|
Augsburské vyznání se často objevuje v názvech lutherských církví, v němčině zkratkou ''AB'', v češtině ''a. v.''
==Plná verze augsburského vyznání==
==Augsburské vyznání víry (1. část)==
*''Pozn.: Tento překlad byl pořízen během jedné probdělé noci na základě slovenské verze augsburského vyznání s přihlédnutím k verzi německé. Jeho dikce se může v mnoha detailech lišit od současných oficiálních překladů, nicméně věcně se shoduje s textem tak, jak je užíván a ctěn ve mnoha evangelických církvích. Autor jej uvolňuje k dalším vylepšením. Q. B. F. F. F. S.''
* [[Augsburské_vyznání_(1._část)]]
=== O Bohu===
* [[Augsburské_vyznání_(2._část)]]
* [http://www.confessio.de/bekenntnisse/ca-dt.htm Augsburské vyznání v moderní němčině]
Především v souladu s usnesením Nicejského sněmu jednomyslně učíme a věříme, že je jen jedna božská bytost, která se nazývá Bůh, a je skutečně Bohem, a to ve třech osobách, které jsou v této jediné božské bytosti; každá z nich je stejně mocná a stejně věčná: Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý. Všechny tři tvoří jednu božskou bytost - věčnou, nedělitelnou, neohraničenou, nezměrné moci, moudrosti a dobroty, Stvořitele a Udržovatele všech věcí viditelných i neviditelných. Slovem „osoba“ nerozumíme část nebo vlastnost jakéhosi jiného bytí, leč to, co samo o sobě existuje, jak tento pojem používali církevní otcové.
Proto zavrhujeme všechna kacířství, jež odporují tomuto článku, jako jsou manichejci, kteří věří ve dva bohy, dobrého a zlého, valentiniáni, ariáni, eunomiáni, muslimové a všichni jim podobní. Zavrhujeme i samosatovce[1] staré i nové, kteří uznávají jen jednu osobu, a o zbylých dvou, totiž o Slově (Kristu) a Svatém Duchu mudrlantsky hlásají, že to prý nejsou „rozdílné osoby“, ale Slovo že znamená tolik jako vyslovené slovo nebo hlas a Svatý Duch že je jen pohyb vyvolaný ve stvoření.
===O dědičném hříchu===
Dále se u nás učí, že po Adamově pádu jsou všichni přirozeně zrození lidé počati a narozeni v hříchu, což znamená, že jsou všichni plní zlé žádostivosti a náklonnosti už od mateřského lůna a od přírody vůbec nemohou mít opravdovou Boží bázeň, ani pravou víru v Boha. Taktéž učíme, že toto vrozené zlo, tento dědičný hřích je opravdu hříchem a zatracuje všechny narozené pod Božím hněvem, nejsou-li znovuzrozeni v Kristu a Duchu Svatém.
Proto zavrhujeme pelagiány a jiné, kteří dědičný hřích neuznávají za hřích, aby tak vlastními silami učinili lidskou přirozenost Bohu příjemnou a zbožnou, znevažujíce takto Kristovo utrpení a zásluhy.
===O Božím Synu===
Stejně tak se učí, že Bůh Syn stal se člověkem, narodil se z čisté panny Marie. Dvě přirozenosti, božská a lidský, jsou tedy v jediné osobě nerozlučně spojeny: jeden Kristus, pravý Bůh a pravž člověk, který se skutečně narodil, trpěl, byl ukřižován, zemřel a byl pochován, je obětí nejen za dědičný hřích, ale i za všechny ostatní hříchy a smířil Boží hněv, Tentýž Kristus sestoupil do pekla, třetího dne skutečně vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa, sedí po Boží pravici, věčně panuje a vládne nad celým stvořením. Všechny, kdo v něj věří, posvěcuje Svatým Duchem, očišťuje, posiluje, těší, dává jim život, rozličné dary a hodnoty, ochraňuje je a brání před Ďáblem i hříchem. Tento Pán Kristus na konci věků vskutku přijde soudit živé i mrtvé, jak učí Apoštolské vyznání víry.
===O ospravedlnění===
Dále se učí, že odpuštění hříchů a spravedlnosti před Bohem nelze dosáhnout vlastními zásluhami, skutky a zadosti učiněním. Odpuštění hříchů dostáváme a před Bohem jsme ospravedlněni jen z milosti pro Krista vírou, když věříme, že Kristus trpěl za nás, a že pro Nej bude nám hřích náš odpuštěn, spravedlnost a věčný život že budou nám darovány. Bůh chce tuto víru uznat jako spravedlnost, jež před Ním platí a započte ji, jak píše Pavel ve třetí a čtvrté kapitole listu Římanům.
===O kazatelském úřadu===
K rozšiřování této víry, ustanovil Bůh kazatelský úřad, dal evangelia a svátosti. Těmito prostředky dává Bůh Svatého Ducha, který v posluchačích evangelia probouzí víru kde a kdy chce. Evangelium učí, že Bůh je nám milostiv pro Kristovy zásluhy, když věříme, a ne pro naše zásluhy.
A zatraceni budou ti, kteří jako novokřtěnci a jiní učí, že Svatého Ducha dostáváme bez vnějšího slova evangelia (Písma svatého, kázně, svátostí) vlastním úsilím, vlastními myšlenkami a skutky.
===O nové poslušnosti===
Také se učí, že tato víra má přínášet dobré ovoce a dobré skutky, a že mnoho dobrých skutku, které Bůh přikázal, musíme činit proto, že On si tak přeje. Avšak nesmíme se spoléhat, že jimi si zasloužíme milost před Bohem. Vždyť odpuštění hříchů a spravedlnost příjmáme vírou v Krista - jak On sám říká: „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ (Luk. 17,10) Tak učí i církevní otcové, jaké například Ambrosius: „Tak Bůh ustanovil, že spasen je ten, kdo věří v Krista a že odpuštění hříchů nemá ze skutků, ale jedině vírou bez vlastní zásluhy.“
===O církvi===
A dále se učí, že vždy musí zůstat jedna, svatá, křesťanská církev. Ona je shromážděním všech věřících, kterým se evangelium káže v jeho čistotě, a svátosti se dle evangelií vysluhují. Protože k pravé jednotě křestanské církve stačí, když se evangelium jednomyslně káže ve správném pojetí a svátosti se podle Božího slova vysluhují. Pro pravou jednotu křesťanské církve tedy není potřebné, aby se všude zachovávaly tytéž lidmi ustanovené církevní obřady - jak píše Pavel Efezským: „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest.“ (Ef 4,4-5)
===Co je církev===
Křesťanská církev vlastně není nic jiného než shromáždění všech věřících a svatých. V tomto životě je však mezi pobožnými mnoho falešných křesťanů, pokrytců a zjevných hříšníků. Jednak ale svátosti jsou účinné i tenkrát, když je vysluhují kněží, kteří nejsou zbožní. Sím Kristus říká: “Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové.“ (Mt 23, 2)
A proto jsou zatraceni donatisté a všichni, kdo učí jinak.
===O křtu===
O křtu učíme, že je potřebný, a že se v něm nabízí milost. Je zapotřebí křtít i děti, které se křtem odevzdávají Bohu a Bůh je přijmá.
Proto zavrhujeme novokřtěnce, kteří učí, že křest dětí není správný.
===O Večeři Páně===
O Večeři Páně učíme, že pravé tělo a pravá krev Kristova jsou skutečně přítomné v podobě chleba a vína při Večeři Pána a tam se vysluhují a příjmají.
Proto zavrhujeme učení, jež tomu odporují.
===O zpovědi===
O zpovědi učíme, že soukromé rozhřešení se má v církvi ponechat a nemá se vynechat. Pravda, při zpovědi není zapotřebí vyjmenovávat všechny zločiny a hříchy, neboť to vůbec není možné. „Kdo zná své zločiny?“ (Ps 19,13)
===O pokání===
O pokání učíme, že ti, kteří po křtu zhřešili a kdykoliv se budou kát, dosahují odpuštění hříchů a církev jim nemá odmítnout rozhřešení. Opravdové a pravé pokání není nic jiného než to, že člověk cítí lítost, bolest nebo zděšení nad [svým] hříchem a přitom věří v evangelium a v rozhřešení, totiž že hřích je mu odpuštěn a Kristovým prostřednictvím získává milost. tato víra těší a zklidňuje jeho srdce. Pak se má člověk polepšit a zanechat hříchu, neboť to má být ovocem pokání - jak říká Jan: „Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.“ (Mt 3,8)
Tím zavrhujeme ty, kteří učí, že lidé, kteří jednou uvěřili, už nemohou znova hřešit. Právě tak zavrhujeme novatiáty, kteří odepřeli rozhřešení tem, kteří po křtu zhřešili. Podobně zavrhujeme ty, kteří neučí, že vírou se dosahuje odpuštění hříchů, ale vlastními zásluhami.
===O užívání svátostí===
O užívání svátostí se učí, že svátosti nejsou ustanoveny jen proto, aby byly znameními, podle kterých je možno křesťany navenek poznat, ale že jsou znameními a svědectvím božské vůle vůči nám. Jimi se má vzbuzovat a posilovat naše víra. Proto i vyžadují víru a tehdy jsou správně užívány, když je s vírou příjmáme a když víra se jimi posiluje.
===O církevní správě===
O církevní správě (úřadu) učíme, že v církvi nikdo nemá veřejně učit, kázat a vysluhovat svátosti, není-li k tomu řádně ordinovaný.
===O církevních řádech===
O církevních řádech, jež ustanovili lidé, učíme, že můžeme dodržovat ty, které lze bez hříchu zachovávat, a které slouží pokoji a dobrému řádu v církvi, jakou jsou určité svátky, slavnosti a podobně. Přitom však zdůrazňujeme, že není třeba zatěžovat svědomí tvrzením, že by snad tyto věci byly nutné ke spasení. K tomu ještě učíme, že evangeliu a učení o víře v Krista protiřečí všechny předpisy a tradice, jež si lidé ustanovili nato, aby jimi usmiřovali Boha a zasluhovali si milost. Proto jsou neužitečné a proti evangeliu řeholní služby a jiné tradice o postních jídlech, postních dnech atd., kterými by se mělo získat milost a odpuštění hříchů.
===O státní moci a světské správě===
[[Soubor:Martin Luther by Lucas Cranach der Ältere.jpeg|thumb|left|Martin Luther, otec německé reformace]]
O státní moci a světské správě učíme, že každá dobře zřízená vrchnost ve světě, právní řád a zákony jsou dobrým pořádkem, Bohem zřízeným a ustanoveným. Křesťané smí bez hříchu působit ve státní správě, zastávat vrchnostenský i soudcovský úřad podle císařských a jiných platných zákonů, vynášet rozsudky a přisluhovat právu, trestat zločince mečem, podle práva vést války a účastnit se na nich, uzavírat smlouvy, kupovat, prodávat, skládat předepsané přísahy, vlastnit majetek, uzavírat manželství a pod.
Tímto zavrhujeme novokřtěnce, kteří toto vše odmítají jako nekřesťanské.
Stejně tak zavrhujeme ty, kteří učí, že křesťanská dokonalost je zanechat dům a dvůr, manželku a děti a zříci se toho všeho; leč že opravdová dokonalost je jedině pravá bázeň před Bohem a pravá víra v Boha. Neboť evangelium neučí vnější a pomíjivou, ale vnitřní a věčnou podstatu a spravedlnost srdce. Neodstraňuje vládní moc, státní pořádek a manželský stav, ale chce, aby toto vše bylo považováno za pravý Boží pořádek, avy se v těchto oblastech života dokazovalo křesťanskou lásku, a aby se konaly dobré skutky, každý v té oblasti své zodpovědnosti, do které byl povolán. Proto jsou křesťané povinni poslouchat ve všem vládu, její nařízení a zákony, je-li možno je vykonávat bez hříchu. Ale není-li možno nařízení vrchnosti vykonávat bez hříchu, je třeba spíše poslouchat Boha než lidi. (Sk 5,29)
===O Kristově příchodu k soudu===
Taktéž vyučujeme, že náš Pán Ježíš Kristus v den soudný přijde soudit, všechny mrtvé vzkřísit, věřícím a vyvoleným dát věčný život a věčnou radost, ale bezbožné lidi a ďábly že zatratí do pekla k věčnému trestu.
Proto zavrhujeme novokřtěnce, kteří učí, že ďáblové a zatracení lidé nebudou snášet věčná muka a útrapy. Podobně v této souvislosti zavrhujeme některé židovské nauky, které se v současnosti vynořily, podle nichž skutečně svatí a pobožní lidé před vzkříšením mrtvých založí světskou říši a všichni bezbožní budou zničeni.
===O svobodné vůli===
O svobodné vůli se učí tak, že člověk do jisté míry svobodnou vůli má: může navenek žít spořádaným životem a může se svobodně rozhodovat ve věcech přístupných rozumu. Ale bez milosti, pomoci a působení Svatého Ducha se člověk nemůže líbit Bohu, nemůže se ho upřímně bát, nebo v Něj věřit, ani si nemůže ze srdce vytrhnout vrozenou zlou žádostivost; to však se děje Svatým Duchem, kterého dostáváme v Božím Slově. Neboť takto hovoří Pavel v I. listu Korintským 2, 14: “Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“
Aby se mohlo poznat, že neučíme nic nového, připojujeme jasná Augustinova slova o svobodné vůli ze třetí knihy Hypognostikon: „Vyznáváme, že všichni lidé mají svobodnou vůli. Že všichni mají přirozený, jim vrozený rozum a chápání, pravda, ne takové, aby jím mohli čehosi dosáhnout vůči Bohu, např. ze srdce milovat Boha a bát se Ho. Spíš jen ve vnějších věcech tohoto života mají svobodu zvolit si dobré, nebo zlé. Dobrým rozumím to, co lze od přirozenosti konat, jako např. pracovat na poli, nebo ne, jíst, pít, jít nebo nejít k příteli, obléci si nebo svléknout oděv, stavět, uzavřít manžellství, vykonávat řemeslo, anebo podobné a užitečně věci dělat. Samozřejmě, ani toto všechno není a neobstojí bez Boha, ale všechno je z Něj a Jeho prostřednictvím. Naopak se člověk může z vlastní vůle rozhodnout konat zlé, například klanět se modle, spáchat vraždu atd.“
===O příčině hříchu===
O příčině hříchu učíme: Ač všemohoucí Bůh stvořil svět a udržuje celou přírodu, jednak zvrácená, Bohu se protivící vůle působí hřích ve všech zlých a Bohu se protivících lidech. Totiž to je vše z vůle ďábla a bezbožníků, kteří se odvracejí od Boha ke zlému, jen co Bůh oddálí svou ruku, jak říká Kristus v Janovi 8,44: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“
===O víře a dobrých skutcích===
[[Soubor:Luther_seal.jpg|thumb|250px|Lutherova růže, symbol luterských církví]]
Našim se připisuje, že zakazují dobré skutky. Jejich spisy o Deseti Božích přikázáních a jiných tématech dokazují, že užitečně hovořili o pravém křesťanském způsobu života a dobrých skutcích, a k tomu vedli. Dříve se o tom téměř neučilo. V kázáních se především zaměřovali na dětinské a nepotřebné skutky jako na růženec, uctívání svatých, mnišský život, poutě, nařízené posty, církevní svátky, bratrstva apod. Tyto nepotřebné skutky už naši protivníci nepokládají za tak důležité jako předtím. Mimo to se už naučili i hovořit o víře, o které předtím ničehož nekázali. Takže nyní učí, že jen samotnými skutky nebudeme ospravedlněni před Bohem, ale přidávají k tomu i víru v Ježíše Krista a hovoří, že víra a skutky nás ospravedlní před Bohem, což je jistý pokrok proti spoléhání se na vlastní skutky.
Když tedy učení o víře, hlavní článek v křesťanství, tak dlouho se zanedbávalo - jak je třeba přiznat - a všude se kázalo jen učení o skutcích, naši kazatelé učili toto: Naše skutky nás nemohou smířit s Bohem a získat nám milost, leč obojí se děje jedině vírou - když totiž věříme, že pro Krista se nám odpouštějí hříchy, jedině On je prostředníkem, aby smířil Otce. Kdo toho chce dosáhnout svým konáním a tím si chce zasloužit milost, ten pohrdá Kristem a hledá svou vlastní cestu k Bohu, což odporuje evangeliu.
Toto učení o víře zřetelně a jasně vykládá Pavel na mnoha místech, hlavně v listu Efezským 2,8: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ I z Augustinových spisů lze dokázat, že tu nezavádíme žádné nové chápání. Augustin se této věcí obšírně věnuje a učí, že vírou v Krista dosahujeme milost a ospravedlnění před Bohem, a ne skutky, jak to ukazuje celý jeho spis „O duchu a liteře“.
Ač pokušením nevyzkoušení lidé často znevažují toto učení, jednak pro slabé a vyděšené svědomí je velmi utěšující a spasitelné. Protože svědomí se neuspokojí a neutiší skutky, ale jedině vírou. Skrze víru dostává jistotu, že pro Krista má milostivého Boha - jak říká Pavel v listu Římanům 5,1: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“
Tuto potřebu se dříve v kázáních nezvěstovalo, leč odkazovali nešťastné svědomí na vlastní skutky a tak si předsevzali rozdílné činy: jedny vyhnalo svědomí do klášterů v naději, že si tam klášterním životem získají milost a za hříchy vykonají pokání. Mnozí z nich však poté shledali, že tím nedocházejí pokoje. Bylo tedy třeba kázat toto učení o víře v Krista a důrazně zastávat, aby každý věděl: Boží milosti je možno dosáhnout jen vírou - bez vlastní zásluhy.
Kromě toho vyučujeme, že se tu nehovoří o takové víře, jakou mají i ďáblové a bezbožníci, kteří taktéž věří zprávám o Kristově utrpení a vzkříšení z mrtvých. Ale je tu řeč o pravé víře, která důvěřuje, že milosti a odpuštění hříchů dosahujeme Kristovým prostřednictvím.
Kdo tedy ví, že Kristovým prostřednictvím má milostivého Boha, ten i Boha pozná, vzývá Ho a není bez Boha jako pohané. Neb ďábel a bezbožní nevěří podle tohoto článku o odpuštění hříchů. Proto jsou proti Bohu, nemohou Ho vzývat, ani od něj očekávat dobré. Tak, jak jsme to zde rozvedli, hovoří Písmo Svaté o víře. Víru nechápe jako znalost, tu má i ďábel a bezbožníci. Tak například o víře učí 11. kapitola listu Židům, že víra neznamená jen poznat biblické děje, ale plně Bohu důvěřovat a přijímat Jeho příslib. I Augustin nás k tomu nabádá, že slovu „víra“ v Písmě Svatém máme tak rozumět, že znamená jistotu, že Bůh k nám je milostivý, a ne jen poznat biblické příběhy, které znají i ďáblové.
Dále se učí, že dobré skutky se mají a musí konat, ale ne tak, abychom v ně skládali naději, že jimi získáme milost, leč konat je kvůli Bohu a pro Jeho slávu. Víra vždy přijímá jen milost a odpuštění hříchů. Když se nám vírou dává Svatý Duch, i srdce se tím uzpůsobuje ke konání dobrých skutků. Neboť čím je srdce bez Svatého Ducha, je slabé, a proto je v moci ďábla, který ubohou lidskou přirozenost podněcuje k mnohým hříchům. Vidíme to na filozofech, kteří se pokoušeli žít čestně a pořádně. A jednak se jim to nezdařilo, leč upadli do četných velkých a zjevných hříchů. Tak je tomu s člověkem bez pravé víry a bez Svatého Ducha, který se řídí jen svou vlastní lidskou silou.
Proto se tomuto učení o víře nemá vytýkat, že zakazuje dobré skutky, ale spíš by mělo být cháleno za to, že učí dobré skutky konat a poskytuje návod, jak lze dojít ke konání dobra. Protože bez víry a bez Krista je lidská přirozenost a lidské chtění příliš slabé konat dobré skutky, milovat bližního, vzývat Boha, mít trpělivost v utrpení, splnit svěřené posláním, být poslušný, vyhýbat se nemravnosti atd. Takové skutečně dobré a správné skutky nelze vykonat bez Kristovy pomoci, jak On sám říká v Janově evangeliu 15,5: “Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.“
===O uctívání svatých===
O uctívání svatých se vyučuje, že si máme svaté připomínat, abychom tím posilnili naši víru sledujíce, jak dosáhli milosti a jak jim víra pomohla. Mimo to si z jejich dobrých skutků máme vzít příklad ve svém povolání. Tak například může císař ve Jméně Božím s čistým svědomím následovat Davidův příklad, když vede válku proti Turkům, neb oba zastávají úřad, který od nich vyžaduje chránit a bránit své poddané. Ale ze Svatého Písma nelze dokázat, že je třeba vzývat svaté, nebo hledat u nich pomoc. Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš. (1Tim 2,5). On jediný je Spasitel, trůn milosti a Orodovník před Bohem. On jediný zaslíbil, že vyslechne naši modlitbu. Podle Písma je největší bohoslužbou, když tohoto Ježíše Krista ve všech potřebách a okolnostech hledáme a z celého srdce vzýváme. "A kdyby někdo zhřešil, máme přímluvce u Otce, Ježíše Krista spravedlivého." (1J 2,1)
===Závěr první části===
Toto je vcelku souhrn učení, jež se káže a vyučuje v našich církevních sborech pro pravé křesťanské pochopení a na útěchu svědomí, jakož i ku polepšení věřících. Nechceme přece vlastní duše ani naše svědomí před Bohem vystavovat největšímu nebezpečí, zneužívat Božího jména ani slova, ani svým dětem a potomkům nehceme zanechat jiné dědictví než to, kterí pochází z čistého Božího slova a křesťanské pravdy. Z toho důvodu je toto učení jasně založeno na Písmě Svatém a mimo další neodporuje všeobecné křesťanské, ba ani římské církvi, jak vidno ze spisů církevních Otců. Myslíme, že naši protivníci nemohou nesouhlasit s těmito uvedenými články. Proto velmi nelaskavě, tvrdě a proti veškeré křesťanské jednotě konají ti, kteří se naše pokoušejí vyloučit jako kacíře, zavrhnout je či jim se vyhýbat. Ani v jediném Božím přikázání, ani v Písmě Svatém k tomu nemají nejmenší důvod. Nejednotnost a spor jest především kvůli některým tradicím a nepořádkům. Jelikož tedy těmto hlavním článkům nic nechybí a nejsou špatně podložené a toto naše vyznání je božské a křesťanské, biskupové by se měli projevit jako mírnější a přáti nám více dobra, i kdybychom zachovávali jen málo z tradice. Potom, přirozeně, doufáme, že budeme moci uvést pádné důvody a příčiny, proč se u nás některé tradice změnily a nepořádky odstranily.
==Augsburské vyznání víry (2. část)==
*Čl. 22 - Přijímání pod obojí
*Čl. 23 - Manželství kněží
*Čl. 24 - Mše
*Čl. 25 - Zpověď
*Čl. 26 - Rozlišování pokrmů
*Čl. 27 - Klášterní slib
*Čl. 28 - Církevní moc
== Webové odkazy ==
* [http://www.confessio.de/bekenntnisse/ca-dt.htm Augsburské vyznání v moderní němčině]
* [http://www.kaplnka.sk/av/ Augsburské vyznání ve slovenštině]
[[Kategorie:Reformace]]
[[Kategorie:Náboženství]]
[[Kategorie:Křesťanství]]
[[Kategorie:Protestanství]]
[[da:Den augsburgske bekendelse]]
|
