Chmelnického povstání: Porovnání verzí

Povstání vypuklo roku 1648, kdy je vyvolal kozácký hetman [[Bohdan Chmelnickij]]. Jeho akce, motivované porušováním kozácké autonomie i osobními spory mezi Chmelnickým a polskými šlechtici, spustily široké povstání. Kozáci se spojili s [[Krymští Tataři|krymskými Tatary]] vedenými princem Tuhaj bejem a dosáhli překvapivých vítězství v bitvách u Korsuně a Žlutých vod. Proti kozákům se postavil vojevůdce [[Jeremiáš Wiśniowiecki]], který proti timnim vedl poměrně úspěšnou ofenzivu a zabránil tomu, aby se povstání rozšířilo dál na sever. Vojenská převaha kozáků vedla roku 1649 k uzavření zborovské dohody, v níž polský král [[Jan II. Kazimír]] a jeho kancléř Adam Kisiel uznali Chmelnického kozáckým hetmanem a potvrdili uznání kozáckých práv v plném rozsahu.

Rozpory mezi kozáckými vůdci a nerespektování míru z jejich strany vyvolaly poslkoupolskou odezvu. Roku 1651 Wiśniowiecki obnovil útoky a vytlačil kozáky za [[Dněpr]]. Poláci následně drtivě zvítězili v bitvě u [[Berestečko|Berestečka]] a donutili kozáky uzavřít bělocerkevský mír (1651), jímźjímž byla kozácká autonomie omezena jen na území kyjevského vojvodství. Kozáci s tímto výsledkem neblynebyli spokojeni a postavili se na odpor, roku 1652 byla svedena bitva u Batohu, v níž kozáci zvítězili a následně povraždili 8500 polských zajatců, včetně příslušníků vyoskévysoké šlechty (Např. Samule Kalinowski, Marek Sobieski). Kozácká rada poté požádala o pomoc proti Polákům ruského cara [[Alexej Michajlovič|Alexeje]]. Následně, roku 1654, [[Perejaslavská rada|kozácká rada v Perejaslavi]] vyhlásila připojení [[Levobřežní Ukrajina|Levobřežní Ukrajiny]] k Rusku, což však mělo za následek ještě tvrdší omezení kozácké autonomie než na polském území.

Po ochabnutí důvěry v Moskvu se Chmelnický pokusil vytvořit protipolskou koalici s [[Transylvánie|Transylvánií]] a [[Švédsko|Švédskem]], ovšem neúspěšně. Roku 1657 Chmelnický zemřel, na jeho místo nastoupil [[Ivan Vyhovskij]], který se rozešel s Moskvou a raději se chtěl dohodnout s Poláky, plánoval přeměnit Ukrajinu ve třetí subjekt polsko-litevské unie. Tento plán však nenašel na Ukrajině podporu,<ref>http://leccos.com/index.php/clanky/chmelnickeho-povstani

Chmelnického povstání bylo provázeno obrovskými protižidovskými [[Pogrom|pogromy]]. Obětí masového vyvražďování se stalo téměř 100 tisíc [[Židé|Židů]] v Polsku, Litvě i v Bělorusku, rozzuření kozáci však vraždili také Poláky, zejména šlechtice. Oběti byly často upalovány nebo naráženy na kůly. Za masakry nese zodpovědnost sám Chmelinický i jeho velitelé, např. neblaze proslulý Maxim Kryvonos. Pronásledování Židů vyvolalo silnou migrační vlnu, mnoho Židů z Ukrajiny našlo útočiště mimo jiné i v [[České země|Českých zemích]].<ref>http://www.respectandtolerance.com/cz/pro-skoly/12-koly/2013-02-12-09-27-12/62-chronologie.html</ref><ref>http://www.jewishencyclopedia.com/articles/4685-cossacks-uprising</ref> Zatímco západní historiografie hodnotí roli Chmelnického povstání kriticky a zdrazňujezdůrazňuje hlavně jeho brutalitu, v ukrajinském národním vědomí stále žije a je vnímáno jako osvobozenecká národní válka, jež vedla ke vzniku nezávislého ukrajinského státu.<ref>http://www.ukrajinci.cz/cs/ukrajina/detail/osvobozenecka-valka-poloviny-17-stoleti/</ref> Naproti tomu Poláci a pochoptelněpochopitelně rovněž Židé jej dosud vnímají silně negativně,.