Válečný vůz: Porovnání verzí

Zatímco se na koních jezdilo do bitev již od nejranějšího období, prvními nám známými jízdními vojenskými silami byly válečné vozy. K&nbsp;prvnímu ověřenému použití válečných vozů došlo v&nbsp;[[Mezopotámie|Mezopotámii]], kde [[sumer]]ské vyobrazení z&nbsp;roku okolo [[2500 př. n. l.]] znázorňuje válečníky jezdící na bojových vozech. Byla to těžká vozidla s&nbsp;dlouhým úzkým trupem a vysokými předními boky. Vozataj seděl před bojovníkem, který vrhal [[oštěp]]y umístěné v&nbsp;[[toulec|toulcích]] připevněných k&nbsp;bokům vozu. Čtyři pevná kotoučová kola byla vyrobena ze tří částí spojených dohromady. K&nbsp;pravděpodobně pevným osám byla kola připevněna dlouhými válci, takže se kola mohla otáčet nezávisle na sobě. Vzhledem k&nbsp;tomu, že se přední osa nemohla otáčet, existovalo při otáčení ve vysoké rychlosti patrně značné nebezpečí převrhnutí. Používaly se však také dvoukolové prostředky, které měly lepší manévrovací schopnost než vozy čtyřkolové. Ty však byly schopny pojmout pouze jednoho muže, a proto byly patrně používány především pro předávání zpráv a dopravu [[důstojník]]ů.<ref name="hroch25anglim">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>

Bojové vozy byly taženy čtyřspřežím buď oslů, nebo kříženců oslů s&nbsp;[[onager]]y; koně byli v&nbsp;té době na [[Blízký východ|Blízkém Východě]] téměř neznámí. Otěže procházely kovovými kroužky na taženém oji a pokračovaly ke kroužkům v&nbsp;nose zvířat. Zatažení za otěže umožňovalo jezdci spřežení zastavit, ale k&nbsp;řízení směru bylo nutné používat buď slovních povelů, nebo bodce či [[bič]]e. Jho bylo umístěno pouze přes dvě vnitřní zvířata. Vnější dvě zvířata byla připevněna šíjovými řemeny, takže jejich tažná síla byla malá. Vzhledem k&nbsp;tomu, že tato zvířata táhla menší zátěž, bylo možné je snáze donutit k&nbsp;rychlejšímu tempu, čímž se povzbuzovala i&nbsp;vnitřní zvířata, která se snažila jim přizpůsobit. Zkoušky prokázaly, že takový povoz může dosahovat rychlosti 15-20 km/h.<ref name="hroch25anglim"/>

Povaha a použití bojových vozů na Blízkém východě je nejlépe patrná z&nbsp;pozůstatků [[Nová říše|Nové říše]] v&nbsp;[[Egypt]]ě, které zahrnují celé bojové vozy umístěné v&nbsp;hrobech. Vozy měly lehkou konstrukci, přičemž pro každý díl byl pečlivě volen zvláštní druh dřeva zpracovaný do požadovaného tvaru. Kola se čtyřmi, později šesti paprsky byla usazena na nábojích nápravy dlouhé více než dva [[metr]]y. Osa byla umístěna v&nbsp;zadní části vozu, čímž byla zvýšena stabilita. Na vyobrazeních je někdy znázorněna osa umístěná pod vozem. Tuto úpravu však zřejmě prováděli [[malíř]]i, aby ušetřili prostor. Podlaha vozu byla vyrobena z&nbsp;propletených kožených pásků s&nbsp;cílem dosažení minimální váhy<ref name="hroch25">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>.[[Soubor:Ramses_IIs_seger_%C3%B6ver_Chetafolket_och_stormningen_av_Dapur,_Nordisk_familjebok.png|thumb|left|Válečný vůz v&nbsp;pozdní době bronzové]] Dřevěný rám probíhal podél přední části a po stranách vozu, zatímco zadní strana byla volná z&nbsp;důvodů snadnějšího nastupování. Výsledkem byl pevný ale lehký povoz vážící pouze 34 [[kilogram]]ů.<ref name="hroch25">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,81,126 |}}</ref>Uzvednout tento [[vůz]] byl schopen jeden muž a dva jej mohli snadno přenášet přes terénní překážky, přes které nešlo přejet. Při zkouškách, které proběhly v&nbsp;současnosti, dokázal pár poníků táhnout repliku válečného vozu rychlostí až 38 km/h.<ref name="hroch25">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,81,82,126 |}}</ref>Vzhledem ke dvoukolové konstrukci bylo možné bojový vůz snadno otáčet, ale jeho široká klec byla přitom schopna pojmout dva vojáky - vozataje a válečníka. Bojovník měl otěže omotány kolem těla po způsobu postrojů, takže měl obě ruce volné pro použití [[luk]]u. V&nbsp;opačném případě by se musel přidržet rukojeti pokaždé, kdy by válečný vůz najel na terénní nerovnost. Pokud nebyl právě v&nbsp;boji, držel vozataj otěže oběma rukama. Vedle štítu používali egyptští a asijští vozatajové ještě přilby a dlouhé pláště ze šupinového [[brnění]]. Tyto pláště byly tvořeny několika stovkami přesahujících šupinek 2 mm silných, které byly našity na plátěný oděv. Otevřené boky válečného vozu mohly být navíc kryty závěsy ze šupinkového brnění, případně kůží pokrytou kovem. Koně byli chráněni těžkými látkovými zachycovači, nebo méně častěji šupinkovým brněním.

Vybavení válečného vozu bylo to nejlepší jaké v&nbsp;té době bylo. [[Luk]], patřící bojovníkovi na válečném voze, byl mohutnou lepenou zbraní, o&nbsp;několik století starší než bojový [[vůz]], která ale přišla ke cti až nyní. Tento luk dokázal vystřelovat šípy na vzdálenost 175 [[metr]]ů,<ref name="hroch25">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,81,82,83,126 |}}</ref> tedy dvakrát, až třikrát dále, než prosté dřevěné luky používané většinou pěších lučištníků. První kompozitní luky byly dlouhé 90-120 centimetrů a měly kruhovou, nebo jednoduše tvarovanou konstrukci. V&nbsp;dalších dvou tisíciletích následovaly složitější tvary luků, ale klasická konstrukce zůstávala prakticky stejná. Přestože byly luky vysoce účinné, byly velice drahé, protože k&nbsp;jejich výrobě bylo zapotřebí speciálních druhů dřeva, rohoviny a šlach, přičemž vyrobit je trvalo velice dlouho. Výroba dobrého luku trvala 1 rok a u&nbsp;vynikajícího luku to bylo až 10 let. Jejich výroba vyžadovala značnou zručnost a zkušenosti. Jak zde už bylo psáno, dokázal válečný vůz jet rychlostí 38km/h. Válečný vůz tedy mohl snadno unikat pěchotě a byl velice smrtelnou zbraní. Vzhledem k&nbsp;těmto schopnostem, bylo těžké pro [[národ]]y sídlící v&nbsp;oblastech dosažitelných bojovými vozy zachovat si nezávislost, aniž by měli také bojové vozy. V&nbsp;podstatě to znamenalo, že každý civilizovaný [[stát]] na Blízkém východě musel vlastnit tyto vozy.<ref name="hroch25">{{Citace monografie | jméno=Simon | příjmení=Anglim | titul= Bojové techniky starověkého světa|vydavatel=Deus | místo= Praha | rok=2006 | jazyk = |strany= 80,126 |}}</ref>