Semjon Konstantinovič Timošenko: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
styl. úpravy |
typos, wikilink, delink |
||
Řádek 45:
| volební_obvod2 =
| většina2 =
| datum_narození = [[18. únor]]a [[1895]] (
| místo_narození = vesnice ''Фурманка'', ''Аккерманский уезд'', Besarabská gubernie<br />{{vlajka a název|Ruské impérium}}
| datum_úmrtí = [[31. březen|31. března]] [[1970]]<br />(ve věku {{Věk|1895|02|18|1970|03|31}} let)
Řádek 80:
== Život ==
Timošenko se narodil na Ukrajině do rolnické rodiny ve vesnici Furmanovka u
V meziválečném období Timošenko získával vysoké vojenské vzdělání a stoupal v hodnostech. V letech 1937-1939 byl postupně velitelem vojsk Severokavkazského, Charkovského a Kyjevského vojenského okruhu. Při sovětském [[Invaze do Polska (1939)|Útoku na Polsko]] velel Ukrajinskému frontu. 7. ledna 1940 převzal velení nad sovětskými jednotkami, [[zimní válka|útočícími na Finsko]], od [[Kliment Jefremovič Vorošilov|Vorošilova]]. Pod jeho velením byla prolomena Mannerheimova linie, [[Finové]] byli přinuceni k ústupu a přijetí [[Moskevský mír|Moskevského míru]]. 7. května 1940 byl Semjon Konstantinovič Timošenko povýšen na Maršála Sovětského Svazu.
Krátce nato se stal lidovým komisařem obrany SSSR a stál před velkým úkolem - obnovit bojeschopnost Rudé armády po "reformách" provedených Klimentem Vorošilovem. Tuto funkci držel i v okamžiku, kdy Německo zahájilo [[Operace Barbarossa|operaci Barbarossa]]. Ihned po vypuknutí války byl jmenován předsedou [[Stavka|Stavky]] vrchního velení, ale již 19. července 1941 byl nahrazen [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinem]] v této funkci i na postu lidového komisaře (ministra) obrany. Zůstal však členem Stavky, náměstkem lidového komisaře obrany a nově se stal velitelem Západního strategického směru. 13. září 1941 se přesunul na post velitele Jihozápadního směru, velel obraně [[Kyjev]]a a v listopadu 1941 jedné z prvních úspěšných protiofenzív u [[Rostov na Donu|Rostova na Donu]]. Následně po zrušení velitelství směrů velel různým frontům. Zpočátku Jihozápadnímu, kde
se v květnu 1942 za podpory Stalina (i přes varování [[Georgij Konstantinovič Žukov|Žukova]]) pustil do ofenzívy, ale sovětská vojska ještě nebyla dobře připravena a utrpěla vážnou porážku u [[Charkov]]a. Ta nakonec skončila obklíčením sovětských vojsk a německým útokem na [[Bitva u Stalingradu|Stalingrad]] - kde Rusům mj. dost pravděpodobně chybělo oněch 207 000 vojáků a 1300 tanků. Od července 1942 velel Stalingradskému a od října 1942 Severozápadnímu frontu. Od března 1943 až do konce války byl představitelem [[Stavka|Stavky]] pro koordinaci frontů v různých operacích, většinou však spíše druhořadého charakteru. Největšího úspěchu dosáhl v [[Jasko-Kišiněvská operace|Jasko-Kišiněvské operaci]] na konci srpna 1944. V průběhu války i po ní získal řadu čestných ocenění a postů.
Po válce opět velel různým vojenským okruhům a roku 1960 zakončil svou vojenskou dráhu na generálním inspektorátu Ministerstva obrany SSSR
{{Pahýl}}
| |||