Wikipedie

Bulharská lidová republika: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m typo
HypoBOT (diskuse | příspěvky)
113 777 editací
m Oprava pravopisu ve slovech: výjimka, výjimečný, schematický, tematický, tematika.; kosmetické úpravy
Řádek 1:
{{Infobox zaniklý stát
| název = Bulharská lidová republika
| originální název = Народна република България
| rok vzniku = 1946
| rok zániku = 1990
| více před =
| před 1 = Bulharské carství
| před 1 vlajka = Flag of Bulgaria.svg
| před 2 =
| před 2 vlajka =
| před info =
| více po =
| po 1 = Bulharská republika
| po 1 vlajka = Flag of Bulgaria.svg
| po 2 =
| po 2 vlajka =
| šířka 1. sloupce =
| vlajka = Flag of Bulgaria (1971-1990).svg
| článek o vlajce = Bulharská vlajka
| znak = Coat of arms of Bulgaria (1971-1990).svg
| článek o znaku = Státní znak Bulharska
| hymna = Mila Rodino
| článek o hymně = Bulharská hymna
| motto =
| článek o mottu =
| mapa = Mapa Bulharska.jpg
| mapa velikost = 200px
| mapa poznámka =
| hlavní město = Sofia
| rozloha = 110 842
| rozloha poznámka = na základě smluv podepsaných v Paříži 10. února 1947<ref name="rych343">{{Citace monografie | příjmení = Rychlík | jméno = Jan a kol | rok = 2000 | titul = Dějiny Bulharska | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | stránky = 343 | poznámka = dále jen [Rychlík] | isbn = 80-7106-404-1}}</ref>
| počet obyvatel = 8 878 000<ref name="rych360">Rychlík, s. 360.</ref>
| počet obyvatel poznámka = (počátek osmdesátých let)<ref name="rych360"/>
| jazyky = [[Bulharština]] (oficiální)
| státní zřízení = [[lidová republika]]
| měna = [[Bulharský lev]]
| vznik = 1946 (zrušení carství)
| zánik = 1990 (pád komunistického režimu)
}}
'''Bulharská lidová republika''' byl státní útvar existující od konce druhé světové války až do roku 1990. Po posílení moci komunistické strany se do čela státu dostal roku 1946 [[Georgi Dimitrov]], za jehož vlády se v zemi zavedl [[komunistický režim]] a země byla oficiálně roku 1947 nazvána ''[[Lidová republika|lidovou republikou]]''.<ref name="rychl451">Rychlík, s. 451.</ref> Postupně začal nový režim vystupovat proti politické opozici, zejména za pomoci [[vykonstruovaný proces|vykonstruovaných procesů]], v nichž bylo množství jejich odpůrců odsouzeno k trestům smrti či k dlouhodobému odnětí svobody. Po většinu padesátých let se v zemi uplatňovaly [[stalinismus|stalinistické]] praktiky v zájmu zachování komunistického mocenského monopolu. V polovině padesátých let se stal nejmocnějším mužem ve státě [[Todor Živkov]], který od té doby v Bulharsku vládl až do svržení režimu roku 1989. Roku 1990 byl lidově demokratický bulharský stát na základě úprav ústavy přeměněn na [[Bulharsko|Bulharskou republiku]] a éra vlády komunismu v Bulharsku tak skončila.
 
Kultuře v komunistickém období zpočátku udával tón socialistický realismus, až později v průběhu šedesátých došlo k uvolnění. Velké popularity dosáhly hry s tématem idealistického hrdiny bojujícího proti maloměšťácké byrokracii, postupně se začal mezi jinými hudebními proudy prosazovat například [[jazz]]. Přes dominanci [[marxismus-leninismus|marxismu-leninismu]] jako hlavní ideologie státního zřízení bylo vytvořeno několik umělecky vysokých děl v oblasti architektury, umění i literatury. Zejména za Todora Živkova režim začal více podporovat díla oslavující bulharské hodnoty a [[Bulharská kultura|kulturu]]. Dosáhlo se úspěchů i v několika vědních oborech. Nicméně tak jako v jiných zemích [[Východní blok|východního bloku]] bylo i v Bulharsku mnoho umělců perzekvováno režimem. Jedním z nejvýznamnějších byl novinář a spisovatel [[Georgi Markov]], jenž se stal jedním z čelných kritiků bulharského komunistického režimu.
 
V hospodářské oblasti se komunistický režim snažil vybudovat nový průmysl a vytvořit systém státních [[zemědělské družstvo|zemědělských družstev]] s povinnou účastí zemědělců. V tomto směru sice bulharští komunisté uspěli, nicméně neefektivnost mnoha závodů vedla bulharskou vládu k zavádění hospodářských reforem a povzbuzení [[turistický ruch|turistického ruchu]]. Přes tyto pokusy se na konci osmdesátých let hospodářství ocitlo v krizi, jež dopomohla k pádu komunistického režimu.
Řádek 47:
 
=== Růst komunistické moci v Bulharsku ===
V září 1944 svrhli příslušníci partyzánů a členové politického uskupení ''[[Vojenský svaz]]'', sjednocení do takzvané ''[[Vlastenecká fronta (Bulharsko)|Vlastenecké fronty]]'', carský režim a oficiálně obnovili v zemi demokracii. To ale již od počátku neodpovídalo zcela pravdě<ref name="rych332">Rychlík, s. 332.</ref> – nový režim začal postupovat proti odpůrcům ještě tvrději, než ten původní. Stovky lidí, domnělí i skuteční viníci, byly zastřeleny bez soudu a tato proklamovaná „očista veřejného života“ tak měla spíše charakter odplaty.<ref name="Rych333">Rychlík, s. 333.</ref> Ministerstvo vnitra pod vedením komunisty [[Anton Jugov|Antona Jugova]] rozpustilo policejní složky a zřídilo nové policejní orgány, v nichž měli hlavní slovo bývalí partyzáni. Dodatečným vládním nařízením byla řada nevyjasněných vražd a jiných zločinů částečně legalizována. Přes množství zločinů, které příslušníci carského režimu za války páchali, se rozsah rozsudků jevil jako přemrštěný a probíhající v příliš velkých rozměrech.<ref name="rych334">Rychlík, s. 334.</ref> Vzhledem k tomu, že vedení [[Bulharská komunistická strana|Bulharské strany práce]] (neboli komunistů) nadále sídlilo v [[Moskva|Moskvě]], je pravděpodobné, že k procesům s příslušníky bývalého režimu dal podnět [[Sovětský svaz]] a za jeho podpory byla očista státu také uskutečněna.<ref name="Rych 335">Rychlík, s. 335.</ref>
 
{{citát|Budou souzeni regenti, ministři, poslanci, vojenští velitelé i policisté, označení jako fašisté. Je to krvavé vyřizování si účtů s bulharskou státností, a ne s hitlerovskými agenty.|[[Nikola Petkov]], agrárník<ref name="rych334">Rychlík, s. 334.</ref>|200}}
Řádek 77:
 
[[Soubor:Bundesarchiv Bild 183-B0115-0010-066, Berlin, VI. SED-Parteitag, Warnke, Shiwkow - Zhivkov.jpg|thumb|right|[[Todor Živkov]]]]
Po celou dobu patřil komunistický režim v zemích Východního bloku k těm konzervativnějším a následkem represivních opatření zde téměř chyběla politická opozice. I přesto se objevilo několik pokusů o svrhnutí režimu (například spiknutí [[Ivan Todorov Goruňa|Ivana Todorov-Goruni]]), ty však byly již v zárodku zlikvidovány. Živkovova moc byla v sedmdesátých letech dále upevněna vydáním nové ústavy. V té bylo zakotveno vytvoření Státní rady obdařené rozsáhlými pravomocemi, v jejímž čele stál po téměř celou dobu trvání režimu sám Todor Živkov. Význam [[Předseda vlády|premiéra]] a ostatních funkcí tak poklesl a Živkov nepokrytě nastolil režim osobní moci.<ref name="rych359">Rychlík, s. 359.</ref>
 
Od sedmdesátých let docházelo i k pozvolné přeměně režimu od oslavování Sovětského svazu k podpoře vlastních národních tradic. Zásadní podíl měla na tom Živkovova dcera [[Ljudmila Živkovová|Ljudmila]]. [[Bulharská kultura]] se během tohoto období prezentovala nejen doma, ale i v zahraničí. Pořádaly se výstavy a bulharští umělci byli štědře dotováni státem (čímž si je však zároveň režim snažil naklonit).<ref name="rych359">Rychlík, s. 359.</ref> Spolu s podporou bulharské kultury však začal růst problém [[Turkové|turecké]] menšiny, která v Bulharsku tvořila zhruba 9% obyvatelstva. Státní správa považovala tuto část populace za nebezpečnou složku společnosti, schopnou ohrozit územní celistvost státu odtržením tureckých částí (zejména [[Rodopy|Rodop]]) od Bulharska. Režim se snažil tento živel [[asimilace (sociologie)|asimilovat]] zavíráním tureckých škol a nakladatelství. Tím však vládní složky vyprovokovaly dvojici [[terorismus|teroristických]] útoků ze srpna 1984, na což vláda odpověděla ještě tvrdším postupem proti tureckému etniku. Měla být zakázána turecká jména a jejich majitelé si měli vybrat bulharská. To se nejen že setkalo s neúspěchem, ale vedlo i k zhoršení pozice státu v zahraničí a zejména k výraznému zhoršení vztahů s Tureckem.
 
=== Pád režimu ===
Spolu s problémem turecké otázky se komplikovala ekonomická situace. Komunistický hospodářský systém nebyl schopen dosáhnout takové efektivity jako tržní ekonomika a komunistické země tak za západními kapitalistickými státy pomalu zaostávaly. Krizi navíc zhoršila i skutečnost, že Sovětský svaz vedený v té době [[Michail Sergejevič Gorbačov|Michailem Gorbačovem]] nemínil zasahovat do vývoje v jednotlivých státech, takže komunističtí funkcionáři museli řešit problémy bez sovětské podpory. Přes pokusy o administrativní reformu a liberalizaci systému se režim nemohl těšit podpoře bulharské inteligence, jež se postavila za několik příslušníků turecké menšiny, kteří se rozhodli v květnu 1989 uspořádat protestní hladovku. Aby se Živkov vyhnul případnému konfliktu, rozhodl se k [[populismus|populistickému]] kroku a nabídl Turkům možnost odchodu do kapitalistického Turecka, jsou-li ochotni opustit socialistické Bulharsko. Velké množství Turků se skutečně rozhodlo odejít a začali masově opouštět zemi. Brzy přesáhl počet emigrantů 100&nbsp;000 osob a turecká vláda byla nucena uzavřít s Bulharskem hranice. Podle některých údajů se stihlo vystěhovat z Bulharska více než 300&nbsp;000 příslušníků turecké menšiny.<ref name="rych362">Rychlík, s. 362.</ref>
 
Nedůsledné reformy jen zvyšovaly celkovou nestabilitu ve státě, navíc vystěhování Turků znamenalo pro Bulharsko další zhoršení mezinárodní pozice. Proti Živkovovi začalo v létě 1989 sílit opoziční hnutí, postupně získávající stále větší podporu a organizující akce proti vyhánění bulharských Turků. vytvářela se též [[ekologie|ekologická]] sdružení a opoziční křídlo se utvořilo i v samotném ústředním výboru komunistické strany, kde část politiků zastávala názor, že je nutno stranu se zastaralou [[marxismus-leninismus|marxisticko-leninskou]] doktrínou přebudovat ve politickou organizaci stavící na principech [[sociální demokracie|sociálnědemokratických]] stran.<ref name="rych363">Rychlík, s. 363.</ref> Do čela této skupiny se postavil ministr zahraničních věcí [[Petăr Mladenov]]. Poté, co se ujistil, že Živkov nadále nemá Gorbačovovu podporu, vystoupil Mladenov 10. listopadu v ústředním výboru. Živkov se vzdal funkce generálního tajemníka a 17.&nbsp;listopadu i předsedy Státní rady. Na jeho místo nastoupil Mladenov. 14.&nbsp;ledna 1990 byl z ústavy vypuštěn článek o vedoucí úloze [[Komunistická strana Bulharska|Komunistické strany Bulharska]] ve státě. V zemi se ale již od prosince 1989 začala konstituovat [[opozice (politika)|politická opozice]] a samotná komunistická strana se o dva měsíce později zreformovala, zřekla se marxismu-leninismu a přihlásila se k sociálnědemokratické orientaci. Záhy po pádu Živkova tedy zanikl i samotný komunistický režim a [[Bulharsko]] (od 12.&nbsp;července 1991 ''Bulharská republika'') se stalo pluralitní [[demokracie|demokracií]] s [[tržní ekonomika|tržní ekonomikou]].
Řádek 99:
 
[[Soubor:P7120021.JPG|thumb|right|Národní palác kultury, [[Sofie]]]]
U [[hudba|hudby]] platila po dlouhou dobu jako hlavní žánr masová píseň, někdy též s politickou tématikoutematikou (Georgi Dimitrov, Ljubomir Pipkov, Svetoslav Obretenov). Psaly se písně pro lidové sbory. Koncem padesátých let se začala zřetelněji projevovat tvorba například operety (Bencion Eliezer, Dimităr Tapkov a jiní). V symfonické hudbě převažovala historická a hrdinská témata (například Pančo Vladigenov a jeho ''Heroická overtura''). Až v sedmdesátých letech se začali autoři více zajímat o inovaci výrazových prostředků. Jako nový žánr se objevila hudba filmová.<ref name="rych435">Rychlík, s. 435.</ref> Zatímco u hraných filmů vynikal například Filip Kutev, u dokumentárních a kreslených filmů jsou známí Atanas Bojadžiev a Dimităr Griva. V oblasti populárních písní se v šedesátých letech dočkala velké popularity [[estráda|estrádová]] hudba (Josif Cankov, Žul Levi, Emil Georgiev a další). Jen pomalu se v Bulharsku prosazoval [[jazz]] a původně byl brán jen jako taneční hudba.<ref name="rych436">Rychlík, s. 436.</ref> První jazzové koncerty se začaly konat až v šedesátých letech. Vrchol jazzové tvorby představuje dílo Milča Levieva.
 
Výtvarné umění se dále vyvíjelo v rámci [[realismus|realistických]] směrů, kde měl dominantní vliv zejména socialistický realismus. V této době tvořili například Ilja Petrov, Zlatju Bojadžiev a Dečko Uzunov, z mladší generace pak Georgi Baev nebo Dora Bonevová. V [[sochařství]] se prosadili Veličko Minekov nebo Georgi Čapkanov. V [[architektura|architektuře]] vznikaly mohutné stavby symbolizující novou komunistickou epochu a krom nich i také nevzhledná sídliště.<ref name="rych436"/> Přesto byly během trvání lidové republiky postaveny i stavby s vyšší uměleckou hodnotou.<ref name="rych436"/>
Řádek 106:
 
=== Literatura doceněná po pádu režimu ===
Mezi významné autory, kteří byli doceněni až po roce 1989,<ref name"rych437">Rychlík, s. 437.</ref> patří například [[Georgi Markov]], který v sedmdesátých letech odešel do exilu, kde psal o skutečné politické situaci v tehdejším Bulharsku. Po několika varováních ze strany bulharské vlády byl zavražděn příslušníkem tajné služby.<ref name"rych438">Rychlík, s. 438.</ref> Před emigrací napsal několik děl – román ''Muži'', novely ''Portrét mého důstojníka'' a ''Ženy Varašavy'' a divadelní hry ''Patent'', ''Projít se pod duhou'' a ''Já jsem byl on''. Svojí kritiku režimu psal v sérii reportáží a esejů. Soubor valné části z nich vyšla od jménem ''Dálkové reportáže''.
 
Další významnou osobností byl básník [[Ivan Pejčev]] (sbírky ''Začátek dne'', ''Daleká plavba'', ''Podzim na břehu'', ''Lyrika'', ''Verše''). Jeho poezie měla formu vzpoury proti společnosti. Krom básní psal i divadelní hry (''Každý podzimní večer'', ''Kováři blesků''). Vedle něho se mezi tyto autory řadí i [[Ivajlo Petrov]] (''Křest'', ''Mrtvé vlnění'', ''Než jsem se narodil a potom'', ''Láska po poledni'', ''Podzimní povídky'' a další), [[Konstantin Pavlov]] (sbírky ''Satiry'', ''Verše'', ''Agónie, sladká'', ''Elegický optimismus'' a divadelní hry ''Staré věci'', ''Ptáci'', ''Vzpoura v neděli'') a [[Boris Christov]] (sbírky ''Večerní trubka'' a ''Čestný kříž'').
Řádek 118:
Během éry [[Todor Živkov|Todora Živkova]] se komunistický režim snažil získat si podporu obyvatelstva zvyšováním jeho [[životní úroveň|životní úrovně]].<ref name="rych355">Rychlík, s. 355.</ref> To se díky sociálním opatřením a financím poskytnutým [[Rada vzájemné hospodářské pomoci|RVHP]] na výstavbu dalšího průmyslu alespoň formálně podařilo, přestože skutečný růst byl relativní.<ref name="rych355"/> Na úkor státního rozpočtu však v delším časovém měřítku tyto reformy provádět nešlo, proto vláda přistoupila v oblasti ekonomiky k obměně dosavadního systému [[Plánovaná ekonomika|centrálního plánování]] za rozsáhlejší pravomoci jednotlivým podnikům a zvýšení zájmu závodů na vlastní výrobě.<ref name="rych356">Rychlík, s. 356.</ref> Roku 1968 musel být tento program však zrušen, protože do značné míry kopíroval hospodářské reformy v Československu, které se po [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|srpnu 1968]] spolu s dalšími projevy liberalizačních procesů ocitly v nemilosti.<ref name="rych356"/>
 
Velké změny probíhaly během sedmdesátých let v zemědělství. Pozici zemědělských družstev zaujaly obrovské zemědělské komplexy, které však vedly k neefektivnímu hospodaření a byly později rozděleny do menších a početnějších závodů.
 
Významné postavení získal [[turistický ruch]]. Na pobřeží [[Černé moře|Černého moře]] začaly vyrůstat od šedesátých let hotely a turistická zařízení.<ref name="rych356"/> Zájem byl zejména o turisty z kapitalistických zemí, protože ti přiváželi do země volně směnitelné měny. Většina turistů však pocházela z komunistických států střední a východní Evropy.<ref name="rych356"/>
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Bulharská_lidová_republika“