Čínština: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m fix |
m sjednocení s japonskou a avestánskou šablonou; kosmetické úpravy |
||
Řádek 17:
'''Čínština''', neboli '''čínské jazyky''' (汉语 / 漢語; ''Chan-jü'' nebo 中文; ''Čung-wen''), je skupina příbuzných, ale v mnoha případech vzájemně nesrozumitelných jazyků, které patří do [[Sinotibetské jazyky|sinotibetské jazykové rodiny]]. Přesto, že jsou svými mluvčími často označovány za pouhé [[dialekt]]y, jsou tyto jazyky ve skutečnosti velice rozmanité a čínština tvoří jednu ze dvou větví sinotibetských jazyků (tou druhou jsou [[tibetobarmské jazyky]]). Všechny čínské jazyky jsou [[Tónový jazyk|tónové]] a [[Analytický jazyk|analytické]]. V závislosti na klasifikačním systému se v rámci čínštiny rozeznává 7-13 hlavních skupin. Zdaleka nejpočetnější skupinou jsou [[severočínské dialekty]], které mají 960 milionů rodilých mluvčích; následuje [[Wu (jazyk)|Wu]] s 80 miliony mluvčími. Důležitá je [[kantonština]], která se používá v [[Hongkong]]u.
Čínštinu používá jako [[mateřský jazyk]] kolem 1,2 miliardy lidí, což je 16 % světové populace. Čínsky mluví především [[Chanové]], ale i jiné etnické skupiny v [[Čínská lidová republika|Čínské lidové republice]] a na [[Čínská republika|Tchaj-wanu]]. Významným jazykem je také v [[Singapur]]u, [[Malajsie|Malajsii]] a čínských komunitách v jiných zemích.
Standardizovanou a spisovnou formou čínštiny je [[standardní čínština]], která je založena na [[peking]]ském nářečí, které patří do širší skupiny [[Severočínské dialekty|severočínských dialektů]]. Zapisuje se pomocí [[Čínské znaky|čínských znaků]], což jsou [[Logogram|logogramy]], takže jim nemají problém porozumět ani mluvčí vzájemně nesrozumitelných čínských jazyků. Standardní čínština je [[Úřední jazyk|úředním jazykem]] v ČLR, na Tchaj-wanu a je jedním ze čtyř úředních jazyků Singapuru. Je také jedním z šesti jednacích jazyků [[OSN]].
Řádek 23:
== Formy ==
{{upravit část}}
V českém jazykovém prostředí odkazuje pojem „čínština“ nejčastěji na současnou [[Standardní čínština|standardní čínštinu]] ([[tradiční znaky|TZ]]: 現代標準漢語 [[zjednodušené znaky|ZZ]]: 现代标准汉语 [[Pchin-jin|pinyin]]: ''Xiàndài biāozhǔn Hànyǔ'', český přepis: ''Sien-taj piao-čun Chan-jü''), která je z lexikálně-gramatického hlediska založena na vzorových dílech napsaných jazykem [[paj-chua]], z hlediska fonetického založena na pekingském dialektu a jejímž základem je [[Severočínské dialekty|severní dialektická skupina]] (někdy nazývaná jako [[mandarínština]]). Dle názoru některých badatelů není čínština jednotným jazykem, ale sestává z několika menších jazyků. Často je uváděn počet 7 podle sedmi velkých skupin dialektů (viz dále). Vzhledem k tomu, že tyto dialekty se v mnoha zásadních charakteristikách shodují, je tento názor přes svou rozšířenost sporný, zvláště připočteme-li skutečnost, že jazyky jsou definovány i mimojazykovými skutečnostmi, např. kulturními a politickými.
Úřední forma (norma) tohoto jazyka se v Čínské lidové republice nazývá pǔtōnghuà, obecně srozumitelný jazyk ([[tradiční znaky|TZ]]: 普通話 [[zjednodušené znaky|ZZ]]: 普通话, český přepis: ''pchu-tchung-chua''), v Čínské republice na Taiwanu guóyǔ, národní jazyk ([[tradiční znaky|TZ]]: 國語 [[zjednodušené znaky|ZZ]]: 国语, český přepis: ''kuo-jü'') a v Singapuru huáyǔ, tj. „čínský jazyk“ ([[tradiční znaky|TZ]]: 華語 [[zjednodušené znaky|ZZ]]: 华语, český přepis: ''chua-jü'').
Kromě výše uvedené moderní standardní čínštiny užívají rodilí mluvčí celou řadu více či méně příbuzných dialektů, které lze dle různých kritérií dělit do několika skupin, nicméně platí, že moderní standardní čínština v současné době funguje jako dorozumívací prostředek mezi mluvčími odlišných nářečních skupin bez ohledu na to, že výslovnost jednotlivých slabik je do určité míry ovlivněna rodným nářečím mluvčího a s výslovností přesně podle stanovené normy se lze setkat pouze v omezené míře, např. ve sdělovacích prostředcích nebo ve školách u pedagogů speciálně cvičených <!-- :) -->pro výuku čínského jazyka. Čínský ekvivalent pro čínštinu Hànyǔ odkazuje obecně k jazyku národa Hanů a je neutrální z hlediska psanosti či mluvenosti. Především k psané čínštině odkazuje pojem Zhōngwén, k čínštině mluvené pak Zhōngguóhuà ([[tradiční znaky|TZ]]: 中國話 [[zjednodušené znaky|ZZ]]: 中国话, český přepis: ''Čung-kuo-chua ''). Srovnej významy morfémů, které jsou v pojmech obsaženy: ''yǔ'' 语 'jazyk coby systém', ''wén'' 文 'text, psaný jazyk', ''huà'' 话 'řeč').
Řádek 46:
Do současnosti velmi rozšířená i mezi čínskými badateli je tzv. francouzská klasifikace, jejímž autorem je [[Henri Maspero]]. Za základ své klasifikace si Maspero vzal vnější podobu sinických jazyků, tj. jazyků, které se po vnější stránce podobají čínštině. Nejprve všechny sinické jazyky rozdělil na monotónické (sem patří jazyky austronéské a jazyky mon-khmérské) a polytónické. [[Polytónické jazyky]] dále rozdělil podle [[slovosled]]u ve větě na SVO (subject-verb-object = podmět-sloveso-předmět, do této skupiny patří sino-thajské jazyky) a SOV (subject-object-verb = podmět-předmět-sloveso, do této skupiny patří tibetobarmské jazyky). Jazyky typu SVO nakonec ještě rozdělil podle pořadí přívlastku a slova určovaného na HA (head-attribute = slovo určované-přívlastek, patří sem jazyky thaj-annamské) a AH (attribute-head = přívlastek-slovo určované, patří sem čínština). Tato klasifikace je diskutabilní. Typologická kritéria se totiž mohou v průběhu historie měnit. Z monotónických jazyků se mohou stát polytónické: Předpokládá se, že v čínštině se tóny vyvinuly až později, z původních sufixů. Stejně tak slovosled není neměnný: Zatímco klasická čínština měla slovosled SVO, moderní čínština používá i slovosled SOV.
Jiná klasifikace čínštiny pochází od [[Paul Benedikt|Paula Benedikta]] ze 70. let 20. století. Vychází ze základního dělení sinických jazyků do tří skupin: (1) [[austroasijské jazyky|austroasijská]] rodina zahrnuje jazyky mon-khmérské, vietnamštinu, miao, yao a jazyk munda. Mezi (2) [[austronéské jazyky|austronéské]] a [[thajské jazyky]] patří jazyky [[Polynésie]], [[Indonésie]], [[malajština]] a [[thajština]]. (3) [[sinotibetské jazyky]] se dělí na čínštinu a jazyky [[tibetobarmské jazyky|tibetobarmské]], které zahrnují [[tibetština|tibetštinu]] a [[lolobarmské jazyky|jazyky lolobarmské]], což jsou jazyk [[lolo]] (někdy označovaný [[yi]]) a [[barmština]].
Této Benediktově klasifikaci odpovídají i glotochronologické výzkumy, které prováděl v [[Petrohrad]]ě profesor Jachontov. Ty jsou založené na předpokladu, že změny ve slovní zásobě probíhají konstantní rychlostí u všech jazyků. Zkoumá se vždy procento shody ve slovní zásobě určitých jazyků.
Řádek 72:
== Historie čínštiny ==
Periodizace dějin čínského jazyka podle profesora Wang Liho:
# stará čínština (polovina 2. tisíciletí př. n. l. – 3./4. stol. n. l.). Starou čínštinu je záhodno rozdělit na:
#* čínština [[Nápisy na věštebných kostech|nápisů na věštebných kostech]] (1200–[[1000 př. n. l.|1000 př. n. l.]]),
#* předklasická čínština (1000–[[500 př. n. l.|500 př. n. l.]]), *
#* klasickou čínštinu (500–[[200 př. n. l.|200 př. n. l.]]) a
#* poklasickou čínštinu ([[200 př. n. l.|200 př. n. l.]] – [[200|200 n. l.]]),
# střední čínština (4. stol. – 12./13. stol.), kterou je možno rozčlenit na dvě přibližně stejně dlouhá období,
# nová čínština (13. stol. – 19. stol.)
# současná čínština (od r. 1919).
Toto dělení je však jen rámcové a existuje řada jiných periodizací, založených na jiných kritériích a vykazujících větší či menší přesnost.
Řádek 89:
== Více o tónování ==
Čínština, podobně jako další jazyky východní a jihovýchodní Asie (tajština, vietnamština, tibetština, barmština atd.), patří mezi tzv. [[tónový jazyk|tónové jazyky]]. Znamená to, že každá slabika se vyslovuje s určitou intonací, která může měnit význam. Tónový systém je velmi odlišný u severních dialektu včetně oficiálního pekingského (''pǔtōnghuà'') a u dialektů jižní a střední části Číny.
V pekingském dialektu existují 4 intonace, označované číslem nebo diakritikou nad samohláskou:
# rovná, vysoká, značí se rovnou čárou
# stoupavá ze středních do vysokých poloh (podobně jako intonace otázky v češtině), značí se čárkou zprava
# stoupavá z hlubokých do středních poloh se silným důrazem na hluboké (připomíná překvapivé přeptávání se v češtině typu „Cože?!!!“), značí se háčkem
# klesavý z vysokých do hlubokých poloh (připomíná ostrý rozkaz v češtině).
Klasickým příkladem je slabika „ma“ –
* „ma1“ znamená matka, 妈,
* „ma2“ konopí, 麻,
* „ma3“ – kůň, 马,
* „ma4“ – nadávat, spílat, hubovat, 骂.
Věta „matka nadává koni“ by se tedy řekla „ma1 ma4 ma3“, pomocí jedné slabiky s různými intonacemi. Dalším příkladem je například slabika „yi“:
* yi1 – jedna (číslovka), 一,
* yi2 – obřad, 仪,
* yi3 – myslet (v moderní čínštině velmi používané slovo, součást mnoha složených slov a frekventované pomocné sloveso), 以,
* yi4 – sto milionů (číslovka a synonymum pro „hodně“), 亿.
Důležité je, že v pekingské čínštině není tónování založené na různých výškových úrovních, nejde o absolutní tóny, ale relativní, neboť výška hlasu je u lidí relativní a vysoký tón v podání urostlého horníka se zakouřenými plícemi bude v každém případě mnohem níž, než nízký tón v podání šestnáctileté dívky. Spíše jde o relativní vztahy – první tón je rovný a vyšší, než třetí, čtvrtý začíná vysoko a končí nízko atd. Proto je při učení se čínštině důležité nejen naučit se rozpoznat tón v izolovaném slově (například na nahrávkách se slovy ve čtyřech tónech za sebou), ale co nejdříve naučit se rozlišovat je v běžném rychlém hovoru.
V mnoha čínských dialektech je tomu jinak, například v šanghajském existuje „absolutně vysoký“ x „absolutně nízký“ tón.
Tónování není neměnné, frekventovaná slova jako například číslovka „yi1“ (jeden) nebo záporka „bu4“ se mohou vyslovovat v jiném tónu podle toho, jaké slovo následuje, aby se celé spojení vyslovovalo snáze – např. před slovem ve 4. tónu se yi1 mění na yi2 (zkuste vyslovit oboje a ucítíte, že 2. a 4. tón po sobě se vyslovují mnohem lépe a snáze). Při rychlé mluvě se někdy tóny u nepřízvučných slov zcela ztrácejí, což rodilým mluvčím nevadí, jelikož jejich význam pochopí z kontextu.
Kromě slovní intonace existuje v čínštině i větná intonace, jak ji známe z evropských jazyků – celková stoupavá intonace při otázce atd. Skloubit tyto dva prvky činí cizincům, kteří se učí čínsky, velké potíže, protože se často naučí velmi obstojně rozpoznat tóny v hovoru a používat čtyři základní intonace, ale nedokáží si je natolik „zpřirozenit“, že zvládnou i větné intonace. Podle toho také Číňané dokáží podle sluchu velmi dobře poznat cizince.
I přes systém intonací existuje v čínštině velké množství slov, která se vyslovují stejně včetně intonace, ale zapisují se jiným znakem s odlišným významem, tzv. homonym. Například ji1 může být „slepice“, 鸡, ale také například „základ“, 基. V mluvě se tento problém řeší používáním většinou jednoznačných složených slov (i když i tady existují úplná homonyma). Ale studentům čínštiny to může činit problémy ve chvíli, když už mají nějaký komunikační základ, ale chybí jim dostatečně velká slovní zásoba na to, aby si z kontextu mohli vždy domyslet ten správný význam.
Co se týče učení se tónům, spíše než otázka sluchu nebo schopností je to otázka vytrvalosti a zvyku, při pravidelném tréninku to zvládá každý, kdo má o čínštinu zájem.
Zajímavé je, že díky používání významotvorných intonací mají Číňané průměrně vytříbenější hudební sluch než Evropané, a je mezi nimi i vyšší procento lidí s tzv. absolutním sluchem (schopností napevno si zapamatovat výšku určitého tónu).
Řádek 124:
Nejstarší doklady čínských znaků pocházejí už z 2. tisíciletí př.n.l., přesněji od roku cca 1200 př.n.l. Od té doby samozřejmě čínské písmo doznalo řadu výrazných změn.
Čínský znak se většinou vztahuje k jedné jazykové jednotce, která je vždy sepětím zvukové formy a významu. V drtivé většině případů odpovídá jeden znak jedné slabice na úrovni fonetické, a zpravidla i morfému na úrovni jazykové. Vzhledem k tomu, že stará čínština byla jazyk, v němž většina slov čítala jeden morfém, lze říci, že jeden znak odpovídal jednomu slovu. Tato situace je dnes však diametrálně odlišná. Stává se poměrně často, že jeden znak má více čtení a naopak pro jednu slabiku s jedním významem může být více možností zápisu znakem. Výslovnost jediného znaku se může v různých dialektech lišit, avšak význam, který je konvenčně k znaku vázán, zůstává stále stejný, proto se Číňané znalí písma pocházející z různých oblastí mezi sebou písemnou formou dorozumějí, přestože v mluveném projevu mohou nastat potíže.
Znak se téměř vždy skládá z více součástek a zpravidla (v 90% případů) se znaky skládají z dvou základních součástí:
* fonetikum naznačuje výslovnost a
* radikál naznačuje významovou kategorii).
Nejstarší, piktografický typ znaků stylizovaně zobrazuje věc, kterou označuje (např. slunce, měsíc, strom apod.). Tento druh je však od nejstarší doby v naprosté menšině a dnes je jeho zastoupení téměř nulové.
Existují dvě varianty čínských znaků:
* nové (zjednodušené), zavedené reformou ve 20. století, které se používají v pevninské Číně a v Singapuru a
* tradiční (složité), které se používají na Tchaiwanu, v Hongkongu a v zahraničních čínských komunitách.
== Transkripce čínštiny ==
Transkripce je způsob, jak jedním písmem, zpravidla abecedou, např. latinkou, zapsat znaky jiného písma, zde čínských znaků. Transkripcí čínštiny se od doby, kdy se první Evropané začali učit čínsky, vyvinulo značné množství. Pro českého čtenáře či pisatele jsou dnes aktuální zejména dvě, což má za následek různé zmatky a nepřesnosti.
* V české literatuře, uměleckých textech i části médií se často setkáme se [[Český přepis čínštiny|standardním českým přepisem]] z r. [[1951]], jehož autorem je Oldřich Švarný. Poměrně přesně vystihuje výslovnost čínštiny a protože je založen na české výslovnosti písmen (např. „ch“ se v něm čte jako „ch“, a ne jako anglické „č“), jeho čtení nedělá českému čtenáři problém, pro cizince včetně Číňanů však není použitelný.
* Ve sféře médií, hospodářství a politice při mezinárodním styku je praktické následovat příkladu zahraničí, kde se již dlouhá léta používá oficiální čínská transkripce [[pchin-jin]], kterou pro přepis čínštiny do latinky vyvinuli v ČLR. Některá slova psaná v pinyinu se čtou jinak, než bychom čekali na základě zvyklostí z češtiny a evropských jazyků: např. ''qin'' přečteme ne jako „kvin“, ale jako čchin, ''xie'' jako sie, ''jia'' jako ťia.
* V anglických textech se ještě můžeme setkat s [[Wade-Gilesova transkripce|Wade-Gilesovou transkripcí]], která se používala jako nejčastější přepis v anglofonních zemích do doby, než se jako mezinárodní standard prosadil pinyin.
Uveďme jeden příklad. Hlavní město ČLR „Peking“ se píše znaky 北 a 京, jejichž význam je „sever“ a „hlavní město“. Ve standardní čínštině zapsané
* českou transkripcí dostaneme tvar „Pej-ťing“ a
* v pchinjinu to samé slovo vypadá jako „Beijing“.
Stojí za zmínku, že světovými médii pomalu opouštěný „Peking“ je pozůstatkem starších transkripcí z 18. století, kdy se tento název skutečně vyslovoval zhruba jako „Pak-king“ i v severních dialektech (dnes se tak vyslovuje pouze v jižních, v severních došlo k tzv. posunu, např. ki → ťi atd.)
Řádek 173:
* {{Commonscat}}
* {{Wikislovník|heslo=čínština}}
{{
* [http://www.cinsky.cz www.cinsky.cz] – stránky se slovníkem a automatickou tabulkou pro převod mezi českou a [[Čínská lidová republika|čínskou]] transkripcí ([[pchin-jin]]em)
* [http://www.cinstina.cz www.cinstina.cz] – stránky s podrobným popisem čínštiny a čínských znaků
* [http://www.hua2.cz/cinstina/ www.hua2.cz] – stránky s informacemi o čínštině a jazykovými nástroji
* [http://slovniky.lingea.cz/Cinsko-cesky Čínsko-český slovník online]
* [http://www.multiphrasebook.com/Cinstina.php Stručná čínská konverzace volně k tisku] – znaky i transkripcí pchin-jin – také online
* [http://www.rtbot.net/Lekce_%C4%8C%C3%ADn%C5%A1tiny Videolekce čínštiny na rtbot.net (některé se známými osobnostmi)]
| |||