Starověký Řím: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m →‎Expanze ve východním Středomoří: úprava odkazu na rozcestník
m →‎Vznik republiky, dobytí Apeninského poloostrova: oprava y - shoda podmětu s přísudkem
Řádek 42:
Za první jakž takž pevný bod římských dějin je pokládáno sepsání [[Zákon dvanácti desek|zákona dvanácti desek]] v roce [[450 př. n. l.]] Tímto zákonem bylo poprvé písemně zakotveno [[zvykové právo]], především v oblasti občanského a [[Trestní právo|trestního práva]], stejně jako procesní řád. [[Kodifikace]] měla zamezit svévoli patricijů, kteří měli tendenci přizpůsobovat si interpretaci práva, jak jim to vyhovovalo.
 
K nejvyšším úřadům ve státě, které svým nositelům poskytovaly vážnost a respekt (''auctoritas''), měli zpočátku přístup pouze patricijové. Prakticky nepřetržitý válečný stav výrazně zatěžoval plebeje, kteří tvořili páteř vojska organizovaného na miličním principu. Nepoměr mezi rozsahem jejich povinností a sociálním statusem a reálným politickým vlivem vedl k třídnímu boji mezi plebeji a patriciji. Plebejové se nejprve zaměřili na požadavek zrovnoprávnění s patriciji a na právo spolupodílet se na závažných politických rozhodnutích. K prosazení svých cílů odešli z města a usadili se na svaté hoře (''Mons Sacer''), čímž znemožnili obranu města a nutili tak patricije k ústupkům. Tyto [[secese]] (''secessio plebis'') se v následujících staletích ještě několikrát opakovaliopakovaly. Plebejové se tak postupem času domohli uznání úřadů [[Tribun lidu|tribunů lidu]], legalizace manželství mezi plebeji a patriciji a přístupu k výkonu magistratur (první plebej se stal konzulem v roce [[367 př. n. l.]]). Tribuni lidu využívali ochrany nedotknutelnosti své osoby a stavěli se v případných konfliktech na stranu plebejů. Teprve v roce [[287 př. n. l.]] (po poslední a zároveň jediné prokázané secesi) skončil boj mezi plebeji a patriciji vydáním zákona ''[[lex Hortensia]]'', který propůjčoval usnesením lidu sílu zákona. Přesto se jen relativně malému počtu plebejských rodin podařilo dostat se mezi římskou vládnoucí vrstvu. Výsledkem boje mezi těmito společenskými třídami byl tedy kompromis, který vedl k integraci relativně malého počtu plebejských rodin do aristokratické vládnoucí vrstvy, čímž vznikl nový typ aristokracie – [[nobilita]].
 
V 5. století př. n. l. byl Řím nucen čelit Etruskům, toužícím získat jej zpět pod svou kontrolu. Podle názoru některých historiků se Říma kolem roku [[507 př. n. l.]] zmocnil [[Porsena]] (král města Clusia). Jiní historici se ovšem domnívají, že Porsena Řím nedobyl. Řím vedl četné války jak se svými [[První latinská válka|latinskými]] sousedy, kteří nakonec v roce 493 př. n. l. uznali jeho výsadní postavení a ve spojení s městem na Tiberu hledali ochranu před vnějším ohrožením, tak s horskými italickými kmeny, jakými byli např. [[Aequové]] nebo [[Volskové]].