Ludvík II. Hornobavorský: Porovnání verzí

Ludvík byl prvorozeným synem<ref name = "genmittOta">[http://www.genealogie-mittelalter.de/wittelsbacher_pfalzgrafen_herzoege/otto_2_der_erlauchte_herzog_von_bayern_+_1253.html www.genealogie-mittelalter.de]</ref> bavorského vévody [[Ota II. Bavorský|Oty II.]] a [[Anežka Brunšvická|Anežky]], zdcery rodurýnského falckraběte [[WelfovéJindřich V. Brunšvický|WelfůJindřicha]]. Po otcově smrti roku 1253<ref name = "genmittOta"/> společně se mladším bratrem [[Jindřich XIII. Bavorský|Jindřichem]] zdědil Bavorsko. Roku 1255 se dohodl s bratrem o rozdělení země, získal tak Rýnskou Falc s hodností kurfiřta, horní část Bavor, Ingolstadt a purkrabství řezenské.<ref name="VD23"/> Roku 1257 se jinak nespolupracujícím bratrům<ref name="VD23"/> podařilo odrazit útok mladého [[Seznam představitelů českého státu|českého krále]] [[Přemysl Otakar II.|Přemysla Otakara II.]], který požadoval vydání dědictví po hrabatech z Bogenu a vrácení Sušicka, jenž drželi Wittelsbachové jako věnné území. Český král při této třetí česko-bavorské válce se svými vojenskými zkušenostmi zcela pohořel.{{#tag:ref|Řada bojovných českých a rakouských pánů po zříceni mostu u Mühldorfu odešla po vzdání se na volný odchod a v listopadu 1257 se v [[Cham (Německo)|Koubě]] domluvil mír a předalo výkupné. Wittelsbachové svá území udrželi.<ref name="VD78-80">''Velké dějiny'', str. 78–80</ref>|group="pozn."}}<ref name="VD78">''Velké dějiny'', str. 78</ref>