Agnolo Bronzino: Porovnání verzí

'''Agnolo di Cosimo''' (Monticelli, [[17. listopad]]u [[1503]] -– Florencie, [[23. listopad]]u [[1572]]), známy jako '''Il Bronzino''', nebo ''Agnolo Bronzino'' byl [[Itálie|italský]] [[manýrismus|manýristický]] [[malíř]] z Florencie.

Bronzino byl žákem malíře Raffaellina del Garbo, nicméně největší vliv na něj měl významný florentský pozdně renesanční malíř [[Jacopo Pontormo]], který se stal dokonce jeho adoptivním otcem. S Pontormem maloval v letech 1522-15251522–1525 [[freska|fresku]] v kartouze Galluzzo nedaleko Florencie, v letech 1535-15361535–1536 ve vile [[Medicejové|Medici]] v Careggi a mezi lety 1538-15431538–1543 ve vile [[Medicejové|Medici]] v Castellu. Kromě toho pracoval na náboženských a mytologických obrazech, které navzdory značné originalitě, vycházely z díla jeho učitele Pontorma. V roce 1530 ho získal pro svůj dvůr v [[Urbino|Urbinu]] vévoda Francesco Maria I. della Rovere. Pro vévodu tvořil zejména mytologické a alegorické fresky pro jeho vilu Imperiale u Pesara. Ve službách dalšího vévody z rodu della Rovere, uměnímilovného Guidobalda II., namaloval kromě efektního portrétu také skvostné plátno [[Apolon|Apollón]] a [[Marsyas]].

V roce 1533 se vrátil Bronzino zpět do Florencie, kde získal u medicejského dvora prestižní funkci dvorního malíře. Společensky obratný malíř patřil hned od začátku k nevelkému okruhu [[intelektuál]]ů, literátů a umělců, kteří začali pracovat na státní [[propaganda|propagandě]] vládnoucího vévody [[Cosimo I. de Medici|Cosima I.]] Od roku 1537 se stal členem malířské společnosti [[svatý Lukáš|svatého Lukáše]] a vstoupil do florentské [[akademie]]. Kromě let 1546-15471546–1547, kdy na náklady vévody studova dílo [[Michelangelo|Michelangela]] v [[Řím]]ě a ročního pobytu v [[Pisa|Pise]] už Florencii nikdy neopustil. Stejně jako další malíři ve službách evropských renesančních panovníků pracoval kromě obrazů i na složitých ceremoniálních inscenacích medicejského dvora. Proslulé byly například jeho [[dekorace]] a efemérní [[architektura|architektury]] při příjezdu budoucí velkovévodovy manželky [[Eleonora z Toleda|Eleonory Toledské]] (1522–1562). Jako scénograf pracoval Bronzino i na jejich svatbě v roce 1539, která byla pojatá, jako velkolepá divadelní [[inscenace]].

Kromě toho se podílel na výzdobě velkovévodských sídel. V interiéru [[Palazzo Vecchio]] vymaloval pro kapli velkovévodkyně výjevy ze [[Starý zákon|Starého zákona]]. Pro Eleonoru Toledskou namaloval také řadu dalších náboženských obrazů. V letech 1540-15551540–1555 pracoval na kartonech pro florentskou [[manufaktura|manufakturu]] na [[tapiserie|tapisérie]], ze kterých bylo utkáno 16 scén ze [[Historie Josefa Egyptského|života Josefa Egyptského]]. Ve stejné době maloval četné oltářní obrazy pro florenstské kostely a alegorické obrazy přímo pro vévodu, z nichž vyniká slavná Alegorie Touhy, určená jako diplomatický dar pro francouzského krále [[František I. Francouzský|Františka I.]]

Bronzino proslul nejvíce už ve své době jako vynikající a vyhledávaný portrétista. Kromě četných portrétů velkovévody Cosima I. a jeho manželky, pracoval na podobiznách jejich dětí, členů dvora a významných florenťanů -– básníků, spisovatelů a hudebníků. Velké množství virtuózních portrétů se dochovalo v četných kopiích a dílenských replikách, na kterých pracovala řada dalších malířů pod Bronzinovým dohledem. Mezi jeho nejznámější spolupracovníky patřili Lorenzo di Bastiano Zucchetti nebo Giovanni Maria Butteri. Zcela zvláštní postavení měl v jeho dílně malíř [[Alessandro Allori]], jeho nejlepší následovník a později také adoptivní syn. Tak jako v dalších případech, se Bronzinovy portréty rodiny Medici stávaly vzácným státním darem dalším panovnickým rodinám.

Bronzino proslul během své kariéry jako autor četných oltářních obrazů a obrazů s církevními náměty. Náboženské scény stály u začátků jeho oslnivé kariéry. Jeho rafinované kompozice za použití vytříbené ikonografie provázela bravůrní malířská technika, výrazně ovlivňující malířské prostředí florentského [[manýrismus|manýrismu]] -– typické pro něj byly mramorově sošné postavy a jásavé barvy. Takový je i oltářní obraz Oplakávání Krista z roku 1545, který objednal jako diplomatický dar velvyslanec císaře [[Karel V.|Karla V.]] kardinál Nicolas se Granvelle pro Zanchini Kapelle v kostele Santa Croce.