Starověký Egypt: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Obsah stránky nahrazen textem „PRCIČKY !!!“ |
|||
Řádek 1:
[[Soubor:Ancient Egypt map-en.svg|thumb|right|250px|Hlavní centra starověkého Egypta]]
[[Soubor:Egypt.Giza.Sphinx.01.jpg|thumb|right|250px|[[Egyptské pyramidy|Pyramidy]] (zde [[Rachefova pyramida|Rachefova]]) a [[Velká sfinga v Gíze|Velká sfinga]] v [[Gíza|Gíze]] jsou dnes nejznámějšími symboly staroegyptské civilizace]]
'''Starověký Egypt''' byl jedna z významných a současně nejstarších [[starověk]]ých [[civilizace|civilizací]] ve [[Středomoří]] a na [[Blízký východ|Předním východě]]. Jejím centrem byla oblast [[Severní Afrika|severo]][[Východní Afrika|východní]] [[Afrika|Afriky]] na území dnešního [[Egypt]]a, kde se soustředila podél dolního toku [[řeka|řeky]] [[Nil]]u až k prvnímu [[nilské katarakty|kataraktu]] tvořícímu přirozenou jižní hranici. Specifické podmínky nilského údolí a pravidelných [[Nilské záplavy|nilských záplav]] umožnily v kontrastu s omezenými možnostmi tehdejší [[Sahara|Sahary]] velice brzy přeměnit okraje záplavové oblasti na vysoce výnosnou [[Zemědělství ve starověkém Egyptě|zemědělskou]] půdu, a to pouhými jednoduchými úpravami přirozeného prostředí.<ref name="TRIGGER18">{{Citace monografie
| příjmení = Trigger
| jméno = Bruce Graham
| spoluautoři = et al.
| překladatelé = Renata Landgráfová, Jana Mynářová
| rok = 2005
| titul = Starověký Egypt: dějiny společnosti
| vydavatel = Volvox Globator
| místo = Praha
| isbn = 80-7207-535-7
| počet stran = 451
| strany = 18n
| poznámka = [Dále jen Trigger et al. (2005)]}}</ref> To vedlo k relativně značnému soustředění obyvatelstva do údolí a k jeho soběstačnosti, nezávislosti na okolních oblastech a následně i [[etnocentrismus|etnocentrismu]] jako výrazným znakům staroegyptské civilizace.<ref name="TRIGGER18"/> V různých obdobích mocenský vliv egyptských [[faraon|panovníků]] zahrnoval i další oblasti, zejména na jihu území [[Núbie]], na severu [[Sinajský poloostrov]] a jižní [[Levanta|Levantu]], dále pak [[Libyjská poušť|Západní poušť]] včetně jejích [[oáza|oáz]], [[Arabská poušť|Východní poušť]] a pobřeží [[Rudé moře|Rudého moře]]. Tato území ale zpravidla nebyla samotnými Egypťany považována za součást Egypta jako takového, o čemž svědčí jejich zvláštní názvy užívané v [[egyptština|egyptštině]].
Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí, přičemž ačkoli v průběhu jejího vývoje fakticky došlo k vystřídání přinejmenším tří rozdílných modelů státu (korespondujících s tzv. [[Stará říše|Starou]], [[Střední říše|Střední]] a [[Nová říše|Novou říší]]), [[starověcí Egypťané|Egypťané]] si této kontinuity nepřestávali být vědomi a učinili ji součástí své [[historická paměť|historické paměti]] – v průběhu dějin se v obdobích krizí či úpadku do své minulosti obraceli a hledali v ní inspiraci pro soudobé kulturní i politické koncepce. Vznikla na konci [[4. tisíciletí př. n. l.]] z [[Pravěký Egypt|pravěkých]] a [[Předdynastická doba|předdynastických]] [[Kultura (archeologie)|kultur]] (zejména kultury [[Badárská kultura|badárské]], [[Merimdská kultura|merimdské]] a [[Nakáda|nakádské]]), když kolem roku 3150 př. n. l.<ref name="ENCY516">datace podle {{Citace monografie
| příjmení = Verner
| jméno = Miroslav
| odkaz na autora = Miroslav Verner
| příjmení2 = Bareš
| jméno2 = Ladislav
| odkaz na autora2 = Ladislav Bareš
| příjmení3 = Vachala
| jméno3 = Břetislav
| odkaz na autora3 = Břetislav Vachala
| rok = 2007
| titul = Encyklopedie starověkého Egypta
| vydavatel = Libri
| místo = Praha
| isbn = 978-80-7277-306-0
| počet stran = 528
| strany = 516-521
| poznámka = [Dále jen ''Encyklopedie'']}}</ref> došlo k ustavení [[1. dynastie|první]] [[egyptské dynastie]] a jednotného [[Politická správa ve starověkém Egyptě|centralizovaného státu]] touto dynastií ovládaného. Již v tomto raném období se objevila řada typických kulturních, politických, ideologických a [[egyptské náboženství|náboženských]] rysů, které Egypťané v následujících tisíciletích rozvíjeli a až do zániku své civilizace je neopustili; v jednotlivých [[Chronologie starověkého Egypta|historických obdobích]] byly preferovány jen různé stránky těchto [[paradigma]]t, zatímco ona sama zůstávala kontinuálně přítomna. Nositelem této pozoruhodné kulturní, společenské a politické stability bylo specifické [[maat|egyptské pojetí světa]] a královské moci, jejíž autorita jako instituce zůstala po více než tři tisíciletí prakticky nezpochybněna.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Hornung
| jméno = Erik
| odkaz na autora = Erik Hornung
| titul = Faraon
| příjmení sestavitele = Donadoni
| jméno sestavitele = Sergio
| sborník = Egyptský člověk a jeho svět
| vydavatel = Vyšehrad
| místo = Praha
| rok vydání = 2006
| isbn = 80-7021-813-4
| kapitola = 10
| strany = 251
}}</ref> Díky tomu „důležité aspekty faraonské civilizace mohly zůstat několik tisíciletí relativně nedotčené a prodělat jen kombinaci kulturní a politické transformace na počátku Arabské doby“ v roce [[640]]/[[641]].<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Shaw
| jméno = Ian
| titul = Úvod. Chronologické členění a proměny hmotné kultury v Egyptě
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 1
| strany = 30
| poznámka = [Dále jen Shaw (2003a)]}}</ref>
Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině [[2. tisíciletí př. n. l.]] v době [[Nová říše|Nové říše]], kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří. [[Thutmose III.]] ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu toku [[Eufrat]]u na severu<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Shaw
| jméno = Ian
| titul = Egypt a okolní svět
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 11
| strany = 334
}}</ref> a jeho třetí nástupce [[Amenhotep III.]] nejen že „udržel nesmírný respekt k Egyptu v sousedních zemích“, ale využitím dobytých zdrojů také říši přivedl „k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu,“<ref name="REE194">{{Citace sborníku
| příjmení = Verner
| jméno = Miroslav
| odkaz na autora = Miroslav Verner
| titul = Doslov k českému vydání
| příjmení sestavitele = Reeves
| jméno sestavitele = Carl Nicholas
| odkaz na sestavitele = Carl Nicholas Reeves
| rok = 2003
| sborník = Achnaton : falešný egyptský prorok
| vydavatel = Paseka
| místo = Praha
| isbn = 80-7185-630-4
| počet stran = 206
| strany = 194
}}</ref> z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny [[12. století př. n. l.]] však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontací s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo ke spíše defenzivnímu pojetí zahraniční politiky a nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci<ref name="ENCY42">''Encyklopedie'', str. 42n.</ref> – [[Núbie|Núbijci]], [[Asýrie|Asyřany]], [[Perská říše|Peršany]], [[starověké Řecko|řecko]]-[[starověká Makedonie|makedonskými]] [[Ptolemaiovci]] a nakonec v roce [[30 př. n. l.]] [[starověký Řím|Římany]]. Přesto ovšem staroegyptská civilizace zůstávala z kulturního hlediska velice vitální a svébytnou;<ref name="PEACOCK436">{{Citace sborníku
| příjmení = Peacock
| jméno = David
| titul = Římská doba
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 15
| strany = 436n
| poznámka = [Dále jen Peacock (2003)]}}</ref> teprve od přelomu [[2. století|2.]] a [[3. století]] je pozorovatelný nepochybný úpadek tvůrčí [[Tvořivost|invence]].<ref name="QUIRKE173">{{Citace monografie
| příjmení = Forman
| jméno = Werner
| příjmení2 = Quirke
| jméno2 = Stephen
| rok = 1996
| titul = Posmrtný život na Nilu
| vydavatel = Opus Publishing
| místo = London
| isbn = neuvedeno
| počet stran = 192
| strany = 173n
| překladatelé = Ladislav Bareš
| poznámka = [Dále jen ''Posmrtný život'']}}</ref> Její definitivní zánik přinesl až nástup [[křesťanství]].
Staroegyptská civilizace dosáhla významných úspěchů na poli hmotné, znalostní i duchovní kultury, o nichž svědčí např. budování rozsáhlých kamenných monumentů ([[egyptské pyramidy|pyramid]] a [[egyptský chrám|chrámů]]), památky [[staroegyptské písemnictví|písemnictví]] či doklady o administrativní a společenské organizaci. V mnoha ohledech ji lze oproti soudobému starověkému světu dokonce považovat za jedinečnou a „moderní“.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Donadoni
| jméno = Sergio
| titul = Egyptský člověk
| příjmení sestavitele = Donadoni
| jméno sestavitele = Sergio
| sborník = Egyptský člověk a jeho svět
| vydavatel = Vyšehrad
| místo = Praha
| rok vydání = 2006
| isbn = 80-7021-813-4
| strany = 12n
}}</ref> Je také zřejmé, že starověký Egypt významným způsobem působil na příslušníky ostatních starověkých národů; otázka míry jeho skutečného vlivu na utváření ostatních starověkých civilizací je ovšem stále předmětem diskusí. Až do současné doby je inspirací pro řadu kulturních a duchovních proudů (např. [[hermetismus]]<ref name="VERNER165">{{Citace monografie
| příjmení = Verner
| jméno = Miroslav
| odkaz na autora = Miroslav Verner
| rok = 2010
| titul = Chrám světa : svatyně, kulty a mysteria starého Egypta
| vydavatel = Academia
| místo = Praha
| isbn = 978-80-200-1861-8
| počet stran = 568
| strany = 165–169
}}</ref>), v jejichž rámci ovšem dochází k výrazným reinterpretacím staroegyptských reálií.
Vědeckým výzkumem starověkého Egypta se zabývá historická [[věda]] – [[egyptologie]]. V jejím rámci je pojem „starověkého“ či „faraonského“ Egypta časově vymezován od období konce [[Pravěký Egypt|pravěku]] bezprostředně předcházejícího vzniku sjednoceného státu až do dobytí země [[Alexandr Veliký|Alexandrem Makedonským]] v roce [[332 př. n. l.]]<ref name="ENCY168">''Encyklopedie'', str. 168.</ref><ref>Shaw (2003a), str. 17.</ref>
== Dějiny výzkumu ==
[[Soubor:Herodotus in Naucratis.jpg|thumb|left|Střepy z [[Naukratis|Naukratidy]] s [[Hérodotos|Hérodotovým]] jménem jsou pokládány za důkaz jeho přítomnosti v Egyptě]]
[[Starověcí Egypťané]], přestože si byli vědomi své minulosti, od [[Nová říše|Nové říše]] se jí aktivně zaobírali (např. v osobě prince [[Chamuaset]]a) a nejpozději od [[26. dynastie]] ji všeobecně studovali,<ref name="ENCY57">''Encyklopedie'', str. 57–59.</ref> nikdy sami nevytvořili retrospektivní kritický pohled, který by reflektoval jejich kulturu a dějiny. [[Jan Assmann]] to přisuzuje typicky egyptskému pojetí dějin jako nepřetržitého chronologicko-analistického sledu [[faraon|králů]], v němž bylo nepřípustné porušení kontinuity; přitom ovšem teprve diskontinuita „umožňuje vznik představy konce, odkud by bylo možno vyprávět o minulosti.“<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Assmann
| jméno = Jan
| odkaz na autora = Jan Assmann
| rok = 1998
| titul = Egypt ve světle teorie kultury
| vydavatel = Oikoymenh
| místo = Praha
| isbn = 80-86005-72-0
| počet stran = 78
| strany = 17
| poznámka = [Dále jen Assmann (1998)]}}</ref>
První kulturně a historicky pojaté popisy Egypta proto podali až [[starověké Řecko|řečtí antičtí]] autoři. Nejpozději od [[Pozdní doba|Pozdní doby]] totiž Egypt začal být ve starověkém světě pokládán za zemi mimořádného vědění a moudrosti, takže „pro mnoho cizinců všech společenských vrstev byly egyptská kultura a [[egyptské náboženství|náboženství]] natolik přitažlivé, že byli odhodláni urazit poměrně dlouhou a časově náročnou cestu,“<ref>Trigger et al. (2005), str. 297.</ref> aby se s nimi seznámili. Nejstarším známým souborným dílem je ''Euterpé'' – druhá kniha ''[[Dějiny (Hérodotos)|Dějin]]'' [[Hérodotos|Hérodota z Halikarnássu]], která i přes dílčí pochybnosti provázející její text už od starověku zůstává dodnes významným zdrojem informací o starověkém Egyptě.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Šonka
| jméno = Jaroslav
| odkaz na autora = Šonka Jaroslav
| rok = 1977
| titul = Případ Hérodotos
| vydavatel = Orbis
| místo = Praha
| isbn = neuvedeno
| počet stran = 349
| strany = 271
}}</ref> Pod vlivem řecké historiografie<ref name="ZABA122">{{Citace monografie
| příjmení = Žába
| jméno = Zbyněk
| odkaz na autora = Zbyněk Žába
| rok = 1968
| titul = Tesáno do kamene, psáno na papyrus
| vydavatel = Svoboda
| místo = Praha
| isbn = neuvedeno
| počet stran = 198
| strany = 122
}}</ref> sepsal egyptské dějiny ve [[3. století př. n. l.]] pro [[Ptolemaiovci|ptolemaiovské]] panovníky [[egyptští kněží|kněz]] [[Manehto]]. Badatelé pokládají za jisté, že vycházel z oficiálních dokumentů;<ref name="ENCY57"/> jeho spis zvaný ''Aigyptiaka'' (''Egyptské pamětihodnosti''), který byl zřejmě nejúplnějším staroegyptským dějepisným dílem,<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Bareš
| jméno = Ladislav
| odkaz na autora = Ladislav Bareš
| příjmení2 = Veselý
| jméno2 = Rudolf
| odkaz na autora2 = Rudolf Veselý (arabista)
| příjmení3 = Gombár
| jméno3 = Eduard
| odkaz na autora3 = Eduard Gombár
| rok = 2009
| titul = Dějiny Egypta
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| isbn = 978-80-7106-971-3
| počet stran = 822
| strany = 11
| poznámka = [Dále jen ''Dějiny Egypta'']
}}</ref> ovšem doposud nebyl nalezen a znám je pouze v nepřesných výpiscích pozdějších spisovatelů. Z dalších autorů se Egyptu věnovali např. [[Strabón]] a [[Kléméns Alexandrijský]].
Nejvlivnější obraz Egypta ovšem podal [[Platón]]. Zdůrazňoval údajně „devítitisíciletou kněžskou tradici, vůči níž se Řekové jeví jako děti,“<ref name="TAJEG24">{{Citace monografie
| příjmení = Hornung
| jméno = Erik
| odkaz na autora = Erik Hornung
| rok = 2002
| titul = Tajemný Egypt: kořeny hermetické moudrosti
| vydavatel = Paseka
| místo = Praha
| překladatelé = Allan Plzák
| isbn = 80-7185-436-0
| počet stran = 219
| strany = 24-25
| poznámka = [Dále jen Hornung (2002)]}}</ref> a prohlásil, že Egypťané rozpoznali pro všechny věci „standardní typy – [[řečtina|řecký]] výraz zní ''schémata'', v nichž závazně pro všechen čas poznali a vymezili krásno.“<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Assmann
| jméno = Jan
| odkaz na autora = Jan Assmann
| rok = 2001
| titul = Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku
| vydavatel = Prostor
| místo = Praha
| isbn = 80-7260-051-6
| počet stran = 317
| strany = 151
| překladatelé = Martin Pokorný
}}</ref> [[Egyptští bohové|Egyptský bůh]] [[Thovt]] je podle něj původcem a učitelem veškerého vědění a egyptské kněze pokládal za nositele Thovtových nauk.<ref name="TAJEG24"/> Ve stejné době pak [[starověké Athény|athénský]] řečník [[Isokratés]] poprvé explicitně formuloval idealizovanou tezi o egyptské filozofii, která má být zdrojem veškeré [[Filosofie|filozofie]] vůbec.<ref name="TAJEG24"/> Předznamenal tak [[hermetismus|hermetickou]] tradici Egypta jako tajemné země, v níž jsou bohové nejblíže lidem a která je pramenem dokonalé moudrosti a úplného vědění. V návaznosti na to [[Diodóros Sicilský]] podal rozsáhlý seznam slavných [[Řekové|Řeků]], kteří měli zemi navštívit, a tvrdil, že to, za co jsou váženi, pochází ve skutečnosti z Egypta.<ref name="TAJEG24"/> Po zániku znalosti čtení [[egyptské hieroglyfy|hieroglyfického písma]] se tento v [[hermetismus|hermetismu]] dodnes živý směr, [[Erik Hornung|Erikem Hornungem]] označovaný jako egyptozofie,<ref>Hornung (2002), str. 9n, 175n.</ref> stal převažující tradicí reflexe staroegyptské civilizace, ačkoli z [[věda|vědeckého]] hlediska jde spíše o „imaginární Egypt“, tedy o „''ideu'' (Egypta) nezávislou na čase, která s dějinnou skutečností souvisí jen zcela volně.“<ref>Hornung (2002), str. 90.</ref>
[[Soubor:Joseph (San Marco).jpg|thumb|right|Středověká představa [[Gíza|gízských]] [[egyptské pyramidy|pyramid]]; v [[bible|biblickém]] kontextu byly vykládány např. jako [[Josef (patriarcha)|Josefovy]] [[sýpka|sýpky]]]]
[[Středověk]]á Evropa dočasně ztratila kontakt s většinou klasických antických spisů a země samotná se stala nedostupnou v důsledku [[islámská expanze|islámské expanze]]. Zdrojem informací o Egyptě se tak staly téměř výhradně jen starověké realitě vzdálené [[bible|biblické]] příběhy a ve vzdělanějších kruzích také [[hermetismus|hermetické]] nauky spojované s postavou „nejmoudřejšího z lidí“ [[Hermes Trismegistos|Herma Trismegista]]. Teprve v [[15. století|15.]] a [[16. století]] s nástupem [[renesance]] došlo k novému probuzení zájmu o antickou vzdělanost a tím i o užší kontakt se zapomenutou staroegyptskou civilizací, neboť mezi nimi byla shledávána významná souvislost. Egypt se stal cílem cestovatelů z řady evropských zemí a jejich [[cestopis]]y s popisy starověkých památek doprovázené více či méně přesnými vyobrazeními posléze podnítily zájem umělců i vědecky zaměřených [[orientalistika|orientalistů]]. Nejvýraznější osobností tohoto období byl [[Athanasius Kircher]], který jako vůbec první z badatelů vyslovil názor, že tehdy ještě živá [[koptština]] je dědicem jazyka, který byl kdysi zapisován v [[egyptské hieroglyfy|hieroglyfech]]. Jeho pokus o rozluštění písma ovšem neuspěl; pod vlivem [[Hórapollón]]a totiž jednotlivým znakům přikládal čistě [[symbol]]ický význam.<ref name="ENCY62">''Encyklopedie'', str. 62–65.</ref>
=== Egyptologie ===
{{viz též|Egyptologie}}
Počátky skutečně [[věda|vědeckého]] výzkumu starověkého Egypta jsou spojeny s [[Napoleonovo egyptské tažení|egyptským tažením]] [[Napoleon Bonaparte|Napoleona Bonaparta]] z let [[1798]]–[[1801]]. Součástí vojenské výpravy totiž byla i vědecká a umělecká komise složená ze 151 odborníků z nejrůznějších oborů. Jejím hlavním cílem sice nebyla dokumentace staroegyptských památek, nicméně členové komise, z nichž v tomto ohledu vynikl zejména umělec a kreslíř [[Dominique Vivant Denon]], právě tomu věnovala nemalé úsilí. Výsledkem jejich činnosti se stalo monumentální dílo ''[[Description de l'Égypte]]'' vydané v letech [[1809]]–[[1828]], které svou bohatou vědeckou dokumentací položilo základy [[egyptologie]].<ref name="ENCY62"/>
[[Soubor:Leon Cogniet - Jean-Francois Champollion.jpg|left|thumb|right|[[Jean-François Champollion]] – rozluštitel [[egyptské hieroglyfy|hieroglyfů]] a zakladatel [[egyptologie]]]]
Klíčovou otázkou nově vznikající vědy se stalo rozluštění [[egyptské hieroglyfy|hieroglyfického písma]]. Toho po dílčích úspěších jiných badatelů (zejména [[Johan David Åkerblad|Johana Davida Åkerblada]] a [[Thomas Young|Thomase Younga]]) dosáhl na přelomu let [[1821]]/[[1822]] [[Jean-François Champollion]] konfrontací tří znakových verzí ([[starořečtina|řecké]] v [[řecká abeceda|alfabetě]] a [[egyptština|egyptské]] v hieroglyfech a v [[hieratické písmo|hieratice]]) identického textu zaznamenaných na [[Rosettská deska|Rosettské desce]]. Jeho metoda čtení hieroglyfů byla jako jediná správná definitivně potvrzena v roce [[1837]] a [[1866]] [[Karl Richard Lepsius|Karlem Richardem Lepsiem]] a v roce [[1896]] [[Peter le Page Renouf|Peterem le Page Renoufem]], což otevřelo cestu k radikálnímu rozvoji egyptologických institucí a egyptologického zkoumání staroegyptských reálií.
Prvotní úsilí egyptologů bylo zaměřeno na výzkum a dokumentaci památek, zejména monumentů, přímo v Egyptě. Pozoruhodných výsledků dosáhl např. [[Richard William Howard Vyse]], který ve spolupráci s [[John Shae Perring|Johnem Shaeem Perringem]] ve 30. letech [[19. století]] prováděl náročný výzkum [[Gíza|gízských]] [[egyptské pyramidy|pyramid]]. Největší a nejlépe organizovanou výpravou své doby byla [[Prusko|pruským]] králem financovaná a Lepsiem vedená výprava z let [[1842]]–[[1845]]. Jejím hlavním zaměřením bylo měření, zachycení podoby památek a opisování nápisů; výsledkem se stalo monumentální dílo ''[[Denkmäler aus Ägypten und Äthiopien]]'' vydané v letech [[1849]]–[[1859]]. Počátek prvních systematických [[archeologie|archeologických]] výzkumů je spojen se jménem [[Auguste Mariette|Augusta Marietta]]. Ten v roce [[1850]] zahájil archeologické práce v [[Sakkára|Sakkáře]], při nichž objevil zejména [[Serapeum (Sakkára)|Serapeum]] – pohřebiště posvátných býků [[Hapi (býk)|Hapiů]]. Mariette, pod jehož vedením vykopávky dosáhly nebývalého rozsahu, si také jako první z badatelů uvědomil nutnost ochrany památek. Z jeho iniciativy proto byla založena [[Egyptská památková správa]], která měla zamezit jejich rabování a pustošení hledači pokladů, a [[Egyptské muzeum v Káhiře]], jehož cílem bylo shromažďovat a uchovávat objevené nálezy.
[[Soubor:Abusimbel.jpg|thumb|right|200px|Patrně nejnáročnější akcí záchranného projektu [[UNESCO]] bylo přemístění chrámů v [[Abú Simbel]]u. Skalní masiv, do nějž byly chrámy vytesány, byl rozřezán na bloky a po přesunu na výše položené místo znovu sestaven]]
Vedle archeologického výzkumu, jemuž ve 2. polovině [[19. století]] dominoval [[William Flinders Petrie|William Matthew Flinders Petrie]] a v 1. polovině [[20. století]] práce [[Ludwig Borchardt|Ludwiga Borchardta]] a objev [[Tutanchamon]]ovy [[KV 62|hrobky]] [[Howard Carter|Howardem Carterem]], bylo hlavním předmětem zájmu egyptologů jazykové bádání. Na půdě Pruské akademie věd vznikl v roce [[1897]] projekt na vytvoření velkého slovníku [[egyptština|egyptštiny]]; práce vedené [[Adolf Erman|Adolfem Ermanem]] ovšem vyžadovaly zpracování velkého množství artefaktů rozvinutého [[staroegyptské písemnictví|staroegyptského písemnictví]], takže první svazek doposud nepřekonaného díla ''[[Wörterbuch der ägyptischen Sprache]]'' mohl být vydán až v roce [[1926]]. Významným [[filologie|filologickým]] počinem pro poznání pozdní fáze vývoje egyptštiny – [[démotština|démotštiny]] byla ''Grammaire démotique'' – ''Gramatika démotštiny'' [[František Lexa|Františka Lexy]], jejíž první svazek byl vydán v roce [[1938]].
V období po [[Druhá světová válka|2. světové válce]] došlo v egyptologii k zásadním změnám v přístupu. Od roku [[1952]] nová republikánská [[egypt]]ská vláda začala plánovat stavbu [[Vysoká Asuánská přehrada|Vysoké Asuánské přehrady]], která po svém dokončení měla zatopit rozsáhlá památkově významná území někdejší [[Núbie]]. Protože nebylo v možnostech Egypta ani [[Súdán]]u financovat záchranu ohrožených památek, obrátily se tyto státy na [[UNESCO]] s žádostí o pomoc. Mezinárodní akci na záchranu a dokumentaci památek Núbie, jíž se účastnila významná egyptologická pracoviště z celého světa, se dostalo široké podpory kulturních a politických institucí i světové veřejnosti; vedla také nejen k rozvoji mezinárodní egyptologické spolupráce, ale v některých zemích i k rozvoji egyptologie jako vědeckého oboru vůbec (např. k založení [[Český egyptologický ústav|Československého egyptologického ústavu]]). Skončila úspěšně v roce [[1980]], nicméně záhy se ukázalo, že existence asuánské přehrady přivodila změnu [[Podnebí|klimatu]] v Egyptě a ve svých důsledcích (vyšší vlhkost, stoupající hladina spodní vody a nutnost užívání agresivních umělých [[hnojivo|hnojiv]] poté, co ustaly nilské záplavy) má devastující vliv na všechny [[pískovec|pískovcové]] a [[vápenec|vápencové]] monumenty. Moderní egyptologie se proto zaměřuje zejména na ochranu památek; nové vykopávky spíše ustupují ve prospěch dokumentace a prací restaurátorských, konzervačních a stavebně-rekonstrukčních.<ref name="ENCY81">''Encyklopedie'', str. 81n.</ref> Pozvolna tak opouští svou počáteční vyhraněně [[pozitivismus|pozitivistickou]] fázi, čímž se jí otevírá prostor pro nový a doposud jen málo doceňovaný rozměr staroegyptské reality, zejména v oblasti jejích duchovních dějin.<ref name="HORNUNG22">Hornung (2002), str. 22.</ref>
== Země a obyvatelstvo ==
{{viz též|Horní Egypt|Dolní Egypt|Starověcí Egypťané|Staroegyptské názvy Egypta}}
{| cellpadding="0" cellspacing="0" style="float:right; margin:5px; border:2px solid peru"
|-
| style="border-bottom:2px solid peru; padding:5px; text-align:center;background:navajowhite;" | '''''Egypt'' <br />varianty [[egyptské hieroglyfy|hieroglyfického]] zápisu'''
|-
| style="text-align:center;text-valign:middle;padding:10px;" | <hiero>I6-G17-X1:O49</hiero><br />''Kemet'' – „Černá (země)“
|-
| style="text-align:center;text-valign:middle;padding:10px;" | <hiero>N16:N16</hiero><br />''Tauej'' – „Obě země“
|-
| style="text-align:center;text-valign:middle;padding:10px;" | <hiero>M26</hiero><br />''Šema'' – „Horní Egypt“
|-
| style="text-align:center;text-valign:middle;padding:10px;" | <hiero>M15</hiero><br />''Mehu'' – „Dolní Egypt“
|}
[[Soubor:Vallee fertile du Nil a Louxor.jpg|left|thumb|right|Rozhraní mezi obdělávanou oblastí a pouští, třebaže v důsledku [[Klimatické změny|proměn]] [[Podnebí|klimatu]] nebylo vždy tak ostré jako v dnešní době, je od starověku součástí životní zkušenosti Egypťanů]]
Nejobvyklejší označení dnešního území Egypta užívané samotnými jeho starověkými obyvateli bylo [[Ren|jméno]] ''[[Staroegyptské názvy Egypta#Kemet|Kemet]]'' ([[konvence|konvenční]] [[vokalizace]] [[egyptské hieroglyfy|hieroglyfického]] zápisu km.t; někdy přepisováno také jako Takemet<ref name="ENCY168"/> či Kemi<ref name="KOCKA18">{{Citace monografie
| příjmení = Málek
| jméno = Jaromír
| překladatelé = Renata Landgráfová
| rok = 2008
| titul = Kočka ve starém Egyptě
| vydavatel = Mladá fronta
| místo = Praha
| isbn = 978-80-204-1816-6
| počet stran = 144
| strany = 18
| poznámka = [Dále jen Málek (2008)]}}</ref>), v překladu z [[egyptština|egyptštiny]] „Černá (země)“. Je odvozené z černé barvy úrodného bahna přinášeného [[Nil]]em při každoročních [[Nilské záplavy|záplavách]] a tvoří opozitum ke jménu ''Dešret'' (dSrt, přepisováno též jako Tadešret) – „Červená (země)“ podle barvy rozpáleného písku označující [[poušť]], kterou Egypťané za součást své země nepovažovali.<ref name="KOCKA18"/> Ukazuje se tak základní staroegyptský model světa jako působení navzájem provázaných dualit, který je pro tamní myšlení charakteristický. Dalším obvyklým pojmenováním bylo např. ''Meri'' (Tameri) – „Milovaná“ nebo „Obdělávaná (země)“.<ref name="ENCY168"/>
V jiném smyslu býval Egypt označován jako ''Tauej'' (tAwy) – „Obě země“, tedy území sjednocené [[faraon|panovníkem]] spojením dvou rozdílných (a v mnoha ohledech protikladných) částí. Jižní část Egypta ([[Horní Egypt]]) bývala nazývána ''Ta Šema'' (SmAw) – „Úzká země“, přičemž toto jméno popisně odkazuje na tamní geografickou realitu krajiny v podobě úzkého obyvatelného pruhu země podél toku Nilu sevřeného pouštěmi a horami, zatímco jméno severní části ([[Dolní Egypt|Dolního Egypta]]) ''Ta Mehu'' (mHw) – „Plná země“ má zřejmou souvislost s geografickou charakteristikou široce rozevřené [[Delta Nilu|nilské delty]].<ref name="KOCKA18"/> Toto pojetí úzce souvisí s [[egyptská mytologie|mytologickými]] představami a zdůrazňuje postavení panovníka jako dědice [[egyptští bohové|bohů]].
Nynější jméno země badatelé odvozují od egyptského názvu ''hut ka Ptah'' (v pozdější výslovnosti ''hikupta'') – „Chrám/Svatyně Ptahova [[ka (starověký Egypt)|ka]]“,<ref name="ENCY168"/> což bylo označení [[Ptah]]ova [[egyptský chrám|chrámu]] v [[Mennofer]]u, největším městě Egypta, do nějž zpravidla směřovali všichni příchozí cizinci. [[Starověké Řecko|Starověcí]] [[Řekové]] jej převzali v podobě AIΓYΠTOΣ (Aigyptos) a prostřednictvím [[Řecká mytologie|mýtické]] postavy krále [[Aigyptos|Aigypta]] jej vztáhli na celou zemi. Odtud pak bylo odvozeno [[latina|latinské]] jméno [[Aegyptus|ÆGYPTVS]] (Égyptus) převzaté do řady moderních jazyků (ne tak ovšem v [[arabština|arabštině]], kde je používán výraz ''Maṣr'' či ''Miṣr'').
== Historie ==
{{viz též|Chronologie starověkého Egypta|Egyptské dynastie}}
=== Chronologie ===
{{Chronologie starověkého Egypta}}
[[Soubor:Abydos Koenigsliste Sethos Ramses.jpg|thumb|left|[[Abydoský královský seznam]]; starověké královské seznamy jsou dodnes základem moderní chronologie egyptských dějin]]
Od vzniku [[Manehto]]va členění, které je samo nejspíše v souladu s dávnou egyptskou tradicí, jsou dějiny starověkého Egypta obvykle členěny na kratší časové úseky – [[egyptské dynastie|dynastie]] a v jejich rámci dále na období vlád jednotlivých [[faraon|panovníků]]. Egyptologie tento postup převzala – překonává jím nejistotu [[absolutní chronologie]] a nahrazuje ji [[Relativní datování|relativní]] posloupností dynastií a králů s počtem let jejich panování. Dějepisci [[19. století]] navíc vedle toho do egyptské chronologie zavedli rozčlenění na tzv. „říše“ ([[Stará říše|Starou]], [[Střední říše|Střední]] a [[Nová říše|Novou]]), jakási období prosperity a mocenského vzestupu, a tzv. „přechodné doby“ ([[První přechodná doba|První]], [[Druhá přechodná doba|Druhá]] a [[Třetí přechodná doba|Třetí]]) jako období úpadku po „říších“ následující.<ref>Assmann (1998), str. 13–16.</ref> Řazení jednotlivých dynastií do těchto epoch je ovšem zejména od 2. poloviny [[20. století]] předmětem odborných diskusí.
Oba systémy jsou značně jednostranně založeny na politických událostech; přitom ve světle nových poznatků se ukazuje, že „krátkodobé politické události, jež byly často považovány za rozhodující faktory v dějinách, mohly být mnohdy historicky méně důležité než postupný proces společensko-hospodářských změn, které ve svých důsledcích mnohem víc proměňovaly kulturní tvář krajiny.“<ref>Shaw (2003a), str. 22.</ref> Navíc zejména druhý systém je výrazně poplatný době svého vzniku: odráží dobově schematický pohled „na periodicitu dějin, k němuž dnes existují vážné výhrady“.<ref name="MALEK105">{{Citace sborníku
| příjmení = Málek
| jméno = Jaromír
| titul = Stará říše
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 5
| strany = 105
}}</ref> Na druhou stranu nelze popřít, že jak jednotlivé dynastie, tak jednotlivé „říše“ a „přechodné doby“ zpravidla vykazují řadu kulturních znaků či alespoň důrazů, které jsou charakteristické právě pro ně, takže jejich využívání je v egyptském prostředí velmi praktickým nástrojem.
Vzhledem k této povaze egyptské chronologie existuje řada důvodů, pro něž lze většinu datování provést jen velice přibližně. Obzvláště pro dřívější období platí, že mnohdy nelze vůbec určit pořadí jednotlivých vlád či dobu jejich trvání, že některá panovnická jména mohou, ale nemusí patřit osobám známým už pod jménem jiným (viz např. nejasná totožnost legendárního [[Meni]]ho), že někteří králové po neznámou dobu vládli souběžně, ať už z důvodu [[Spoluvláda (starověký Egypt)|spoluvlády]] nebo fragmentarizace politické moci. Situaci navíc může komplikovat tradiční egyptské datování podle let vlády jednotlivých panovníků, pohyblivost [[egyptský kalendář|egyptského kalendáře]] a také jednoduchý fakt, že některá období jsou prostě méně zdokumentována než jiná, čímž může být výsledný obraz poněkud zkreslený. Ačkoli tedy základní rámec datování je v současné době už pokládán za nesporný, je třeba počítat s dílčími nejasnostmi v posloupnosti a s odchylkami v přednosti dat od 150 (pro starší dějiny) do 10 (pro mladší dějiny) let. [[Jaromír Málek]] stav nejnovějšího bádání ohledně absolutní chronologie shrnuje tak, že od [[Pozdní doba|Pozdní doby]] je data možné považovat za jistá, v Nové říši by odchylka neměla přesahovat 15 let, ve Střední říši 40, ve Staré 60 a pro první dvě dynastie se pohybuje kolem 100 let.<ref>Málek (2008), str. 11.</ref>
=== Předdynastická doba ===
{{viz též|Pravěký Egypt|Předdynastická doba|0. dynastie}}
[[Soubor:Gebel el-Arak knife mp3h8791.jpg|thumb|left|Rukojeť prehistorického nože; podle některých badatelů vykazuje řada artefaktů Předdynastické doby vliv [[sumer]]sko-[[Mezopotámie|mezopotámské]] kultury]]
[[Archeologie|Archeologické]] výzkumy naznačují, že vyvinutá egyptská [[společnost]] sahá daleko do [[pravěk]]u.<ref name="Shaw">Shaw I.: Dějiny starověkého Egypta, BB art, Praha 2003, ISBN 80-7257-975-4</ref> [[Nil]], okolo kterého se soustřeďuje většina obyvatelstva země, je pro egyptskou kulturu životodárnou řekou od doby, kdy se kočovní [[lovci a sběrači]] usadili podél Nilu během [[pleistocén]]u. Stopy tohoto raného obyvatelstva se objevují ve formě artefaktů a skalních maleb podél teras Nilu a v oázách. Předdynastické období patří do období [[neolit]]u (10 000 – 4 700 př. n. l.). Některé autority nicméně kladou začátek předdynastického období mnohem dříve, do [[starý paleolit|starého paleolitu]].
V době neolitu existovalo na území [[Sahara|Sahary]] a v nilském údolí několik kultur. Důkazy také naznačují lidské osídlení v jihozápadním koutu Egypta, blízko [[Súdán]]ských hranic, před rokem 8000 př. n. l. Většinu nalezišť tvoří sezónně obývané tábory [[lov]]ců, [[rybolov|rybářů]], a [[Lovci a sběrači|lovců a sběračů]] používajících [[kamenné nástroje]]. Ze 7. tisíciletí př. n. l. existují náznaky [[pastevec]]tví a kultivace obilovin.
Klimatické změny a/nebo nadměrná pastva koncem neolitu vedly k vysoušení západní oblasti a vytváření [[Sahara|Sahary]].<ref name="Shaw"/> To vedlo k opouštění dnešní Západní pouště a stěhování obyvatel do údolí Nilu a jejich koncentraci zde. Postupně vznikla více centralizovaná [[společnost]] s rozvinutým [[zemědělství|zemědělským]] [[ekonomika|hospodářstvím]]. Došlo ke vzniku společenských vrstev a k jejich hierarchizaci.
V údolí Nilu se vystřídalo několik kultur ([[kultura el-Omari]], [[Merimdská kultura]], [[Fajjúmská kultura]], [[kultura Maadí]], [[Badárská kultura]], [[Nakáda|kultura Nakáda]]), z nichž některé existovaly současně, ale na různých místech a vzájemně se ovlivňovaly. Obyvatelé nilského údolí již měli rozsáhlé obchodní styky s okolními oblastmi, hlavně s [[Palestina|Palestinou]].
Do roku 6000 př. n. l. se v údolí Nilu objevilo organizované zemědělství. V té době Egypťané chovali dobytek a také [[stavba|stavěli]] rozlehlé budovy. Už okolo roku 4000 př. n. l. se používala [[Malta (materiál)|malta]].
=== Archaická doba ===
{{viz též|Archaická doba}}
[[Soubor:IvoryLabelOfDen-BritishMuseum-August19-08.jpg|thumb|left|Panovník [[Den (faraon)|Den]] poráží nepřítele; ideologické a ikonografické pojetí královské moci se v Egyptě ustálilo už na samém počátku starověku]]
[[Archaická doba]] připadá přibližně do let 3150–2700 př. n. l.<ref name="ENCY516"/> a zahrnuje období [[1. dynastie|1.]] a [[2. dynastie]].
V roce 3150 př. n. l. došlo ke sjednocení Egypta. Mezi lety 5500 př. n. l. a 3100 př. n. l., během [[Předdynastická doba|předdynastického období]], vzkvétala podél Nilu malá osídlení. Do roku 3300 př. n. l., před první dynastií, byl Egypt rozdělen do dvou království, známých jako [[Horní Egypt]] (''Ta Shemau'') a [[Dolní Egypt]] (''Ta Mehu''). Dělící linie procházela zhruba oblastí dnešní [[Káhira|Káhiry]]. Dolní Egypt byl tvořen pravděpodobněji městskými státy.
Kolem roku 3000 př. n. l. byly tyto dva státy sjednoceny (násilně<ref name="Shaw"/> nebo sňatkem<ref name="Tyldesley">Tyldesley J.: Pyramidy, DOMINO, Ostrava 2004, ISBN 80-7303-184-1</ref>). Podle legend sjednotil starověký Egypt první král – [[faraon]] [[Meni|Menes]]. Administrativním střediskem sjednoceného království se stal hornoegyptský Cenej (Cínev, řecky This).
=== Stará říše ===
{{Viz též|Stará říše}}
[[Soubor:All Gizah Pyramids-3.jpg|thumb|left|[[Egyptské pyramidy|Pyramidy]] v [[Gíza|Gíze]]; budování monumentálních pohřebních památníků vyžadující značný stupeň organizace společnosti prostřednictvím účinné [[byrokracie]] je charakteristickým znakem Staré říše]]
[[Stará říše]] připadá přibližně do let 2700–2180 př. n. l.<ref name="ENCY516"/> a zahrnuje období [[3. dynastie|3.]], [[4. dynastie|4.]], [[5. dynastie|5.]] a [[6. dynastie]].
Období Staré říše začíná založením 3. dynastie, kterou založil vládce [[Džoser]], který si jako první nechal vystavět jako svou hrobku [[pyramida|pyramidu]] - stupňovitou pyramindu v Sakkáře. Nejznámější pyramidy v Gíze byly postaveny za 4. dynastie, např. Cheopsova velká pyramida.
Počátkem tohoto období si Egypt podmanil [[Sinajský poloostrov|Sinaj]] (naleziště mědi a tyrkysu) a [[Núbie|Núbii]] (zde bylo zlato, dřevo a zvířecí kůže). Záhy však propukly nástupnické boje, které měly za následek založení úřadu správce Horního Egypta, který měl obnovit vládcovu autoritu na tomto území. Správcovství jednotlivých částí Egypta ([[nom]]ů) ze své funkce těžili, jejich moc rostla, ženili se s egyptskými princeznami a jejich úřad se stal dědičným.
Ke konci období Staré říše došlo k sociálním nepokojům, vnitřním rozbrojům a bojům o moc mezi jednotlivými nomarchy (správci nomů), k nájezdům vnějších nepřátel a úpadu zemědělství. Nakonec se země rozdělila na několik nezávislých částí.
=== První přechodná doba ===
{{Viz též| První přechodná doba}}
[[První přechodná doba]] připadá přibližně do let 2180–2064 př. n. l.<ref name="ENCY516"/> a zahrnuje období [[7. dynastie|7.]], [[8. dynastie|8.]], [[9. dynastie|9.]] a [[10. dynastie]] a 1. polovinu [[11. dynastie]].
V této době je Egypt rozdělen na dvě části, spravované z [[Henennisut]]u (severní část) a z [[Veset]]u (jižní část). Tyto dvě části spolu válčily o vládu nad celým Egyptem. Na konci tohoto období thébský král Nebhepetre [[Mentuhotep II.]] zvítězil nad hérakleopolským panovníkem a znovu sjednotil Egypt.
=== Střední říše ===
{{Viz též|Střední říše}}
[[Soubor:StatueOfSesotrisIII-EA684-BritishMuseum-August19-08.jpg|thumb|left|[[Senusret III.]] jako reprezentant nového [[archetyp]]u panovníka; král 12. dynastie je ''„dobrý pastýř“'', který se stará o svůj lid a vše a každého slyší, což je na soše příznačně vyjádřeno úmyslným zvýrazněním zvětšených, téměř odstávajících uší]]
[[Střední říše]] připadá přibližně do let 2064–1797 př. n. l.<ref name="ENCY516"/> a zahrnuje období 2. poloviny [[11. dynastie]] a [[12. dynastie|12. dynastii]].
Poslední fázi vojenského konfliktu mezi severním a jižním královstvím zahájil přibližně ve 14. roce své vlády<ref name="CALL166">{{Citace sborníku
| příjmení = Callender(ová)
| jméno = Gae
| titul = Renesance Střední říše
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 7
| strany = 166
| poznámka = [Dále jen Callender (2003)]}}</ref> [[veset]]ský panovník [[Mentuhotep II.]] Průběh událostí není znám; podnětem k tažení nejspíše byla vzpoura v [[cenej]]ském [[nom]]u.<ref name="WIL99">{{Citace monografie
| příjmení = Wilkinson
| jméno = Toby H. A.
| rok = 2008
| titul = Lidé starého Egypta
| vydavatel = Mladá fronta
| místo = Praha
| isbn = 978-80-204-1819-7
| počet stran = 336
| strany = 99
| překladatelé = Hana Navrátilová a Renata Landgráfová
| poznámka = [Dále jen Wilkinson (2008)]}}</ref> Klíčové pravděpodobně bylo dobytí pohraničního [[Saut]]u (Asjútu), které následovalo po jejím potlačení, a také fakt, že nedlouho před tím zemřel [[henennisut]]ský panovník [[Merikare]], takže jeho nástupce vládl jen několik měsíců. Zdá se, že poté se správní síť severního království zhroutila a že její představitelé se snažili co nejdříve postavit na stranu vítězného Mentuhotepa; pohřebiště severního hlavního města mohlo být podle svědectví archeologie vypleněno.<ref name="SEID160">{{Citace sborníku
| příjmení = Seidlmayer
| jméno = Stephan
| titul = První přechodná doba
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 6
| strany = 160n
}}</ref> Výrazem upevnění autority královské moci za Mentuhotepa a jeho dvou nástupců bylo znovuzahájení budování kamenných monumentů a organizování náročných obchodních výprav do [[Byblos|Byblu]] a do [[Punt]]u.<ref name="ENCY26">''Encyklopedie'', str. 26n.</ref>
Je možné, že za [[Mentuhotep IV.|Mentuhotepa IV.]] vyvolala centralizační politika odpor nomarchů ve středním Egyptě;<ref name="CALL172">Callender (2003), str. 172–5.</ref> podrobnosti o králově původu ani jeho vládě nejsou známé a jeho nástupcem a prvním panovníkem [[12. dynastie]] se stal [[Amenemhet I.]] – muž nekrálovského původu, který velmi pravděpodobně původně zastával úřad [[catej|vezíra]].<ref name="CALL172"/><ref name="WIL106">Wilkinson (2008), str. 106.</ref> Sídlo vlády přenesl do nově založeného hlavnímo města [[Ictauej|Amenemhetictaueje]] ležícího ve [[Fajjúm (oáza)|fajjúmské]] oblasti, jíž pak byla zejména za [[Senusret II.|Senusreta II.]] a [[Amenemhet III.|Amenemheta III.]] věnována velká pozornost vybudováním rozsáhlého zavodňovacího systému; to dynastii umožnilo oprostit se od dosavadních politických elit a vytvořit novou vrstvu úředníků závislých výhradně na králi.<ref name="CALL172"/> Amenemhet I. nechal vybudovat řadu pevností v Egyptě i v Núbii, zejména tzv. [[Vládcovy zdi]] na severovýchodní hranici. Není jasné, čím byly zjevné obavy o bezpečnost motivovány. Nejspíše jejich cílem bylo zajistit bezproblémový přístup k núbijským [[zlato|zlatým]] dolům a k nalezištím [[tyrkys]]u na [[Sinajský poloostrov|Sinaji]].<ref name="ENCY26"/> Na druhou stranu ale právě z Amenemhetovy doby pocházejí doklady o nasazení armády proti Asijcům v deltě,<ref name="CALL172"/> takže dalším úkolem Vládcových zdí mohla být i ochrana před nekontrolovanou migrací cizinců do Egypta podobně, jak tomu bylo o něco později při uzavření hranic s Núbií [[Senusret III.|Senusretem III.]]
Panovníci Střední říše aktivně prostřednictvím různých strategií prosazovali centralizační politiku s cílem přímého řízení země královským dvorem. Zatímco za vlády 11. dynastie začali být nomarchové, kteří sehráli výraznou roli v procesech vedoucích k zániku [[Stará říše|Staré říše]] a v tradici [[První přechodná doba|První přechodné doby]] spravovali [[nom]]y poměrně samostatně, při souběžném snížení svého počtu kontrolováni královskými úředníky, Amenemhet I. a jeho nástupci usilovali jejich vliv dále oslabit prostřednictvím měst, která se nově stala administrativními středisky.<ref name="CALL188">Callender (2003), str. 188–191.</ref> Jejich správu s přilehlým územím vykonávali jmenovaní starostové, přičemž postavení nomarchy získávali a případně mohli zdědit jen nejvyšší úředníci v nejdůležitějších městech, kteří už ale nedosahovali veškeré moci původně s ním spojené.<ref name="DEJ_EG61">''Dějiny Egypta'', str. 61.</ref> Za [[Senusret II.|Senusreta II.]] byli synové stávajících nomarchů vychováváni v hlavním městě v ''[[kap (starověký Egypt)|kapu]]'' a poté jmenováni do úřednických funkcí buď přímo v rezidenci nebo jinde v regionech. Tento proces vyvrcholil za Senusreta III., kdy úřad nomarchy definitivně zanikl<ref name="CALL188"/> a dosavadní role vykonávaná rodovou aristokracií v rámci státní správy byla přenesena na nově vytvořený [[byrokracie|byrokratický aparát]].{{#tag:ref|Někteří badatelé se domnívají, že tato změna byla přímým výsledkem plánovité radikální administrativní reformy provedené Senusretem III. s cílem zlomit moc rodové aristokracie.<ref name="ENCY28">''Encyklopedie'', str. 28.</ref> Taková interpretace pramenů však není nutná;<ref>Trigger et al. (2005), str. 102n.</ref> ačkoli tento panovník skutečně provedl určitou reorganizaci správy, šlo spíše o reakci na důsledky a současně o završení ve skutečnosti dlouhodobého procesu.<ref name="CALL188"/><ref name="DEJ_EG61"/>|group="pozn."}} Změny v politické organizaci, jejichž výsledkem byla vyšší efektivita správy a současně intenzivní dohled vlády nad celkem společnosti, a s nimi spojená změna v chápání postavení [[faraon|panovníků]] vedla k proměně společnosti jako celku: významu nabyla „středostavovská“ městská společnost (v Egyptě ovšem reprezentovaná [[písař (starověký Egypt)|písařem]] jako králi oddaným úředníkem) a pro ni typická představa „lidštějšího rozměru“ světa a důležitosti jednotlivce ve vztahu k vládě a tedy (v důsledku typicky egyptské představy jejich propojení) i ke „kosmu“.<ref name="CALL1198">Callender (2003), str. 198n.</ref> O těchto [[Světový názor|světonázorových]] změnách podává svědectví např. zavedení povinných prací ve prospěch státu, rozšíření [[vešebt]]ů pro potřeby posmrtného života a svým rozvojem a novými tématy především soudobé [[Staroegyptské písemnictví|písemnictví]].
=== Druhá přechodná doba ===
{{Viz též|Druhá přechodná doba|Hyksósové}}
[[Druhá přechodná doba]] připadá přibližně do let 1797–1543 př. n. l.<ref name="ENCY516"/> a zahrnuje období [[13. dynastie|13.]], [[14. dynastie|14.]], [[15. dynastie|15.]], [[16. dynastie|16.]] a [[17. dynastie]].
Není známo, jaké důvody vedly k zániku [[12. dynastie]]; je možné, že reformní administrativní procesy vrcholící za Senusreta III. v konečném důsledku rozvrátily státní správu, destabilizovaly zemi a umožnily rychlejší rozpad její integrity.<ref name="MAVL172">{{Citace sborníku
| příjmení = Maříková Vlčková
| jméno = Petra
| titul = První přechodné období a Střední říše
| příjmení sestavitele = Maříková Vlčková
| jméno sestavitele = Petra
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Hroby, hrobky a pohřebiště starých Egypťanů
| vydavatel = Libri
| místo = Praha
| rok vydání = 2009
| isbn = 978-80-7277-229-2
| strany = 172n}}</ref> Pádu dynastie předcházelo období slabých vlád [[Amenemhet IV.|Amenemheta IV.]] a vládnoucí královny [[Sebeknofru]], podrobnosti však nejsou známy. První panovníci [[13. dynastie]] ale zcela jistě pocházeli z jiného rodu,<ref name="CALL187">Callender (2003), str. 187.</ref> i když za jejich vlád přetrvaly všechny charakteristiky politiky a kultury dynastie předchozí. Tato kontinuita trvající až do doby [[Neferhotep I.|Neferhotepa I.]] vede některé badatele k tomu, že ke Střední říši přiřazují přinejmenším ještě i první polovinu 13. dynastie,<ref name="TRIGGER135">Trigger et al. (2005), str. 135–139.</ref><ref name="CALL164">Callender (2003), str. 164.</ref> ne-li dokonce tuto dynastii celou.<ref name="MAVL172"/> Na druhou stranu ovšem tato skupina králů postrádá rysy skutečné politické dynastie a její příslušníci, třebaže některé je možno považovat za relativně silné, zjevně nedisponovali takovou mírou moci, jaká byla obvyklá u stabilních faraonských vlád předcházejících období.<ref name="CALL164"/> Není také jisté, do jaké míry tvořili jedinou linii – dědičný princip následnictví se zhroutil a zdá se, že moc spočívala v rukou vlivných vojenských<ref>''Dějiny Egypta'', str. 63.</ref> rodin,<ref name="TRIGGER135"/> které možná střídavě určovaly obsazení královského úřadu.<ref name="CALL187"/> Vysoký počet králů období 13. dynastie (pohybuje se mezi 50 až 90) a s její pozdější fází souběžné [[14. dynastie]] (Manehto uvádí počet 76) a nejistota jejich zařazení napovídají, že došlo k fragmentarizaci severního Egypta do městských států, jejichž vládci souběžně užívali královskou titulaturu.<ref name="TRIGGER135"/> Definitivní zánik tradice vlády typické pro Střední říši nastal opuštěním [[Ictauej]]e jako sídelního města a jeho přenesením do [[Veset]]u někdy po roce 1685 př. n. l.;<ref name="BOUR206">{{Citace sborníku
| příjmení = Bourriau(ová)
| jméno = Janine
| titul = Druhá přechodná doba
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 8
| strany = 206
| poznámka = [Dále jen Bourriau (2003)]}}</ref> poté už místní vládci přestali byť i formálně respektovat autoritu ústřední vlády.<ref name="MYN207">{{Citace sborníku
| příjmení = Mynářová
| jméno = Jana
| titul = Druhé přechodné období
| příjmení sestavitele = Maříková Vlčková
| jméno sestavitele = Petra
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Hroby, hrobky a pohřebiště starých Egypťanů
| vydavatel = Libri
| místo = Praha
| rok vydání = 2009
| isbn = 978-80-7277-229-2
| strany = 207n
| poznámka = [Dále jen Mynářová (2009)]}}</ref>
[[Soubor:Ibscha.jpg|thumb|right|Průvod Asijců přicházejících do Egypta; jejich vůdce Abíša (zobrazen v horním registru uprostřed v dlouhém šatu v mírném předklonu) je označen jménem a titulem ''„vládce cizích zemí“'']]
Jedním z nejvýznamnějších center se stalo město [[Avaris|Hatueret]] (Avaris) ve východní deltě. Od závěru 12. a počátku 13. dynastie byla značná část jeho obyvatelstva tvořena imigranty z [[Levanta|Levanty]], jejichž kultura vykazovala výrazně neegyptské rysy.<ref name="BOUR203">Bourriau (2003), str. 203n.</ref> Vůdcové Asijců přicházejících do Egypta byli v [[egyptština|egyptštině]] tradičně označováni jako ''hekau chasut'' – „vládci cizích zemí“ (odtud odvozeno [[řečtina|řecké]] označení „[[Hyksósové]]“). Vzestup jejich moci nemusel nutně mít povahu násilného konfliktu – [[archeologie|archeologické]] pozůstatky města pro tuto dobu svědčí o naprosté kontinuitě.<ref name="MYN210">Mynářová (2009), str. 210.</ref> Někdy ve 2. čtvrtině [[17. století př. n. l.]] přijal první z nich královský status<ref name="TRIGGER143">Trigger et al. (2005), str. 143.</ref> a zahájil expanzi; snad šlo o využití mocenského vakua po přesunu metropole formálního panovníka z Ictaueje do Vesetu, snad o přímý vojenský útok.<ref name="MYN207"/>
Počátek vlády hyksóských králů tvořících [[15. dynastie|15. dynastii]] měl podobu „migrace rozličných palestinských skupin z jižní Palestiny přímo do východní delty s cílem usadit se zde, a pohybu mobilnějších bojovných skupin pravděpodobně soustředěných kolem hlavní armády či tvořících volnější spojenectví, jejichž cílem byl [[Mennofer]].“<ref name="TRIGGER143"/> Hyksósové disponovali do té doby v Egyptě neznámými typy zbraní, což jim umožnilo postupně ovládnout celý [[Dolní Egypt]] a někteří prokazatelně značnou míru autority požívali i v jižní části země. Vesetští vládci si udrželi relativní samostatnost a ovládali poměrně rozsáhlé území (v [[Kamose]]ho době hranice mezi oběma královstvími ležela jižně od [[Chemenu]] v [[Kusai]]<ref name="BOUR215">Bourriau (2003), str. 215n.</ref>), až do závěru [[17. dynastie]] však měli jen lokální význam.<ref name="TRIGGER143"/><ref name="ENCY29">''Encyklopedie'', str. 29n.</ref> V [[Núbie|Núbii]] následkem ustání egyptského mocenského vlivu vzniklo samostatné vojensky mocné království s centrem v [[Kerma|Kermě]] poblíž [[Nilské katarakty|3. nilského kataraktu]], jehož králové sice podnikali občasné výpady do jižní části [[Horní Egypt|Horního Egypta]] a vystupovali jako spojenci Hyksósů, ale celkově k dění v Egyptě zaujímali opatrný postoj.<ref name="DEJ_EG66">''Dějiny Egypta'', str. 66.</ref> Ačkoli pozdější [[staroegyptské písemnictví|literární tradicí]], o níž se opíral i [[Manehto]], byli Hyksósové líčeni jako barbarští a destruktivní a nebyli uznáváni za skutečné egyptské panovníky, nýbrž jen za „cizí krále“, ve skutečnosti přinejmenším v pozdějších obdobích (zejména za králů [[Chaian]]a a [[Apopi]]ho) uplatňovali zcela egyptský způsob vlády a jejich statut nebyl současníky zpochybňován<ref name="BOUR210">Bourriau (2003), str. 210n.</ref><ref name="TRIGGER140">Trigger et al. (2005), str. 140.</ref> a nebyl vůči němu uplatňován aktivní odpor. To nejspíše platí i pro vztah s vesetskou 17. dynastií; je dokonce možné, že mezi nimi došlo k dynastickému sňatku.<ref name="DEJ_EG66"/>
=== Nová říše ===
{{Viz též|Nová říše|Amarnské období}}
[[Soubor:Tutanchamon (js) 3detalle.jpg|thumb|left|Opěradlo [[Tutanchamon]]ova trůnu s vyobrazením krále a [[egyptské královny|královny]] [[Anchesenamon]]y pod paprsky boha [[Aton]]a; užitkové předměty z královy [[KV 62|hrobky]] dokládají vysokou úroveň a vytříbenost kultury Nové říše]]
[[Nová říše]] připadá přibližně do let 1543–1080 př. n. l.<ref name="ENCY516"/> a zahrnuje období [[18. dynastie|18.]], [[19. dynastie|19.]] a [[20. dynastie]].
Zdá se, že vojenský konflikt mezi severem a jihem Egypta byl spojen s nástupem nové vládnoucí rodiny na jihu.<ref name="DEJ_EG66"/> S přestávkami trval nejméně 30 let a zahrnoval období tří [[veset]]ských vlád.<ref name="BOUR226">Bourriau (2003), str. 226n.</ref> Úsilí králů [[17. dynastie]] [[Sekenenre]]a a [[Kamose]]ho o vytlačení [[Hyksósové|Hyksósů]] a o znovusjednocení Egypta završil jejich nástupce a první panovník [[18. dynastie]] [[Ahmose I.]] Mezi 18. a 22. rokem své vlády<ref name="BOUR226"/> dobyl [[Avaris|Hatueret]], sídlo hyksóských králů, přiměl jeho obyvatele k odchodu z Egypta<ref>Bourriau (2003), str. 230.</ref> a v následném tažení pronikl hluboko do Levanty, kde po tříletém obléhání<ref name="BOUR226"/> zničil poslední hyksóskou pevnost – [[Šaruhén]]. Asijská expanze a ovládnutí tamních území bylo nejspíše motivováno snahou zamezit opakování invaze do Egypta; současně tím ale byl založen dlouhodobý a téměř nepřetržitý konflikt Egypťanů s [[Mitanni|Mitannci]] a následně [[Chetité|Chetity]],<ref name="TRIGGER187">Trigger et al. (2005), str. 187.</ref> kteří své mocenské ambice uplatňovali ve stejné oblasti. První králové 18. dynastie tak byli především vojenskými veliteli, čímž založili tradici imperiální politiky, která „pokračovala jako ideologicky mocný a častý zvyk i po zbytek Nové říše".<ref name="TRIGGER187"/> Panovníci [[Thutmose I.]] a [[Thutmose III.]] si na jihu podrobili [[Núbie|Núbii]] až ke čtvrtému [[nilské katarakty|kataraktu]] a na severu překročili [[Eufrat]] v oblasti [[Karchemiš]]e; dobytí [[Kádeš]]e Thutmosem III. v průběhu 8. z jeho 16. vojenských tažení hluboce zapůsobilo na vládce všech okolních říší.<ref>''Encyklopedie'', str. 32.</ref>
Egypt se v tomto období těšil mimořádné míře bohatství, silné funkční centralizované vládě vykonávané profesionální [[byrokracie|byrokracií]] a značné vnější i vnitřní stabilitě, jejichž výrazem se stal rozsáhlý program monumentálních kamenných staveb realizovaný panovníky po celé zemi. Kulturní a umělecký rozvoj se nejpůsobivěji odrazil ve vysoké úrovni a luxusu dvorské kultury za vlády [[Amenhotep III.|Amenhotepa III.]] Jeho syn Amenhotep IV./[[Achnaton]] se z doposud ne zcela jasných důvodů pokusil o prosazení [[egyptské náboženství|náboženské]] [[amarnské období|reformy]] směřující k jisté formě (spíše implicitního) [[monoteismus|monoteismu]], která ve svých důsledcích zasáhla všechny „oblasti života země – od zahraniční politiky až po umění, ba dokonce i samotný [[egyptština|egyptský jazyk]]."<ref name="REE194"/> Přestože Achnatonovi nástupci jeho náboženské a politické směřování zavrhli a provedli restauraci předchozích poměrů, důsledky reformy „zanechaly hluboké jizvy v kolektivním povědomí“ Egypťanů<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Dijk
| jméno = Jacobus van
| titul = Amarnské období a konec Nové říše
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 10
| strany = 303
| poznámka = [Dále jen Dijk (2003)]}}</ref> a vedly k zásadní a trvalé proměně egyptského světového názoru.
[[Soubor:Seevölker.jpg|thumb|230px|[[Ramses III.]] bojuje v deltě Nilu s [[Mořské národy|mořskými národy]]]]
Následující dynastie byly vždy zahájeny silnými vládami: [[19. dynastie|19.]] [[Sethi I.|Sethim I.]] a [[Ramesse II.|Ramessem II.]] a [[20. dynastie|20.]] [[Ramesse III.|Ramessem III.]], po nichž však opakovaně přišlo období dynastické krize spojené s úpadkem politické a společenské stability.<ref name="TRIGGER202">Trigger et al. (2005), str. 202–204.</ref> Ačkoli Libyjci byli při svých opakovaných vojenských pokusech o proniknutí do Egypta poraženi, nebylo možné zabránit jejich trvalé a stále sílící migraci a usazování v deltě. [[Mořské národy]], snad [[Indoevropské jazyky|indoevropské]] kmeny z Balkánu, které předtím zničily chetitskou říši i [[Mykénská civilizace|Mykény]], sice byly odraženy, nicméně jejich expanzí a zhroucením chetitské říše bylo napříště znemožněno účinné ovládání Levanty. Po smrti Ramesse III. tak Egypt přišel o hlavní zdroj svého bohatství; v důsledku jeho dlouhé vlády navíc došlo k znefunkčnění politické role dynastie s rušivým dopadem na administrativní systém.<ref name="TRIGGER202"/> To spolu se souběžnou hospodářskou krizí a všeobecně panující [[korupce|korupcí]]<ref>Dijk (2003), str. 322n.</ref> vedlo k postupné ztrátě vlivu panovníků na státní správu a k vleklému úpadku donucovací schopnosti dvora ve vztahu k jiným mocenským centrům, zejména [[egyptský chrám|chrámům]].<ref name="TRIGGER207">Trigger et al. (2005), str. 207n.</ref> Poslední panovník 20. dynastie [[Ramesse XI.]] nedokázal čelit hladomoru ani zamezit občanské válce vyvolané núbijským místokrálem [[Panehsej]]em. Po jeho vytlačení zpět do Núbie byla kolem 19. roku vlády vyhlášena éra ''„nového zrodu“'', kdy zřejmě došlo k novému nábožensky zdůvodněnému<ref name="BERLEV98">{{Citace sborníku
| příjmení = Berlev
| jméno = Oleg
| titul = Úředník
| příjmení sestavitele = Donadoni
| jméno sestavitele = Sergio
| sborník = Egyptský člověk a jeho svět
| vydavatel = Vyšehrad
| místo = Praha
| rok vydání = 2006
| isbn = 80-7021-813-4
| strany = 98n
}}</ref> uspořádání poměrů za účelem obnovení pořádku: země byla rozdělena mezi dva mocné hodnostáře pocházející z vojenského prostředí [[Nesbanebdžed]]a a [[Hrihor]]a, přičemž král byl v nové situaci „jen zcela bezvýznamnou,“<ref>''Dějiny Egypta'', str. 90.</ref> třebaže osobně váženou a respektovanou<ref name="BERLEV98"/> postavou. O nepatrnosti vlivu centrální vlády na události probíhající v zemi nejlépe vypovídá výrok vojenského velitele [[Paianch]]a: ''„Faraon! Komu (vlastně) dnes vládne?“''<ref name="QUIRKE138">''Posmrtný život'', str. 138.</ref> Králova smrt je pokládána za formální konec období Nové říše.
=== Třetí přechodná doba ===
{{Viz též|Třetí přechodná doba}}
[[Soubor:Third Intermediate Period map.svg|thumb|right|Politická mapa Egypta kolem roku 730 př. n. l.]]
[[Třetí přechodná doba]] připadá přibližně do let 1078–[[669–660 př. n. l.|665 př. n. l.]]<ref name="ENCY516"/> a zahrnuje období [[21. dynastie|21.]], [[22. dynastie|22.]], [[23. dynastie|23.]] [[24. dynastie|24.a]] [[25. dynastie]].
Po době [[Ramesse XI.]] došlo v mezinárodní oblasti k definitivnímu zániku mocenského postavení Egypta{{#tag:ref|Zánikem [[Nová říše|Nové říše]] období mocenské dominance Egypta ve východním [[Středomoří]] definitivně skončilo a ani přes úsilí některých panovníků už nikdy nebylo obnoveno. Příčiny tohoto trvalého poklesu nejsou doposud objasněny; za jeden z rozhodujících faktorů bývá badateli považováno „[[technologie|technologické]] zaostávání Egypta, spjaté zejména s opožděným nástupem využívání [[železo|železa]] – Egypt neměl vlastní významné zásoby tohoto kovu a byl odkázán na jeho dovoz z [[Blízký východ|Předního východu]],“<ref>''Dějiny Egypta'', str. 97.</ref> tedy z oblastí, kde se nacházela mocenská centra konkurujících států.|group="pozn."}} a ve vnitropolitické oblasti k jeho opětovnému rozdělení na dvě samostatná území: oblast [[Delta Nilu|delty]] a [[Fajjúm (oáza)|Fajjúmské oázy]] ovládl [[Nesbanebdžed]] a jeho nová [[21. dynastie]] vládnoucí z [[Džanet]]u, zatímco v [[Horní Egypt|Horním Egyptě]], ačkoli formálně tam byla víceméně uznávána autorita severních králů, vládla linie vojenských generálů zahájená [[Hrihor]]em vykonávající současně úřad [[Vesetští velekněží Amona|Amonových velekněží]] ve [[Veset]]u, jejichž mocenskou základnou byla pevnost [[Tauedžai]]. Za skutečného panovníka byl ovšem zejména na jihu pokládán samotný [[egyptští bohové|bůh]] [[Amon]], který vládl prostřednictvím pravidelních věšteb udělovaných kněžím.<ref name="BERLEV98"/><ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Taylor
| jméno = John
| titul = Třetí přechodná doba
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 14
| strany = 347n
| poznámka = [Dále jen Taylor (2003)]}}</ref> Obě vlády spolu udržovaly přátelské vztahy posilované vzájemnými sňatky, takže ve skutečnosti tvořily jednu královskou rodinu o dvou větvích.<ref name="TRIGGER215">Trigger et al. (2005), str. 215.</ref> Úsilí Hrihorových nástupců o udržení výlučné moci ovšem nebylo z dlouhodobého hlediska úspěšné a nakonec byli nuceni respektovat vliv i jiných významných rodin.<ref name="ENCY40">''Encyklopedie'', str. 40n.</ref><ref name="TRIGGER222">Trigger et al. (2005), str. 222.</ref> Později byl úřad velekněze obsazován především královskými příbuznými ze severu, až nakonec formální moc nad jihem postupně přešla do rukou [[božská manželka Amona|božských manželek Amonových]] – [[panna|panenských]] kněžek, jejichž následnictví bylo zajišťováno adopcí. Této situace severní panovníci opakovaně využívali k prosazení svých kandidátek a tím i svých zájmů v Horním Egyptě.
Oporou politické moci v tomto období přestal být byrokratický aparát a na jeho místo nastoupilo jednak předávání vlivných pozic příslušníkům vládnoucích rodin, jednak vojenská síla.<ref name="TRIGGER220">Trigger et al. (2005), str. 220n.</ref> Hlavní složku armád v této době tvořili etničtí Libyjci, kteří se od poloviny Nové říše usidlovali v Egyptě a byli zde silně, i když nikoli zcela, egyptizováni; nejzávažnější odlišností bylo, že si stále uchovávali svou původní [[Kmen (sociologie)|kmenovou organizaci]].<ref name="ENCY276">''Encyklopedie'', str. 276.</ref> Na počátku Třetí přechodné doby už jejich přítomnost výrazně změnila skladbu obyvatelstva v Dolním Egyptě,<ref name="TAY350">Taylor (2003), str. 350–361.</ref> takže libyjští náčelníci území fakticky ovládali. Výrazem jejich postavení se stalo spříznění s panující dynastií; není proto překvapivé, že nástupcem posledního panovníka 21. dynastie se bez jakéhokoli problému stal jeho zeť libyjského původu [[Šešonk I.]]<ref name="TAY350"/> [[22. dynastie|Nová dynastie]] sice věnovala intenzivní úsilí obnovení centralizované vlády, ale využívala k tomu obsazování úřadů příslušníky rodiny; významná role královských příbuzných nakonec vedla „k vytvoření polonezávislých provinčních vedlejších dynastií, které si v některých případech dokonce nárokovaly královské postavení.“<ref name="TRIGGER220"/> Na rozdíl od předcházejících období ovšem politická decentralizace nebyla pokládána za negativní jev, ale v souladu s tradicí libyjského kmenového zřízení byla pojímána jako odpovídající forma vlády. V Egyptě tak vznikla „federace poloautonomních vladařů, formálně podřízených a často pokrevně spřízněných s nejvyšším vládcem-králem.“<ref name="TAY358">Taylor (2003), str. 358.</ref> Relativně samostatnými politickými centry této doby byla např. města [[Džanet]], [[Mennofer]], [[Per Bastet]], [[Džedet]], [[Sau]] a další.
Vzájemných sporů mezi místními vládci v deltě a nezájmu hornoegyptských vlád o dění v [[Núbie|Núbii]] využili králové nově mezi tím vzniklé [[Kuš (říše)|kušitské říše]] [[Kašta]] a zejména jeho nástupci [[Pije]] a [[Šabaka]]: ovládli vojensky [[Horní Egypt]] a po porážce severní koalice byli uznáni za panovníky celého Egypta. Nová [[25. dynastie]], která proto někdy bývá přiřazována k [[Pozdní doba|Pozdní době]], nicméně zcela zachovala dosavadní decentralizované politické zřízení; pravděpodobně si její králové uvědomovali, že obnovení silného Egypt by bylo v rozporu s jejich ovládnutím země.<ref name="TRIGGER224">Trigger et al. (2005), str. 224.</ref> Namísto toho usilovali svou autoritu upevnit podporou a přetvořením ideologické [[egyptské náboženství|náboženské]] role faraonů, v jejímž rámci všestranně odkazovali na tradice [[Stará říše|Staré říše]].<ref name="TRIGGER224"/><ref name="TAY371">Taylor (2003), str. 371n.</ref> Král [[Taharka]] se také pokusil o získání vlivu v Levantě. Od konce první třetiny [[8. století př. n. l.]] se proto místní egyptští vládci ocitli ve vleku mocenského střetávání mezi Kušity ovládajícími Egypt a [[Asýrie|Asyrskou říší]], v jehož důsledku Asyřané nakonec zemi dobyli. Pokusili se využít stávajícího politického uspořádání k vytvoření systému vazalských egyptských států navzájem natolik znepřátelených, aby neohrožovaly postavení Asýrie v Levantě, současně však natolik silných, aby s asyrskou pomocí dokázaly zabránit nové invazi Kušitů.<ref name="TRIGGER224"/> Hlavní roli v této organizaci měl hrát místní vládce ze [[Sau]] [[Neko I.]], jehož rod nakonec dosáhl obnovy egyptské nezávislosti.
=== Pozdní doba ===
{{Viz též|Pozdní doba}}
[[Soubor:HorusAndNectaneboII MetropolitanMuseum.png|thumb|right|[[Nachthareheb]] pod ochranou boha [[Hor]]a; osobní zbožnost spojená s přesvědčením o závislosti na vůli bohů, jíž podléhají i panovníci, jsou charakteristickým znakem Pozdní doby]]
[[Pozdní doba]] připadá přibližně do let [[669–660 př. n. l.|665]]–[[332 př. n. l.]]<ref name="ENCY516"/> a zahrnuje období [[26. dynastie|26.]], [[27. dynastie|27.]], [[28. dynastie|28.]], [[29. dynastie|29.]] a [[30. dynastie]] a období [[Druhá perská nadvláda|2. perské nadvlády]].
Egypt se v tomto období poprvé ve své historii dostal do kombinace mocenského a kulturního tlaku významných civilizací, které se od 2. třetiny [[1. tisíciletí př. n. l.]] prosazovaly v oblasti východního Středomoří a [[Blízký východ|Předního východu]]. V mocenském střetávání [[Asýrie|novoasyrské]], [[Babylonie|novobabyloské]] a [[Perská říše|Perské říše]] a jejich expanzivní politiky, k nimž se později významným způsobem připojil i vliv [[starověké Řecko|řeckých]] [[polis|městských států]], byli Egypťané nuceni využívat kombinaci koaliční politiky a preventivní vojenské konfrontace. Přes významné úspěchy v obou těchto oblastech (např. [[Neko II.]] krátkodobě opět rozšířil egyptský vliv až k [[Eufrat]]u) byla neustále přítomna hrozba útoku ze strany konkurentů. Navíc Egypt přišel o tradiční zdroje svého bohatství – [[Núbie|Núbii]] a oblast Syropalestiny, což znamenalo výraznou nevýhodu ve srovnání s mnohem většími prostředky, jimiž disponoval hlavní nepřítel – Persie.<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Lloyd
| jméno = Alan B
| titul = Pozdní doba
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 13
| strany = 407
| poznámka = [Dále jen Lloyd (2003a)]}}</ref> Významné postavení armády, řeckých žoldnéřů a vůbec financování válečných operací se proto v Pozdní době staly klíčové pro zajištění stability královské moci a nezávislosti Egypta.
Novým mocenským a civilizačním výzvám egyptská kultura čelila výraznými archizačními tendencemi – oficiální politika [[26. dynastie]], všeobecně akceptovaná celkem společnosti, programově hledala v rámci tzv. [[sajská renesance|sajské renesance]] inspiraci v idealizovaných<ref name="ENCY57"/> politických a uměleckých formách předchozích slavných období, zejména [[Stará říše|Staré říše]],<ref name="TRIGGER268">Trigger et al. (2005), str. 268n.</ref><ref name="david302">{{Citace monografie
| příjmení = David(ová)
| jméno = Rosalie
| rok = 2006
| titul = Náboženství a magie starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| isbn = 80-7341-698-0
| počet stran = 485
| strany = 302
| překladatelé = Hana Vymazalová
}}</ref> na nichž ovšem stavěla vlastní kulturní důraz.<ref>Lloyd (2003a), str. 408.</ref> Prožitek nebezpečnosti a nestability jistot okolního světa vedl k prohlubování osobní zbožnosti a k pocitu závislosti na vůli [[egyptští bohové|bohů]],<ref>Lloyd (2003a), str. 405.</ref> jíž se podle soudobých představ nemohou vyhnout ani [[faraon|panovníci]].<ref name="TRIGGER276">Trigger et al. (2005), str. 276n.</ref>
Na počátku Pozdní doby syn [[Neko I.|Nekona I.]] [[Psammetik I.]] úspěšně překonal decentralizační tendence pramenící z politického uspořádání Třetí přechodné doby a nová 26. dynastie vládnoucí ze [[Sau]] dosáhla výrazných úspěchů v obnově vnitřního uspořádání a s ohledem na jeho proměnlivost i mezinárodního postavení říše. Její králové prováděli rozsáhlý stavební program, jenž zahrnoval i obnovu v té době už starobylých monumentů. Podle [[Hérodotos|Hérodotova]] podání v době [[Ahmose II.]] byl v Egyptě vůbec ''„největší blahobyt, a to jak z toho, co řeka dávala půdě, tak z toho, co dostávali od půdy lidé, a bylo prý v něm tehdy celkem dvacet tisíc obydlených měst.“''<ref>[[Hérodotos|HÉRODOTOS]]: ''[[Dějiny (Hérodotos)|Histories apodeixis]].'' 2, 177</ref> Vzrůstající perské moci se pokusili čelit aliancemi s ostatními ohroženými státy. První z nich ovšem vzala za své porážkou [[Lýdie|lýdského]] krále [[Kroisos|Kroisa]] v roce [[547 př. n. l.]]; po zániku [[Babylonie|novobabylonské říše]] v roce [[539 př. n. l.]] a po ukončení spojenectví se [[Samos|samským]] [[Tyrannis|tyranem]] [[Polykratés ze Samu|Polykratem]] nakonec zůstal Egypt bez spojenců.
Po [[Bitva u Pelúsia|bitvě u Pelúsia]] v roce [[525 př. n. l.]] jej [[Kambýsés II.]] [[27. dynastie|ovládl]]. První perští [[Šáhanšáh|velkokrálové]] usilovali o určitou formu dorozumění s egyptskou společností a aktivně vystupovali v tradiční roli faraonů,<ref name="TRIGGER276"/><ref>''Encyklopedie'', str. 47.</ref> jak o tom svědčí např. významný hodnostář této doby [[Vedžahorresnet]]. V Egyptě nicméně opakovaně propukala povstání, jejichž potlačení ze strany Peršanů vyžadovala pro značnou odlehlost země poměrně velké úsilí, a která ochotu ke spolupráci narušovala a vedla k utužování okupačního režimu. Mezi lety [[404 př. n. l.|404]]–[[343 př. n. l.]] opět vládly domácí dynastie, ale nezávislý Egypt byl pro Peršany nepřijatelný, neboť představoval nebezpečí pro strategickou rovnováhu západní části jejich říše. [[Artaxerxés III.]] proto zorganizoval „dokonce tři velké útoky, aby tuto ztracenou, ale vysoce nebezpečnou provincii“<ref>Lloyd (2003a), str. 401.</ref> znovu dobyl. Perskou nadvládu v zemi o desetiletí později definitivně ukončil [[Alexandr Veliký]].
=== Řecko-římská doba ===
{{Viz též|Řecko-římská doba|Ptolemaiovský Egypt|Aegyptus}}
[[Soubor:Roman-egyption statue at Ägyptisches Museum Berlin.jpg|thumb|right|Ne zcela úspěšné pokusy o kombinaci antického a egyptského uměleckého stylu dokládá např. socha muže z rané římské doby]]
[[Řecko-římská doba]] připadá do let [[332 př. n. l.]]–[[395]] n. l.<ref name="ENCY516"/> a zahrnuje dále různě označovaná období: vládu [[Alexandr Veliký|Alexandra Velikého]] a jeho [[Makedonská dynastie (starověký Egypt)|formálních nástupců]] (Makedonskou dobu), vládu panovníků z rodu [[Ptolemaiovci|Ptolemaiovců]] (Ptolemaiovskou dobu) a po roce [[30 př. n. l.]] období nadvlády [[Starověký Řím|Římské říše]] (římskou dobu). Rok 395 jako konec tohoto období je ve skutečnosti zcela formální a má jen periodizační význam; Egypt v důsledku rozdělení říše připadl pod vládu [[Byzantská říše|východořímského konstantinopolského]] dvora, takže zcela plynule bez jakýchkoli výrazných změn navazuje období označované jako Byzantská doba. Řecko-římská doba je někdy pokládána za součást nikoli už starověkých egyptských dějin, ale dějin [[Starověk|antických]], Byzantská doba za součást [[raný středověk|raného středověku]].
Egypt se této době stal součástí širšího středomořského okruhu [[helénismus|helénistických]] monarchií a posléze římského impéria. Tato situace byla zcela nová: třebaže v předchozích staletích zemi už cizí dobyvatelé několikrát ovládali, jejich vláda až doposud nepřinášela zásadní střet kultur. S příchodem Alexandra Velikého a s vládou jeho nástupců ovšem do egyptského světa vstoupila antická civilizace, jejíž preference byly od těch egyptských zcela odlišné, ale noví egyptští vládci se s ní ztotožňovali více než s tradiční egyptskou kulturou. S výjimkou [[Kleopatra VII.|Kleopatry VII.]] žádný z ptolemaiovských králů, římských císařů či jejich vyšších úředníků neovládal egyptštinu<ref name="PEACOCK436"/> a sídlem vlády byla [[starověká Alexandrie|Alexandrie]] – po všech stránkách řecké město ležící na mořském pobřeží mimo vlastní území tradičního Egypta. Existovaly i smíšené sňatky a někteří Egypťané dosahovali za Ptolemaiovců významných míst,<ref>{{Citace sborníku
| příjmení = Lloyd
| jméno = Alan B
| titul = Ptolemaiovská doba
| příjmení sestavitele = Shaw
| jméno sestavitele = Ian
| spolusestavitelé = et al.
| sborník = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| rok vydání = 2003
| isbn = 80-7257-975-4
| kapitola = 14
| strany = 425
| poznámka = [Dále jen Lloyd (2003b)]}}</ref> nicméně [[Řekové]] a po nich i [[Římané]] obecně pokládali [[starověcí Egypťané|Egypťany]] za primitivní a opovrženíhodné.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Parsons
| jméno = Peter
| rok = 2008
| titul = Dějiny ukryté v písku : antické papyry z římského Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| překladatelé = Daniela Feltová
| isbn = 978-80-7381-335-2
| počet stran = 332
| strany = 76n
| poznámka = [Dále jen Parsons (2008)]}}</ref> „Ptolemaiovská královská moc se ve všech ohledech izolovala od svých egyptských poddaných“<ref name="QUIRKE162">''Posmrtný život'', str. 162.</ref> a v římské době byli rodilí Egypťané vyloučeni z účasti na správě země.<ref name="PEACOCK436"/>
Řečtí a římští panovníci egyptské tradice podporovali a využívali potud, pokud byly politicky výhodné pro udržení a efektivní vykonávání jejich vlády.<ref name="david312">{{Citace monografie
| příjmení = David(ová)
| jméno = Rosalie
| rok = 2006
| titul = Náboženství a magie starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| isbn = 80-7341-698-0
| počet stran = 485
| strany = 312n
| překladatelé = Hana Vymazalová
}}</ref> V řecko-římské době se proto v Egyptě rozvíjely vedle sebe dvě odlišné kultury – egyptská a antická – s jen velmi řídkými a kromě [[helénismus|helénistické]] adaptace některých egyptských náboženských představ nijak významnými pokusy o [[synkretismus]]. Naopak mezi nimi byl vzájemný odpor, byť v určitých etapách zakrývaný jistým stupněm životaschopné spolupráce.<ref>Lloyd (2003b), str. 409.</ref> Důsledky „dvojího Egypta“ se ovšem pro tradiční kulturu ukázaly jako osudné: „královský dvůr se nerozvíjel kolem egyptských kultů v jejich původní podobě a egyptská aristokracie se začala přiklánět ke středomořským zvyklostem, což znamenalo ztrátu podpory pro tradiční přístupy“ charakteristické pro staroegyptskou civilizaci,<ref name="QUIRKE165">''Posmrtný život'', str. 165.</ref> a to včetně přístupů uměleckých.
==== Řecká doba ====
V rámci svého tažení proti [[Perská říše|Perské říši]] vstoupil v roce [[332 př. n. l.]] [[Alexandr Veliký|Alexandr Makedonský]] bez boje do Egypta. Ve vztahu k domácímu obyvatelstvu přijal tradiční roli egyptských [[faraon]]ů a podobně jako předtím Peršané převzal s jen minimálními úpravami i dosavadní správní systém.<ref name="TRIGGER315">Trigger et al. (2005), str. 315.</ref><ref name="LLOYD421">Lloyd (2003b), str. 421.</ref> V ostatních (a z dlouhodobé perspektivy zásadnějších) ohledech však jeho rozhodnutí, v jejichž realizaci a rozvíjení pokračoval jeho faktický a od roku [[305 př. n. l.]] i formální nástupce [[Ptolemaios I. Sótér|Ptolemaios I.]] a stejně tak i jeho následníci, předznamenala zcela zásadní změny. [[starověká Alexandrie|Alexandrie]], centrum nové vlády, byla zjevně projektována jako antické přístavní obchodní město otevřené směrem k řeckému světu a současně umožňující přes kanál spojující [[Nil]] s [[Rudé moře|Rudým mořem]] i přístup k dále ležícímu Orientu.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Świderková
| jméno = Anna
| odkaz na autora = Anna Świderkówna
| rok = 1983
| titul = Tvář helénistického světa : od Alexandra Velikého do císaře Augusta
| vydavatel = Panorama
| místo = Praha
| isbn = neuvedeno
| počet stran = 403
| strany = 107
| poznámka = [Dále jen Świderková (1983)]}}</ref><ref name="rfr1">{{Citace monografie
| příjmení = Pollard
| jméno = Justin
| příjmení2 = Reid
| jméno2 = Howard
| rok = 2008
| titul = Vzestup a pád Alexandrie
| vydavatel = Deus
| místo = Praha
| isbn = 978-80-87087-44-2
| počet stran = 236
| strany = 17n
}}</ref> Z pohledu Řeků neležela v Egyptě, ale „u Egypta“;<ref>Świderková (1983), str. 116.</ref> tím se vláda osvobodila od civilizační i administrativní zátěže tradičních faraonských metropolí v nilském údolí. Ve vztahu k domácímu obyvatelstvu pro ni zdejší tradice byly praktickým nástrojem politiky, zatímco vůči řeckému světu, silně a dávno fascinovanému faraonskou civilizací, je využívala jako „exotické koření“ zvyšující její vliv a prestiž.<ref name="LLOYD421"/> Snad nejlépe oba tyto přístupy ilustruje nově zavedený [[kult]] boha [[Serapis|Sarápida]] jako hlavního boha egyptských Řeků<ref name="WIL319">Wilkinson (2008), str. 319.</ref> a [[egyptský chrám|chrámy]] typu [[mammisi]], v nichž bylo oslavováno narození božského dítěte ztotožňovaného s panovníky.
[[Soubor:PhareAlexandrie.jpg|thumb|left|[[Maják na ostrově Faru]] – jeden ze [[sedm divů světa|sedmi divů světa]] – se stal symbolem kulturních a politických aspirací Ptolemaiovců vůči řeckému světu]]
V řecko-makedonské mocenské ideologii byli Alexandr a jeho ptolemaiovští následníci oprávněni vládnout Egyptu jako své kořisti „získané v boji“, a proto s ním mohli nakládat jako se svým majetkem podle libosti.<ref name="LLOYD421"/> Takto zemi pokládali za svou hospodářskou základnu pro realizaci hlavního soudobého cíle helénistických panovníků – „získat slávu a sehrát skvělou roli na velkém jevišti řecko-makedonských dějin, dokonce i za jeho hranicemi,“<ref>Lloyd (2003b), str. 411.</ref> což vyžadovalo efektivní mobilizaci hospodářských zdrojů země vedené loajálním, tedy řeckým aparátem. Do Egypta proto přicházela vlna řecko-makedonských přistěhovalců (vedle Alexandrie soustředěných především do [[Naukratis|Naukratidy]] a [[Ptolemais (Egypt)|Ptolemaidy]]), kteří sice v celkovém počtu obyvatelstva byli nevelkou menšinou, ale vládou byli po všech stránkách privilegováni a využíváni pro doplňování všemocné byrokracie závislé na tlumočnících. Egypťané naproti tomu tvořili víceméně podřadnou vrstvu<ref name="rfr1" /> a přestože celkové bohatství Egypta rostlo, nejen že na něm měli jen malý podíl, ale jejich postavení se v tomto ohledu zhoršovalo.<ref name="david312"/> Vládnoucí elitu většinově pokládali za odmítané a nenáviděné cizince,<ref>''Encyklopedie'', str. 412.</ref> o čemž podává pozdní svědectví např. skladba ''[[Hrnčířova věštba]]''.
Období největšího rozkvětu ptolemaiovské říše a tamní helénistické kultury trvalo do konce druhé třetiny [[3. století př. n. l.]]: v mocenském střetávání se [[Seleukovci|seleukovskou]] [[Seleukovská říše|říší]] a [[Antigonovci|antigonovskou]] [[starověká Makedonie|Makedonií]] králové [[Ptolemaios I. Sótér|Ptolemaios I.]], [[Ptolemaios II. Filadelfos|Ptolemaios II.]] a [[Ptolemaios III. Euergetés|Ptolemaios III.]] ovládli a víceméně i udrželi vládu nad [[Kyrenaika|Kyrenaikou]], [[Kypr]]em a značnou částí egejské a [[Levanta|syropalestinské]] oblasti a alexandrijské [[Músaion v Alexandrii|Músaion]] se světoznámou [[Alexandrijská knihovna|knihovnou]] se stalo střediskem vědeckého bádání a vzdělanosti, v němž působili významní učenci z celého antického světa. Od přelomu 3. a [[2. století př. n. l.]] ale byla královská rodina pravidelně zasahována dynastickými krizemi, došlo k postupné ztrátě mimoafrických území a v zemi propukala domorodá povstání; v letech [[205 př. n. l.|205]]–[[186 př. n. l.]] v [[Horní Egypt|Horním Egyptě]] dokonce postupně vládli dva samostatní králové [[Harmachet]] a [[Anchmachet]]. Egypt se stával nestabilním státem, což mělo destruktivní vliv zejména na hospodářství a vedlo k posilování další nespokojenosti rodilých Egypťanů. Ptolemaiovci se těmto procesům pokusili v domácí politice čelit kombinací mocenského tlaku a snahy o zajištění si podpory [[egyptští kněží|egyptského kněžstva]], neboť v jeho dobré vůli spatřovali klíč k získání domácího obyvatelstva,<ref>Lloyd (2003b), str. 428.</ref> a v zahraniční politice spojenectvím s Římem, který se po [[Druhá punská válka|2. punské válce]] stával dominantní mocností v celém Středomoří, takže od počátku 2. století př. n. l. byl jediným garantem egyptské nezávislosti a stále častěji autoritativně rozhodoval o obsazení egyptského trůnu.
==== Římská doba ====
[[Soubor:Egypt Christian.jpg|thumb|right|Křesťanský kříž vytesaný do sloupoví staroegyptského chrámu; [[Koptové]] usilovali o zničení [[egyptské náboženství|staroegyptského náboženství]] a jeho [[egyptský chrám|chrámy]] pokládali za sídla zlých [[démon]]ů, jejichž moc chtěli zlomit působením křesťanských [[symbol]]ů. V některých dávných stavbách vznikaly křesťanské [[kostel]]y.]]
Po [[Bitva u Actia|bitvě u Actia]] a po smrti [[Kleopatra VII.|Kleopatry VII.]] ovládl na přelomu let [[31 př. n. l.|31]]/[[30 př. n. l.]] Egypt [[Augustus|Octavianus Augustus]] a připojil jej k [[Starověký Řím|říši]] jako [[Římské provincie|provincii]] [[Aegyptus]] se zvláštním statutem. I v jejím rámci ovšem zůstal zemí kulturně svébytnou: zatímco ve většině jiných provincií římský vliv postupně ovládl domácí kultury, v Egyptě zůstala římská doba „pouhou epizodou v kontinuitě předchozích období“ vývoje faraonské civilizace.<ref>Peacock (2003), str. 458–459.</ref> Podobně jako tomu bylo v případě [[Ptolemaiovci|Ptolemaiovců]], podporovali Římané z politických důvodů domácí tradice, zejména náboženství.<ref>''Encyklopedie'', str. 414.</ref> Na druhou stranu ovšem právě kulturní rozdíly a jistá „bizarní izolovanost“ Egypta mohly být důvodem poněkud nepřátelského a podezřívavého postoje Říma.
[[Soubor:Ritratto di donna con gioielli, da er-rubayat, fayum, 140 dc ca.JPG|thumb|vlevo|Mumiový portrét ženy z 2. století, [[fajjúmské mumiové portréty]]]]
Římský zájem se téměř výhradně soustředil na využití hospodářského potenciálu země a jeho odvádění do jiných částí říše – např. celá jedna třetina obilí dodávaného do města [[Řím]]a pocházela právě z polí podél [[Nil]]u.<ref>Parsons (2008), str. 68.</ref> Tohoto významu Egypta si ostatně povšimli už soudobí autoři: byl podle nich ''„nejdůležitější částí říše, protože dodává obilí… Římský lid totiž nevydrží hlad.“''<ref>[[Flavius Iosephus|FLAVIUS Iosephus]]. ''Válka židovská.'' 4, 606</ref> Neméně významné bylo nerostné bohatství v podobě ušlechtilých druhů kamene a samotná geografická poloha Egypta mezi [[Středozemní moře|Středozemním]] a Rudým mořem, která z něj učinila zprostředkovatele obchodu s luxusními předměty dopravovanými do Říma přes [[Indický oceán]] z Orientu.<ref>Peacock (2003), str. 440–449.</ref> Tento odliv zdrojů vedl k postupnému zchudnutí všech společenských vrstev a k útěkům zemědělců z půdy.<ref name="ENCY53">''Encyklopedie'', str. 53.</ref> Pod římskou správou proto docházelo k neustálému poklesu hospodářské i politické stability, který vyvrcholil na konci [[2. století|2.]] a na začátku [[3. století]]. Když došlo v [[Dolní Egypt|Dolním Egyptě]] v roce [[171]]/[[172]] k rozsáhlému povstání proti římské nadvládě, Římané tuto tzv. [[Vzpoura pastýřů|Vzpouru pastýřů]] doprovázenou [[hladomor]]em a [[epidemie]]mi velmi brutálně potlačili a napříště byla vůči specificky egyptským zvyklostem uplatňována cesta ničení nebo pasivního nezájmu.<ref name="QUIRKE173"/> To vzhledem k tradičnímu postavení státní moci jako hlavního garanta a motoru kulturního dění předznamenalo jejich konečný úpadek. V roce [[201]] bylo sice řadě měst uděleno právo samosprávy, které do poloviny 3. století vedlo k jejich intenzivnímu rozvoji, ale slibný vývoj byl zastaven pustošením provázejícím římské potlačení expanze [[Palmýra|palmýrské]] královny [[Zenobie]] a opakovaných vzpour [[starověká Alexandrie|Alexandrijců]], stejně jako
[[Diocletianus|Diocletianovým]] zrušením samostatné egyptské měny v roce [[296]] a ediktem o cenách z roku [[301]].
V zemi se navíc i přes pronásledování intenzivně šířilo [[křesťanství]], které se už od svého objevení se v Egyptě a zvláště pak po svém uznání [[Edikt milánský|Ediktem milánským]] stavělo vůči dědictví faraonské civilizace velice negativně a vědomě usilovalo o oddělení od minulosti a o její zničení,<ref name="QUIRKE176">''Posmrtný život'', str. 176.</ref> což bylo zásadní s ohledem na fakt, že alexandrijským [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarchům]] v určitých obdobích místní správa fakticky a někdy dokonce i formálně zcela podléhala. Významným představitelem této snahy byl ve [[4. století|4.]] a [[5. století]] vedle patriarchů [[Theofilos Alexandrijský|Theofila]] a [[Cyril Alexandrijský|Kyrilla]] i [[Šenuda z Atripe|Šenúte]], představený [[Bílý klášter|Bílého kláštera]] v [[Sohág]]u ve středním Egyptě. Jako nejpodstatnější se ukázalo odmítnutí hieroglyfické tradice: tím, že křesťanští spisovatelé pro překlad svých posvátných textů do pozdní [[egyptština|egyptštiny]] – [[koptština|koptštiny]] nepoužili „nečisté“ tradiční písmo (tj. písmo [[egyptské hieroglyfy|hieroglyfické]] nebo na něm založená písma [[hieratické písmo|hieratické]] či [[démotické písmo|démotické]]), ale vytvořili pro tyto potřeby nové [[koptské písmo]] odvozené z [[Řecká abeceda|alfabety]],<ref name="QUIRKE176"/> zahájili tím proces rychlého úpadku znalosti čtení staroegyptských textů a tím i srozumitelnosti celé dosavadní kultury.
V roce [[395]] při rozdělení říše na západní a východní část připadl Egypt [[Byzantská říše|Byzanci]], na níž jej roku [[640]] dobyli [[Arabové]]. Pod jejich vládou došlo k postupné [[islamizace|islamizaci]].
== Vláda a ekonomika ==
=== Správa a daně ===
[[Soubor:Wells egyptian peasants taxes.jpg|thumb|240px|Egyptští rolníci z období Staré říše zadrženi pro nezaplacení daně]]
Pro správní účely byl starověký Egypt rozdělen na ''[[nom]]y'' (z řeckého slova ''nomos'' – kraj; ve staré egyptštině byly nazývány ''sepat''). Rozdělení do nomů můžeme vysledovat zpět až do předdynastického období (před rokem 3100 př. n. l.), kdy byly nomy původně autonomní městské státy. Nomy zůstaly stejné po více než tři tisíciletí. Jak oblasti jednotlivých nomů, tak jejich pořadí číslování zůstaly pozoruhodně stabilní. V systému, který přetrval po většinu historie faraonského Egypta, byla země rozdělena do 42 nomů: Dolní Egypt zahrnoval 20 nomů, zatímco Horní Egypt byl rozdělen do 22.
Každý nom byl řízený nomarchou, oblastním správcem, který byl v čele krajského úřadu. Funkce nomarchy byla v prvopočátku centralizovaného Egypta funkcí přidělovanou faraonem, nicméně jejich moc rostla až si vydobyli dědičnost svého úřadu. Nakonec získali takovou moc, že způsobili pád [[Stará říše|Staré říše]] a začátek [[První přechodná doba|prvního přechodného období]], v němž král neměl skoro žádnou moc a země byla [[de facto]] rozdrobena na malé autonomní státečky. I když si nomarchové zachovali dědičnost svého úřadu po obnovení centrální moci, faraon měl stále možnost současného nomarchu odvolat, či dokonce zbavit celou rodinu této výsady a jmenovat úplně nového nomarchu.
Vláda starověkého Egypta ukládala svým lidem několik rozdílných [[daň|daní]]. Protože během tohoto časového období nebyla v Egyptě žádná známá forma [[měna|měny]], byly daně spláceny „v naturáliích“ (produkty nebo prací). [[Catej|vezír]] (ve starověké egyptštině ''catej'') kontroloval daňový systém státních úřadů. Úřady musely denně podávat zprávu o množství dostupných zásob a kolik bylo očekáváno do budoucna. Daně byly spláceny v závislosti na řemesle osoby. Vlastníci půdy platili daně v [[obilniny|zrnu]] a jiné produkci vypěstované na jejich pozemcích. [[řemeslo|Řemeslníci]] platili daně ve zboží, které vyprodukovali. Lovci a rybáři platili daně v úlovcích z řek, močálů a pouště. Jedna osoba z každé domácnosti byla povinna platit ''[[robota|robotu]]'' nebo pracovní daň tím, že dělala každý rok pár týdnů na veřejných pracích, jako kopání kanálů nebo dolování. Bohatší [[šlechta|aristokracie]] si však mohla najmout chudšího člověka, aby jejich pracovní daň splnil.
=== Zemědělství ===
{{viz též|Zemědělství ve starověkém Egyptě}}
[[Soubor:Tomb of Nakht (2).jpg|thumb|upright|Reliéf z hrobky v Nakht, pocházející z období 18. dynastie, znázorňující zemědělské práce.]]
Půdu vlastnil panovník a bohatší vrstva, k obdělávání byla rolníkům propůjčena. Ti pak platili panovníkovi daně v naturáliích.
Rok zemědělce se dělil na tři roční doby. Jedna roční doba se nazývala ''šemu'' (sucho), kdy hladina Nilu byla nejníže, druhá ''achet'' (záplava), kdy vody začalo přibývat a proudila rychleji a třetí ''peret'' (vycházení), kdy se vody po záplavě stahovaly z polí.
Na začátku doby peret, která trvala od poloviny listopadu do poloviny března začali rolníci se zemědělskými pracemi, období šemu trvalo od poloviny března do poloviny července, do jeho začátku musela být ukončena sklizeň. Pole v té době úplně vyschla. Doba achet začala v polovině července a trvala do poloviny listopadu. Začínal jí [[egyptský kalendář]]. Pole byla zaplavena vodou a nedalo se na nich pracovat. Zemědělci opravovali své nástroje, případně pracovali na veřejně prospěšných pracích.
V období peret se zoralo pole a oselo. Hlavními plodinami byl [[len]], [[Pšenice špalda|špalda]], [[pšenice]], [[ječmen]], [[boby]] a [[cizrna]]. Pole se zavlažovalo vědry vody a kanály propojenými s Nilem. Ty se při poklesu hladiny Nilu zahrazovaly, aby udržely déle vodu.<ref name="Jackson36">Jackson K., Stamp J.: Pyramida, za hranicemi představivosti, Euromedia Group, k. s., Praha 2003, str. 36, ISBN 80-242-0940-3</ref>
Sklízelo se dřevěnými nebo měděnými srpy, pomocí [[osel|oslů]] a býků se snopy vymlátily a pak se províváním zbavovaly nečistot. Zrní se dopravilo do místní sýpky a písaři podle velikosti úrody určily, jak vysoké budou daně.
Bohatší vrstvy vlastnily zahrady s [[fíkovník]]y a [[datlovník pravý|datlovníky]]. Pěstovalo se také [[Réva vinná|hroznové víno]], [[granátové jablko|granátová jablka]], [[okurka setá|okurky]], [[meloun]]y, [[Hrách setý|hrách]], [[petržel]], [[zelí]], [[ředkev|ředkve]], [[Locika setá|salát]], [[kmín kořenný|kmín]], [[Bedrník anýz|anýz]] a [[Koriandr setý|koriandr]]. Kromě ovoce a zeleniny se pěstovaly různé druhy květin – [[Chrpa polní|chrpy]], [[mák]]y, [[chryzantéma|chryzantémy]], [[kosatec|kosatce]], [[hyacint]]y, [[leknín]]y, [[jasmín]],…<ref name="Jackson38">Jackson K., Stamp J.: Pyramida, za hranicemi představivosti, Euromedia Group, k. s., Praha 2003, str. 38, ISBN 80-242-0940-3</ref>
Ve vesnici se pro práci na polích chovali býci, osli, pro pomoc při práci a jako společníci sloužili také psi. V domácnostech se chovaly [[kachna|kachny]], [[husa|husy]] a [[holub]]i. Vesničané se také starali o stáda [[koza|koz]], [[ovce|ovcí]] a [[prase|prasat]].<ref name="Jackson38"/>
Mimo vesnici žili kočovní pastýři, kteří měli za povinnost se hlásit každé dva roky ke sčítání dobytka. Při něm se dobytek rozdělil na část, která byla ponechána, a část, která byla poslána na jatka. Jídelníček také mohl být obohacen divokým ptactvem nebo zvěří.
Na velikost úrody měla velký vliv velikost záplav. Pokud hladina Nilu byla nízká, zůstala půda vysušená a příliš obilí se neurodilo, pokud byly vysoká mohla smést vše, co jí stálo v cestě a vody také tak rychle neopadávaly, takže se nemohlo včas zasít.<ref name="Jackson35">Jackson K., Stamp J.: Pyramida, za hranicemi představivosti, Euromedia Group, k. s., Praha 2003, str. 35, ISBN 80-242-0940-3</ref>
== Kultura a umění Egypta ==
=== Denní život ===
[[Soubor:Egyptian kitchen Berlin 1.jpg|thumb|Dřevěný model kuchyně, pocházející z období [[12. dynastie]]]]
Většina starověkých Egypťanů byli zemědělci, kteří byli pevně svázáni se zemí, kterou obdělávali. Byli registrováni ve svých nomech, a pokud jich bylo zapotřebí někde jako pracovní síly, mohli být hromadně přesunuti.<ref name="Jackson36"/> Jejich obydlí, v kterém bydleli s bezprostředními členy rodiny, bylo postaveno ze sušených cihel vyrobených z bláta a navrženo tak, aby zůstávalo chladné i za horkého dne. Uprostřed každého domu bylo ohniště, který hořel buď v kuchyních pod širým nebem, nebo ve dvoře. Součástí výbavy kuchyně byl také často mlýnský kámen pro mletí obilí a malá pec pro pečení chleba.<ref name="Jackson44">Jackson K., Stamp J.: Pyramida, za hranicemi představivosti, Euromedia Group, k. s., Praha 2003, str. 44, ISBN 80-242-0940-3</ref> Zdi příbytku byly bíle natřeny a mohly být pokryty závěsy z obarveného plátna. Podlahu tvořila udusaná hlína a na ní byly položeny rákosové rohože, na nichž stály dřevěné stoličky, postele a stoly. Ve zdech byly výklenky pro uložení nádobí a textilu, nebo pro uložení věcí sloužila dřevěná truhla.<ref name="Jackson43">Jackson K., Stamp J.: Pyramida, za hranicemi představivosti, Euromedia Group, k. s., Praha 2003, str. 43, ISBN 80-242-0940-3</ref>
=== Rok egyptského rolníka ===
Život Egypta se rozvíjel kolem Nilu, na kterém byl, více než jakýkoli jiný Egypťan, závislý především rolník. V červenci začala voda stoupat a zaplavila zemi. V této době rolníci pracovali na stavbách určených faraonem. Od listopadu se vody Nilu vracely do svého koryta, půda bylo poorána; po osetí se přistoupilo k používání a udržování zavlažovacích kanálů. Během sklizně stanovili výběrčí výši daní pro každého rolníka. Na konci měsíce března se konaly žně za pomoci srpů s ostřím z křemene. Obilí bylo podupáno dobytkem s cílem oddělit zrno od plev, které byli dosud spojené. Tento proces následoval rytmus stoupání vody Nilu, což záviselo na ročních dobách, a to se odrazilo v celém životě Egypta podle cyklů předepsaných složitým kalendářem, který obsahoval tři typy roku: pevný neboli rok Síria, nestálý neboli obvyklý rok a rok tropický neboli solární, podle kterého se řídily všechny zemědělské práce.
Starověcí Egypťané kladli velký důraz na hygienu a vlastní vzhled. Většinou se koupali v Nilu a používali měkké mýdlo vyrobené ze zvířecího tuku a křídy. Muži si holili celá těla a pokrývali je pro zakrytí zápachu vonnými parfémy a mastmi.<ref name="Tydlesley160">Tyldesley J.: Pyramidy, DOMINO, Ostrava 2004, str. 160, ISBN 80-7303-184-1</ref> Šaty byly vyrobeny z jednoduchého plátna bílé barvy, muži nosili obvykle pouze krátkou bederní roušku, u části úředníků zakrývala tělo od krku dolů dlouhá škrobená suknice. Ženy oblékaly dlouhé šaty, které poměrně těsně přiléhaly k tělu. Muži i ženy horních vrstev nosily paruky a šperky.<ref name="Jackson44"/> Děti se obešly bez šatů do doby než dospěly, to je asi do věku 12 let. V tomto věku podstoupili chlapci obřízku a jejich hlavy se vyholily. Matky byly odpovědné za péči o děti, zatímco otec poskytoval rodině příjem.<ref name="Jackson40">Jackson K., Stamp J.: Pyramida, za hranicemi představivosti, Euromedia Group, k. s., Praha 2003, str. 40, ISBN 80-242-0940-3</ref>
Základ stravy běžného Egypťana se skládal z chleba a piva z ječmene, doplněného zeleninou jako jsou luštěniny, cibule a česnek, a ovocem jako jsou datle a fíky. Víno a maso bylo svátečním jídlem, zatímco u vyšších tříd to byl pravidelný základ stravy.<ref name="Jackson41">Jackson K., Stamp J.: Pyramida, za hranicemi představivosti, Euromedia Group, k. s., Praha 2003, str. 41, ISBN 80-242-0940-3</ref>
[[Soubor:Ägyptischer Maler um 1400 v. Chr. 001.jpg|thumb|Tanečnice na fresce ze 14. století př. n. l.]]
Pro ty, kteří si to mohli dovolit, byla populární zábavou hudba a tanec. Mezi první nástroje patřily flétny a harfy, zatímco nástroje podobné trubkám, hoboji, a píšťalám se vyvinuly později. V období Nové říše používaly při hudební zábavě Egypťané zvonky, činely, tamburíny, žestě a dovážené loutny a lyry z Asie.<ref>[http://www.digitalegypt.ucl.ac.uk/furniture/music.html Music in Ancient Egypt. Digital Egypt for Universities, University College London. Retrieved on 2008-03-09.]</ref> Při náboženských ceremoniích bylo důležité [[sistrum]] (druh chrastítka).
Starověcí Egypťané se ve volném čase těšili z různorodých činností, včetně her a hudby. [[Senet]] byla stolní hra, kde se podle náhodného padnutí nějaké značky pohybovalo žetony po obdélníkové desce s nejčastěji třiceti poli. Podobnou hrou byl [[mehen]], který se hrál na kruhové desce. Mezi dětmi bylo populární žonglování, míčové hry a zápas. Bohaté vrstvy se bavily lovem a plavbou po Nilu.
=== Náboženství ===
{{Viz též|Egyptské náboženství|Maat|Egyptští bohové|Seznam egyptských bohů}}
Starověcí Egypťané vyznávali [[Polyteismus|polytheistické]] náboženství, tedy náboženství obsahující mnoho božstev. Toto náboženství existovalo v mnoha podobách, které společně koexistovaly ve stejný čas na různých místech země. Přesto však většina pantheonu byla společná pro celý Egypt, třebaže role některých bohů/bohyň ve fungování světa se mohly, v závislosti na kraji, více či méně lišit. Existovalo několik rozdílných mýtů o vzniku světa, kde v čele každého z nich stálo jiné božstvo.
Přes svou [[variabilita|variabilitu]] byly mnohé aspekty tohoto náboženství společné pro celý Egypt, a proto hovoříme stále o egyptském náboženství.
[[Soubor:Isis suckling Horus.png|thumb|Egyptská bohyně [[Eset|Isis]] kojí svého syna boha nebes [[Hor]]a]]
Významnou roli v egyptské [[mytologie|mytologii]] hrál [[posmrtný život]]. Významné osoby (faraoni, kněží, vysocí úředníci) byly [[Mumie|mumifikovány]] a uloženy do hrobek, spolu s velkým bohatstvím (například [[Tutanchamon]]ův poklad). O tom, zda dotyčná osoba půjde do Říše mrtvých rozhodoval tzv. '[[podsvětní soud|Usirův soud]]'. V opačném případě duše nebo srdce (záleží na verzi mýtu) pozřela [[Amemait]] (=velká požíračka), démon s hlavou krokodýla, tělem lva a zadkem hrocha. To pro dotyčného znamenalo definitivní smrt a žádný posmrtný život.
Další věcí, která značně ovlivňovala život Egypťanů a která byla součástí náboženství, je pojem [[maat]]. Tento pojem byl jedním ze základních kamenů (nejen) náboženského myšlení starověkých Egypťanů – jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že i [[faraon]], který byl v jistém smyslu sám chápán jako božská (tedy z pravidel lidského světa vyňatá) bytost, byl tomuto principu podřízen a jeho hlavním úkolem bylo nést zodpovědnost za dodržování ''maat''. Ve staroegyptském [[egyptské náboženství|náboženství]] tento princip představovala [[egyptští bohové|bohyně]] Maat, která byla bohyní pravdy a ztělesněním řádu.
Samotné slovo ''maat'' je pro svou komplexnost jen obtížně přeložitelné a spojuje v sobě pojmy jako ''„pravda“'', ''„harmonie“'' a ''„stabilita“'' či prostě ''„správné jednání“''. Reprezentuje všechno to, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné nejen propojení, ale i závislost. Výrazem fungování ''maat'' ve světě bohů jsou především mýty a legendy, ve světě lidském to jsou společenská pravidla a osobní lidská mravnost. V důsledku toho v egyptském pojetí splývalo respektování morálních pravidel v jedno s podporováním a udržováním kosmického řádu, jejich nedodržování naopak mohlo vést k jeho narušení. Zhroucením ''maat'' by došlo k zániku světa a vítězství chaosu (egyptsky ''isfet'').
[[Soubor:Anubis attending the mummy of Sennedjem.jpg|thumb|Mrtvý v sarkofágu je žehnán bohem pohřbívání, [[Anubis]]em.]]
Samotné náboženství prošlo během tisíců let své existence i jistým vývojem. Za panování králů čtvrté dynastie se do státního náboženství (ta podoba náboženství vyznávaná královským dvorem) dostal na nejvyšší místo sluneční bůh [[Re (bůh)|Re]]. V téže době se součástí královské titulatury stala fráze „''sa-Ré''“, znamenající [[syn Reův]]. Když později (ke konci druhého přechodného období) došlo k obnovení jednotného egyptského státu a vyhnání hyksóských panovníků ze země, pravilo se, že faraon a jeho armáda to dokázali, protože byli chráněni [[veset]]ským bohem [[Amon]]em, který se v Nové říši dostal na vrchol státního pantheonu. Ale protože zde byla konkurence v podobě boha Rea, došlo nakonec v tomto pojetí k jejich splynutí: [[Amon|Amon-Ré]]. Původní podoby samostatných bohů však nezanikly a Amon-Ré, psaný též jako Amonra, se stal novým božstvem.
Ve Třetím přechodném období, v pozdním období a hlavně pak v Ptolemaiovském období byl Egypt pod silným řeckým vlivem (tzv. [[helenizace]]), která se promítala i do náboženství. Za Ptolemaiovců se v egyptském pantheonu objevuje jako [[Eset]]in manžel bůh [[Serapis]], což je božstvo spojující v sobě aspekty řeckého [[Zeus|Dia]] a egyptského [[Usir|Usíreva]]. Helénský vliv na kulturu a náboženství však byl nejsilnější v [[starověká Alexandrie|Alexandrii]] a čím jižněji v Egyptě, tím v menší míře se helénizace projevovala. Zároveň však ovlivňování probíhalo i opačným směrem a například kult bohyně Eset se postupně rozšířil po celé [[Starověký Řím|Římské říši]] a její chrám lze nalézt i v troskách [[Pompeje|Pompejí]].
=== Písmo ===
{{Viz též|Egyptské hieroglyfy}}
Raná forma písma se objevuje již v období 3. tisíciletí př. n. l.<ref name="Shaw80">Shaw I.: Dějiny starověkého Egypta, BB art, Praha 2003, ISBN 80-7257-975-4, str. 80.</ref> Pro zápis se používalo nejdříve [[Egyptské hieroglyfy|hieroglyfického písma]], z něhož později vzniklo na papyry používané písmo [[hieratické písmo|hieratické]] a [[Démotické písmo|démotické]]. Hieroglyfy se psaly zleva doprava, zprava doleva nebo shora dolů. Orientace textu se pak dala určit podle orientace určitých znaků. Hieroglyfické písmo rozluštil v roce 1822 [[Jean-François Champollion]], díky nálezu [[Rosettská deska|Rosettské desky]].
Psalo se na [[papyrus]], svitky vyrobené ze zvířecí kůže, střepy nádob a úlomky vápence (tzv. [[Ostrakon|ostraka]]), dřevěné desky potažené štukem. Text se také vytesával do kamene nebo maloval na stěny hrobek.
Jazykem používaným pro zápis byla archaická egyptština (používaná před rokem 2600 př. n. l.), stará egyptština (2600 př. n. l. – 2000 př. n. l.), střední (klasická) egyptština (2000 př. n. l. – 1300 př. n. l.), nová egyptština (1300 př. n. l. – 700 př. n. l.), [[démotština]] (7. století př. n. l. – 5. století n. l.) a [[koptština]] (4. století n. l. – 17. století n. l.). Za doby [[Ptolemaiovci|Ptolemaiovců]] a později v Římské době byly některé texty psány i v [[řečtina|řečtině]].
=== Staroegyptské písemnictví ===
{{Viz též|Staroegyptské písemnictví}}
Nalezené texty mají náboženský obsah, autobiografický, byla psána naučení pro následníky trůnu, sepsány byly činy některých faraonů. Také byly nalezeny texty obsahující povídky a bajky, matematické a lékařské texty a poezie.
Nejstarší známý text obsahují štítky nalezené v [[hrobka U-j|hrobce U-j]], nacházející se v [[Abydos (starověký Egypt)|Abydu]]. Zpočátku se zaznamenávaly pouze údaje související s administrativou, činy panovníků a náboženské texty. Později, hlavně v období Nové říše, došlo k rozvoji staroegyptské literatury a zápisu povídek, pohádek, bajek, poezie a matematických a lékařských textů. Vznikly také texty, které obsahovaly rady do života (Egyptská naučení).
Nejznámějšími náboženskými texty jsou [[Texty pyramid]] a [[Texty rakví]], které vznikaly v době Staré říše a Střední říše jsou psány střední (klasickou) egyptštinou. V období Střední říše vznikl [[Povídka o Sinuhetovi|Příběh Sinuhetův]]. Texty, vzniklé během období Nové říše byly psány v nové egyptštině.
=== Smrt ===
[[File:Opening of the mouth ceremony.jpg|thumb|Výjev z [[Kniha mrtvých|Knihy mrtvých]]: [[Anup]] drží rakev, na níž je před hrobkou a před pohřební stélou prováděn obřad [[otevírání úst]].]]
Egypťané věřili v pokračování života po smrti. V říši mrtvých vládl bůh Usirew (Usir). V říši mrtvých žije lidská duše dál plnohodnotných životem, ale jen za určitých podmínek.
Mumifikace byla nedílnou součástí smrti pro každého starého Egypťana. Mumifikace měla dvě podoby, přirozenou a umělou. Bytost pro ně byla součást elementů. Tělo bylo určeno ke smrti. Srdce bylo centrem citů, emocí a racionálního uvažování, bylo také pomyslným vstupem do ráje prostřednictvím vah boha Anupa. Podle Knihy mrtvých je srdce položeno na váhu, na druhé misce je položeno pero, to symbolizuje pravdu a spravedlnost. Pokud bude tělo zemřelého těžší než pero, projeví se tak vina zemřelého. Zemřelý tak musí pronést doznání. Srdce tak určuje, zda bude mrtvému uložena odměna nebo trest. Umělá mumifikace by měla probíhat takto: nejdříve byl vyňat mozek pomocí nosní dutiny, poté byla speciální tekutinou vypláchnuta dutina lebeční, nabroušeným kamenem byla rozříznuta dutina břišní a vnitřnosti byly vyjmuty a omyty. Břišní dutina se naplnila vonnými rostlinami. Poté se tělo sedmdesát dní potíralo natronem, aby se tělo vysušilo. Proti ochabnutí bylo tělo vycpáno jílem, drtinami a dalšími materiály. Pryskyřicemi a oleji promazané tělo bylo zavinuto do bílých lněných obinadel, mezi které se vkládaly amulety. Na víčka se položily kamenné oči. Při přirozené mumifikaci docházelo k vysušení mrtvoly v pouštním písku. Vnitřní orgány kromě srdce a ledvin byly vyjmuty a uloženy v kanopách. Kanopy jsou nádoby, které slouží k uložení vnitřních orgánů balzamovaného člověka.
V Egyptě bylo nejhorším zločinem zohavení a zničení mrtvoly, neboť tak byla podmínka pro posmrtný život zničena.
Egypťané nemumifikovali jen lidi, ale i některá zvířata, která byla uctívána, např. býci, kočky.
== Odkazy ==
=== Poznámky ===
<references group="pozn." />
=== Reference ===
<references />
=== Literatura ===
* {{Citace monografie
| příjmení = Baines
| jméno = John
| příjmení2 = Málek
| jméno2 = Jaromír
| rok = 1996
| titul = Svět starého Egypta : kulturní atlas
| vydavatel = Knižní klub
| místo = Praha
| isbn = 80-7176-246-6
| počet stran = 240
| překladatelé = Jana Pečírková, Jiří Prosecký
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Bareš
| jméno = Ladislav
| odkaz na autora = Ladislav Bareš
| příjmení2 = Veselý
| jméno2 = Rudolf
| odkaz na autora2 = Rudolf Veselý (arabista)
| příjmení3 = Gombár
| jméno3 = Eduard
| odkaz na autora3 = Eduard Gombár
| rok = 2009
| titul = Dějiny Egypta
| vydavatel = Lidové noviny
| místo = Praha
| isbn = 978-80-7106-971-3
| počet stran = 822
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Donadoni
| jméno = Sergio
| rok = 2006
| titul = Egyptský člověk a jeho svět
| vydavatel = Vyšehrad
| místo = Praha
| isbn = 80-7021-813-4
| počet stran = 313
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Hawass
| jméno = Zahi
| odkaz na autora = Zahi Hawass
| rok = 2006
| titul = Království faraonů
| vydavatel = Euromedia Group
| místo = Praha
| isbn = 80-242-1727-9
| počet stran = 415
| překladatelé = Renata Landgráfová, Hana Navrátilová
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Johnson
| jméno = Paul
| odkaz na autora = Paul Johnson (novinář)
| rok = 2002
| titul = Civilizace starého Egypta
| vydavatel = Academia
| místo = Praha
| isbn = 80-200-0949-3
| počet stran = 262
| překladatelé = Věra a Jan Lamperovi
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Strouhal
| jméno = Evžen
| odkaz na autora = Eugen Strouhal
| rok = 1989
| titul = Život starých Egypťanů
| vydavatel = Panorama
| místo = Praha
| isbn = 80-7038-089-6
| počet stran = 327
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Shaw
| jméno = Ian
| spoluautoři = et al.
| rok = 2003
| titul = Dějiny starověkého Egypta
| vydavatel = BB/art
| místo = Praha
| isbn = 80-7257-975-4
| počet stran = 525
| url = http://www.kar.zcu.cz/studium/materialy/egy/Shaw/
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Trigger
| jméno = Bruce Graham
| spoluautoři = et al.
| překladatelé = Renata Landgráfová, Jana Mynářová
| rok = 2005
| titul = Starověký Egypt: dějiny společnosti
| vydavatel = Volvox Globator
| místo = Praha
| isbn = 80-7207-535-7
| počet stran = 451
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Verner
| jméno = Miroslav
| odkaz na autora = Miroslav Verner
| příjmení2 = Bareš
| jméno2 = Ladislav
| odkaz na autora2 = Ladislav Bareš
| příjmení3 = Vachala
| jméno3 = Břetislav
| odkaz na autora3 = Břetislav Vachala
| rok = 2007
| titul = Encyklopedie starověkého Egypta
| vydavatel = Libri
| místo = Praha
| isbn = 978-80-7277-306-0
| počet stran = 528
}}
* VACHALA, Břetislav. ''Staří Egypťané''. Praha : Libri, 2010. 240 s. ISBN 978-80-7277-472-2
* KREJČÍ, Jaromír, MAGDOLEN, Dušan. ''Zajímavosti ze země pyramid aneb 100 NEJ ze starého Egypta''. Praha : Libri, 2005. ISBN 80-7277-251-1
* JANÁK, Jiří. ''Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta''. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-235- X
=== Související články ===
* [[Egyptologie]]
* [[Seznam králů starověkého Egypta]]
* [[Starověk]]
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat|Ancient Egypt}}
* {{en}} [http://www.ancientegypt.co.uk Ancient Egypt] stránky [[Britské muzeum|Britského muzea]]
* {{en}} [http://www.ancient-egypt.org/ Ancient Egypt Site]
* {{en}} [http://www.eternalegypt.org/EternalEgyptWebsiteWeb/HomeServlet Eternal Egypt] multimediální projekt egyptského Centra pro dokumentaci kulturního dědictví
{{Dobrý článek}}
{{Portály|Starověký Egypt}}
[[Kategorie:Starověký Egypt| ]]
[[Kategorie:Dějiny Egypta]]
[[Kategorie:Civilizace]]
[[Kategorie:Kultury doby bronzové]]
[[Kategorie:Kultury doby železné]]
| |||