|
[[Soubor:Perrault1.jpg|right|thumb|Obraz ''Matky Husy'', jak čte pohádky: [[Gustave Doré]]]]
'''Pohádka''' je původně [[folklór]]ní žánr závislý na [[:cs:Ústní lidová slovesnost|ústní lidové slovesnosti]].<ref>KOL. AUTORŮ Lidová kultura, Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, věcná část O- Ž; Etnologický ústav AV ČR v.v.i. v Praze a Ústav evropské etnologie FF MU v Brně; Mladá fronta, Praha 2007</ref>
== Obecná charakteristika pohádek ==
Jde o vyprávění založené na básnické fantazii, zejména ze světa nadpřirozených jevů. Důležité je, že pohádkový příběh není původně vázán na podmínky reálného světa. Příběh samotný není vypravěčem prezentován jako pravdivý a posluchači zpravidla také nevěří, že by se mohl odehrát ve skutečnosti.
Po slohové stránce je pohádka charakteristická ustálenými začátky i závěry a doslovně opakované a přejímané [[:cs:Přímá řeč|přímé řeči]]. Důležitou úlohu zde také sehrávají některá čísla, především číslo tři (trojí opakování, tři úkoly, předměty, bratři, sestry, sudičky atd.), dále pak často čísla sedm, devět, dvanáct, čtyřicet, sto. Ve výstavbě syžetu se uplatňuje [[gradace]].
Figury a situace nejsou podrobně specifikovány, jsou poněkud obecné (v dalekém království, v hlubokém lese, starý král). Neuplatňuje se zde skutečná geografie, ani jména historických nebo současných postav. Děj se odehrává většinou v neurčité minulosti, nejsou tedy uváděny letopočty, stále jen obecné odkazy (za dávných časů). Vše je tedy nereálné a spadá do [[fikce|fiktivního]] pohádkového světa. Zdůrazněny jsou velké
kontrasty: dobrý/zlý, velký/malý, bohatý/chudý, vznešený/prostý. I přes rozmanitost dějových [[:cs:Zápletka|zápletek]], nestává se pohádka volnou hrou [[:cs:Fantazie|fantazie]], vše má přísná pravidla.
== Historický vývoj pohádky ==
*
Historický vývoj pohádky probíhá od
[[:cs:Starověk|starověku]]. Základy evropské pohádky byly nalezeny ve staroindickém eposu
([[:cs:Pančatantra|Pančatantra]]), ve staroegyptské literatuře ([[Anu a Bata]], [[Rhampsinitův poklad]]).
Pohádkové prvky leze též nalézt ve starověkých mýtech předního východu a
v obsáhlých epických textech ([[:cs:Epos o Gilgamešovi|Gilgameš]], [[Etana illujanka]]), v antických
textech (Amor a Psýché).
Literární zpracování pohádek přišlo ve středověku. Mezi prvními je [[:cs:Dekameron|Dekameron]] (1348) G.Boccaccia, údajně anglické dílo
[[Gesta Romanorum]], spis [[G.F.Straparoly]] [[Lepiacevoli notti|Le
piacevoli notti]] (1550), [[Pentameron]] (1634) [[G.Basileho]]. Roku [[1696]] vyšla pohádková
sbírka [[Charles Perrault|Ch. Perraulta]] ''Pohádky matky Husy''. Významné dále bylo vydání pohádek ''[[Tisíc a jedna noc]]'' (1704 – 1717). Důležitá byla rovněž sbírka ''Kinder und Hausmarchen''
(1812 – 1819) čítající 204 pohádkových textů, shromážděných bratry Grimmovými. Významným
badatelským dílem je i ''Súpis slovenských rozprávok'' (1923 -31) od J.Polívky.
Autor zde pohádky rozdělil podle základních námětů (např. rozprávky o
nadrirodzených, zvieracie atd.). Český badatel V. Tille oproti tomu řadí pohádky
podle abecedy, u mezinárodně známých ponechává i originální název.<sup>1</sup>
== Folklorní pohádky ==
[[Soubor:Dore ridinghood.jpg|thumb|190px|[[Gustave Doré]]: ''[[Červená Karkulka]]'']] Folklórní pohádky jsou útvar [[Lidová slovesnost|lidové slovesnosti]], ústním podáním tak prošly celou řadou různých změn.
Lidové pohádky jsou žánrem lidové slovesnosti a patří k nejstarším a nejrozšířenějším formám ústní slovesnosti. Každý [[národ]], ale i menší sociální skupiny, odrážel svůj způsob života, vztahy [[Dobro|dobra]] a [[Zlo|zla]], ve [[Fikce|fiktivním]] či [[Fantastika|fantastickém]] příběhu, [[Satira|satiricky]] anebo [[humor]]ně, kde hrdinové překonali [[útlak]], [[Bída|bídu]] a [[Chudoba|chudobu]] a svou [[dobrosrdečnost]]í a [[mravnost]]í vítězí nad [[Zlo|zlem]], úklady lidí a draků (či jiných zlých fiktivních postav).
Specifikem [[Česko|českých]] pohádek je to, že [[zlo]] je v nich často napraveno.{{doplňte zdroj}} Ale jedinou neautorskou pohádkou vzniklou na našem území je patrně pohádka [[O dvanácti měsíčkách]].<ref>http://www.novinky.cz/zena/deti/288360-pohadka-o-popelce-zrejme-pochazi-z-ciny.html - Pohádka o Popelce zřejmě pochází z Číny</ref> Ani postava [[Honza|Honzy]] není zdejší.
Zajímavostí [[folklór]]ních pohádek je, že v různých světových kulturách mají podobné rysy i přesto, že je téměř vyloučen kontakt těchto kultur. Podobné pohádky tak byly nalezeny v podání indiánských kmenů, u Arabů, ale i v Evropě. Podobnost evropských a asijských pohádek není příliš zarážející – tyto mohly cestovat s [[obchod]]níky, [[námořník]]y či [[voják]]y – zvláštní je však podobnost pohádek euroasijských a [[indián]]ských. Prakticky lze říci, že existují dva základní pohledy na tento stav:
# [[Archetyp]]ální teorie – podle této teorie lidé v určitých situacích jednají v podstatě stejně, tudíž vymýšlí i podobné příběhy.
# Teorie migrace pohádek – zde bývá tato shoda vysvětlována tím, že předci indiánů si již základy těchto pohádek vzali s sebou při stěhování do Ameriky.
[[Folklór|Folklorní]] pohádky byly často předváděny formou domácího divadla, o provedení těchto soukromých představení však neexistují téměř žádné zprávy.
== Autorské pohádky ==
[[Soubor:Hansel-and-gretel-rackham.jpg|left|thumb|190px|[[Arthur Rackham]]: ''[[Jeníček a Mařenka]]'', 1909.]]Autorské pohádky rozhodně nejsou pouze doménou poslední doby, tyto pohádky vznikaly již ve [[středověk]]u, nejčastěji zpracováním nějakého známého [[Umělecké dílo|díla]]. Ve středověku takto byla zpracovávána např. [[rytíř]]ská epika, děj byl pouze přenesen do jiného – prostého – prostředí.
Do [[autor]]ských pohádek je potřeba započítávat i tzv. [[Divadlo|divadelní]] a [[Filmová pohádka|filmové pohádky]], neboť zpravidla došlo k zásadnímu narušení původního [[příběh]]u a původní smysl pohádky často ustupuje záměru zpracovatele (např. [[Josef Kajetán Tyl]] – [[české národní obrození]])
Ve [[20. století|dvacátém století]] se tvorba pohádek [[Komercializace|komercializuje]], dochází tak místy ke směřování k poutavosti a zábavnosti na úkor hlubšího příběhu a poučnosti. Objevují se zde zcela nové formy pohádek ve formě [[Rozhlasová hra|rozhlasových her]], [[film]]ů (filmová a televizní pohádka), později i [[Videohra|videoher]] a [[Počítačová hra|počítačových her]].
== Základní témata ==
Základním motivem pohádek bývá obvykle boj [[Dobro|dobra]] se [[Tlo|zlem]], pohádky určené dětem končívají většinou vítězstvím dobra. Dobro i zlo bývá povětšinou zosobněno do nějakých fantaskních bytostí, které mívají velmi vyhraněné vlastnosti.
Pohádky určené dospělému publiku byly často velice hrubé, velmi často s [[Erotika|erotickým]] podtextem (např. [[Podkrušnohoří]]) nebo dokonce přímo s erotickým jevem. Tyto pohádky velmi často zasahovaly až do mýtů nebo reagovaly na drastické situace (např. vyplenění kraje, neúroda).
Pro [[Dospělec|dospělé]] jsou také určeny různé variace pohádek: například spisovatelka [[Angela Carterová]] ve svých povídkách zdůraznila u pohádkových motivů sexuální podtext. V jejím podání například třináctiletá Karkula ve ''Společenství vlků'' svede vlkodlaka, aby si zachránila život, nebo se [[Modrovous]]ova manželka osvobodí coby týraná žena. Parodií na pohádky pak je ''[[Shrek]]'' nebo ''Princezna nevěsta'' [[William Goldman|Williama Goldmana]].
Dalším častým motivem pohádek je motiv daleké cesty, jejímž záměrem může být zisk slávy či bohatství. Muž je většinou stavěn do pozice hlavního hrdiny, žena naopak do pozice postavy, které je nutno pomoci.
== Interpretace ==
[[Soubor:Barbebleue.jpg|200px|left|thumb|''[[Modrovous]]'' předává své ženě klíč od třinácté komnaty.]]
Mnoho variant pohádek, zvláště těch určených dětem, má v sobě obsažen morální apel. Jsou jakýmsi návodem pro děti, jak rozlišit dobro a zlo a jak si s nimi poradit. Až některé moderní pohádky se začaly spoléhat jen na barvitý děj. Fantastické motivy pohádek ale v minulosti nebyly pouhou ozdobou – měly svůj symbolický význam, často právě morální.
[[Charles Perrault]] například vtěsnal do pohádky ''[[Popelka]]'' jeden z takových apelů, který ale úplně morální není. Popelka shledá, že její krása a charakter jsou zbytečné, kdyby neměla kmotřičku – což reflektuje důležitost sociální vazeb.<ref>Maria Tatar, ''The Annotated Classic Fairy Tales'', s. 43. ISBN 0-393-05163-3.</ref> Vklouznutí nohy do střevíčku, které se v pohádce o Popelce objevuje, je vykládáno jako výrazný sexuální symbol a pohádka o [[červená karkulka|červené karkulce]] bývá interpretována jako varování před [[prostituce|prostitucí]] nebo mýtus o [[sluneční bůh|slunečním bohu]].<ref>{{Citace periodika
| příjmení =
| jméno =
| autor =
| odkaz na autora =
| spoluautoři =
| titul = Karkulka, vlk a [[nevědomí]]
| periodikum = 100+1 zahraniční zajímavost
| odkaz na periodikum = 100+1 zahraniční zajímavost
| rok = 2014
| měsíc = březen
| ročník =
| číslo = 3/2014
| strany = 28-32
| url = http://www.epublishing.cz/1001-zahranicni-zajimavost-32014
| issn =
| jazyk =
}}</ref>
Mnoho pohádek bylo podrobeno [[Psychoanalýza|Freudovské psychoanalýze]], [[Analytická psychologie|Jungovské analytické psychologii]] a dalším psychologickým analýzám, aniž by se některá z interpretací ujala jako definitivní. Tyto analýzy byly kritizovány za to, že přikládaly příliš velký význam motivům, které ve skutečnosti nejsou integrální částí příběhu.
V pohádce ''[[Modrovous]]'' například zradu [[Choť|manželky]] odhalí v různých verzích klíč zanechávající krvavé stopy, rozbité vejce nebo zpívající růže. Neovlivňuje to zásadně děj, ale interpretace jednotlivých variant počítají s tím, že právě ten který prozrazující objekt je integrální částí příběhu.<ref>Tatar, ''The Hard Facts of the Grimms' Fairy Tales'', s. 46.</ref>
Někteří folkloristé pokládají pohádky za historické dokumenty. Například postava zlé macechy je interpretována tak, že v historii ženy často umíraly při porodu. Jejich manžel se znovu oženil a nová macecha s dětmi z prvního manželství bojovala o přízeň i majetek.<ref>[[Marina Warner]], ''From the Beast to the Blonde: On Fairy Tales And Their Tellers'', s. 213. ISBN 0-374-15901-7.</ref>
== Modely prostředí pohádky ==
[[Soubor:John Bauer 1915.jpg|right|thumb|260px|[[John Bauer]]: [[trollové]] a [[princezna]] ze sbírky švédských pohádek.]]
Žánr pohádky je spjat se '''třemi modely prostředí''', ze kterých přejímá určité znaky a vlastnosti. Tato prostředí vytvářejí tři referenční horizonty, do kterých
spadají obecně rozšířená kritéria pro pohádku. Toto členění popsala [[Hana Šmahelová]] ve své studii ''Prolamování struktur''.
* '''Model vlastního folklorního prostředí'''
Základní
rámec pro pohádku tvoří [[:cs:Mýtus|mýty]], [[:cs:Rituál|rituály]] a [[:cs:Obřad|obřady]]. Jejich nedílnou součástí jsou i
[[:cs:Příběh|příběhy]], které se dají pokládat za jádro pozdějších pohádek. Vznik pohádky tak
předznamenaly určité mýty, náboženské a magické představy, které ztratily svůj
původní význam v důsledku transformace a rozpadu tradičních náboženských
systémů. Mýtus ztratil svojí funkci a přežíval dále transformován do pouhého
vyprávění ve formě pohádky. V této
fázi, kdy vyprávění sestoupilo do folklorního prostředí, vyvinula se specifická
narativní forma. Podle té lze pohádku dobře odlišit od jiných žánrů. Jde
především o následnost funkcí (zřetězení). Zjednodušeně je to možné popsat jako
akce otevírající další akci (např. princ musí splnit těžký úkol, aby od
čarodějnice dostal kouzelný prostředek k vysvobození princezny). Pohádku
je možné charakterizovat podle syžetového modelu: jde o vyprávění odvíjející se
od škůdcovství (drak unese princeznu) nebo od nedostatku (ženich pro princeznu,
živá voda) k jeho dostranění a tím získání odměny. Podle Proppa patří k morfologickému
modelu kouzelné pohádky ještě sedm kanonických postav s vlastní ideologií
a jednáním. Dále motivace postav není psychologická a morální, nýbrž dějová –
postavy mají dané určité funkce.
Proti
[[:cs:Literatura|literatuře]] se lidová slovesnost vyznačuje jistými odlišnostmi. Žije
v přímé bezprostřední komunikaci, jde o ústní podání (ústní slovesnost,
ústní podání, orální tradice.) Lidové písně a balady se zpívají, pohádky a
pověsti se vyprávějí. Literatura oproti tomu žije v komunikaci nepřímé,
zprostředkované, podávané pomocí písma. Komunikace je tak jednostranná, na
rozdíl od ústního vyprávění, kde mohou posluchači vstupovat do vyprávění a
vypravěč má nad vyprávěním kontrolu.
Ve
[[:cs:Folklor|folkloru]] má významnou úlohu interpretace. Velmi zde záleží na vypravěči, jak
vyprávění přednese a tím ovlivní celé vyznění. Záleželo nejen na schopnostech
vypravěče, ale i na konkrétní situaci, v níž bylo vyprávěno. Interpret-
vypravěč má ve folkloru klíčový význam. Přejímá vyprávění od jiných interpretů,
může měnit vyprávění na základě vlastní invence a pomocí svého přednesu, šíří
dál folklorní dílo. Ve folkloru je tak typické řetězovité šíření a s ním
spojené obměny a úpravy díla. Folklorní díla původně přežívala v malých,
primárních sociálních skupinách a lokálních společenstvech (např. vesnice). Do
folklorních děl se tak projevuje určitý kolektivní vkus.
Také
funkce folklorní pohádky a folklorního díla celkově je odlišná od díla
literárního. Literatura má především funkci uměleckou, ale folklorní pohádka
může mít funkci estetickou a zábavní, zčásti může mít funkci poučnou a
užitečnou.
* '''Pohádka v literatuře'''
V literatuře
se [[:cs:Pohádka|pohádka]] přizpůsobuje dobovému a kulturnímu kontextu, do něhož je vřazena.
Například v [[:cs:Renesance|renesanci]] podléhaly pohádky úpravám, aby vyhovovaly obecnému
vkusu, vyžadujícímu vtipné společenské historky na způsob [[:cs:Dekameron|Dekameronu]]. Podobně
tomu bylo v [[:cs:Baroko|baroku]], kdy se dvorská morálka literárně promítla do pohádek sesbíraných
v prostředí prostých vesničanů. Stejně tak je v některých literárních
dílech znát příklon k osvícenství, např. v Pohádkách matky Husy
[[:cs:Charles Perrault|Ch.Perraulta]]. V 19.století se zase pohádky přiblížily realistické
[[:cs:Venkovská próza|venkovské próze]], a proto mohly být brány jako zdroj ,,poučení o lidu‘‘.
Typickým příkladem mohou být pohádky [[:cs:Božena Němcová|B. Němcové]].
Literární
zpracování tedy pohádku v průběhu času proměňuje, přizpůsobuje dobovým
tendencím a otiskuje kulturní uvažování . Oproti čistě folklorním žánrům je tak pohádka obecně volněji definovatelná a
rozmanitější.
* '''Pohádka v literatuře pro mládež'''
V historických
diskusích na počátku 20. století se probírala vhodnost pohádek pro děti
s ohledem na jejich fantazijní a nereálné motivy. Názory se pak spíše
stočily ve prospěch pohádky jakožto vhodného výchovného prostředku. Zajímavý je
článek [[:cs:Václav Tille|V. Tilleho]] z roku 1916, který uzavírá celou debatu. Pohádky
autenticky zapsané považuje Tille za ,,''nejnevhodnější
výchovný prostředek, který by byl spíš předmětem pro patologa lidské duše''‘‘
protože ,,''Pohádky jsou jako démanty:
uměle vyrobené jsou falešné a pravé teprve broušením nabývají ceny''.‘‘ To
celé shrnuje prezentaci pohádek pro dětské publikum: pohádka se v žánru
dětské literatury podřizuje normám a konvencím.
Tyto tři modely existence pohádky
umožňují určitou stabilizaci žánrové normy. Východiskem pro definici pohádky je
hotový, uzavřený text, který se zřetelně přimyká k jednomu z těchto
modelů. Posledním trochu odlišným modelem je pohádka v básnické tvorbě.
Zde je podstatné především interpretace čtenáře. Autor pak může v tvorbě
pohádky najít příležitost k básnickému sebevyjádření, autentické
emocionální, filosofické a mravní výpovědi.
== Studium pohádky ==
Studium
pohádky podléhá srovnávacímu bádání od konce 19. století. Výzkumem pohádek se
zabývá např. společnost [[Folklore Fellow Communications]] (FFC). V českém
prostředí sahá sběr pohádek až do středověku ke sbírkám [[kazatelských exempel]].
Zájem o sbírky lidového podání vzrůstá především od počátku 19. století spolu
s [[:cs:Romantismus (literatura)|romantickým hnutím]]. Lidové vyprávění je považováno za relikt původní
kulturní tradice příslušného [[:cs:Národ|národa]]. To bylo podstatné i pro národní obrození,
které velmi zvýšilo význam lidových tradic.
První pohádkovou sbírkou na území čech byla
sbírka [[W.A.Gerleho]] z roku 1819. Pohádkové edice včetně Gerleho shrnul [[:cs:Václav Tille|V.
Tille]] v knize České pohádky do roku 1848. V té době existovalo u nás
množství sběratelů pohádek, kteří je převáděli do literární podoby. Tímto procesem
byla pohádka upravena, editována a podléhala určitému literárnímu stylu, který
byl charakteristický i pro [[:cs:Karel Jaromír Erben|K. J. Erbena]] a [[:cs:Božena Němcová|B. Němcovou]]. Erben mimo jiné překládal i
pohádky z jiných [[:cs:Slovanské jazyky|slovanských jazyků]], které jsou už dnes vnímány jako
součást české folklorní tradice. V českém prostředí převažující počet
pohádek nad pověstmi je způsoben zúženým zájmem o studium pohádek
v 19.století.<sup>1</sup>
== Původ a vznik pohádek ==
Původ i vznik pohádek studuje [[srovnávací folkloristika]], která stanovila čtyři možné teorie jejich vzniku:
* mytologickou
* antropologickou
* migrační
* historicko-geografickou
| 