Jomkipurská válka: Porovnání verzí

Na jaře 1973 si Egypt a Sýrie vynutilivynutily na Sovětském svazu zvýšené dodávky jako materiální podporu chystanému konfliktu. Další arabské země poskytly jak materiální podporu ([[Libye]] letouny [[Mirage]] V a [[Irák]] [[Hawker Hunter]]), tak i podporu finanční, další země poskytly živou sílu v podobě pilotů ([[Severní Korea]] či [[Kuba]]). V březnu téhož roku dorazily ze Sovětského svazu slibované operační rakety Scud (Sovětský svaz si ale podržel jejich kontrolu tím, že pro jejich obsluhu byla vytvořena společná egyptsko-sovětská brigáda). 29. března se Sádát prohlásil za premiéra a vojenského guvernéra s právem vyhlásit [[Stanné právo|výjimečný stav]]. 1. dubna se uskutečnila tajná schůzka Sádáta a Assada v Egyptě, při které bylo vytvořeno společné velení egyptských a syrských vojsk a byly předloženy tři možné termíny pro zahájení války. Zároveň se rozběhlyrozběhla aktivní opatření mající za cíl oklamat izraelské zpravodajské služby klamnými mobilizacemi a přesuny vojsk. Souběžně s tím byly podporovány akce palestinských bojovníků proti Izraeli, aby byla činnost izraelských zpravodajských služeb byla plně obrácena proti Palestincům.

Třetím členem protiizraelské aliance se mělo stát Jordánsko. V červnu 1973 ale jordánská zpravodajská služba odhalila Sýrií podporovaný pokus palestinských radikálů o svržení [[monarchie]] a jeho protagonisty pozatýkala. Hrozící krizi se Sádátovi nakonec podařilo zažehnat, normalizovány byly i jordánsko-syrské vztahy, jež byly do té doby byly v lepším případě napjaté. Přesto se jordánský král odmítl tažení zúčastnit. Svou podporu ale vyjádřil rozmístěním větší části jordánské armády u hranic s Izraelem, kde vázala početné izraelské jednotky, dále příslibem vyslání dvou tankových brigád v řadách syrské armády a konečně koordinací diplomatických aktivit. To posílilo důvěryhodnost egyptsko-syrské koalice v očích dalších arabských států.<ref>Herzog, str. 60-61</ref>

Při mobilizaci disponovala syrská armáda 140 tisíci vojáky. Organizačně se členila na tankové a pěší divize, dále také na pěší, tankové a motorizované brigády, brigády dělostřelectva, zvláštního určení a brigády operačně-taktických raket. Stejně jako egyptská armáda byla i syrská vybavena sovětskými tanky typu [[T-34]], T-54, [[T-55]] a [[T-62]], obrněnými vozidly, dělostřelectvem, protileteckým dělostřelectvem a operačně-taktickými raketami. Ve výbavě [[Syrské arabské vzdušné síly|syrského letectva]] se nacházely stíhačky [[MiG-17]] a 21 a bombardéry Su-7 a Il-28. Syrská armádyarmáda též disponovala 100 baterií raket S-75, 125 a 2K12 (protiletadlová obrana byla s letectvem plně propojena).<ref>Wanner, str. 155</ref>

Pro opakované chybné předpoklady Amanu se později vžil název ''koncepcija'' neboli řada vzájemně propletených mylných předpokladů.<ref>Black a Morris, str. 309</ref> Již od srpna do začátku září přicházely další zprávy o pokračujících egyptských cvičeních, při kterých vojáci nacvičovali přechody valů a stavěli další přístupové komunikace. Izraelský pocit nadřazenosti byl utvrzen 13. září, kdy se v letecké bitvě střetlo syrské a izraelské letectvo. Tato bitva skončila pro Sýrii ztrátou 12 letadel. Následné vyhlášení bojové pohotovosti arabských armád Aman odbyl odkazem na tuto bitvu, bagatelizovány byly i další příznaky svědčící o připravovaném útoku, včetně přímého varování od amerických zpravodajských služeb. Přes odmítavá stanoviska Amanu IOS částečně posílila IOS koncem září obranyschopnost Izraele na Golanských výšinách.<ref>Black a Morris, str. 323</ref>

3. října se u [[Premiér Izraele|ministerské předsedkyně]] uskutečnila konzultace, kde zástupce šéfa Amanu Šalev argumentoval, že žádné nebezpečí nehrozí, a proto [[Moše Dajan|Dajan]] proto nařídil jen dílčí protiopatření na Golanských výšinách. 4. a 5. října dorazily další varovné signály: egyptské velení nařídilo přerušit svým jednotkám [[ramadán]]ový půst a z obav před leteckým napadením byly zhasnuty plameny vycházející z naftových polí. 5. října odlétly z Egypta a Sýrie letky letadel [[Aeroflot]]u, kterákteré evakuovaly rodiny sovětských poradců, a sovětské lodě opustily egyptské přístavy.<ref>Black a Morris, str. 331</ref>

6. října byli vrcholní političtí a vojenští představitelé informováni [[Arije Šalev]]em z Amanu, že téhož dne vypukne válka. Náčelník generálního štábu Elazar následně nařídil připravit preventivní letecký úder. Šéf Amanu Zeira stále dokazoval, že útok nehrozí, ale Elazar se rozhodl s informací o hrozícím útoku zacházet tak, jako by byla pravdivá. Na poradě u ministra obrany došlo mezi Dajanem a Elazarem ke sporu, jak rozsáhlou mobilizaci je třeba vyhlásit. Spor nakonec rozhodlaukončila G. Meirová, která rozhodla o povolání 100-120 tisíc záložníků<ref>Wanner, str. 162</ref> (Elazar požadoval 250 tisíc, Dajan 50 tisíc, mobilizace začala v 10 hodin dopoledne), a zároveň s ohledem na USA zamítla preventivní letecký úder, který se již připravoval, s ohledem na USA. Po ukončení schůzky informovala Meirová amerického velvyslance o účelu mobilizace s žádostí, aby o tom USA informovaly arabské země a SSSR. V brzkých ranních hodinách 6. října byl také byl zaznamenán i hromadný exodus sovětských poradců. Zahájení útoku izraelské zpravodajské služby odhadly na 18. hodinu. Útok ale ve skutečnosti začal o čtyři hodiny dříve, v době, kdy izraelská vláda ještě jednala.<ref name="rfr2" />

Odpoledne 6. října, vve 13.55 izraelského času, zahájilo 240 egyptských letadel údery na izraelské protiletecké baterie, velitelská stanoviště a komunikační uzly podél Suezského průplavu. Zároveň zahájilo 2000 děl, brigády raket země-země typu FROG a tanky zahájily drtivou palbu proti izraelským pozicím na [[Bar Levova linie|Bar Levově linii]]. Útok trval hodinu. Během ní se na izraelské straně vylodili egyptští průzkumníci a [[Stíhač tanků|stíhači tanků]], kteří zajistili zřízení léček proti případnému izraelskému tankovému útoku. Ve 14.15 (po návratu letadel) zahájila postup první útočná vlna a ve 14.30 byla na izraelské straně Suezského průplavu vztyčena první egyptská vlajka. Přechod probíhal v místech, která nebyla pod palbou z izraelských pevností. Zároveň byly z motorizovaných prámů spuštěny vysokotlaké vodní pumpy, které v písečném valu prorazily průchody pro těžkou techniku. V 15.00 padla první pevnůstka Bar LevověLevovy linie, a po ní následovaly další. Čelo egyptských útočných jednotek ale pevnosti obešlo a pokračovalo dále s cílem zachytit možný izraelský protiútok.<ref>Wanner, str. 167</ref>

První útočné vlně se podařilo do západu slunce vytvořit předmostí do hloubky 1,5 až 3 km. Zároveň zahájily egyptské jednotky zvláštního určení zahájily dobývání pevností. Současně probíhalo i vysazování výsadkářů v týlu izraelských jednotek s cílem vyvíjet rušivou činnost. Tato část plánu se všakovšem úplně nezdařila, neboť řada vrtulníků obsazených výsadkáři byla ještě za letu sestřelena izraelským letectvem a proti vysazeným výsadkářům byly v krátké době zorganizovány izraelské bojové oddíly.

Proti egyptským tankovým a pěchotním jednotkám, které se dostaly za pevnostní linii, stála na Sinajském poloostrově pouze izraelská tanková divize gen. [[Abraham Mandler|Abrahama Mandlera]] (čítající přibližně 290 tanků), jejíž vysunutá tanková brigáda byla v prvních hodinách po útoku jediná, kdokterá bojovalbojovala na izraelské straně a čelilčelila útoku (egyptské přečíslení činilo 36:1). Ta se společně s další brigádou pokusila útok zastavit protiútokem a pomoci posádkám pevnůstek Bar Levovy linie. Izraelský protiútok byl ale veden dezorganizovaně, bez letecké podpory (izraelské letectvo zahnala silná protiletecká obrana a při prvním útoku ztratilo až polovinu strojů) a provázely ho těžké ztráty způsobené egyptskou pěchotou vybavenou stovkami sovětských protitankových raket (ztráty brigád činily až 2/3 strojů). Velení izraelské divize nemělo nejmenší tušení o rozsahu egyptského útoku. V 17.30 sebylo na izraelské straně průplavu nacházelo jižuž 32 tisíc Egypťanů z 12 útočných vln. V 18.30 byla zahájena stavba [[ponton]]ových mostů a ve 20.30 začala průplav přejíždět těžká technika.<ref name="rfr4">Wanner, str. 168-172</ref> Operace Badr, jak byl nazván přechod Suezského průplavu, se dodnes řadí mezi nejlépe provedené vyloďovací operace v historii válek.<ref name="rfr3" />

Pod dojmem zpráv z bojiště se gen. Mandler rozhodl divizi rozdělit na tři části: do severního sektoru byla vyslána tanková brigáda plk. Gabiho, v centrálním sektoru operovala brigáda plk. Amnona Rešefa a v jižní části brigáda plk. Dana. Velení izraelské armády zároveň odmítalo vydávat povolení k evakuaci pevností Bar Levovy linie, neboť se domnívalo, že tankové brigády již dorazily ke kanálu a společně s posádkami pevností úspěšně brání Egypťanům v dokončení vylodění. Ve skutečnosti byly tyto brigády jižuž z větší části zničeny soustředěnou palbou protitankových střel, kterými byly vybaveni egyptští pěšáci, a zbývající izraelské tankové síly musely kvůlivinou nerozhodnosti velení bojovat proti postupujícím Egypťanům a také bránit pevnosti.<ref>Herzog, str. 209</ref>

Ve vnitrozemí zaznamenalo izraelské letectvo zaznamenalo částečný úspěch, když odrazilo několik pokusů o letecké útoky proti [[Tel Aviv]]u a ropným rafinériím. Odpálené egyptské rakety Tor sestřelila izraelská protiletecké obrana. Většina egyptského letectva se ale věnovala podpoře útočících pozemních jednotek. Po vlastních vysokých ztrátách dostali izraelští piloti rozkaz držet se 10 km od průplavu, mimo dostřel egyptských protiletadlových raket. V celém Izraeli byly zrušeny oslavy svátku Jom Kippur a rozběhla se mobilizace.<ref name="rfr4" /> Ve 22.00 se sešla izraelská vláda, jejíž jednání probíhalo v mírném optimismu, neboť vládní a vojenští představitelé měli jen mlhavé informace o rozsahu útoku a izraelských ztrátách. Stejný optimismus panoval i ve Spojených státech, kde se předpokládalo, že Izraelci mají vše pod kontrolou.<ref>Wanner, str. 181-184</ref>

Již krátce po půlnoci měl Egypt na izraelské straně průplavu 90 tisíc vojáků, 800 tanků, 3 tisíce protileteckých prostředků a v 8 km hloubce budoval první linii obrany. Početní stavy se během dne dále zvýšily a Egypt začal budovat i zásobovací infrastrukturu. V rozporu s tím předával gen. Gonen velení IOS mylné informace a šířil bezdůvodný optimismus. Zatímco na egyptské straně byly ztráty relativně malé, ty izraelské narůstaly kvůlivinou chaotickýmchaotických útokůmútoků. Všem třem izraelským brigádám z původních 290 tanků zbývala sotva třetina. Nedalo se počítat ani s podporou letectva, neboť golanská fronta byla prohlášena za prioritní.<ref>Herzog, str. 210</ref>

Kritičnost situace si začali uvědomovat až vysocí velitelé, kteří 7. října začali zaujímat své pozice jako velitelé divizí (gen. mjr. [[Abraham Adan]] a gen. mjr. [[Ariel Šaron]]). V průběhu dne navštívil sinajskou frontu Moše Dajan, který nařídil ukončit protiútoky, zformovat síly a přejít do obrany. Zároveň bylo určeno rozhraničení celé fronty; Adan velel severní části fronty, gen. Mandler jižní a střednímu úseku velel Šaron. Velitelem fronty sinajské fronty se stal gen. Gonen. Ten vydal rozkaz k evakuaci pevností v první linii. Navečer již začaly do prostoru bojů najíždět izraelské záložní jednotky vytvořené během probíhající mobilizace a egyptské útoky se dařilo po celém úseku zadržovat.<ref>Herzog, str. 238</ref>

V 8.00 zahájil gen. Adan, velitel severního úseku sinajské fronty gen. Adan útok, jehož cílem bylo osvobození obklíčených klíčových izraelských pevností a zajištění egyptských mostů přes průplav. Podporu útoku měl zajistit genmjr. Šaron. Vlivem řady chyb se ale Adanovy jednotky dostaly při přesunech do těžké egyptské palby. Adan se navíc dozvěděl, že nemůže počítat s předem přislíbeným tankovým praporem od Šarona. V poledne se Adanuž nacházelAdan jižocitl v zoufalé situaci. S leteckou podporou se díkyvlivem silné protiletecké palběpalby také nedalo počítat. Situaci navíc zkomplikovalo předání mylné informace do Hlavního štábu o izraelském překročení průplavu. Ve 14.00 zahájil Adan další útok, který opět narazil na dělostřeleckou palbu z egyptské strany a způsobil Izraelcům těžké ztráty. Egypťané navíc přešli do protiútoku. Avšak účinná palba izraelských tankistů jim způsobila těžké ztráty a po setmění se stáhli. V některých ohledech je tato bitva považována za nejhorší porážku v dějinách izraelské armády.<ref>Wanner, str. 203</ref> Stalo se tak především proto, že Izraelci ignorovali základní válečná pravidla. Jako krajně nebezpečná se ukázala představa, že proti nepříteli vybavenému protitankovými zbraněmi se dá útočit bez pěší či dělostřelecké podpory.<ref name="rfr7">Herzog, str. 247</ref> To, že Šaron neposkytl Adanovi pomoc, vedlo mezi oběma generály k otevřené roztržce.

Na egyptské straně dokončily večer pěší divize přesun přes kanál a chystaly se splnit rozkaz rozšířit vějířovitými útoky rozšířit předmostí do hloubky 10 až 15 km a připravit se k útoku na východ.

Gen. [[David Elazar|Elazar]], který navštívil ráno sinajskou frontu, zjistil skutečný rozsah izraelské porážky a obrovské ztráty na lidech a technice. Nařídil proto zúžení obranného pásma a Šaronovi žádajícímu o povolení překročit Suez nařídil čekat na rozkazy Generálníhogenerálního štábu. Dílčím úspěchem bylo, že se podařilo vyprostit posádku jedné z obklíčených pevnůstek Bar Levovy linie. Celkově ale bylo izraelským jednotkám na Sinaji nařízeno zaujmout obranná postavení a nevyvíjet samostatnou aktivitu, neboť bylo nutnépředevším nejvícenutné řešit kritičtější situaci na golanské frontě. Gen. Šaron se navzdory přísnému zákazu pokusil proniknout k Suezskému průplavu v prostoru, kde se stýkaly 2. a 3. egyptská armáda (tzv. ''šev''), který nebyl bráněn. V průběhu postupu ale utrpěl těžké ztráty a stáhl se zpět, když předtím několikrát ignoroval přímé Gonenovy rozkazy k zastavení útoku. Gonen následně požádal náčelníka generálního štábu, aby zbavil Šarona velení.<ref>Herzog, str. 251</ref> Vzájemná averze mezi Gonenem a Šaronem dospěla do stádiastadia, kdy to ohrožovalo vedení války. Elazar proto povolal penzionovaného gen. [[Chajim Bar-Lev|Chajima Bar-Leva]] a jmenoval ho přímým zmocněncem Generálníhogenerálního štábu na Sinajskésinajské frontě. Tomu se podařilo situaci zklidnit. I on později dvakrát požádal o Šaronovo odvolání, což Dajan s odvoláním na politické důvody odmítl.<ref>Herzog, str. 257</ref>

Na sinajské frontě vládl 11. října relativní klid. Izraelský Generálnígenerální štáb vydal ale rozkazy pro přípravu k překročení Suezského průplavu v prostoru poblíž [[Velké hořké jezero|Velkého hořkého jezera]]. Pro tento krok hovořilo i to, že se Šaronovým průzkumníkům podařilo najít tzv. ''šev'' (místo dotyku) mezi 2. a 3. egyptskou armádou, tedy místo, kde se nacházela nejmenší koncentrace těžkých zbraní. Po řadě diskusí ale velení izraelské armády odsunulo rozhodnutí o překročení až na dobu po frontálním egyptském útoku, který se podle striktně dodržované sovětské vojenské doktríny měl uskutečnit během několika dnů. Navíc již během porady dorazila zpravodajská informace, že Egypt zahájil velké přesuny techniky přes kanál.<ref>Herzog, str. 261</ref>

V sobotu 13. října podnikli Egypťané po celé frontě řadu útoků, které měly prověřit izraelskou obranu. Hlavní nápor egyptské ofenzívy se očekával směrem na [[Refidim]]. Izraelské velení očekávalo, že se tak stane klešťovými obchvaty, a proto rozvinulo své jednotky s cílem Egypťany zablokovat. Během dne zahynul gen. Albert, když jeho obrněné vozidlo zasáhla egyptská raketa.

Pro potřeby ofenzívy přesunuli Egypťané na východní břeh Suezského průplavu kromě jiného i 20 baterií protiletadlových raket. Přestože jim chyběla potřebná materiální převaha nad Izraelci, zahájili 14. října ráno frontální útok. V severním sektoru 2. egyptské armády byl útok tvořen 18. pěší divizí a 21. tankovou divizí posílenou o zálohy, které začaly postupovat k Rumání. V centrálním sektoru útočily společně 21. tanková divize a 23. mechanizovaná divize podél centrální cesty směrem od [[Ismaílíja (město)|Ismáílíje]]. V jižním sektoru útočily dvě egyptské brigády ve dvou směrech postupu na východ s cílem dosáhnout průsmyky [[Průsmyk Gidi|Gidi]] a [[Průsmyk Mitla|Mitla]]. Na jih od nich dále postupovaly podél Suezského kanálu 19. pěší divize posílená tankovými brigádami a 113. mechanizovanou brigádou. Poprvé Egypťané narazili, když v solných bažinách izraelští výsadkáři zlikvidovali jejich vrtulníkový výsadek, jenž měl krýt levé křídlo ofenzivních sil. Další výsadek byl vysazen přímo před hlavně izraelské 247. tankové brigády a okamžitě zničen. Poté, co se jedna divize Egypťanů dostala k [[Baluga|Baluze]], byla napadena izraelskými obránci. Ti napodobili egyptskou taktiku a pomocí amerických protitankových střel TOW způsobili útočníkům těžké ztráty. Samotná jádra egyptské ofenzivy postupovala směrem na [[Taza|Tazu]]. NaraziliNarazila ale na izraelské tanky 14. a 217. tankové brigády skryté za písečnými dunami. Izraelské tanky zahájilizahájily na Egypťany palbu z bezprostřední blízkosti. Palba byla zničující a donutila Egypťany k chaotickému ústupu. Izraelské síly byly připraveny a v následující velké tankové bitvě (druhé největší po tankové [[Bitva v Kurském oblouku|bitvě u Kurska]] z [[Druhá světová válka|II. světové války]], střetlo se zde kolem 2000 tanků)<ref name="rfr5">Herzog, str. 264</ref> se jim podařilo egyptskou ofenzivu zastavit. Následný izraelský protiútok podpořený letectvem zničil egyptskou 1. obrněnou brigádu. Egypťané se poté, co se jim podařilo znovu zformovat své jednotky, pokusili o další útok proti Izraelcům, který měl být veden ve dvou vlnách. První vlnu se Izraelcům podařilo odrazit a doplnit munici a palivo ještě před příchodem druhé vlny. Díky tomu a nasazení tankových záloh byla druhá vlna také odražena a Egypťané donuceni k ústupu, který se díkyvinou neexistencineexistence rozkazů vlastního velení změnil v chaotický.

3. egyptská armáda měla ve dvou útočných vlnách obsadit pro Izrael životně důležité průsmyky Mitla a Gidi. I tady mělo izraelské vedení informace o síle a směru egyptského útoku a mohlo učinit opatření. Útok zde začal v 6.30 ráno. První egyptská vlna byla rozdělena do dvou útočných křídel. Severní křídlo tvořené 25. samostatnou brigádou bylo odraženo izraelskou 164. samostatnou brigádou a donuceno stočit svůj postup jižněji. Egyptská 3. tanková brigáda tvořící jižní křídlo byla odražena izraelskými výsadkáři vybavenými [[Bezzákluzové dělo|bezzákluzovými děly]] a stočila svůj postu severněji. Díky těmto změnám v postupu se obě křídla prakticky spojila a byla nasměrována do pasti ve [[Wádí Marbúk]], na jejímž konci čekaly izraelské tanky. Porážka 3. egyptské armády začala v 10.30, kdy byly její jednotky napadeny izraelskými Skyhawky. Egypťané se bez ohledu na vlastní ztráty snažili prorazit z uzavřené pasti, ale jichjejich tanky byly likvidovány bezprostřední izraelskou palbou zejména protitankových raket TOW. V té době izraelské letectvo zlikvidovalo menší útočnou vlnu tvořenou egyptskými [[commandos]] postupujícími podél Suezského zálivu.

Z hlediska celé války mělo toto střetnutí znamenat zlom. Zpravodajská služba Aman zde egyptské přípravy na ofenzivu 12. října zachytila a znala i sílu a směr útoku (dobytí izraelské základny Baluza 2. armádou a obsazení průsmyků Gidi a Mitla 3. egyptskou armádou). Izraelské jednotky se proto mohly připravit a zvolit vhodnou obranouobrannou taktiku. ŽádostOvšem žádost Ariela Šarona o protiútok ale byla zamítnuta. Boje skončily kolem poledne.

Mezi hlavní důvody izraelského vítězství patřila zejména změna taktiky (izraelské tankové jednotky byly doplněny obrněnými vozidly osazenými pěchotou, která účinně likvidovala egyptské pěšáky vybavené protitankovými střelami) a dále zahájení dodávek materiálu ze Spojených států. Ještě tentýž večer vyjádřila izraelská vláda na svém jednání souhlas s útokem přes Suezský průplav. Morální dopad porážky na egyptské velení byl mnohem horší než samotná prohra. Velení 2. egyptské armády ztratilo kontrolu nad svými jednotkami a její velitel utrpěl [[infarkt]] a zhroutil se. Egyptskou porážku umocnily nálety izraelského letectva, které ustupujícím Egypťanům způsobily další ztráty a vyloučily možnost opakování útoku (kromě jiného byly úplně zničeny 1. a 3. tankovátankové brigády, Egypťané přišli o vice jak 270 tanků, Izraelci ztratili 6 tanků).<ref name="rfr5" />

Pod krycím názvem [[Operace Gazela|Gazela]] zahájily IOS 15. října 1973 v 17 hodin operaci, při kteréníž se 2 tankové divize generálů Šarona a Adana pokusily o přechod Suezského průplavu v oblasti [[Velké hořké jezero|Velkého hořkého jezera]]. Plán počítal s rychlým vytvořením předmostí a přechodem na západní břeh kanálu. Již ve 20.30 téhož dne měli překročit Suezský průplav výsadkáři a na prámech měla být přepravena rota tanků pro vytvoření předmostí a jeho hájení. Poté měly být postaveny dva mosty pro přechod 440 tanků. Tento přesun měl být hotov 16. října do 6 hodiny ranní. Poté se jednotky měly věnovat likvidaci egyptských protileteckých baterií. K připoutání egyptské pozornosti měl být v rámci operace proveden útok o síle brigády v oblasti [[Chamutal]]u a pevnosti Televizíja a další tanková brigáda měla obsadit pevnost Macmed a uvolnit cesty akavíšskou a tirturskou cestu.

Ve skutečnosti byly izraelské tankové jednotky zbrzděny těžkými boji již při pokusu dostat se k Suezskému průplavu zejména v oblasti tzv. ''Čínské farmy''. Další zpoždění způsobily Izraelcům problémy a zmatky při přepravě pontonových dílů určených k vytvoření přechodů. Brigády určené pro provedení zastíracích operací mezitím zaútočily za podpory dělostřelectva proti egyptským pěším a tankovým divizím. Prostor Čínské farmy s vyhloubenými zavlažovacími kanály byl ale silně hájenýhájeny egyptskými tankovými a dělostřeleckými jednotkami, a ty útočícím izraelským jednotkám způsobovaly těžké ztráty. Akavíšská cesta, po které měly být transportovány mostní díly, byla sice na krátkou dobu obsazena izraelskými jednotkami, ale v krátké době se ji Egypťanům podařilo znovu obsadit a uzavřít a rozdělit tím rozdělit izraelské jednotky; zatímco ženisté s pontony a částí tankových jednotek prošli, většina tankových jednotek majících uskutečnit přechod uvízla v bojích s Egypťany.

Ve 21 hodin měl být zahájen přechod přes Suezský průplav, ale izraelské jednotky se v tu dobu stále ještě pokoušely obsadit přístupové cesty ke kanálu.Na tirturské cestě zůstal zablokován prefabrikovaný most, přesunovaný k Suezskému průplavu. Izraelským výsadkářům se mezitím ale podařilo místa bojů obejít a přes poušť se dostali na východní břeh kanálu. Svůj přechod uskutečnili až ve 3 hodiny ráno 16. října s více jaknež šestihodinovým zpožděním. Komplikace spojené s transportem obřích mostních dílů byly vyřešeny jejich nahrazením menšími mobilními typy. Teprve v půl šesté ráno byl přechod přes průplav dokončen. Přesun tanků se ale nemohl začít, neboť tyto tanky byly blokovány u Čínské farmy. Boje o Čínskou farmu a Akavíšskouakavíšskou cestu probíhaly celé úterý 16. října a teprve v poledne 17. října se, Izraelcům podařilo vytlačit za cenu těžkých ztrát na obou stranách podařilo Izraelcům Egypťany vytlačit od Akavíšskéakavíšské cesty.

Mezitím se izraelským ženistům podařilo 16. října hodinu po půlnoci dokončit most přes průplav. Přestože nástupní prostor byl pod trvalou palbou egyptského dělostřelectva a letectva a pod palbou bylo i izraelské předmostí na západním břehu kanálu, podařilo se přes průplav přepravit první útočnou vlnu. Do rána se přesunula na západní břeh izraelská pěchota a v 8.00 již bylo pětikilometrové izraelské předmostí zajištěno i tankovými jednotkami. Problémy s prefabrikovaným mostem, který se přesunoval směrem k místu izraelského překročení průplavu, přetrvávaly (most byl poškozen a vyžadoval opravy), navíc se ukázalo, že transportní cesta je pod kontrolou Egypťanů, což mimo jiné komplikovalo i zásobování jednotek, které jižuž průplav překročily.<ref>Herzog, str. 284</ref>

17. října po celý den se egyptské jednotky pokoušely po celý den o průnik do prostoru, kde izraelské jednotky vytvořily nástupní předmostí (tzv. ''dvůr''). V tom jim ale bránily v prostoru Čínské farmy izraelské tankové jednotky společně s výsadkáři. Díky tomu mohli izraelští ženisté přesunout k průplavu pontony, po kterýchnichž se na západní břeh měly přesunout izraelské tanky. Koridor, který se tak tak otevřel, se egyptská 2. a 3. armáda pokoušely uzavřít. Přes těžké ztráty, které utrpěly, se jim to nepodařilo.<ref>Herzog, str. 292</ref> Ráno 17. října zahájily Egypťanézahájili navíc Egypťané tankový útok proti izraelskému předmostí i na západním břehu. I tento útok byl Izraelci odražen.

Ve čtvrtek 18. října pokračoval pod egyptskou palbou přesun izraelských tanků přes Suezský průplav, přičemž musel být několikrát zastaven kvůli opravám mostu po zásazích. Teprve po 5. hodině ranní bylo na egyptské straně průplavu 140 tanků, takže se jižuž dalo mluvit o významnější síle. Nejdůležitějším úkolem bylo rozšíření předmostí vytlačením egyptských jednotek a likvidace postavení egyptských protiletadlových raket, čímž by se vytvořil operační prostor pro izraelské letectvo. Proti izraelským jednotkám vyslalo velení egyptské armády část svých obrněných záloh. Egyptské bombardéry a vrtulníky se navíc snažily zničit izraelský pontonový most. Avšak kvůli těmto náletům musela egyptská protiletecká ochrana zastavit činnost a izraelské letectvo toho okamžitě využilo. Egypťané utržili v leteckých soubojích těžké ztráty a nepodařilopřepravu sepřes průlivse jim nepodařilo přerušit přepravu přes průliv.

Ve snaze zabránit 2. egyptské armádě v napadání izraelského nástupního prostoru na východní straně průplavu nařídilo Izraelské vrchní velení další útoky proti těmto jednotkám. Likvidace egyptských protiletadlových baterií na západním břehu se ukázala být úkolem pro pozemní jednotky. V průběhu čtvrtka 18. října se tankovým jednotkám gen. Adana podařilo zničit několik baterií, ale zároveň zabřednout do těžkých bojů. Na východním břehu se Šaronovi stále nedařilo zabránit egyptskému ostřelování pontonů.

Ze 17. na 18. října se Egypťané z taktických důvodů stáhli z Čínské farmy, čímž umožnilyumožnili Izraelcům přesun těžkých pontonů.<ref>Herzog, str. 293</ref> Ty byly k průplavu dopraveny 18. října večer. Na egyptském území již izraelské jednotky odrážely pokusy egyptské armády o zničení předmostí. 18. října se na sever od předmostí postupující izraelští výsadkáři na okraji [[Bitva o Ismaíliji|Ismaílije]] dostali do těžké bitvy s egyptskou pěchotou. Té se podařilo část izraelské jednotky obklíčit a odříznout. Obklíčené izraelské výsadkáře se podařilo vyprostit až po setmění. Po celý den také izraelské tankové jednotky útočily ve dvou osách jižním směrem na [[Suez]]. Jejich postup provázely prudké boje s egyptskými tankovými jednotkami, posílenými o zvláštní jednotky egyptské armády a jednotky palestinské a marocké.

Ráno v pátek 19. října se izraelským ženistům podařilo dokončit velký most, čímž se množství přepravovaného materiálu podstatně zvýšilo, a to i přesto, že mosty byly i nadále pod egyptskou palbou. Izraelské jednotky, které se přesunuly na západní břeh průplavu, zahájily další boje s cílem ničit egyptské protiletecké baterie. Jednotky gen. Adana dále úspěšně útočily na jihozápad směrem k Suezu. Část Šaronových jednotekoddílů se naproti tomu na severu od předmostí zdržela urputnými boji s egyptskými commandos. V silně opevněné radarové stanici Orcha se jich 300 odmítlo vzdát a bojovali až do posledního muže.<ref>Herzog, str. 306</ref>

Ještě během pátku se egyptské vrchní velení rozhodlo proti postupujícím izraelským jednotkám nasadit poslední zálohy. Čtyři neúplné egyptské divize se pokusily zablokovat prostor mezi [[Ismáílije|Ismáílijí]] a Suezem. Během soboty 20. října postupoval gen. Adan směrem na jih, a během postupu ničil další protiletecké baterie egyptské armády. V poledne obsadil letiště Fajíd, čímž se podstatně zlepšily izraelské zásobovací možnosti. V postupu ho podporovaly jednotky gen. Magana. Naproti tomu Šaronovy jednotky stály před Ismailjí a samotný Šaron byl ve sporu s velením, které po něm požadovalo přesun zpět na východní břeh průplavu a likvidaci egyptských jednotek ohrožujících izraelský přechod přes Suezský průplav. Tyto spory vyvrcholily v neděli 22. října, kdy Moše Dajan jako ministr obrany na Šaronovu žádost tento rozkaz zrušil.<ref>Herzog, str. 307</ref> Adan mezi tímmezitím pouze zabezpečil letiště, nezaznamenal aleovšem žádné územní zisky, důležité pro vyjednávání. Všechny jednotky ale plnily rozkaz, aby jako priorita byly ničeny základny protiletadlových raket.

V ranních hodinách zahájily jednotky gen. Adana boje s cílem zajistit si postup na jih a přetnout veškeré komunikace spojující [[Káhira|Káhiru]] s 3. armádou. Egyptské jednotky, posílené Kuvajťany a Palestinci, se ale podařilo zatlačit až s podporou letectva, které mohlo operovat nad celým prostorem, protože egyptské základny s protileteckými raketami byly už zlikvidovány. Kolem 11. hodiny ohrožovaly dokonce útočící izraelské jednotky dokonce ohrožovaly bunkr velitele egyptské 3. armády a kolem 19. hodiny dosáhly města [[Zidron]]u, cíle obklíčit 30 000 vojáků 3. egyptské armády se ovšem nezdařilo dosáhnout. Šaronovy pokusy dostat se k Ismáilji byly definitivně zastaveny egyptskými výsadkáři.

[[Soubor:IDF Ismailia Clash.jpg|thumb|left|Izraelští vojáci během bitvy u města Ismaília]] 22. října ve 12.00 vstoupilo v platnost příměří dohodnuté velmocemi. To bylo dodržováno v severní části bojů, v prostoru 2. egyptské armády. V prostoru 3. egyptské armády boje pokračovaly dál pokračovaly. V noci z 22. na 23. října došlo k dalším přestřelkám, které přerostly v rozsáhlé boje následované Adanovým pokusem o dobytí Suezu. Ve 23 hodin 23. října (podle jiných tvrzení už kolem poledního) pronikly izraelské jednotky pronikly do suezského přístavu a odřízly egyptskou 3. armádu na východním břehu Suezského průplavu.<ref>Herzog, str. 313</ref>

Ráno 24. října, přestože již bylo v platnosti zastavení palby dohodnuté velmocemi, se jednotky gen. Šarona snažily na předměstí Ismáílie přerušit spojení tohoto města s Káhirou a jednotky gen. Adana zahájily útok na Suez s cílem dobýt město úplně a přetnout potrubí zásobující jednotky na východním břehu. Útoku předcházelo letecké bombardování, vedené ovšem zpro důvodu mlhy vedenémlhu prakticky naslepo a tedy s malým účinkem. Následně zaútočily tankové jednotky a motorizovaná pěchota. V rozporu s očekáváním aleovšem egyptské jednotky město neopustily, postupující izraelskou kolonu napadly ze zálohy, způsobily jí těžké ztráty a odřízly jí ústupové cesty zpět. Výsadkáři, kteří měli zbytky tankového praporu vyprostit, byli sami odříznuti a bojovali v obklíčení. Vyprostit se je podařilo až pozdě odpoledne. Celá akce se ukázala jako debakl s vysokými ztrátami a žádnýmnulovým ziskem.<ref>Herzog, str. 318</ref>

Stejně jako na egyptsko-izraelské frontě, tak i na frontě syrsko-izraelské, na Golanských výšinách zahájila ve 14.00 silná dělostřelecká palba a letecké údery útok proti izraelským pozicím. Poté se daly do pohybu pozemní jednotky. Útok byl veden po celé linii fronty. DíkyVinou opoždění v odminování se část útočících syrských tankových jednotek ocitla bez pěchoty. Výhodně postavené izraelské tanky sice způsobily Sýrii ztrátu šedesáti tanků, ale zastavit útok se jim nepodařilo. Nepodařilo se to ani izraelskému letectvu, které díkyztratilo syrskýmv protileteckýmpalbě raketámsyrských protileteckých raket Sam 2, 3 a 6 ztratilo 13třináct letadel. Poté se syrské 5. a 9. divizi zdařily průlomy izraelských linií a následně až do blízkosti řeky [[Jordán]]. Zároveň se syrským výsadkářům podařilo dobýt horu [[Hermon]].<ref>Wanner, str. 179-180</ref> Zde obsadili po mnohahodinovém boji obsadili základnu využívanou Izraelem jako pozorovatelna a do rukou jim padlo velké množství nejmodernější elektroniky, která byla později předána sovětským specialistům.<ref>Herzog, str. 113</ref> Hlavní útoky byly vedeny směrem na [[Rafid]] a [[Kunejtra|Kunejtru]]. V obou směrech se Syřanům zdařil další průlom izraelských linií.<ref>Herzog, str. 114</ref>

Po dvou hodinách bojů, přestože se izraelským tankovým jednotkám dařilo působit útočníkům těžké ztráty, bylo jasné, že množství a síla útočících syrských jednotek převyšuje vše, co izraelské jednotky dosud znaly (na silnici z Kudny na [[Hušníja|Hušníju]] stálo 60 izraelských tanků brigády Barak proti 600 útočících syrských tanků). Postup syrských jednotek pokračoval i po setmění, neboť jejich tanky byly vybaveny přístroji pro noční vidění (izraelští tankisté tato zařízení k dispozici neměli).<ref>Herzog, str. 118</ref> V obklíčení zůstaly i některé pozorovací pevnosti. Některé z nich bylibyly evakuovány, žádnou z nich se ale Syřanům nepodařilo dobýt.<ref>Herzog, str. 122</ref>

Golanské výšiny navštívil i ministr obrany Moše Dajan, který se až na místě seznámil se skutečným stavem bojů. Jeho návrat do [[Tel Aviv]]u byl provázen hlubokým pesimismem, při kterém mluvil o konci „[[Třetí chrám|třetího chrámu]]“. Na úrovni nejvyššího velení ale jižuž byla konečně přijata rozhodnutí odpovídající skutečnému stavu věcí. Velení golanské fronty se ujal generál [[Rafa'el Ejtan]] za situace, kdy izraelské obranné linie byly prolomeny a syrské tankové jednotky pronikaly silou své mnohonásobné přesily.<ref>Herzog, str. 139-140</ref>