Simone de Beauvoir: Porovnání verzí

Simone de Beauvoir (celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir) se narodila ve Francii v zámožné měšťanské rodině. Její otec byl [[právník]] s  uměleckými sklony, její matka byla [[katolictví|katolicky]] založená. Po [[první světová válka|první světové válce]] životní úroveň rodiny poklesla, ale přesto si matka prosadila, aby byla Simone i se svou sestrou poslána do prestižní [[klášter]]ní školy. Rodinné zázemí s konzervativním stylem výchovy předpokládalo naplnění tradiční ženské role, tedy vdát se, porodit děti a zasvětit svůj život rodinnému krbu. Ve 14 letech však prošla krizí víry, obrátila se k přírodě a socialismu (komunismus odmítala) a po zbytek života zastávala [[ateismus|ateistické]] názory.

Již jako dítě byla Simone de Beauvoir intelektuálně velmi zdatná, proto také vystudovala matematiku a poté filosofii na prestižní pařížské univerzitě – [[Sorbonna|Sorbonně]]. Jejím snem bylo zasvětit svůj život psaní a studiu. Během svých studií na univerzitě se připojila ke skupině myslitelů, mezi nimiž byl kromě Paula Nizana a Andrého Hermaida také Jean-Paul Sartre, s nímž Simone de Beauvior nejdříve pojilo hluboké přátelství a sdílené zájmy o filozofii, později milostný svazek – bez závazku věrnosti – až do Sartrovy smrti v roce [[1980]]. V roce [[1929]] dokončila Simone de Beauvoir úspěšně studia na Sorbonně a začala se věnovat učitelské profesi. V letech [[1931]]–[[1943]] působila jako pedagožka filozofie na [[Lyceum|lyceích]] v  [[Marseille]], Rouenu,[[Rouen]]u a Paříži a dokonce si otevřela vlastní kurz na Sorbonně. V roce [[1942]] se vzdala profesorského povolání a  dále se věnovala jen spisovatelské činnosti. V  70.  letech [[20. století]] se připojila k hnutí za emancipaci žen. Zemřela ve věku 78  let na zápal plic a byla pohřbena vedle svého dlouholetého druha Jean-Paula Sartra na hřbitově [[Montparnasse (hřbitov)|Montparnasse]] v Paříži.

Kritikové a biografové vidí kořeny svobodomyslného a na svou dobu odvážného společenského života Simone de Beauvior v rodinném nastavení, kdy byla spisovatelka a filozofka chycena v pasti mezi otcovými [[pohanství|pohanskými]] hodnotami a matčinými rigidními katolickými standardy. Odloučení od Boha bylo v případě Simone de Beauvoir doprovázeno vědomím, že život je smrtelný a jedinec by si měl užít všechny radosti, které mu pozemský život nabízí. Sama se tímto životním stylem inspirovaným přírodou a levicovými názory řídila, což také determinovalo její spisovatelskou a  filozofickou tvorbu.

Právě svým upřímným a na svou dobu velmi moderně pojatým a pokrokovým vztahem s Jean-Paulem Sartrem (krátce dokonce utvořili milostný trojúhelník s mladičkou studentkou Olgou), bourala Simone de Beauvoir tehdejší společenská tabu a narušovala tradiční stereotypy ohledně ženské role ve společnosti. Za svůj životní styl sklízela jak kritiku, tak obdiv mnoha žen, což ji v 70. letech přimělo k veřejnému prosazování emancipace. Simone de Beauvoir se stala významnou obhájkyní ženských práv a hodnot. Brojila proti způsobu, jakým je společností nahlíženo na chudé nevdané matky, a kritizovala způsob, jakým náboženská morálka svazuje svobodu jedince, tedy ženy. Své postřehy o životě a roli žen ve společnosti zpracovala v  knize ''Le deuxiémedeuxième Sexesexe'' ([[Druhé pohlaví]], 1949). V knize poukazuje na skutečnosttehdy mnoha ženami sdílený názor, že ženy jsou mužskou částí společnosti považovány za ty druhédruhořadé a jsou taktok společnostítéto roli ve společnosti utvářeny. Myšlenku široce rozvedla a zasadila ji do historického kontextu. Kniha je považována za jednu z  nejucelenějších deklarací ženské nezávislosti žen na mužích.

Vztah s Jean-Paulem Sartrem ovlivnil také její filozofickou dráhu. Spolu se svým druhem se stala vyznavačkou moderního směru existencialismu, v jehož rámci formulovala hned několik důležitých myšlenek. Existencialistický směr obecně vychází z předpokladu, že jedinou daností je samotná existence člověka. Jedinec se podle existencialistů stává tím, co sám se sebou dělá, k čemu se sám rozhoduje, jak se chová, co si přeje a jak formuje svůj život vlastní aktivitou. Člověk je tedy sám odpovědný za svá rozhodnutí a podobu svého života. Simone de Beauvoir přispěla k existencialismu ženskými tématy a (sebe)reflexí ženy, které shrnula ve svém nejslavnějším esejistickém díle ''Druhé pohlaví'', jež bylo vydáno roku 1949 a svým poselstvím šokovalo tehdejší veřejnost. Publikace kritizuje šovinistickymužské mužskou představupředstavy o ženěroli žen, kdypodle kterých jsou jejíjejich osobní úspěchy v rozporu s jejímjejich ženstvím, protože „pravá žena“ je objektem mužského plánu, taje druhádruhořadým stvořením, kterákteré pracujeje napovinno uspokojenípřispívat k uspokojování mužských potřeb a k uskutečňování jejich životních plánů. Simone de Beauvoir s tímto rozšířeným stereotypem společenského „utváření žen“ na základě předsudků, konvencí a očekávání mužského světa nesouhlasila a brojila proti němu nejen svou esejistickou tvorbou, ale i  vlastními životními rozhodnutími.