Otevřít hlavní menu

Změny

m
Oprava pravopisu ve slovech: výjimka, výjimečný, schematický, tematický, tematika.; kosmetické úpravy
 
== Život ==
Byl synem okresního lékaře v Čembaru (v gubernii Penza). Později tvrdil, že nemá na své dětství jedinou hezkou vzpomínku. Roku 1825 nastoupil v [[Penza|Penze]] na gymnázium. Školu zanedbával, a tak byl v posledním ročníku vyloučen. Díky vlivným známostem nicméně mohl roku 1829 nastoupit na Moskevskou univerzitu. Tamější filozofická fakulta byla střediskem [[Friedrich Wilhelm Joseph Schelling|schellingovství]], a při ní se utvořil i kroužek studentů, do nějž Bělinskij vstoupil (dalšími členy byli K. Aksakov, M. Katkov, N. V. Stankevič aj.) V tomto spolku si osvojil [[Friedrich Schelling|Schellingovu]] filosofii přírody.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Losskij | jméno = Nikolaj | autor = | odkaz na autora = Nikolaj Losskij | titul = Dějiny ruské filosofie | překladatelé = z ruského originálu: [[Alan Černohous]] | vydavatel = [[Refugium (nakladatelství)|Refugium Velehrad-Roma]], [[Centrum Aletti]] Velehrad-Roma | místo = [[Velehrad]], [[Olomouc]] | rok = 2004 | počet stran = 664 | edice = Studie ruského myšlení | kapitola = Bělinskij Vissarion Grigorjevič | url kapitoly = | strany = 85 | isbn = 80-86715-26-4 | poznámka = Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s [[Centrum Aletti|Centrem Aletti]] v Olomouci | jazyk = česky }}</ref> Pak se nadchl pro [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|hegeliánství]]. Pod jeho vlivem byl v letech 1837 až 1840. Za příklad toho, jakým způsobem využíval Hegelovu [[filosofie|filosofii]] ve svých kritických článcích, může sloužit jeho posuzování poezie v článku „O hoři z rozumu, spis [[Alexandr Sergejevič Gribojedov|A. S. Gribojedova]]“ (1839). Bělinskij neuměl [[němčina|německy]] a svědectví o Hegelově filosofii se mu dostávalo od takových znalců, jako byli Stankevič a [[Bakunin]].<ref>{{Citace monografie | příjmení = Losskij | jméno = Nikolaj | autor = | odkaz na autora = Nikolaj Losskij | titul = Dějiny ruské filosofie | překladatelé = z ruského originálu: [[Alan Černohous]] | vydavatel = [[Refugium (nakladatelství)|Refugium Velehrad-Roma]], [[Centrum Aletti]] Velehrad-Roma | místo = [[Velehrad]], [[Olomouc]] | rok = 2004 | počet stran = 664 | edice = Studie ruského myšlení | kapitola = Bělinskij Vissarion Grigorjevič | url kapitoly = | strany = 87 | isbn = 80-86715-26-4 | poznámka = Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s [[Centrum Aletti|Centrem Aletti]] v Olomouci | jazyk = česky }}</ref> Na večerech u Stankeviče mladí romantikové čítali básnická díla ([[Alexandr Sergejevič Puškin|Puškina]], [[Vasilij Andrejevič Žukovskij|Žukovského]], [[Nikolaj Vasiljevič Gogol|Gogola]] a [[Michail Jurjevič Lermontov|Lermontova]], [[William Shakespeare|Shakespeara]], [[Johann Wolfgang von Goethe|Goetheho]], [[Friedrich Schiller|Schillera]] či [[Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann|E. T. A. Hofmanna]]) a vedli o nich diskuse.
 
Pod vlivem Hofmannovy povídky ''"Seltsame Leiden eines Theater-Directors"'' se všichni nadchli pro divadlo. To se Bělinskému stalo osudné, neboť byl v září 1832 vyloučen z Moskevské univerzity, když jako stipendista a nešlechtic předložil cenzuře romantické drama ''Dmitrij Kalinin'', v němž přirovnával šlechtu k hadům, krokodýlům a tygrům, kteří se živí kostmi a masem svých bližních a pijí jejich krev a slzy jako vodu. To bylo v době [[Mikuláš I. Pavlovič|Mikulášské]] epochy, jen několik let po rozdrcení [[Děkabristé|dekabristů]], něco neslýchaného. Po vyloučení z univerzity trpěl velkou bídou, až na podzim roku 1834 svým prvním článkem ''Literaturnyja mečtanija'' v časopise ''Teleskopæ'' vstoupil na dráhu literární kritiky. Roku 1836 časopis zanikl a Bělinskij opět ztratil publikační možnost. Roku 1838 od Ševyrjeva převzal vedení redakce časopisu ''Moskovskoje Nabljudateijæ.'' Ten však brzy zanikl a Bělinskij znovu upadl do bídy. Nakonec přijal pozvání A. A. Krajevského, aby psal kritiky do jeho časopisu ''Otečestvennyje zapiski''. Díky tomu se konečně zbavil dluhů. Přesídlil za tím účelem i do [[Petrohrad]]u. Došlo u něj také - počínaje 40. léty - k velkému tvůrčímu přívalu a změně perspektivy. Seskupil se kolem něj sbor mladých ruských literátů a radikálních demokratů, které velmi ovlivnil. Zemřel v předvečer revoluce roku 1848 na [[souchotě]].
Kritickou činnost Bělinského lze rozdělit na dvě období:
 
* '''Třicátá léta''', ve kterých můžeme Bělinského charakterizovat jako demokrata. V té době ho zajímají především estetické a filozofické aspekty umělecké tvorby. Vycházel z [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|Hegelovy]] filozofie: Hegelovu tezi, že vše skutečné je rozumné, interpretoval jako ideu smíření se se skutečností. Postupně však začíná vyzvedávat ideu negace nerozumného a zkoumat zákon, kterému se podřizuje život společnosti a lidských individuí.
 
* '''Čtyřicátá léta''', v nichž se stává radikálním demokratem. Přiklání se nakonec k [[Materialismus|materialismu]]: duchovní není nic jiného než činnost fyzického. Z ideje zákonitosti společenského života vyvozuje ideu nezbytnosti společenského pokroku. Bělinskij se přiklání k [[Socialismus|socialistickému]] ideálu společnosti bez bohatých a chudých, jehož realizace vyžaduje pravděpodobně násilí. Usiluje však o aktualizaci idejí původního [[křesťanství]], v důsledku čehož se dostává do střetu s anarchistou [[Michail Bakunin|Michailem Bakuninem]]. V Bělinského estetických názorech se prosazuje idea historismu. Umění vymezuje jako názornou reprodukci skutečnosti, v níž se zachycují její typické rysy. U umělce podtrhoval význam jeho citu pro současnost a možnosti, které se v ní otevírají.
 
Co se týče Bělinského materialismu, [[Nikolaj Losskij]] zastává názor:
{{Citace|Bolševičtí spisovatelé tvrdí, že Bělinskij se pod vlivem [[Feuerbach]]a stal na konci života vyznavačem “antropologického materializmu”.<ref>Srv. [[Michail Iovčuk|Iovčuk M]]. ''Белинский. Его философские и социально-политические взгляды'', М., 1939</ref> [[Sovětský svaz|Sovětští]] škrabálci se z příkazu vlády snaží v historii západoevropské a ruské kultury najít co možná nejvíc materialistů. Například i takového filosofa, jako byl [[Spinoza]], považují za materialistu. Nevěřte jim ani slovo! Z Bělinského spisů není patrné, že by se stal materialistou.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Losskij | jméno = Nikolaj | autor = | odkaz na autora = Nikolaj Losskij | titul = Dějiny ruské filosofie | překladatelé = z ruského originálu: [[Alan Černohous]] | vydavatel = [[Refugium (nakladatelství)|Refugium Velehrad-Roma]], [[Centrum Aletti]] Velehrad-Roma | místo = [[Velehrad]], [[Olomouc]] | rok = 2004 | počet stran = 664 | edice = Studie ruského myšlení | kapitola = Bělinskij Vissarion Grigorjevič | url kapitoly = | strany = 89 | isbn = 80-86715-26-4 | poznámka = Kniha vychází v rámci vyzkumného záměru „Jednotná Evropa a křesťanství“ a ve spolupráci s [[Centrum Aletti|Centrem Aletti]] v Olomouci | jazyk = česky }}</ref>}}
=== Literární snění ===
První významnější statí bylo ''Literární snění'' (Литертурные мечтания, 1834). Už v něm se projevil hlavní rozpor kritikovy estetiky třicátých let. Na jedné straně objektivně idealistický světonázor, ovlivněn německou romantickou filozofií, a na druhé straně snaha o věrnost skutečnosti. Žádá, aby literatura vycházela z pravdy ruského života a z potřeb lidu. Dokazuje, že vzdělaná ruská společnost (šlechta) pohrdá ruským jazykem a otrocky napodobuje své západoevropské vzory. Za skutečného nositele národní svébytnosti považuje lid, jehož jedinou kulturou je [[folklór]]. Mezi lidem a šlechtou je velká propast, její překlenutí považoval Bělinskij za prvořadé. Avšak na rozdíl od mnoha romantických teoretiků nehledá cestu k národní zvláštnosti v napodobování folklóru, ale ve věrném zobrazení ruského života. Do pojmu národní literatury tedy zahrnuje požadavek realismu. Realismus, lidovost a národní svébytnost mu srůstají v jeden nedílný pojem.
[[Soubor:Белинский.jpg|thumb|right|Vissarion Grigorijevič Bělinskij]]
 
 
=== Přehled ruské literatury roce 1846 ===
Ve čtyřicátých letech přibývaly polemiky stoupenců [[západnictví]] se [[Slavjanofilství|slavjanofili]]. Bělinskij stál v tomto sporu na straně pokrokovějších stoupenců západnictví. V řešení problému ruské národní povahy hledal odpověď na otázku, o jaké rysy ruské povahy je možno opřít se v boji za změnu skutečnosti. Obzvlášť ho zajímaly revoluční rysy ruské národní povahy. Proti slavjanofilskému zdůrazňování ruské pokory a zbožnosti vyzdvihuje příklad [[Ivan Hrozný|Ivana Hrozného]]. Proti názorům o přirozené ruské konzervativnosti staví příklad [[Petr I. Veliký|Petra I. Velikého]]
 
=== Statě o Puškinovi ===
Jedním z cílů, které si Bělinskij vytyčil, bylo sepsání teoretických dějin ruské literatury. Pro nemoc však splnil svůj plán jen částečně, v jedenácti ''Statích o Puškinovi'' (Статьи о Пушкине, 1844-1846). K výkladu přistoupil přísně historicky. V prvních třech statích podal nástin literatury 18. a počátku 19. století. V ruském literárním vývoji rozeznává dva základní proudy:
* Satirický proud, který považuje za umělecky a společensky nosnejší, protože má blíže k ruskému životu
* Rétorický proud, ke kterému počítá ódy 18. století, [[Nikolaj Michajlovič Karamzin|Karamzina]], [[Vasilij Andrejevič Žukovskij|Žukovského]] ad.
 
=== Fyziologie Petrohradu a Petrohradský sborník ===
V letech 1845-1846 vyšly za spolupráce Bělinského a [[Nikolaj Alexejevič Někrasov|Někrasova]] dva sborníky: ''Fyziologie Petrohradu'' (Физиология Петербурга) a ''Petrohradský sborník'' (Петербургский сборник). Hlavní představitel oficiální žurnalistiky Bulgarin nazval ve své posměšné recenzi autory sborníků "naturální školou". Bělinskj název přijal a dokázal ho proměnit na generační program. Zdůrazňuje nutnost přirozené školy jako základního směru ruské literatury, položil důraz na analýzu tragické současnosti, na kritičnost literatury a demokratizaci její tématikytematiky.
[[Soubor:Belinskiy_Vissarion_Grigorevich.jpg|thumb|right|Vissarion Grigorjevič Bělinskij, 26.5.1848]]
 
113 776

editací