Glenn Miller: Porovnání verzí

V roce 2004 basista Orchestru Glenna Millera Herman "Trigger" Alpert vysvětloval, proč byl band úspěšný: "Miller měl nejmuzikálnější puls Ameriky. Věděl, co posluchačům udělá radost."<ref name="bigbandlibrary">[http://www.bigbandlibrary.com/glennmiller.html Big Band Library: Glenn Miller: "A Memorial, 1944-2004" ](en)</ref> Ačkoli byl masově populární, mnoho [[jazz]]ových kritiků té doby mělo zlé tušení a věřili, že nekončenénekonečné zkoušky orchestru a na notu přesné hraní zmenšovalo [[radost]] a dobrý pocit z [[koncert]]ování.<ref>Simon, str. 241</ref> Také se domnívali, že Millerův typ swingu odsunul populární hudbu stranou od známých jazz bandů Bennyho Goodmana a Counta Basieho směrem ke komerčním novým instrumentálkám a vokálním číslům. Millera často kritizovali kvůli přílišné komerčnosti. Jeho reakcí na kritiku bylo: "Nechci jazz band.".<ref name="albertsonc" />. Mnoho moderních jazzových kritiků dosud k němu chová podobnou [[Antipatie|antipatii]].<ref name="giddinsg">Giddins, Gary, [http://www.newyorer.com/archive/2004/05/31/040531crmu_music "Stride and Swing: The Enduring Appeal of Fats Waller and Glenn Miller."], The New Yorker, [[24. květen|24. května]] [[2004]]</ref> V článku, který napsal pro časopis ''The New Yorker'' Gary Giddins v roce 2004, vyjádřil Giddins domněnku, že tito ranní kritici chybovali, když hudbu Glenna Millera očerňovali, a že populární [[názor]] té doby by se měl brát s větším odstupem. V článku se píše: "Miller vyvolával na pódiu i mimo pódium málo nadšení, ale jakmile band začal hrát svou znělku, diváci byli vyřízení: mačkali si hrdla, oči roztáli. Může se snad nějaká jiná nahrávka rovnat "Měsíční serenádě" ve schopnosti navození Pavlovova reflexu v tolika lidech na tak dlouho?"<ref name="giddinsg" />