V jemné mechanice se jako pájka někdy užívá též [[stříbro]].
Pro strojní i ruční pájení měkkými pájkami (viz níže) v elektronice se dle doporučení směrnice Evropského parlamentu a Rady č.2002/95/ES (později RoHS) cca od roku 2002 prosazuje pájka s nízkým obsahem ( kolem 0,32 - 0,5%) olova, primárně <u>z ekologických důvodů</u>. (Výjimky platí pro pájení v medicíně, letectví / kosmonautice, vojenství a částečně v automobilovém průmyslu.) TytoBezolovnaté slitiny totižale vykazují horší vlastnosti (pevnost, únavová odolnost / rychlejší stárnutí závislé na okolní teplotě, horší vzlínavost, řídce tzv. cínový mor (za nízkých teplot), samovolný vznik a růst zkratovacích vláken (tzv.whiskerů), obecně potřeba vyšších pájecích teplot, nepříznivé interakce s některými kovy (intermetalické slitiny na rozhraní pájených materiálů, narůstající v závislosti na okolní teplotě a čase)), než pájky s obsahem olova. Většinu nepříznivých jevů lze eliminovat použitím vhodných technologických postupů a slitinu samotnou se daří vylepšovat různými přísadami (např. stříbro (0,3 - 3%), nikl, iridium, germanium, bizmut) ale souhrnných vlastností "olověných" pájek se zatím nedosáhlo.
Pro pájky s nízkým nebo žádným obsahem olova se vžilo - dost zavádějící - označení PbF slitiny (písmeno F je odvozeno od "free", není to tedy označení chemického prvku).
