Nico: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
zpět na verzi 62.24.93.89 uloženou 17. 10. 2015, 10:32 + odstranění odkazu na rozcestník |
m odkazy |
||
Řádek 44:
| jméno = Richie
| odkaz na autora = Richie Unterberger
| překladatelé = [[Petr Ferenc]]
| titul = [[White Light
| vydavatel = [[Volvox Globator]]
| místo = Praha
Řádek 111:
=== New York (1965−1967) ===
V listopadu 1965 ji [[Brian Jones]], kytarista Rolling Stones, vzal za pop artovým umělcem [[Andy Warhol|Andym Warholem]] do jeho uměleckého ateliéru [[The Factory]].<ref name="Witts161">Witts, s. 161</ref> Hned první den zde natočila svůj první [[
Počátkem dubna 1966 se The Velvet Underground s Nico stali součástí Warholovy nové show s názvem [[Exploding Plastic Inevitable]] (EPI).<ref name="unterberger82">Unterberger, s. 82</ref> Po celý duben s EPI vystupovali v klubu [[The Dom]] a při jejich koncertu byly v pozadí promítány filmy ''Sleep'', ''Kiss'', ''Emperor'', ''Blow Job'', ''Vinyl'' a ''Couch''.<ref name="unterberger83">Unterberger, s. 83</ref> Role tanečníků se ujali [[Gerard Malanga]], [[Ingrid Superstar]], [[Mary Woronov]], [[Ronnie Cutrone]] a [[Eric Emerson]].<ref name="unterberger83" /> V témže měsíci skupina rovněž nahrávala materiál pro své první album v newyorském studiu [[Scepter Studios]].<ref name="unterberger84">Unterberger, s. 84</ref> Produkce se oficiálně ujal Warhol, ale moc času ve studiu nestrávil; roli producenta tedy za něj neoficiálně převzal [[Norman Dolph]].<ref name="unterberger88">Unterberger, s. 88</ref> Později odehráli další koncerty a opět začali nahrávat. Tentokrát v losnageleském studiu [[TTG Studios]], přičemž produkce se tentokrát ujal [[Tom Wilson (producent)|Tom Wilson]].<ref name="unterberger96">Unterberger, s. 96</ref> V červenci 1966 vyšel první singl The Velvet Underground; obsahoval skladby „[[All Tomorrow's Parties]]“ a „[[I'll Be Your Mirror]]“. Počátkem listopadu opět začali nahrávat, tentokrát v [[Mayfair Studios]] a producentem jim byl opět Wilson.<ref name="unterberger116">Unterberger, s. 116</ref> Právě zde nahráli poslední skladbu na své dlouho očekávané první album; skladba dostala název „[[Sunday Morning (píseň, The Velvet Underground)|Sunday Morning]]“ a původně ji měla nazpívat Nico, která na konečnou verzi však přispěla jen doprovodnými vokály.<ref name="unterberger116" /> V prosinci 1966 skupina vydala svůj druhý singl: na straně A byla skladba „Sunday Morning“ a na straně B „[[Femme Fatale (píseň)|Femme Fatale]]“.<ref name="unterberger120">Unterberger, s. 120</ref> V březnu 1967 vyšlo debutové album skupiny, pojmenované ''[[The Velvet Underground & Nico]]''. Nico zpívala hlavní vokály v písních „Femme Fatale“, „All Tomorrow's Parties“ a „I'll Be Your Mirror“.<ref>{{Citace elektronické monografie
Řádek 139:
V polovině ledna 1971 odehrál Cale svůj vůbec první sólový koncert v sále [[Roundhouse]] v [[Londýn]]ě. Dalším umělcem, který na koncertu hrál, byla Nico; i tu Cale při jejím setu také doprovodil.<ref name="unterberger302">Unterberger, s. 302</ref>{{#tag:ref|Oba zde hráli jako předskokani pro skupinu [[Pink Floyd]].<ref name="unterberger302" />|group=p}} Koncem ledna 1972 pak Nico společně s Lou Reedem a Johnem Calem odehrála koncert v sále [[Bataclan|Le Bataclan]] v Paříži.<ref name="unterberger312">Unterberger, s. 312</ref> V roce 2004 vyšel záznam z tohoto koncertu na albu ''[[Le Bataclan '72]]''. V roce 1972 byl rovněž představen první film, na kterém spolupracovala s francouzským režisérem [[Philippe Garrel|Philippem Garrelem]] nazvaný ''La Cicatrice intérieure''.<ref name="Witts320">Witts, s. 320</ref> Děj filmu se odehrává na různých místech po celém světě: v [[Nové Mexiko|Novém Mexiku]], v Itálii a Egyptě.<ref name="Witts306">Witts, s. 306</ref> Ve stejném roce Nico spolu s Garrelem stihla natočit ještě němý dvacetiminutový film ''Athanor''.<ref name="Witts323">Witts, s. 323</ref>
Během roku 1973 Nico v londýnském studiu [[Sound Techniques]] nahrála své další album. Krom Calea, který album produkoval a hrál zde na více než deset nástrojů, se na něm podílel i hráč na syntezátory [[Brian Eno]] a kytarista [[Phil Manzanera]], oba ze skupiny [[Roxy Music]].<ref name="Witts329">Witts, s. 329</ref> Ty ještě doplnily dvě dcery zvukového inženýra [[John Wood (producent)|Johna Wooda]], které zpívaly doprovodné vokály. Album vyšlo v roce 1974 u vydavatelství [[Island Records]], což Nico umožnil Cale, který s vydavatelstvím měl také smlouvu.<ref name="Witts327">Witts, s. 327</ref> Album dostalo název ''[[The End...|The End…]]'' podle písně „[[The End (píseň, The Doors)|The End]]“,<ref name="Witts327" /> která je na albu sedmá v pořadí, jejíž původní verzi nahrála skupina [[The Doors]] v roce 1966. Sama Nico napsala šest skladeb z celkových osmi; poslední skladbou na albu je interpretace [[Německá hymna|německé hymny]], kterou složili [[August Heinrich Hoffmann von Fallersleben|Hoffmann von Fallersleben]] a [[Joseph Haydn]]. Svou verzi písně „The End“ věnovala Jimu Morrisonovi, který roku 1971 zemřel a skladba „We've Got the Gold“ byla napsána na počest teroristy [[Andreas Baader|Andrease Baadera]].<ref name="Witts328">Witts, s. 328</ref> První červnový den roku 1974 spolu Cale a Nico doplněni ještě o Briana Eno a [[Kevin Ayers|Kevina Ayerse]] odehráli společný koncert v londýnském [[Rainbow Theatre]].<ref name="Witts332">Witts, s. 332</ref><ref name="unterberger329">Unterberger, s. 329</ref> Záznam z koncertu později 28. června 1974 vyšel pod názvem ''[[June 1, 1974]]''. Nico zde byla zastoupena pouze jednou skladbou („The End“), i když při koncertě hrála i „Janitor of Lunacy“ a „Deutschland Über Alles“. Ve stejném roce zpívala v písni „Irreversible Neural Damage“ na Ayersově albu ''[[The Confessions of Dr. Dream and Other Stories]]''.<ref name="Witts333">Witts, s. 333</ref> Poté se kvůli neshodám při nahrávání rozhodla, že už nikdy na žádném albu jiného interpreta zpívat nebude.<ref name="Witts333" />
V roce 1974 mimo hudebních aktivit hrála i v dalším Garrelově filmu ''[[Les Hautes solitudes]]''.<ref name="Witts334">Witts, s. 334</ref> V prosinci 1974 odehrála koncert v remešské katedrále; hlavní hvězdou tam ale byla německá skupina [[Tangerine Dream]], která hrála dva sety a Nico se musela vejít mezi ně.<ref name="Witts337">Witts, s. 337</ref> Přibližně ve stejné době začala známost s kytaristou [[Lutz Ulbrich|Lutzem Ulbrichem]]<ref name="Witts329" /> ze skupiny [[Agitation Free]], se kterým se poprvé setkala již v roce 1972 po uvedení filmu ''La Cicatrice intérieure''.<ref name="Witts322">Witts, s. 322</ref> Roku 1975 hrála v dalším Garrelově filmu ''[[Un ange passe]]'' a o rok později následoval ''[[Le Berceau de cristal]]''.<ref name="Witts342">Witts, s. 342</ref> Další a poslední filmy, které vzešly ze spolupráce Nico s Garrelem, nesly názvy ''[[Voyage au jardin des morts]]'' (1978) a ''[[Le Bleu des origines]]'' (1979).
Řádek 182:
}}</ref>
Druhý koncert Čuřík zajistil v Kulturním středisku na [[Opatov (Chodov)|Opatově]]
Záznam z brněnského koncertu vyšel v roce 2012 na [[Dlouhohrající deska|LP desce]].<ref>{{Citace elektronické monografie
Řádek 335:
| jméno = Richie
| odkaz na autora = Richie Unterberger
| překladatelé = [[Petr Ferenc]]
| titul = [[White Light
| vydavatel = [[Volvox Globator]]
| místo = Praha
| |||