Carl Gustaf Emil Mannerheim: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Mládí: překlad z anglické verze Wikipedie značka: editace z Vizuálního editoru |
m →Kariéra v ruské armádě: překlad z anglické verze Wikipedie značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 38:
Už v mládí se musil naučit vzhledem k finanční situaci rodiny lépe zacházet s financemi. Ponižovalo ho, že musel o peníze na každou maličkost žádat strýce. Také byl nucen v dopisech strýčka a četných příbuzných pročítat nabádání ke střídmosti a dobrému chování. Jeho problémy s disciplínou stále přetrvávaly. Mannerheim srdečně nenáviděl školu a úzkoprsost společnosti v Hamině. Opakovaně bez povolení opouštěl školu a tak byl v roce 1886 vyloučen z jednotky finských kadetů.
Protože se mu tímto uzavřela kariéra ve finské armádě, jediná možnost vstupu do ruské armády vedla byla přes důstojnickou školu, s čímž mladý Gustaf neměl žádný problém. První pokus učinil ještě jako finský kadet, když se pokusil dostat na Pážecí školu v
Nějakou dobu strávil u švagra strýčka Alberta, Edvarda Bergenheima v Charkově na Ukrajině, kde se učil rusky. Potom navštěvoval soukromé lyceum v Helsinkách a v roce 1887 absolvoval přijímací zkoušky na univerzitu, díky čemuž získal lepší posudek než od kadetů. Napsal své kmotře, baronce Alfhild Scalon de Coligny, která měla styky u carského dvora, aby mu pomohla dostat se na jezdeckou školu cara Mikuláše a z ní do Jezdecké gardy, ale jeho příbuzné odradily vysoké náklady z toho plynoucí, takže tu myšlenku opustil. Kmotra ho v létě 1887 pozvala do venkovského sídla jejího manžela v Lukjanovce. Tam se hodně zlepšil v ruštině a také strávil nějakou dobu ve vojenském táboře v Čugujevu, což ještě posílilo jeho snahu o vojenskou kariéru.
Řádek 44:
== Kariéra v ruské armádě ==
[[Soubor:Mannerheim_In_Nicholas_Cavalry_School.png|thumb|C. G. E. Mannerheim (vpravo) jako žák na Nikolajevského jezdecké škole]]
Koncem července 1887 byl Mannerheim pozván k přijímací zkoušce na jezdeckou školu cara Mikuláše v Petrohradu. Zkoušku udělal a 16.září vykonal přísahu Ruskému carovi. Mannerheim promoval jako desátý ve své třídě, když spadl z druhého místa po opilecké hádce s vyšším důstojníkem týkající se nezávislosti Finska. Byl povýšen na korneta a odvelen k 15tým Alexandrovským dragounům posádkou v Kališi na rusko-německém pomezí.
V roce 1891 byl Mannerheim povolán do služby v jezdecké gardě carevny [[Marie Sofie Dánská|Marie Fjodorovny]] v Petrohradu. Jeho příbuzní mu dojednali sňatek s Anastásií Arapovou (1872–1936), dcerou ruského generála Nikolaje Arapova, s níž měl dvě dcery: Anastázii (1893–1977) a Sophii (1895–1963). Manželství nebylo příliš šťastné, v roce 1902 se manželé přestali stýkat a v roce 1919 následoval formální rozvod.▼
▲V
Mannerheim sloužil v řadách jezdecké gardy až do roku 1904. V letech 1897–1903 sloužil v administrativě dvorských stájí, kde zodpovídal za nákup a výběr koní a chovných hřebců pro potřeby gardy. V roce 1903 byl pověřen dohledem nad přehlídkovými jízdami švadrony a stal se členem komise dohlížející na trénink jezdeckých schopností. V říjnu 1904 byl Mannerheim přidělen v hodnosti podplukovníka ke štábu 52. Něžinského dragounskému pluku, s nímž se přesunul do [[Mandžusko|Mandžuska]] a posléze bojoval v [[rusko-japonská válka|rusko-japonské válce]]. Zde odstartovala jeho hvězdná kariéra, když byl v průběhu [[bitva u Mukdenu|bitvy u Mukdenu]] za statečnost a vynikající velení povýšen na [[plukovník]]a.▼
Mannerheim sloužil v řadách jezdecké gardy až do roku 1904. V letech 1897–1903 působil ve správě dvorských stájí, kde zodpovídal za nákup a výběr koní a chovných hřebců pro potřeby gardy. V roce 1903 byl pověřen dohledem nad přehlídkovými jízdami švadrony a stal se členem komise dohlížející na trénink jezdeckých schopností celého regimentu.
▲
Po návratu z výpravy jeho kariéra strmě stoupala: v roce 1909 velel jízdnímu [[pluk]]u, v roce 1910 byl povýšen na [[generálmajor]]a a převzal velení nad plukem carské gardy dislokovaným ve [[Varšava|Varšavě]]. V roce 1912 se stal členem carské družiny a o rok později převzal velení nad [[jízdní brigáda|jízdní brigádou]]. ▼
Po návratu z války si udělal krátkou neoficiální dovolenou na přelomu let 1905 a 1906 u příbuzných ve [[Finsko|Finsku]] a [[Švédsko|Švédsku]]. Jako člen baronské větve své rodiny reprezentoval svoji rodinu ve vyšších kruzích a zúčastnil se také posledního zasedání [[Finský sněm|Finského sněmu]].
Po návratu do Petrohradu byl pověřen, aby jako zpravodajský důstojník vykonal cestu Turkestánem až do Pekingu. Ruský generální štáb chtěl zjistit stav reforem a modernizace poslední vládnoucí čínské dynastie a prověřit možnost vojenské invaze do západní Číny a provincií Sintiang a Gansu. O tuto oblast soutěžilo Rusko s Británií v rámci tzv. "Velké hry" od roku 1813 až do roku 1907. V Samarkandu se připojil jako "etnograf" k výpravě francouzského sinologa a archeologa [[Paul Pelliot|Paula Pelliota]](1878–1945). Expedice startovala z konečné stanice Transkaspické železnice v Andižanu v červenci 1906. Poté, co se nepohodl s Pelliotem v záležitostech týkajících se zásobování, vykonal Mannerheim většinu expedice sám.
Jeho malá karavana se skládala z kozáckého doprovodu, čínského tlumočníka a ujgurského kuchaře. Mannerheim nejprve zamířil do Hotanu a pátral tam po britských a japonských špionech. Po návratu do [[Kašgar]]u zamířil do pohoří Tjan-šan prozkoumat průsmyky a vyhodnocoval postoje místních Kalmyků, Kazachů a Kyrgyzů k Číňanům. Navštívil hlavní město Urumči a poté zamířil na východ do Turpanu, Hami a Dunhuangu v provinci Gansu. Putoval podél Velké čínské zdi a zkoumal tajemný budhistický národ Yugurů (tzv.Žlutí Ujguři). Z hlavního města provincie Lanzhou zamířil na jih do Tibetu a v lamaistickém klášteře v Labrangu byl málem ukamenován xenofobními mnichy. Zamířil proto do střední Číny a z Zhengzhou přejel vlakem do Taiyuanu a dál pokračoval na svatou horu buddhistů Wutai Shan. Tam se setkal i s [[Thubtän Gjamccho|dalajlámou Thubtänem Gjamccho]], který v té době zahajoval kampaň za osvobození Tibetu z čínského područí. Potom zamířil Mannerheim na sever za Velkou čínskou zeď do stepí odvěky obývaných mongolskými pastevci. Přijel do Hohhotu, hlavního města Vnitřního Mongolska a zjistil, že Mongolové jsou bojovně naladěni díky tomu, že zkorumpovaný čínský guvernér kolonizuje mongolské pastviny čínskými usedlíky. Do Pekingu docestoval Mannerheim v červenci 1908 a pracoval tam na své tajné zpravodajské studii. Do Petrohradu se vrátil přes Japonsko a Transsibiřským expresem. Jeho zpravodajská studie obsahovala detailní popis modernizace všech oblastí života v období poslední vládnoucí čínské dynastie včetně vzdělání, vojenských reforem, čínské kolonizace etnických oblastí pohraničí, důlní a průmyslové činnosti, stavby železnic, japonského vlivu a také kouření opia. Mannerheimova studie nastínila taktiku potencionální ruské invaze do Sintiangu a role Sintiangu jako přijatelného ústupku v eventuální válce s Čínou. Na cestách strávil v sedle dohromady 14000km a nasbíral spoustu vědeckého materiálu, který je dodnes vysoce ceněnou součástí sbírek [[Finské národní muzeum|Finského národního muzea]].
▲Po návratu
Na začátku [[první světová válka|první světové války]] sloužil Mannerheim jako velitel gardové jízdní brigády na rakouské-uherské a rumunské frontě postupně jako velitel 12. [[jízdní divize]] (1915).V prosinci 1914 se vyznamenal v bitvě proti rakousko-uherským silám a byl dekorován nejvyšším ruským vojenským vyznamenáním – [[Kříž svatého Jiří|Křížem sv. Jiří]] 4.třídy, což glosoval "Teď už mohu v klidu zemřít."
Začátkem roku 1917 odjel Mannerheim na dovolenou do Finska a Petrohradu a byl svědkem únorové revoluce. Po návratu na frontu v dubna 1917 obdržel hodnost [[generálporučík]]a (se zpětnou platností od února 1915) a v létě 1917 převzal velení 6té jízdní armády. Nicméně upadl v nemilost u Prozatímní vlády, která ho nepovažovala za velkého sympatizanta revoluce. V září 1917 byl zproštěn velení a po úrazu (spadl z koně), byl propuštěn na léčení. Byl převelen do zálohy a léčil se v Oděse. V prosinci 1917 se rozhodl odejít do důchodu a vrátit se do Finska.
== Občanská válka ==
| |||