Habsburská monarchie: Porovnání verzí

| hymna = Gott erhalte Franz den Kaiser<br />(„Bůh zachovej„Zachovej nám, Františka císaře“Hospodine“)

| náboženství = [[římskokatolictvíŘímskokatolická církev|římské katolictví]], [[kalvinismus]], [[luteránství]], [[pravoslaví]], [[judaismus]], [[utrakvismus]]

| vznik = 1526 - zisk [[zeměZemě Koruny české|české]] a [[Uhersko|uherské]] koruny [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinandem&nbsp;I.]]

| zánik = 1804 - zánik [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]], přeměna v &nbsp;[[Rakouské císařství]]

Habsburská monarchie vznikla jako [[personální unie]], když [[Ferdinand I. Habsburský]], ovládající doposud jen [[dědičné habsburské dědičné země]], roku [[1526]] získal [[zeměZemě Koruny české|českou]] a [[Uhersko|uherskou]] korunu. I přes dočasné neúspěchy se nakonec Habsburkům podařilo jednotlivé části monarchie integrovat a vytvořit centralizovanou správu. Konečně roku [[1804]] přijal [[František I. Rakouský|František I.]] císařský titul a dosud bezejmenný stát se přeměnil na [[Rakouské císařství]].

Roku [[1515]] byly mezi [[Habsburkové|Habsburky]] a [[Jagellonci]] uzavřeny [[vídeňské smlouvy]], jejíž součástí bylo dojednání sňatku [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinanda Habsburského]] s [[Anna Jagellonská|Annou Jagellonskou]], který proběhl roku [[1521]]. [[1522|Následujícího]] roku byly Ferdinandovi [[bruselské smlouvy|bruselskými smlouvami]] přiřčeny [[dědičné habsburské země]] ([[Dolní Rakousy|Dolní]] a [[Horní Rakousy]], [[Štýrsko]], [[KorutanskoKorutany]], [[Kraňsko]] a [[Tyrolsko]]), [[Alsasko]] a [[Württembersko]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Janáček|jméno=Josef|odkaz na autora=Josef Janáček|titul=České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl I|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Academia|rok=1968|isbn=|poznámka=Dále jen ''Janáček (1968)''|strany=15-17|jazyk=}}</ref>

Když roku [[1526]] náhle zahynul [[Ludvík Jagellonský]], snažil se Jarin IV.{{kdo?}} uplatnit [[dědické právo]] své manželky na [[zeměZemě Koruny české|Korunu českou]] a [[Uhersko|Uherské království]]. V &nbsp;[[České království|Čechách]] byly Ferdinandovy dědické nároky odmítnuty, avšak byl přijat na základě volby. V &nbsp;ostatních přivtělených zemích Koruny české dědický nárok uznán byl.<ref>Janáček (1968). Str. 28-31.</ref> Obdobný spor o &nbsp;uznání Ferdinandova nároku vznikl i v &nbsp;Uhrách, kde však názorové rozštěpení vedlo k &nbsp;ustavení dvojvládí (druhým uherským králem se stal [[Jan Zápolský]]).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Janáček|jméno=Josef|odkaz na autora=Josef Janáček|titul=České dějiny I. Doba předbělohorská. Kniha I, díl II|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Academia|rok=1984|isbn=|poznámka=Dále jen ''Janáček (1984)''|strany=14-17|jazyk=}}</ref>

Ferdinandova snaha získat moc nad celými Uhrami vojensky vedla nejen k &nbsp;rozštěpení Uher, ale také k vyprovokování [[Osmanská říše|Osmanské říše]], jejíž armáda v &nbsp;nastalé válce nejen pomohla Zápolskému (který se stal tureckým vazalem) ovládnout [[Sedmihradsko]], ale dokonce roku [[1529]] oblehla [[Vídeň]]<ref>Janáček (1984). Str. 64-71.</ref> a roku [[1532]] plenila rakouské země.<ref>Janáček (1984). Str. 103-106.</ref> Válečný konflikt pokračoval i po Zápolského smrti, až nakonec Turci roku [[1541]] dobyli [[Budín (Budapešť)|Budín]] a zřídili na velké části Uher [[Budínský pašalik|Budínský vilájet]]. V &nbsp;Sedmihradsku vládl turecký vazal [[Jan Zikmund Zápolský]] a Ferdinandovi nakonec zbyly pouze tzv. [[Královské Uhry]].<ref>Janáček (1984). Str. 129-137.</ref>

Válka v &nbsp;Uhrách ovšem výrazně zvyšovala Ferdinandovy finanční nároky na [[stavy]], což se nelíbilo zejména českým stavům, které představovaly největší opozici krále v &nbsp;monarchii,<ref>Janáček (1984). Str. 167-170.</ref> obviňovaly krále z &nbsp;vyprovokování války v &nbsp;Uhrách a nebyly příliš ochotny tuto „soukromou záležitost krále v &nbsp;Uhrách“ vojensky či finančně podporovat.<ref>Janáček (1984). Str. 72-78.</ref> Českým stavům se navíc také příčily centralizační a integrační snahy a úsilí o &nbsp;posílení moci krále či rakouských stavů na úkor Koruny české.<ref>Janáček (1984). Str. 79-86.</ref>

Avšak ani v &nbsp;ostatních částech monarchie nebylo postavení [[římskokatolická církev|katolického]] krále jednoduché. V &nbsp;zemích Ferdinandova panství se šířila [[reformace]]. [[Luteránství]] bylo přijímáno zejména v &nbsp;Rakousích, [[Slezsko|Slezsku]] a mezi českými a uherskými Němci. [[KalvínstvíKalvinismus]] získávalozískával své stoupence zejména v &nbsp;[[Uhersko|Uhrách]] a [[České království|Čechách]] ([[Jednota bratrská]]). V &nbsp;Čechách převládal [[utrakvismus]], na [[Markrabství moravské|Moravu]] zas proudili [[Novokřtěnectví|novokřtěnci]]. Vedle těchto hlavních proudů vznikaly v &nbsp;monarchii četné sekty [[unitářiUnitářství|unitářů]] (zejména v &nbsp;[[Sedmihradsko|Sedmihradsku]]) či [[nonkonformisté|nonkonformistů]].<ref>Evans (2003). Str. 17-25.</ref>

Vzestup [[Protestantismus|protestantství]] doprovázel úpadek katolické církve a katolické instituce se uchovaly jen díky tomu, že je nejednotné evangelické církve nebyly většinou schopny nahradit. Katolická cenzura tak byla značně neúčinná, díky čemuž se mohla rozvíjet evangelická náboženská literatura (zejména [[Bible kralická]] a [[maďarština|maďarské]] překlady [[Bible]]). V &nbsp;soustátí se rovněž rozvíjel [[humanismus]] a vztah mezi místními katolickými biskupy a papežem se postupně rozvolňoval. Až na potlačení [[stavovský odboj roku 1547|odboje českých stavů]] roku [[1547]] (ve kterém náboženství ostatně bylo pouze jednou z &nbsp;příčin konfliktu), tak byla habsburská monarchie relativně nábožensky tolerantní.<ref>Evans (2003). Str. 25-39.</ref>

Habsburkové v &nbsp;tomto období ostatně ani neměli příliš mnoho prostředků, jak reformaci potlačit. A mnohdy k &nbsp;tomu panovník ani neměl potřebnou vůli. [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmilián II.]] byl vůči protestantismu velmi tolerantní a pravověrným katolíkem nebyl rozhodně ani [[Rudolf II.]], který tíhlse, spíše než k &nbsp;[[teologie|teologii]], kzajímal o&nbsp;přírodní vědy, umění, [[astrologie|astrologii]] a [[alchymie|alchymii]]. Humanismus Habsburků v&nbsp;tomto období smíšený s &nbsp;[[Magie|magií]] zatlačoval náboženství do pozadí. Duchovnímu světu vládl [[manýrismus]], sebevědomí spojené s nervozitou.<ref>Evans (2003). Str. 39-60.</ref>

[[Soubor:Schlacht am Weißen Berg C-K 063.jpg|thumb|Náboženské a mocenské napětí v monarchii&nbsp;císařství vedlo k &nbsp;[[české stavovské povstání|povstání]], které uvrhlo velkou část [[Evropa|Evropy]] na [[třicetiletá válka|třicet let do války]]]]

Rudolfův zájem v o&nbsp;[[esoterika|esotericeesoterismus]] se však spojil s &nbsp;duševní chorobou a vyústil v &nbsp;neschopnost vládnout a následnou politickou krizi monarchiecísařství. [[Dlouhá turecká válka|Válku s &nbsp;Turky]], která se zuřila v &nbsp;letech [[1593]]-[[1606]], a zvládnutí [[Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách|řady povstání]] v &nbsp;Uhrách ([[Zikmund Báthory]], [[Štěpán Bočkaj]]) přenechával jiným. Rudolfův bratr [[Matyáš Habsburský|Matyáš]] se nakonec rozhodl situaci vzít do vlastních rukou, získal podporu všech stavů krom českých a roku [[1608]] donutil Rudolfa, aby mu přenechal vládu [[Uhersko|Uhrách]], [[Rakousko|Rakousku]] a na [[MoravskéMarkrabství markrabstvímoravské|Moravě]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Janáček|jméno=Josef|odkaz na autora=Josef Janáček|titul=Rudolf II. a jeho doba|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Svoboda|rok=1987|isbn=|poznámka=Dále jen ''Janáček (1987)''|strany=311-344, 366-428|jazyk=}}</ref> Rudolf nakonec ztratil podporu i v [[České království|Čechách]], byl roku [[1611]] přinucen k abdikaci, takže monarchii vládl zase jediný panovník, Matyáš (jen.<ref>Janáček (1987). Str. 471-493.</ref>

V &nbsp;[[České království|Čechách]] se navíc znovu vynořil mocenský spor mezi králem a stavy, který nakonec ve spojení s &nbsp;náboženským pnutím propukl roku [[1618]] v [[české stavovské povstání|povstání českých stavů]], ke kterému se přidaly také stavy slezské, moravské, rakouské i uherské. Novému králi [[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinandu II.]] se nakonec povstání podařilo zpacifikovat, konflikt však přerostl do [[třicetiletá válka|třicetileté války]].<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kučera|jméno=Jan P|odkaz na autora=|titul=Bílá hora. O &nbsp;potracení starobylé slávy české|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Havran|rok=2003|isbn=80-86515-24-9|poznámka=|strany=17-160|jazyk=}}</ref>

Porážka protestantismu mnohé evangelíky zviklala v &nbsp;jejich přesvědčení o &nbsp;správnosti jejich víry a také opětovné útoky Turků, které byly vykládány jako Boží trest za protestantismus,<ref>Evans (2003). Str. 129-139.</ref> vedl mnohé ke [[konverze (náboženství)|konverzi]] ke katolicismu, či dokonce k &nbsp;horlivé protireformaci.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Maťa|jméno=Petr|odkaz na autora=Petr Maťa|titul=Svět české aristokracie (1500-1700)|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=NLN|rok=2004|isbn=80-7106-312-6|poznámka=|strany=478-522|jazyk=}}</ref> Katolicismus navíc nyní představoval jednotu a řád, oproti „novátorskému a destruktivnímu“ protestantismu.<ref>Evans (2003). Str. 139-145.</ref>

V &nbsp;Evropě však stále zuřila válka, která se podepsala i na ekonomické situaci v &nbsp;habsburské monarchii. [[Poddanství|Poddaní]] byli stále více [[nevolnictví|znevolňováni]], což vedlo k &nbsp;[[nevolnické povstání|nevolnickým povstáním]] a [[zbojník|zbojnictví]]. Válka a náboženská intolerance vedla také k &nbsp;úpadku vzdělávání, [[cenzura|cenzuře]], pálení knih.<ref>Evans (2003). Str. 105-128.</ref>

[[Ferdinand III. Habsburský|Ferdinand III.]] a [[Leopold I.]] ideálu zbožnosti odpovídali, byť byla opět spojena s &nbsp;intolerancí. Přestože se však rekatolizace neobešla ani po třicetileté válce bez násilí, snažili se Habsburkové přivést obyvatelstvo ke konverzi bez ekonomických škod. Rekatolizace proto probíhala pomocí směsi zákazů a lákadel. Panovníci využívali katolické církev k &nbsp;obnovení a posílení svých pozic, zároveň ovšem nad ní chtěli mít kontrolu, která byla zajištěna vstupováním nyní již loajální šlechty mezi [[duchovenstvo]].<ref>Evans (2003). Str. 146-161.</ref>

[[Soubor:Broumov, klášter, dvůr 06.jpg|thumb|upright|K &nbsp;posílení habsburské moci a katolicismu měly přispět také projevy okázalé zbožnosti ([[Broumovský klášter]])]]

HabsburkovéPanovnická sedynastie snažilipostupně utužitvytvářela svou moc také pomocístátní [[byrokracie|byrokratickéhobyrokratický]] aparátuaparát, ve kterém však v &nbsp;tomto období ještě nebyly zcela vyjasněny kompetence, takžeproto mezi jednotlivými úřady často docházelo k&nbsp;častým neshodám.<ref>Evans (2003). Str. 161-188.</ref>

Pozice Habsburků se v &nbsp;posledních desetiletích [[17. století]] upevnila také na východě. Roku [[1683]] zahájila [[Osmanská říše]] další ofenzívu, při které byla dokonce znovu [[Bitva u Vídně|obležena Vídeň]], avšak kdyždíky výrazné vojenské pomoci ze strany polského krále [[Jan III. Sobieski|JanJana SobieskiSobieského]] Vídeňbyli osvobodil,Turci zahnáni. Této situace využili Habsburkové převahy,a uzavřeli s &nbsp;[[Benátská republika|Benátkami]] a [[Polsko|Polskem]] [[Svatá liga (1684)|Svatou ligu]], akterá začaliměla Turkyza vytlačovatcíl zvytlačit Turky z&nbsp;Uher, což se skutečně podařilo. Roku [[1686]] dobyl [[Karel V. Lotrinský]] [[Budín (Budapešť)|Budín]] a po vítězství u &nbsp;[[Bitva u Nagyharsány|Nagyharsány]] následujícího roku Habsburkové získali část [[Chorvatsko|Chorvatska]] a Sedmihradska. V &nbsp;samotné Osmanské říši se začala projevovat krize a díky úspěchům [[Evžen Savojský|Evžena Savojského]] byly k habsburské monarchii připojeny celé Uhry a Sedmihradsko.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Palmer|jméno=Alan|odkaz na autora=Alan Palmer|titul=Úpadek a pád Osmanské říše|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=Panevropa|rok=1996|isbn=80-85846-0-5|poznámka=|strany=13-36|jazyk=}}</ref>

Souběžně s &nbsp;tureckými válkami podporou protifrancouzských [[koalice|koalic]] od roku [[1700]] : účast ve [[Válka o španělské dědictví|válce o &nbsp;dědictví španělské]] po vymření [[Španělští Habsburkové|habsburské španělské větve]].

NejvýznamnějšíNejvýznamnějším císařskýcísařským vojevůdce navojevůdcem přelomu 17./ a 18. století, byl princ [[Evžen Savojský]]. [[1705]] - [[1711]]: [[Josef I. Habsburský|Josef I.]]

Stavovské [[zemskýZemský sněm (Rakouské císařství)|zemské sněmy]] ztrácely pravomoce, rosterostl význam ústředních orgánů: státní rada, dvorská kancelář, dvorská vojenská rada. Také v&nbsp;[[Země Koruny české|Českých zemích]] probíhaly snahy o&nbsp;zlepšení situace (obava ze staré české šlechty):

** [[Václav Norbert Oktavián Kinský|Václav Norbert Kinský]]

Roku [[1756]] bylo [[Sasko]] napadeno [[Prusko|Pruskem]]. Tehdejší Habsburskáhabsburská [[císař]]ovnapanovnice [[Marie Terezie]] v &nbsp;obavách, že bude ohroženo i Rakousko, vyhlásila Prusům válku.

Roku [[1799]] se však rozpoutala další válka, v &nbsp;níž [[Svatá říše římská]] ztratila levobřežní [[Porýní]] i s &nbsp;katolickými knížectvími, čímž v&nbsp;[[Říšská říšskérada (Rakousko)|Říšské radě]] získali navrch protestanští [[kurfiřt]]i. Kvůli obavě ze ztráty císařského titulu František II. ustavil roku [[1804]] nový dědičný titul [[Seznam rakouských arcivévodů a císařů|rakouského císaře]], čímž se habsburská monarchie proměnila na [[Rakouské císařství]]. Titul římského císaře si rakouský panovník ponechal, [[Napoleon Bonaparte|Napoleonovy]] vojenské úspěchy jej však nakonec donutily tohoto titulu se vzdát a Svatou říši římskou po její bezmála tisícileté existenci rozpustit.<ref>Veber (2002). S. 367n.</ref>

{{Portály|Historie|Novověknovověk|Maďarsko|Rakousko}}