Vasilij Aksjonov: Porovnání verzí

{{Infobox - spisovatel}}

Narodil se v Kazani, "v tiché ulici pojmenované Komlevova podle místního bolševika zabitého vzbouřenými [[Československé legie|Čechoslováky]]."[http://www.tatar.museum.ru/times.asp?time=1920&pid=52] Otec Pavel Aksjonov byl místní stranický funkcionář, matka Jevgenija Ginzburgová byla novinářka. Za [[Velká čistka|velkých čistek]] v roce [[1937]] byli Aksjonovovi rodiče uvězněni, on sám skončil v dětském domově, po matčině propuštění z [[gulag]]u s ní žil ve vyhnanství v [[Magadan]]u. Později vystudoval medicínu v [[Petrohrad|Leningradě]]; chtěl být lodním lékařem, ale jako politicky nespolehlivý nedostal cestovní pas a pracoval v [[tuberkulóza|tuberkulózním]] sanatoriu.

V roce 1958 otiskl v časopise ''Junosť'' první povídky, od roku 1960 byl profesionálním spisovatelem. Jeho první knihy, ''Kolegové'', ''Lístek procviknutý hvězdami'' a ''Je čas, kamaráde'' se staly v atmosféře [[Chruščovovské tání|chruščovovského tání]] kultovními. Hrdiny byli mladí [[kosmopolitismus|kosmopolitní]] intelektuálové, bouřící se proti konvencím, prózy byly psány živým hovorovým jazykem. Aksjonov byl uznávaným mluvčím své generace, geniálním bohémem, který měl rád [[jazz]] a [[basketbal]] [http://www.newizv.ru/culture/2009-07-08/111518-dzhazovyj-muzykant-aleksej-kozlov.html]. V knize ''Sudy osudu'' (1968) se vydal cestou formálního experimentu - satiru na absurdity sovětského hospodářství spojil s jazykovou komikou ve stylu [[Raymond Queneau|Raymonda Queneaua]].

V době [[brežněvLeonid Iljič Brežněv|brežněvovské]]ovské stagnace upadl Aksjonov pro svoji námětovou i formální originalitu v nemilost, mohl publikovat jen dětské knihy (''Jak jsem zachránil fotbalovou republiku'') nebo překlady z [[angličtina|angličtiny]] ([[Edgar Lawrence Doctorow|Doctorowův]] ''Ragtime''). [[Cenzura]] zakázala jeho knihy ''Popálenina'' (vzpomínky na perzekuci autorovy rodiny) a ''Ostrov Krym'' ([[alternativní historie]] zobrazující moderní [[Bělogvardějci|bělogvardějský]] stát). V roce 1979 se rozhodl obejít politická omezení a sestavit z děl nevydávaných autorů almanach [[Metropol]]. Byl za to vyloučen ze Svazu spisovatelů a podroben velké mediální kritice,. v

V roce 1980 odcestoval na studijní cestu do [[Spojené státy americké|USA]], kde se dozvěděl, že byl zbaven sovětského [[občanství]]. V exilu se živil jako učitel ruské literatury na univerzitě ve [[Fairfax]]u a redaktor stanice [[Hlas Ameriky]]. Po pádu komunistického režimu se vrátil do Ruska - měl velký úspěch s historickým románem ''Moskevská sága'', který byl také zfilmován, zároveň byl ale terčem kritiky pro svoji podporu [[jelcin]]ovských reforem<ref>http://saint-juste.narod.ru/aksionov.htm</ref> a [[Izrael]]e. Proto žil většinu času v [[Biarritz]]u, dostal i [[Francie|francouzský]] [[Řád umění a literatury]]. Vasilij Aksjonov byl zakládajícím členem ruské pobočky [[PenklubMezinárodní PEN klub|Penklubu]]u, za román ''Voltairiánci a voltairiánky'' dostal [[Booker]]ovuMan Bookerova cena|Bookerovuovu cenu]].

V lednu 2008 ho postihla [[Cévní mozková příhoda|mrtvice]] a na její následky 6. července 2009 zemřel. V Kazani se na jeho počest pořádá Aksjonovův literární festival,. básníkBásník, hudebník a architekt [[Andrej Makarevič]] přebudoval jeho rodný dům na muzeum.

*{{en}} http[https://wwwweb.archive.org/web/20110101013053/http://sovlit.com/conversationswithaksyonov/ Conversations with Vassily Aksyonov by John Pohlmann]