Bitva u Moháče: Porovnání verzí

| Střetnutístřetnutí = '''Bitva u Moháče'''

| komentářpopisek = Bitva u Moháče, osmanská miniatura

'''Bitva u Moháče''' se odehrála [[29. srpen|29. srpna]] [[1526]] na planině vzdálené přibližně 6&nbsp;km jižně od [[Dolní Uhry|dolnouherského]] města [[Moháč]], nedaleko dnešní srbsko-chorvatsko-maďarské hranice. Početně silnější vojsko osmanského sultána Süleymana&nbsp;I. zde během necelých dvou hodin drtivě porazilo oddíly shromážděné pod korouhví dvacetiletého českého a uherského krále [[Ludvík Jagellonský|Ludvíka Jagellonského]], jenž při útěku z bojiště utonul v říčce Csele. Díky maximálně riskantnímu plánu vrchního velitele uherských sil Pála Tomoryho, jenž se ve velké míře spoléhal na válečné štěstí,<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kolektiv autorů | jméno = | titul = Vojenské dějiny Československa I. díl | vydavatel = Naše vojsko | místo = Praha | rok = 1986 | poznámka = [Dále jen: ''Vojenské dějiny Československa''] | strany = 342 | isbn = <!--neuvedeno-->}}</ref> zahynulo na straně křesťanů zhruba dalších 15&nbsp;000 vojáků a výsledek střetnutí předznamenal tureckou expanzi do Uher. Smrtí Jagellonského panovníka se uvolnily trůny českého a uherského království, čehož ke svému prospěchu využili rakouští [[Habsburkové]].<ref>Čornej, Bělina, s. 111.</ref>

O početních stavech uherského vojska zanechali soudobí kronikáři poměrně shodné údaje. Kancléř Brodarić hovoří o 24&nbsp;000 mužích, papežský legát Burgi o 25–30&nbsp;000. Pokud bude opomenuta srpnová zpráva ze Záhřebu do Benátek hovořící až o 109&nbsp;000 vojácích,<ref name="Macek, 117" /> přidržují se těchto odhadů i současní odborníci, kteří předpokládají, že Ludvík Jagellonský u Moháče velel maximálně 25&nbsp;000 ozbrojencům. Z tohoto počtu asi 8000 bojovníků pocházelo ze zahraničí, zejména pak z Čech, Moravy a Slezska,<ref name="Fučík, Havel, Pernes, 11" /> bitvy se však účastnilo i 1500 polských jezdců v čele s Leonardem Gnojenským, papežská pěchota vedená Hannibalem z Cypru<ref>Vybíral, s. 169.</ref> a žoldnéři ze Španělska, Itálie, Německa a Chorvatska.<ref name="Macek, 117" /> Zbytek vojska tvořily družiny jednotlivých uherských magnátů a další příslušníci šlechtické hotovosti. K nejkvalitnějším vojákům patřili především příslušníci těžké jízdy a žoldnéři, kteří měli jak vojenský výcvik, tak zkušenosti z předešlých bojů.<ref>Vojenské dějiny Československa, s. 331.</ref> Sám Ludvík Jagellonský opustil Budínský hrad s družinou, jejíž předvoj tvořilo asi 600 českých, moravských a slezských žoldnéřů na válečných vozech. Za nimi postupovalo 2500 příslušníků uherské a polské lehké jízdy, které následovalo 600 těžkooděných jezdců pod velením Ambrože Sarkányho a kancléře Brodariće. Za tímto oddílem se přesouvala panovníkova pěší garda a samotného krále obklopovalo padesát vybraných německých [[lancknecht]]ů.<ref>Vybíral, s. 168.</ref> Celkově lze předpokládat, že se Uherské vojsko skládalo z 10&nbsp;000 pěšáků a 15&nbsp;000 jezdců<ref>Vojenské dějiny Československa, s. 341.</ref> a podporovalo jej 80–85 děl. Kázeň tohoto uskupení nebyla valná a oddílům chyběla vzájemná souhra i secvičenost.<ref>Pernes, Fučík, Havel, s. 10.</ref>

Podle reálných odhadů se uherského tažení účastnilo kolem 100&nbsp;000 osmanských vojáků, nicméně 29.&nbsp;srpna jich měl sultán Süleyman k dispozici zhruba 55&nbsp;000.<ref name="Fučík, Havel, Pernes, 11" /> Jádro těchto ozbrojených sil tvořili [[janičáři]]. Příslušníci tohoto uzavřeného elitního sboru pocházeli z Balkánských oblastí, odkud byli odváděni od svých křesťanských rodičů v rámi zvláštní daně ([[devširme]]) ještě dětském věku. Výcvik mladíci prodělali ve speciálních islámských učilištích, kde jim byla tuhou kázní vštěpena fanatická oddanost sultánovi.<ref>{{citace monografie | příjmení = Vogeltanz | jméno = Jan | titul = Malý slovník starého vojenského názvosloví | vydavatel | Paseka | místo = Praha a Litomyšl | rok = 2008 | strany = 55–56 | isbn = 978-80-7185-928-4}}</ref> V době moháčské kampaně v řadách janičárů sloužilo zhruba 10–12&nbsp;000 mužů.<ref>Vybíral, s. 189–190.</ref> Do boje se vyzbrojovali především mušketami s doutníkovým zámkem, šavlemi a jatagany a využíváni byli výhradně jako pěchota. Nepoužívali žádnou zbroj a na hlavě nosili vysokou čepici z velbloudí srsti, jejíž špice nebyla sešita, ale materiál jim ve volném pruhu přepadával až na záda.<ref>Vybíral, s. 18.</ref> Podle tureckých pramenů v této době Süleyman&nbsp;I. disponoval také asi 50&nbsp;000 příslušníky svého osobního vojska, z nichž většinu tvořili dvorští [[Sipahí|sipáhiové]], kteří svou službu vykonávali v posádkách osmanské metropole a byli placeni ze sultánových finančních zdrojů.<ref name="Vybíral, 190">Vybíral, s. 190.</ref> Hlavu si tito vojáci chránili špičatými přilbami kónického tvaru, vyzbrojovali se reflexními luky, dlouhými kopími, šavlemi, palcáty a malými kruhovými štíty.<ref>Vybíral, s. 18–19.</ref> Číslo, které by stanovilo kolik z těchto vojáků se účastnilo samotné bitvy, není známo. Neznámý podíl muslimské armády tvořily také nepravidelné jednotky najaté v průběhu tažení na Balkáně, spojenečtí [[Tataři]] a oddíly vyslané z dalších evropských a asijských provincií Osmanské říše (''azábové'').<ref name="Vybíral, 190" />

V současnosti se pláň, na níž se odehrály události z 29.&nbsp;srpna 1526, na západní hranici táhne k osadě Nagynyárád u železniční tratě z Moháče do [[Pécs|Pětikostelí]], na východě se pak opírá o silnici E&nbsp;73, která vede z Moháče do chorvatského [[Osijek]]u. V době střetnutí tuto oblast vymezovaly břehy [[Dunaj]]e, jenž se ''rozmáchlým meandrem zařezával hluboko k západu''. Břehy řeky lemoval souvislý pás bažin a močálů, porostlý hustou vegetací rákosu.<ref name="Vybíral, 16">Vybíral, s. 16.</ref> Z jihu se nad bojištěm vypínal hřeben, který převyšoval okolní terén asi o 30–40 metrů. Ukončoval 6,5&nbsp;km širokou plošinou a prudce se svažoval k severu. Půda nasáklá deštěm z předchozích dní byla v těchto místech značně kluzká a velmi znesnadňovala příchozím osmanským jednotkám sestup. Zhruba uprostřed hřebene byl položen záhyb, v jehož středu ležela již zaniklá osada Földvár.<ref>Vybíral, s. 17–18.</ref> Povrch bojiště, který pokrývaly nepravidelně rozmístěné prohlubně a nízké hřebeny, tvořila sypká půda z nánosů hlíny, písku a kamení. Po vytrvalých srpnových deštích se většina přítoků Dunaje vylila z břehů a mnoho cest v širokém okolí se proměnilo v těžko překročitelné mokřiny.<ref name="Vybíral, 16" />

Vojsko Ludvíka Jagellonského se začalo řadit k bitvě již brzy po rozbřesku a ranní modlitbě. Krátce na to mladý král spolu s [[Palatin (Uhry)|palatinem]] (uherským místokrálem) Štěpánem Báthorym provedl přehlídku vojáků, kteří mladému panovníkovi nadšeně složili slavnostní slib, že budou ''odhodláni podstoupit krajní nebezpečí i smrt pro vlast, víru a své rodiny a svobodu''.<ref>Vybíral, s. 22–23.</ref> Tento spontánní projev odhodlání vyjadřující mimořádnou obětavost a ochotu bojovat až do krajnosti zcela korespondoval s plánem, jenž vypracoval vrchní hejtman vojska Pál Tomory, který si dobře uvědomoval slabiny shromážděných sborů, nicméně zůstával věrný názoru, že povinností křesťana je bojovat proti pohanům bez ohledu na okolnosti.<ref name="Čornej, Bělina, 116" /> Vzhledem k početnímu přečíslení protivníka mu ani nezbylo než počítat s naprostým odhodláním svých mužů a vše nasvědčuje tomu, že připravený záměr se ve značné míře spoléhal na šťastnou náhodu.<ref>Vybíral, s. 203.</ref>

Před zahájením střetnutí bylo vojsko českého a uherského panovníka rozděleno do dvou sledů. Pravé křídlo první linie tvořila jízda pod velením chorvatského [[bán]]a Františka Batthyányho a Jana Tahy hraběte z Tahváru a Tarkö. Ve středu formace bylo umístěno asi 10&nbsp;000 příslušníků pěchoty, velením jezdectva, které tvořilo křídlo levé, byl pověřen správce temešské župy Petr Peréni ze Siklósu. Uskupení vojáků v druhém sledu se skládalo z velmi dobře vyzbrojené těžké jízdy, v jejíchž řadách se nacházel i Ludvík Jagellonský se svým ozbrojeným doprovodem. Asi 80 nebo 85 děl křesťanského vojska pod velením Jana hraběte z Hardeggu bylo dislokováno před čelní řadou pěchoty.<ref>Vybíral, s. 26.</ref> Celé toto uskupení se během dopoledne přesunulo zhruba šest kilometrů směrem na jih a zastavilo se teprve po překonání strmých břehů říčky Borzy, kde po uspořádání narušených řad vyčkalo příchodu nepřítele. Jelikož se vrchní velitelé obávali obchvatu, byla celá přední linie roztažena do délky čtyř kilometrů. Oba sledy, podle svědectví jednoho z účastníků bitvy, dělila vzdálenost, ''sotva co by kamenem dohodil''.<ref>Vybíral, s. 29.</ref>

Turci zanedlouho poté obsadili [[Budín (Budapešť)|Budín]], hlavní uherské město, od té doby je bitva u Moháče symbolem porážky maďarského národa. Uherským i českým králem se stal Habsburk [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinand I.]] a [[Habsburkové]] vstoupili s konečnou platností do Evropské politiky a na čas se stali nejmocnějším evropským rodem. Prakticky bitvou u Moháče začal jejich vzestup v evropské politice 16. století.

== Druhá bitva u Moháče ==