První básně s revoluční tématikoutematikou psal Vajda pod vlivem [[Sándor Petőfi|Sándora Petőfiho]]. Po porážce revoluce pak zazněl v jeho tvorbě tón trpkého vystřízlivění a rezignace. V té době prožil také nešťastnou lásku k dívce, kterou pod jménem Gina zvěčnil ve svých básnických cyklech ''Szerelem átka'' ([[1854]], Prokletí lásky), ''Gina emléke'' ([[1856]], Památka Giny) a také pozdějších v básnických sbírkách ''Húsz év mulva'' [[1876]], Po dvaceti letech) a ''Harminc év mulva'' (Po třiceti letech). Obavy o osud národa vyslovil v pesimisticky laděných básních ''A virrasztók'' ([[1855]], Bdící) a ''Hajótőrőttek'' ([[1856]], Ztroskotanci). V šedesátých letech pak ve svých novinových článcích a také v kulturně-politických brožurách, které psal pod [[pseudonym]]em Aristides, ostře kritizoval pasivní rezistenci maďarské šlechty a prosazoval nutnost [[průmysl]]ového vývoje země. Moderní velkoměstský život pak zobrazil ve svých [[verš]]ovaných [[román]]ech ''Találkozásko'' ([[1873]], Setkání) a ''Alfréd regénye'' ([[1875]], Alfrédův román).
Vajdovo dílo je pro vývoj maďarské literatury velmi významné. Byl prvním maďarským básníkem, který vyjadřoval osamocenost moderního člověka, jako první psal básně o podvědomí duše, jeho reflexivní lyrika nese v sobě znaky přírodovědeckého [[Ateismus|ateismu]], zaznívá v ní nezakrytá erotika a obsahuje nebývale ostrou kritiku zaostalé maďarské společnosti.
