Aristotelés: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
značky: možný vandalismus editace z Vizuálního editoru |
Verze 13433700 uživatele 64.114.223.249 (diskuse) zrušena, vandalismus |
||
Řádek 31:
=== Aristoteles a vědy ===
Tímto novým vymezením filosofie položil Aristotelés základy soustavné filosofie jako snahy „porozumět tomu, co jest“, ale také různých věd, například [[anatomie]], [[astronomie]], [[biologie]], [[ekonomie]], [[embryologie]], [[etnografie]], [[geografie]], [[geologie]], [[lingvistika|lingvistiky]], [[logika|logiky]], [[meteorologie]] nebo [[politologie]]. Ve vlastní filosofické oblasti psal o [[estetika|estetice]], [[etika|etice]], [[metafyzika|metafyzice]], [[rétorika|rétorice]] a [[teologie|teologii]], zabýval se [[výchova|výchovou]] a vzděláváním, i [[literatura|literaturou]] a [[poezie|poezií]]. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé.
Základem aristotelského třídění věcí je představa nadřazeného [[rod (filozofie)|rodu]] (řecky ''genos'', latinsky ''genus''), jehož jednotlivé [[druh]]y (''eidos'', ''species'') se navzájem liší „specifickou“ čili druhovou diferencí. [[Definice]] tak spočívá v určení (společného) rodu a tohoto rozdílu vůči ostatním druhům v něm. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do „stromu“ nadřazených a podřazených kategorií, na čemž spočívá tzv. [[binomická nomenklatura]] v botanice, zoologii atd.
V „první filosofii“ čili [[Metafyzika|metafyzice]], která pojednává o jsoucnech a bytí, se Aristotelés snaží překonat [[Parmenides|Parmenidovo]] ostré rozlišení „jsoucího“ a „nejsoucího“, které v důsledku vylučovalo každý vznik, změnu a zánik. Používá k tomu rozlišení mezi možností (''dynamis'', ''potentia'') a uskutečněním (''energeia'', ''actus''): vznikající věc už musela být možná, a tedy přechází z možnosti k uskutečnění. Každá změna ovšem musí mít svoji [[Kauzalita|'''''příčinu''''']]. Aristotelés rozlišuje příčinu
# látkovou (''hyletiké, materialis''), tj. materiál či látku,
# tvarovou (''eidetiké, formalis''), tj. představu či tvar,
# účinnou (''hothen hé arché, efficiens''), tj. toho, kdo ji působí, a
# účelovou (''hú heneka, finalis'').<ref>''Fysika'' 194a</ref>
: Tak když se staví dům, musel se o to „přičinit“ jak stavební materiál, tak představa domu, stavitel a konečně účel: někdo chce bydlet. Pokud by některá z nich chyběla, nemohlo by se stavět.
Na tomto příkladě je vidět, že Aristotelova představa o jsoucím se od novověké filosofie a vědy liší především v tom, že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli "rozlehlá věc" ([[René Descartes|Descartes]]) nebo hmotný objekt. Jsoucno se může pohybovat a měnit, a to zejména za nějakým cílem, který patří k jeho přirozenosti ([[entelechie]]). Aristotelova filosofie je tedy teleologická. Za druhé je Aristotelovi cizí představa aktuálního [[nekonečno|nekonečna]]. Proto ani řetězec příčin nemůže být nekonečný, nýbrž musí skončit u první nutné příčiny, „prvního nehybného hybatele“, jehož pak křesťanská teologie ztotožnila s Bohem.
Pravidlům správného myšlení, usuzování a [[argumentace]] je věnována řada spisů, tradičně označovaných jako Organon čili nástroj, rozumí se právě myšlení. Jednotlivá tvrzení spojujeme v [[soud]]y, z předpokladů ([[premisa|premis]]) vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je [[sylogismus]]: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské logiky vznikla [[predikátová logika]] včetně [[kvantifikátor]]ů. Aristotelova „analytika“ či [[logika]] jakožto nauka o pravidlech myšlení a řeči také z [[jazyk (lingvistika)|jazyka]] a z jeho forem vychází: [[podstata]], [[případek]] (akcidens), [[přívlastek|atribut]] a podobně jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka.
=== O Aristotelově filosofii ===
Řádek 42 ⟶ 55:
== Spisy ==
[[Soubor:Rembrandt Harmensz. van Rijn 013.jpg|thumb|upright=1.0|[[Rembrandt]]: Aristotelés s Homérovou bystou]]
Ač se řada Aristotelových spisů ztratila, je i zachované dílo nesmírně rozsáhlé. Jeho spisy i poznámky se výborně hodily pro filosofické školy a když ty zanikly, na čas zmizely. Objevili je řecky mluvící křesťané z dnešního [[Libanon]]u a [[Sýrie]], přeložili do arabštiny a poskytli je tak [[Arabská filozofie|arabským]] [[islám]]ským vzdělancům, kteří je nejen četli a komentovali, ale také zprostředkovali západní středověké kultuře. Aristotelés se tak (v latinských překladech) stal učitelem celé [[scholastika|scholastiky]] a podle jeho vzoru se učilo na evropských vysokých školách až do 18. století. Proto se v odborné literatuře názvy Aristotelových spisů nejčastěji uvádějí latinsky.
Soubor aristotelských spisů je tradičně uspořádán, patrně už od antiky, do několika tematických oddílů. Rozhodující kritické vydání v řečtině uspořádal v polovině 19. století německý filolog [[August Immanuel Bekker]] a vydala Berlínská akademie. Od té doby se Aristotelovy spisy citují podle stránek a sloupců (a nebo b) případně i řádek tohoto souborného vydání, tak zvaného „Bekkerova číslování“. Výhoda je zřejmá: ve stovkách různých vydání a překladů se vždycky na okraji uvádějí právě tato čísla a citát se tedy snadno najde. Například ''[[Etika Nikomachova]]'' začíná v tomto vydání v prvním řádku a sloupci na straně 1094, údaj tedy bude 1094a1.
'''Tradiční uspořádání''', které pochází od [[Andronikos Rhodský|Andronika Rhodského]] z 1. stol. př. n. l., člení korpus Aristotelových spisů na
* '''logické''' (Organon), tj. ''Kategorie, O vyjadřování'' (nebo O interpretaci), ''První'' a ''Druhé analytiky'', ''Topiky'' a ''O sofistických důkazech'';
* '''přírodovědecké''': ''Fysika'', ''O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie, O duši'' a 17 menších spisů, přičemž u poloviny z nich se o jeho autorství pochybuje,
* ''Metafysiku'',
* '''etické a politické''': ''Etika Nikomachova a Eudemova, Politika'' a další 3 spisy,
* '''rétoriku a poetiku'''.
* Mimo tradiční korpus je ''Athénská ústava'', nalezená až v 19. století.
=== V češtině a slovenštině ===
[[Soubor:Aristotle by Raphael.jpg|upright=0.6|thumb|Aristotelés na [[vatikán]]ské fresce (Athénská škola, 1510–1511) od [[Raffael Santi|Rafaela]]]]
'''Spisy:'''
* ''Kategorie. Organon I''. Praha 1958, 2009
* ''O vyjadřování. Organon II''. Praha 1959, 2010
* ''První analytiky. Organon III''. Praha 1961
* ''Druhé analytiky. Organon IV''. Praha 1962
* ''Topiky. Organon V''. Praha 1975
* ''[[O sofistických důkazech]]. Organon VI''. Praha 1978
* ''Fyzika''. Praha 1996, 2010
* ''O nebi. O vzniku a zániku''. Bratislava 1985
* ''O duši''. Praha 1996
* ''Metafyzika''. Praha 1927 ([http://kramerius4.nkp.cz/search/i.jsp?pid=uuid:ddcf5e60-fae0-11e3-9789-005056827e52 dostupné online]), 2003, 2008
* ''[[Etika Nikomachova]]''. Praha 1937, 1996, 2009
* ''Politika''. Praha 1998, 2009
* ''Politika''. Bratislava 1988
* ''Poetika''. Praha 1996
* ''Poetika ; Rétorika ; Politika''. Bratislava 1980
* ''Rétorika. Poetika''. Praha 1999
* ''Athénská ústava''. Praha 2004
'''Výbory:'''
* ''Člověk a příroda''. Praha 1984
* ''Epagogé a epistémé''. Praha 2004
* ''Logos apofantikos''. Praha 2000
* ''Spravedlnost jako zdatnost''. Praha 1996
* '''rozumná''' (''rationalis'') u člověka.▼
'''Připisováno Aristotelovi:'''
* ''Liber de causis''. Praha 1999
* ''Magna moralia''. Praha 2005
Většinu Aristotelových spisů přeložili do češtiny [[Antonín Kříž]] a [[Milan Mráz]].
== Aristotelés o živé přírodě (biologie) ==
Pojem fysiky jako nauky o ''fysis'' (přirozenosti) má u Aristotela - jako ostatně v celé antice - podstatně jiný význam než dnes. Odvozuje se z řeckého slovesa ''fyó'', které znamená vznikat, růst. Také příroda je tedy pro Aristotela především živá. Aristotelés charakterizuje všechno živé vlastnostmi jako je potřeba potravy, zrození, růst a zánik, schopnost pohybu, vnímavost a reprodukce. U jednodušších živočichů patrně nevylučuje samoplození, správně však vykládá význam pohlaví.
Všechno živé se vyznačuje tím, že má duši (''psyché, anima''). Ta může být podle Aristotela trojího druhu:
# '''vegetativní''' u rostlin, které vznikají, rostou a hynou;
# '''vnímavá''' (''sensitiva'') u živočichů, kteří se navíc pohybují a vnímají, a
Velkou pozornost věnuje popisu a anatomii živočichů, všímá si jejich podobností, zdůrazňuje účelnost jejich orgánů, nepomýšlí ale na žádný vývoj.
{{Pahýl část}}
== Přírodověda ==
Prakticky všechno, co bylo známo o [[geografie|geografických]] jevech, Aristotelés shrnul a zobecnil ve svém díle ''Meteorologika (Čtyři knihy o jevech meteorických)'', o přírodních procesech, probíhajících v tzv. [[sublunární]] oblasti. Jde o elementární poznatky z obecné [[fyzická geografie|fyzické geografie]], poprvé vyčleněné z jednotné starořecké vědy. Výklad je řazen podle sfér, nikoli však důsledně.
Spodní část [[atmosféra|atmosféry]] chápe Aristoteles jako sféru vzduchu, ale i vody. Voda, která se vypařuje na zemském povrchu, stoupá, znovu se ochlazuje, sráží se a padá v podobě deště. [[Koloběh vody v přírodě|Koloběh vody]] připomíná řeku tekoucí po kruhu. K vypařování dochází převážně v létě, srážky padají v zimě. Aristoteles si je vědom, že například v [[Etiopie|Etiopii]] a v Arábii prší v létě; příčinu spatřuje v tom, že prý se tam mraky - následkem velkého horka - rychle ochlazují.
Nesouhlasí s [[Platón]]em, který se domníval, že řeky jsou napájeny z rozsáhlých podzemních rezervoárů, doplňovaných atmosferickými srážkami. Odmítá starověký názor, že mohou vytékat z oceánů. Soudí, že zejména veletoky pramení v horách, kde bývá nejvíce srážek (vzhledem k chladu a příznivějším podmínkám kondenzace).
Zvláštní kapitolu věnuje Aristoteles [[Povrch Země|zemskému povrchu]]. Souše se podle něho může proměňovat v moře a naopak. Proces má cyklický charakter a hlavním faktorem je při tom činnost řek. [[Egypt]] vznikl z nánosů [[Nil]]u; jeho úroveň leží údajně níže než hladina [[Rudé moře|Rudého moře]]. Říční nánosy postupně zaplňují například i Maiotis ([[Azovské moře]]). Některé řecké roviny vznikly v místech mořských zálivů. Podobné změny probíhají ovšem velmi pomalu a v různých oblastech [[Země]] mají různý charakter. V některých oblastech přibývá vlhkosti, jiné vysychají. Byly doby, kdy neexistoval [[Nil]] ani Tanais ([[Don]]), a časem obě řeky zřejmě zase zmizí. Moře v některých místech nastupuje na pevninu, jinde ustupuje. Vše se během doby mění, všechno má počátek a konec.
Moře nemají (na rozdíl od řek) stabilní toky, proudění vzniká pouze místy, v úzkých průlivech. Má na něj vliv rozdílná hloubka moří. Tak prý lze vysvětlit proudění z Maiotisu do ''Pontos Euxinos'' ([[Černé moře]]), odtud do [[Egejské moře|Egejského]] a dál do Sicilského, Sardinského a Tyrhénského moře, která jsou údajně nejhlubší. Výpary a srážky jsou v rovnováze, objem moří je stabilní. [[Demokritos|Demokritovu]] myšlenku o postupném vysychání moří označuje Aristoteles za [[Ezop]]ovu bajku.
[[Salinita|Salinitu]] prý lze vysvětlit tím, že se do mořské vody dostává zemní substance, a to vlivem suchého vypařování. To se mísí s vlhkým (tj. obyčejným) vypařováním, následkem jsou příměsi solí v atmosferických srážkách.
Suché páry jsou podle Aristotela příčinou vzniku větrů; nejde prý o pohyb vzduchu. Převažují-li suché páry, bývají suché větrné roky; vlhké vypařování způsobuje vlhká a deštivá léta.
Větry prý vanou od severu nebo od jihu. Chlad a horko brání jejich vzniku, proto jsou charakteristické především při střídání sezón. Má-li substance větru pozemský původ, je prý jeho směr určován pohybem nebe (oblohy).
Příčinou [[zemětřesení]] jsou podle Aristotela větry (suché páry), které pronikají do podzemních dutin (pastí). Dochází k nim prý nejčastěji za tichého počasí, v noci, na jaře a na podzim, zejména ve sníženinách a v oblastech výskytu pórovitých hornin; nezřídka prý vznikají při zatmění [[Měsíc]]e.
Také [[blesk]]y, [[hrom]]y a [[uragán]]y jsou produkty suchého vypařování. [[Zemské jádro|Zemské nitro]] se zformovalo pod vlivem obou typů vypařování - suché vedlo ke vzniku nerudných surovin, vlhké ke vzniku kovů.
Několik knih věnoval Aristoteles živočišstvu. Popsal asi 500 druhů. Vytvořil základy [[srovnávací anatomie]] a [[embryologie]]. Vypracoval elementární klasifikaci živočišstva. Vyslovil tezi o postupném přechodu od neživé přírody k rostlinstvu a od rostlinstva k živočišstvu (která ovšem neměla [[evoluce|evoluční]] obsah). Živé objekty zůstaly pro Aristotela předmětem spekulace. V jeho pracích je systematizován a zobecněn rozsáhlý empirický materiál.
Aristoteles rozlišuje pět zemských pásů, z nichž dva jsou obyvatelné. Souše zabírají pouze část severního mírného pásu. Délka (protáhlost) ekumeny od západu k východu (od Heraklových sloupů - [[Gibraltar]] po [[Indie|Indii]]) přesahuje prý její šířku od severu k jihu (od Skýtie po [[Etiopie|Etiopii]]) minimálně v poměru 5:3.
| |||