Irácko-íránská válka: Porovnání verzí

'''Irácko-íránská válka''' byl ozbrojený konflikt mezi [[Irák]]em a [[Írán]]em od září [[1980]] do srpna [[1988]]. Ve své době se nazývala také jako [[Válka v Zálivu|Válka v Perském zálivu]], což se později ujalo jako označení jiného konfliktu v letech 1990-911990–91.

Již na počátku 60. let, kdy byla svržena [[monarchie]], začaly pohraniční spory mezi [[Irák]]em a [[Írán]]em. Konkrétně šlo o spory o íránskou provincii [[Chúzistán]] bohatou na [[ropa|ropu]], jež se nachází na západě země a hraničí s [[Irák]]em. V roce [[1968]] se v [[Irák]]u chopila moci strana [[Baas]], která si začala činit nároky na [[Chúzistán]]. Irácká média mluvila o této provincii, jako by už dávno patřila [[Irák]]u, dala jí i vlastní arabské jméno -– Nasýrie. Televizní stanice v [[Basra|Basře]] začala nazývat i jiná íránská města arabskými jmény. Přímo v Chúzistánu začali Iráčané s propagandou. Jako odpověď na tuto aktivitu povzbuzoval v roce 1974 [[Írán]] [[Kurdové|Kurdy]] proti [[Irák]]u.

V první polovině roku [[1980]] docházelo stále častěji k oboustranným výpadům za hranice a v dubnu Iráčané vystěhovali do Íránu 40 000 [[Ší'itský islám|šíitů]] "íránského původu". V červnu došlo k přerušení diplomatických vztahů. [[17. září]] Saddám oznámil, že hodlá vypovědět alžírskou smlouvu a o několik dní později se začalo opravdu bojovat. V průběhu prvních měsíců do dubna [[1981]] se zdálo, že jsou úspěšnější Iráčané. Do konce roku 1980 se zmocnili významného opěrného bodu města [[Chorramšahr]]. Navzdory iráckým úspěchům se [[Íránské vojenské letectvo|íránským leteckým silám]] podařilo poškodit těžební a průmyslová zařízení v oblasti [[Basra|Basry]] do té míry, že Irák nebyl schopen exportovat [[ropa|ropu]] ze svých jižních ropných polí. Koncem dubna 1981 začali Íránci skutečný protiúder. V následujících měsících byli Iráčané zatlačení zpět k státní hranici. Podporu Íránu vyjádřila jen [[Sýrie]] a [[Libye]] -– v konfliktu se však neangažovali. Sýrie jen přijala uprchlíky a v dubnu [[1982]] uzavřela irácký ropovod vedoucí přes její území. [[Jordánsko]] se postavilo na stranu Iráku a [[Kuvajt]] nahradil Basru jako hlavní námořní přístav Iráku. Státy [[Perský záliv|Perského zálivu]] od vypuknutí války začaly Iráku poskytovat značně vysoké půjčky.

Od začátku roku 1981 byli Iráčané v defenzivě a s výjimkou krátkého a neúspěšného výpadu z března 1983 nedokázali zasadit Íránu vážný úder. Přestože ke střetům docházelo nadále pravidelně ani jedna z armád nebyla schopna dosáhnout na válečném poli rozhodujících výhod a obě strany se dva a půl roku do počátku roku [[1986]] pouze vzájemně ostřelovaly ze svých pozici na iráckém území. V prvních měsících roku 1984 kdy obě strany, a především Irák, začaly napadat ropné [[tanker]]y plující ve vodách Perského zálivu. "Tankerová válka" pak s přestávkami pokračovala v letech 1984 - 851984–85. Iráčané se ve snaze vyhnout porážce nasadili [[chemické zbraně|bojový plyn]] proti íránským jednotkám. V únoru 1986 Íránci podnikli překvapivý útok na poloostrov [[Al-Faw]] (Faó) na iráckém břehu Šatt al-Arabu, který se jim podařilo obsadit, hlouběji do nitra Iráku už jejich postup však nepokračoval. Válka měla za následek prohloubení závislosti Iráku na Západu a prozápadní konzervativních arabských státech, a to včetně [[Egypt]]a a [[Jordánsko|Jordánska]].

Šíitsko-kurdsko-komunistická opozice byla však výrazně oslabena skutečností, že tyto tři skupiny buď spolu nedokázaly spolupracovat, nebo byly vzájemně znepřátelené. Irácký režim si zachoval také charakter, jaký měl předtím -– rozhodovací pravomoci [[Saddám Husajn|Saddáma Husajna]] nadále rostly. V červenci 1982 byl počet členů Rady revolučního velení (RRV) snížen na devět. V listopadu 1982 byla oznámena, poprava ministra zdravotnictví. V říjnu 1983 přišli o své posty dva z nevlastních bratrů Saddáma Husajna -– Barzán a Wathbán. Režim navíc pokračoval v popravováni oponentů. V průběhu let 1983 - 19851983–1985 se postupně objevovaly zprávy o popravách členů IKS, šíitských a kurdských organizací.

Během prvních dvou let války měl režim ještě k dispozici dostatek fondů k tomu, aby dokázal uchránit iráckou společnost před nedostatky a zavedením přídělového systému. Z počátku si lidé mohli v obchodech volně vybírat ze širokého sortimentu zboží. Také významné rozvojové projekty pokračovaly pokud jejich zpomalení nebo zastavení došlo až v letech 1983 - 841983–84. V roce 1983 však irácká společnost začala pociťovat nouzi. Životní náklady prudce vzrostly, [[Irácký dinár|dinár]] devalvoval. Jednotlivci byli "žádáni" aby "darovali" peníze a šperky -– tímto způsobem bylo shromážděno asi 400 milionů amerických dolarů. Do srpna 1983 poklesly zahraniční rezervy Iráku na 3 miliardy dolarů (z 30 miliard dolarů na konci roku 1980) a země byla téměř zcela závislá na darech [[Saúdská Arábie|Saúdské Arábie]], zemích Perského zálivu a z prodeje ropy.

Kuvajtský postoj k válce se zásadně změnil v roce 1986 po úspěšném íránském útoku na Faw (Faó), protože se již bojovalo příliš blízko. Kuvajt uvedl svou armádu do pohotovosti a zaujal výraznější proirácký postoj. V srpnu 1986, po iráckých útocích na íránské ropné terminály, začal zase Írán napadat kuvajtské tankery. Kuvajt se proto obrátil na SSSR a USA a požádal je o poskytnutí ochrany kuvajtským plavidlům. Jen zmínka o tom, že by mělo SSSR vyslat do oblasti své vojenské lodě, způsobila ve Washingtonu značný rozruch a Reaganova vláda zareagovala. USA se tak staly skutečným spojencem Iráku, což bylo rozhodujícím faktorem, který rozhodl o tom, že Írán válku prohrál. Po celý závěr války americké vojenské lodě útočily na [[íránské námořnictvo]] a íránské těžební zařízení. V roce 1987 se na stranu Iráku také postavil SSSR -– objem irácko - sovětského obchodu od roku 1986 vzrostl o 46%. V srpnu 1987 podepsaly USA a Irák smlouvu o pětileté hospodářské a technické spolupráci a do Iráku byla z USA dovezena potravinová pomoc za 1 miliardu dolarů. USA a mnohé západoevropské státy prostřednictvím jiných zemí tajně dodávaly Iráku sofistifikované zbraně včetně vybavení pro výrobu chemických a biologických zbraní.

Vysoké Irácké dluhy znemožňovaly přechod od vojenského stavu k mírovému hospodaření. Navíc Irák každoročně nakupoval potraviny nejméně za 3 miliardy dolarů. Na začátku 90. let Irák dovážel zboží za 11 miliard USD. Po válce se však stalo něco, co očekával málokdo -– Irák se stal po vojenské stránce mnohem silnější zemí než byl v roce [[1980]]. Irák do konce války stihl vybudovat výkonný vojenský průmysl. V letech 1989-901989–90 již rozsah zbrojní výroby začal na mezinárodní scéně budit znepokojení. Irák totiž produkoval i [[chemické zbraně]] a nebyl tak daleko od toho kdy se mu podaří získat vybavení pro výrobu nukleárních zbraní. Důležité komponenty Iráku dodávaly západoevropské a americké firmy. Nově vzniklé Ministerstvo průmyslu a vojenské industrializace ([[1988]]) umožňovalo vládě účinněji ovládat nejdůležitější sektory průmyslu.

Kdyby se rozvážně hospodařilo, byl by úzkostlivě střežen rozsah dovozu a omezovaly se vládní výdaje, irácké hospodářství by pravděpodobně čekalo postupné oživení. Zoufalá finanční situace Iráku tak byla spíše obrazem priorit Saddáma Husajna -– vysoké výdaje na armádu, stavba památníků a nového prezidentského paláce jako objektivních skutečností.