Rozhlasová hra: Porovnání verzí

Rozhlasové hře předcházely rozhlasové záznamy [[divadlo|divadelních]] inscenací a fiktivní reportáže. První rozhlasovou hrou je patrně fiktivní reportáž ''Danger'' (tj. ''Nebezpečí'') Richarda Hughese, vyprávějící o hornících, uvízlých v zavalené šachtě, kterou vysílala britská stanice [[BBC]] [[15. leden|15. ledna]] [[1924]]. Obdobné techniky a témata byly v následujících letech hojně využívány, spadá do nich i patrně nejslavnější rozhlasová hra všech dob, adaptace Války světů Orsona Wellese z roku 1938, kterou údajně posluchači pokládali za skutečnou reportáž. V období před a po [[druhá světová válka|druhé světové válce]] se rozšířila válečná tématikatematika, opět často pojímaná jako fiktivní reportáž. V poválečném období vznikla celá řada pozoruhodných původních rozhlasových her, jako rozhlasová hra vznikla také kultovní [[scifi]] [[Stopařův průvodce po Galaxii]] od [[Douglas Adams|Douglase Adamse]] ([[1978]]), která byla později převedena do podoby [[Seriál|televizního seriálu]], [[román]]ové série a [[film]]u. Překlad původní hry byl inscenován i v [[Česko|Česku]]. Řada jiných literárních děl byla také upravena do podoby rozhlasové hry, zpravidla brzy po vydání. Na vysílání rozhlasových her vznikly i specializované rozhlasové stanice (např. v [[Spojené království|Británii]] stanice [[BBC 3]] a [[BBC 4]], v Česku např. [[ČRo 3 – Vltava]], specializované mimo rozhlasových her i na [[Vážná hudba|klasickou hudbu]], rozhlasové hry ale vysílají i další stanice).

Česká rozhlasová hra vznikla ze záznamů divadelních her (první takovou hrou bylo ''Jiříkovo vidění'' [[Josef Kajetán Tyl|Josefa Kajetána Tyla]], jehož záznam byl vysílán [[8. červen|8. června]] [[1926]]), v pozdější době vznikalo mnoho her zejména s [[venkov]]skou a místní tématikoutematikou, ale i fiktivních reportáží o nejrůznějších katastrofách ([[Jan Grmela (spisovatel)|Jan Grmela]] - ''Požár opery'', 1930). Významnou osobností české rozhlasové hry byl autor [[životopisný román|životopisných románů]] [[František Kožík]], který mj. napsal vůbec nejúspěšnější českou původní rozhlasovou hru, [[životopis]]né drama ''[[Cristobal Colón]]'' (poprvé vysíláno [[12. duben|12. dubna]] [[1934]], později mnoho dalších inscenací i v jiných jazycích). V padesátých letech [[20. století]] se vývoj rozhlasové hry zastavil (rozhlasová hra byla prohlášena za formalismus), vysíláno mnoho významných divadelních her, původních, adaptovaných i přeložených z jiných jazyků. V roce 1958 došlo k pozoruhodnému experimentu - nastudování inscenace ''Válka s Mloky'' [[Karel Čapek]] - [[Jaroslava Strejčková]] - [[Jiří Horčička]], která období nerozhlasové popisnosti prolomila. V šedesátých letech se žánru věnovali i významní spisovatelé (např. [[Ludvík Aškenazy]], [[Zdeněk Jirotka]], [[Zdeněk Svěrák]], [[Milan Uhde]], [[Zdeněk Mahler]]). Vývoj rozhlasové hry zhruba sledoval vývoj české literatury, vliv "české rozhlasové školy" však přesáhl hranice regionu (režijní práce Jiřího Horčičky v zahraničí). Mezi významné počiny patří ''Bylo to na váš účet'' ([[Ludvík Aškenazy]]), ''Všechny moje hlasy'' ([[Antonín Přidal]]), ''Urhamlet'' ([[Miloš Rejnuš]]), ''Porota'' ([[Ivan Klíma]]), ''Dvojí zákon'' ([[Karol Sidon]]) a další. K významným počinům docházelo i v [[disident]]ských kruzích ([[Václav Havel]] – ''Audience'', [[Milan Uhde]] – ''Velice tiché Ave''), které pochopitelně většinou nebyly ve své době profesionálně realizovány a vysílány, některé z nich ale byly nahrány amatérsky (''Audience'' z roku [[1978]] v hlavních rolích s autorem a [[Pavel Landovský|Pavlem Landovským]]). Vznikly i rozhlasové seriály, vysílané delší dobu (např. známé ''[[Jak se máte, Vondrovi]]''). Po roce [[1989]] byly - podobně jako v televizi - vysílány obnovené premiéry zakázaných her z 60. let a nově nastudovány hry zakázaných autorů. V devadesátých letech se prosadili autoři jako [[Přemysl Rut]] (''Existence Dušana Rouse'', 1997; ''Takový beznadějný případ'', 1991), Daniela Fischerová (''Velká vteřina'', 1992; ''Zapřený Albert'', 1989; ''Andělský smích'', 1994), [[Jiří Kratochvil]] (''Babička slaví 99 narozeniny aneb Rozhlasová balada o Smrti a o Jankovi'', 1997), nové hry tvoří i autoři, kteří se etablovali v letech šedesátých, např. Antonín Přidal (''Políček č. 111'', 1991; ''Atentát v přízemí'', 1994; ''Prodám ucho, prodám hrob'', 2007). Rozhlasové tvorbě se věnuje i autor a dramaturg [[Jan Vedral]]; jeho dramatické práce se vyznačují především výrazně kritickým pohledem na současnost a vnímání minulost (''Dabér'', 1996; ''Xaver'', 2009). Rozmach zažívá také [[rozhlasová četba]], dramatizace beletristických textů a seriály.