionův návrh se postavil. 3. března pak finální znění návrhu ústavy schválila ministerská rada a následujícího dne ho podepsal císař [[František Josef I.]] Stadion a Bach ihned odjeli do Vídně, kde začala návrh ústavy potají kopírovat státní tiskárna. 6. března 1849 pak ministr Stadion dorazil do Kroměříže, večer si nechal předvolat skupinu poslanců, aby jim sdělil, že sněm bude rozpuštěn a že vláda předloží vlastní ústavu. Bach mezitím pobýval v Olomouci. Stadion tam za ním ještě v noci vyrazil, aby prozkoumal kompromisní návrh předložený poslanci, aby sněm rozpuštěn nebyl a vláda mu svůj návrh ústavy předložila ke schválení. K takové dohodě ale nakonec nedošlo. Říšský sněm pak byl uzavřen. Otto Urban upozorňuje na historický paradox, kdy přední němečtí a čeští liberálové společně s předbřeznovým konzervativcem [[Franz von Pillersdorf|Franzem von Pillersdorfem]] společně protestovali proti politice Alexandera Bacha, jenž byl na jaře 1848 jedním z nejpopulárnějších vídeňských liberálů.<ref>{{Citace monografie
Řádek 167:
| strany = 78-79
| jazyk = česky
}}</ref>
Jeho kariéra v následujících měsících dále gradovala. Od [[17. květen|17. května]] [[1849]] byl provizorně (po demisi ministra Stadiona ze zdravotních důvodů) a od [[28. červenec|28. července]] [[1849]]) definitivně až do [[21. srpen|21. srpna]] [[1859]], tedy po celých deset let, [[Seznam ministrů vnitra Rakouského císařství|ministrem vnitra Rakouského císařství]].<ref name="dějiny v datech">{{Citace monografie
Řádek 177:
| strany = 584-585
| jazyk = česky
}}</ref>
Hned na počátku jeho působení ve funkci v květnu 1849 bylo rozkryto tzv. [[májové spiknutí]] v Praze. Následovalo zatýkání a represe, které fakticky potlačily liberální proud v české politice.<ref>{{Citace monografie
Řádek 201:
| strany = 89-91
| jazyk = česky
}}</ref>
Měl velký podíl na deportaci předního českého žurnalisty [[Karel Havlíček Borovský|Karla Havlíčka Borovského]] do jihotyrolského [[Brixen]]u, kterou na jeho doporučení nařídil císař [[František Josef I.]] Stalo se tak v prosinci roku 1851 bez jakéhokoli soudního řízení.<ref>Drašner, František: Karel Havlíček Borovský na Vysočině, Tiskárny Havlíčkův Brod, 2003</ref> Přesněji soud v [[Kutná Hora|Kutné Hoře]] Havlíčka osvobodil, ale Bach měl v té době již císařské povolení k zavedení praxe nuceného vystěhovávání politicky nebezpečných novinářů.<ref>{{Citace monografie
Řádek 257:
| strany = 102-103
| jazyk = česky
}}</ref>
V roce 1852 vydal jako ministr nový spolkový zákon, který zněmožnil utváření politických spolků a podřídil spolkový život koncesní povinnosti předběžného souhlasu státu. Roku 1853 také společně s dalšími ministry dovedl do fáze realizace novou strukturu státní územní správy s okresy a kraji. Zároveň tlačil na zrušení výjimečného stavu v některých oblastech monarchie coby pozůstatku potlačování revoluce v letech 1848–1849, což již nyní podle něj nebylo nutné. V Praze a Vídni byl výjimečný stav zrušen k 1. září 1853. Období 50. let 19. století v rakouské politice bývá označováno jako [[Neoabsolutismus|Bachův absolutismus]], ačkoliv formálně a ani neformálně nebyl hlavním strůjcem dění. Jak uvádí historik Otto Urban, byl ovšem Bach viditelnou fasádou režimu a zároveň efektivním vykonavatelem jeho instrukcí. Konzervativní i liberální odpůrci ministra Bacha tak z něj obzvláště na konci dekády, kdy se pevnost režimu začala hroutit, učinili hlavní postavu a hlavní terč kritiky.<ref>{{Citace monografie
Řádek 281:
| strany = 110-111
| jazyk = česky
}}</ref> Vrcholem jeho proměny v loajálního vykonavatele neoabsolutistické, konzervativní politiky byl [[konkordát]] roku 1855 mezi katolickou církví a Rakouskem.<ref name="Biographien"/>
V polovině 50. let patřilo duo Bach a Buol-Schauenstein k hlavním stoupencům vojenské účasti Rakouska v [[Krymská válka|krymské válce]], což v řadách proruské rakouské aristokracie a generality naráželo nesouhlas. V této době se také začal rakouský stát potýkat s rostoucími rozpočtovými problémy.<ref>{{Citace monografie
| |||