Fontainebleauská smlouva (1814): Porovnání verzí

„Spojenecké mocnosti jsou nyní, po obsazení [[Paříž|Paříže]], připraveny přijmout prohlášení francouzského národa. Prohlašují, že kdyby bylo nutné, aby mírové podmínky obsahovaly silnější záruky, kdyby bylo potřeba zkrotit [[Napoleon Bonaparte|Napoleonovy]] ambice, budou příznivější, až [[Francie]] sama návratem k rozumnější vládě předloží záruku uklidnění. Hlavy spojeneckých států prohlašují, že se nadále nebudou spolčovat s Napoleonem a ani s nikým z jeho rodiny; že respektují celistvost staré [[Francie]], tak jak existovala za legitimních králů – a mohou zajít ještě dále, protože vždy zastávají zásadu, že pro štěstí [[Evropa|Evropy]] je zapotřebí, aby [[Francie]] byla velká a silná; že uznají a zaručí takovou ústavu, jakou si vytvoří sám francouzský národ. Vybízejí tedy Senát, aby jmenoval prozatímní vládu, která by se postarala o náležitosti správy a zavedla takovou ústavu, která by vyhovovala francouzskému lidu. Záměry, které jsem zde vyjádřil, sdílím se všemi zúčastněnými mocnostmi. [[Alexandr I.|Alexandr]], Paříž, [[31. březen|31. března]] [[1814]] ve 3 hodiny odpoledne.“

[[1. duben|1. dubna]] vystoupil [[Alexandr I]] osobně ve francouzském Senátu a podrobně probral podmínky uvedené v prohlášení z předešlého dne a na znamení dobré vůle oznámil, že dá neprodleně propustit 150 000 francouzských válečných zajatců, které [[Rusko]] zadrželo od napadení [[Rusko|Ruska]] [[Francie|Francií]] v roce [[1812]]. Další den přijal francouzský Senát podmínky spojenců a vydal prohlášení o sesazení Napoleona. Vydal také dekret datovaný 5. dubna, který schvaluje jejich akce a v jehož závěru se uvádí:

1. [[Napoleon Bonaparte]] je sesazen z trůnu a následnické právo jeho rodiny se ruší.

2. [[Francie|Francouzský]] lid a [[armáda]] jsou zbaveny přísahy věrnosti, kterou mu složily.

3. Toto nařízení bude předáno [[Départment (Francie)|departmentům]] a vojenským jednotkám a okamžitě vyhlášeno ve všech čtvrtích hlavního města.“ ''– Moniteur, 5. dubna 1814''

[[3. duben|3. dubna]] [[1814]] se [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]], který byl ve Fontainebleauském [[Palác|paláci]], dozvěděl, že jej francouzský Senát sesadil z trůnu. Když koaliční síly veřejně prohlásily, že vedou spor s Napoleonem, nikoliv s francouzským lidem, [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] to označil za klam, abdikoval ve prospěch svého syna a [[Regent|regentkou]] ustanovil [[Císař|císařovnu]] [[Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská|Marii Luisu]].

K panovníkům [[koalice]] vyslal tři zplnomocněnce s touto podmínečnou [[Abdikace|abdikací]]:

„Jelikož spojenecké mocnosti prohlásily, že císař [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] je jedinou překážkou k nastolení míru v [[Evropa|Evropě]], [[císař]] [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]], věren své přísaze, prohlašuje, že je ochoten vzdát se [[Trůn|trůnu]], odejít z [[Francie]], a dokonce ze samého života, pro dobro země, které je neoddělitelné od práv jeho syna, [[regentství]] císařovny a zachování zákonů císařství.“ ''– Napoleon, Fontainebleau, [[4. dubna]] [[1814]]''

Poté co byli zplnomocněnci vysláni s poselstvím, Napoleon se doslechl, že [[Auguste Marmont]] plně ovládl bojiště a že kapitulace je nevyhnutelná. Vládcové koaličních států nebyli ochotni k žádným kompromisům a Napoleonovu nabídku odmítli: „Regentství„[[Regentství]] s [[Císař|císařovnou]] a jejím synem – to zní dobře, přiznávám, ale [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] zůstává – v tom je potíž. Marně slibuje, že zůstane v klidu v ústraní, které mu bude určeno. Znáte lépe než já jeho nenasytnou činorodost, jeho ctižádostivost. Jednoho krásného dne dosadí do čela regentství sám sebe nebo je sám sebou nahradí. Pak [[válka]] vypukne znovu a celá [[Evropa]] bude v ohni. Hrůza z něčeho takového donutí spojence, aby měli [[Armáda|armády]] v pohotovosti, a zmaří všechny jejich mírové úmysly.“ ''– Car Alexandr''

„Jelikož spojenecké mocnosti vyhlásily, že císař Napoleon je jedinou překážkou znovunastolení všeobecného míru v Evropě, císař Napoleon, věren své přísaze, prohlašuje, že se zříká za sebe i za své dědice francouzského a italského trůnu a že není žádné osobní oběti, dokonce ani oběti života, kterou by nebyl ochoten přinést pro zájmy Francie.“ ''– Napoleon, Fontainebleau, [[6. duben|6. dubna]] [[1814]]''

V následujících dnech na sklonku jeho vlády nad [[Francie|Francií]] vypracovali a podepsali v [[Paříž|Paříži]] [[11. duben|11. dubna]] zplnomocněnci formální smlouvu, kterou [[Napoleon Bonaparte|Napoleon]] ratifikoval [[13. duben|13. dubna]].

Tato smlouva obsahovala celkem 21 článků. Na základě nejdůležitějších podmínek smlouvy byl Napoleon zbaven moci vládce [[Francouzské císařství|francouzského císařství]], ale on i [[Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská|Marie Luisa Rakouská]] si směli podržet své tituly [[Císař|císaře]] a [[Císařovna|císařovny]]. Kromě toho bylo všem [[Napoleon Bonaparte|Napoleonovým]] následníkům i členům rodiny zakázáno získat moc nad [[Francie|Francií]].

Smlouva také ustanovila ostrov [[Elba|Elbu]] jako samostatné knížectví pod vládou [[Napoleon Bonaparte|Napoleona]]. Suverenitě a vlajce [[Elba|Elby]] zaručovaly uznání signatářské cizí mocnosti, ale jen Francii bylo dovoleno Elbu asimilovat.

Dalším bodem Smlouvy bylo, že císařovně Marii Luise bude postoupeno [[Vévodství]] [[Parma|Parmy]], [[Piacenza|Piacenzy]] a [[Guastalla|Guastally]]. Mimo to přímý mužský potomek císařovny Marie Luisy měl nést titul [[Vévoda]] z [[Parma|Parmy]], [[Piacenza|Piacenzy]] a Guastally. V dalších bodech Smlouvy byl roční důchod císařovny Josefíny snížen na milión franků a Napoleon se musel vzdát všech svých nemovitostí ve [[Francie|Francii]] ve prospěch francouzské koruny a vrátit všechny [[korunovační klenoty]] [[Francie|Francii]]. Směl si ponechat jen 400 mužů, kteří mu měli sloužit jako osobní garda.

Signatáři byli Caulaincourt, vévoda z Vicenzy; [[maršál]] MacDonald, [[vévoda]] z Tarentu; Maršál Ney, vévoda z Elchingen; [[kníže Metternich]]; [[hrabě]] Nesselrode; a [[baron]] Hardenberg.

== Stanovisko [[Velká Británie|Británie]] ==

[[Velká Británie|Británie]] zastávala stanovisko, že [[Francie|francouzský]] [[národ]] je ve stavu vzpoury a že [[Napoleon Bonaparte]] je uchvatitel. Lord Castlereagh vysvětlil, že smlouvu za krále Spojeného království nepodepíše, protože by tím uznal legitimitu Napoleona jako císaře Francouzů a že jeho vysídlení na ostrov, na němž bude vládcem a který je v těsné blízkosti [[Francie]] a [[Itálie]], kde je silné [[Jakobíni|jakobínské]] smýšlení, by snadno mohlo vyústit v další střet.

V roce [[2005]] byli dva [[Američané]], někdejší [[profesor]] [[Dějepis|dějepisu]] John William Rooney (74 let) a Marshall Lawrence Pierce (44) odsouzeni francouzským [[Soud|soudem]] za [[krádež]] jednoho z exemplářů Fontainebleauské smlouvy z [[Francouzský národní archiv|Francouzského národního archivu]] někdy v letech [[1974]]-[[1988]]. Krádež vyšla najevo v roce [[1996]], kdy [[Kurátor sbírky|kurátor]] [[Francouzský národní archiv|Francouzského národního archivu]] zjistil, že Pierce dal tento dokument do prodeje v [[Sotheby’s]]. Rooney a Pierce byli v [[USA]] uznáni vinnými a byla jim vyměřena pokuta 1 000, respektive 10 000 [[Americký dolar|dolarů]]. Nebyli však vydáni soudu do [[Francie]]. Exemplář Smlouvy, jakož i množství dalších dokumentů (jako dopisy od francouzského krále [[Ludvík XVIII.|Ludvíka XVIII]]), které Rooney a Pierce odcizili, byly Spojenými státy vráceny do [[Francie]] v roce [[2002]].