Alexandr Něvský: Porovnání verzí

V době Alexandrova nástupu na novgorodský knížecí stolec byla severozápadní Rus ohrožena expanzivními snahami [[Švédsko|Švédska]] a [[LivonskoMečoví rytíři|livonské]] větve]] [[Řád německých rytířů|Řádu německých rytířů]]. Roku [[1240]] se [[Švédské křížové výpravy|Švédové vylodili]] v ústí [[Něva|Něvy]], ale byli poraženi novgorodským vojskem v čele s Alexandrem a donuceni k ústupu. Alexandr získal později, zřejmě koncem [[15. století]], čestný přídomek Něvský. Po vítězství nad Švédy se snažil upevnit svoji moc v Novgorodě, dostal se však do sporů s [[bojar]]y a z města raději odešel.

Novgorodští proto požádali Jaroslava Vsevolodoviče, který se mezitím stal velikým knížetem [[Vladimirsko-suzdalské knížectví|vladimirským]], aby jim poslal syna nazpět. Jakmile přijel mladý vojevůdce do města, zahájil energicky přípravy na boj. Nechal budovat opevnění a shromažďoval veškerou dostupnou vojenskou hotovost z novgorodské země i poplatných oblastí, nyní ohrožených křižáky. Poté vyrazil na sever, kde dobyl křižáckou pevnost [[Koporje]] a nechal ji rozbořit ([[1241]]). Následně vyhnal s pomocí svého bratra [[Andrej Jaroslavič|Andreje]] a [[Vladimirsko-suzdalské knížectví|vladimirsko-suzdalského]] vojska řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně [[Čudské jezero|Čudského jezera]], zastavil Alexandr 5. dubna [[1242]] v tzv. „ledové“ledové bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše.

V ruském dějepisectví byly obě bitvy obvykle značně zveličovány a líčeny jako obrana západních ruských hranic před agresí katolického Západu s cílem ovládnout Rus, vnutit ji [[katolictví|katolickou víru]] a připojit pod jurisdikci [[papež]]e. Dnešní historici{{kdo?}} vidí situaci střízlivěji. Zdůrazňují, že obou bitev se zúčastnila jen menší vojska o maximálním počtu několika tisícovek bojovníků.{{Doplňte zdroj}} Ostatně více jich ani livonská větev řádu německých rytířů neměla k dispozici. Střízlivý počet 20 mrtvých a 6 zajatých rytířů vve "''ledové''"známé „ledové“ bitvě, která uvádí livonský pramen,<ref>''Livlaendische Reimschronik'', ed. Meyer, L., Hildesheim 1963, s.52</ref> pro ni mohl znamenat opravdu citelnou ztrátu, neboť počet livonských rytířů sotva přesahoval stovku. Obě historicky známé srážky v podstatě nepřekročily rámec širších pohraničních konfliktů, jež byly důsledkem a soupeření o prosazení vlivu ve východním [[Pobaltí]] mezi Rusy (Novgorodem, Pskovem) na jedné straně a příchozími Němci nebo Švédy na druhé straně. To ovšem neznamená, že nebyly zatěžující, ale především pro pohraničí, nikoliv pro celou Rus – většiny ruských knížectví se vůbec netýkaly. Ta byla ovšem v té době devastována druhou vlnou mohutné expanze [[Mongolové|Mongolů]] na západ.