Rozlišení úplné a neúplné indukce zavedl už [[Aristotelés|Aristoteles]], který se indukcí zabýval např. ve své práci ''Druhé analytiky''.
Mezi významné zastánce [[Empirismus|empirismu]] a indukčního přístupu ve [[Filosofie vědy|filosofii vědy]] patřil [[Anglie|anglický]] filosof, státník a průkopník moderního vědeckého myšlení Sir [[Francis Bacon]] (1561-16261561–1626). Bacon říká, že vědec by měl k problému přistupovat vždy bez předsudků, shromažďovat údaje pozorováním a logickou indukcí následně generalizovat získaná fakta. Tímto přístupem pak bude vědec odhalovat samotné komplexní základy přírodních zákonů.
Podle [[Skotsko|skotského]] filosofa a historika [[David Hume|Davida Humea]] (1711-17761711–1776) není teorie indukce prokazatelně platná. Abychom mohli potvrdit její platnost, je nezbytné mít jistotu v tom, že pozorované jevy nastanou ve stejné podobě znovu. Pro člověka je, jak říká Hume, přirozené obecně předpokládat, že budoucnost bude podobná minulosti. Tato domněnka je ovšem skutečně pouhou domněnkou, poněvadž pro její potvrzení používáme paradoxně indukci, jíž se nám ještě verifikovat nepodařilo.
[[Rakousko|Rakouský]] filosof a teoretik Sir [[Karl Raimund Popper|Karl Popper]] (1902-19941902–1994) souhlasil s Humem v tom, že žádný počet shodných jevů nemůže zaručit opětovný výskyt tohoto jevu. Podle jeho mínění ale má indukce své uplatnění ve vědě. Není sice možné indukcí empiricky potvrdit planost určité hypotézy, je ovšem možné danou hypotézu za pomoci indukce vyvrátit.
