Otevřít hlavní menu

Změny

Odebráno 28 bajtů ,  před 4 lety
m
odstranění experimentu; opravy odkazů
Chlodvík posiloval svou moc nejen co do rozsahu říše, nýbrž také v rámci franského kmenového svazu. Odstranil především vůdce ripuárských Franků [[Sigibert Chromý|Sigiberta Chromého]] a&nbsp;postupně sjednotil, byť za cenu krveprolití a&nbsp;občanských válek, franské kmeny.<ref>James (1997). S. 89-91.</ref> Poprvé se tak mezi Franky objevila myšlenka jednotné franské identity.<ref>James (1997). S. 6n.</ref> Chlodvík si ponechal jakožto syn správce římské provincie mnohé římské zvyky, rovněž organizace vojska a&nbsp;státní správy se v mnohém podobala spíše římskému než germánskému vzoru.<ref>James (1997). S. 80n.</ref> Konsolidace proběhla také v právní oblasti, když Chlodvík nechal ke konci své vlády [[kodifikace (právo)|kodifikovat]] franské právní zvyklosti do zákoníku ''[[Lex Salica]]''.<ref>James (1997). S. 16n.</ref>
 
Údajně pod vlivem své manželky Chlotildy a&nbsp;pod dojmem z&nbsp;vítězství nad [[Alamani|Alamany]] se nechal Chlodvík [[křest|pokřtít]].<ref>James (1997). S. 86n.</ref> Zprvu byl snad [[ariánství|ariánem]]<ref>James (1997). S. 121.</ref> podobně jako ostatní germánští vůdcové, kteří ariánství považovali za svou národní verzi [[křesťanství]]. Toho chtěl využít [[Theodorich Veliký]], jenž chtěl vytvořit velkou germánskou ariánskou říši. Chlodvík si toto hledisko uvědomoval a&nbsp;rozhodl se uniknout Theodorichovu vlivu přijetím katolictví roku [[486]], v&nbsp;čemž jej podpořil i&nbsp;[[byzantská říše|byzantský]] císař [[Anastasius I. (císař)|Anastasios I.]]<ref>James (1997). S. 87n.</ref><ref>{{Citace monografie|příjmení=Franzen|jméno=August|odkaz na autora=August Franzen|titul=Malé církevní dějiny|vydání=2|místo=Praha|vydavatel=Zvon|rok=1995|isbn=80-7113-119-9|poznámka=|strany=93-95|jazyk=}}</ref> Proces [[christianizace]] byl ovšem velmi dlouhý, neboť kontakt venkova s&nbsp;křesťanskými duchovními zůstával i&nbsp;přes Chlodvíkovu podporu církvi slabý. Rychleji pak probíhalo pokřesťanštění v&nbsp;[[galorománská kultura|galorománských]] oblastech.<ref>James (1997). S. 121-123, 136-157.</ref>
 
==== Chlodvíkovo dědictví ====
[[Soubor:Division of Gaul - 561.jpg|thumb|right|Rozdělení říše mezi syna Chlothara I. (561)]]
Po Chlodvíkově smrti v listopadu [[511]] si franskou říši rozdělili jeho čtyři synové: [[Chlothar I.|Chlothar]] (511-561), [[Childebert I.|Childebert]] (511-558), [[Chlodomer]] (511-524) a&nbsp;[[TheuderichTheoderich I.|Theuderich]] (511-534). Navázali na dobyvačnou politiku svého otce a&nbsp;upevnili franskou vládu v&nbsp;[[Akvitánie|Akvitánii]]. Roku [[531]] se Chlothar a&nbsp;Childebert dokonce pokusili překročit [[Pyreneje]] a&nbsp;napadnout [[Vizigótská říše|vizigótskou říši]], nesetkali se však s&nbsp;úspěchem, a&nbsp;proto se jejich další výboje soustředily na východ – roku [[534]] začlenili do své říše Burgundsko, roku [[536]] si podmanili [[Ostrogóti|Ostrogóty]] v&nbsp;[[Provence]] a&nbsp;poté začali s&nbsp;výboji i&nbsp;do [[Itálie]], kde však byly jejich úspěchy jen dočasné kvůli problémům se zásobováním.<ref>James (1997). S. 92-100.</ref>
 
Do&nbsp;roku [[536]] tedy franští králové zabrali celou římskou [[Galie|Galii]] kromě [[Bretaň|Bretaně]] a&nbsp;[[Septimánie]] a&nbsp;dále navazovali na&nbsp;zbytky římské správy. Jiná byla situace na severovýchodní straně [[Rýn]]a. Frankové si sice podmanili [[Durynkové|Durynky]], ti však roku [[555]] spolu se&nbsp;[[Sasové|Sasy]] povstali. Frankové vzpouru potlačili a&nbsp;vytvořili z&nbsp;území Durynků a&nbsp;Sasů nárazníkové státy.<ref>James (1997). S. 101-105.</ref>
Pipin se oženil kolem roku [[670]] s&nbsp;Planktrudou, přičemž toto manželství mu přineslo nejen dva syny Droga a&nbsp;Grimoalda, ale také velký pozemkový majetek, který mu zajistil další upevnění jeho moci. Oba synové však umřeli ještě před svým otcem a&nbsp;záhy skonal někdy po roce [[714]] i&nbsp;sám Pipin. Přestože oba synové měli děti, na post majordoma se prosadil [[Karel Martel]], syn Pipina a&nbsp;jeho konkubíny Chalpaidy. V&nbsp;té době (a&nbsp;přinejmenším ještě zhruba dalších sto let) se nemanželský původ nebral jako nevýhoda{{Doplňte zdroj}} a&nbsp;Karel donutil ke kapitulaci Pipinovu manželku Plektrudu, která se snažila získat post majordoma pro své vnuky. Karel od ní získal část královského pokladu a&nbsp;aby si svoji vládu natrvalo pojistil, nechal povraždit Drogovy syny. Během své vlády se často spojoval s&nbsp;[[biskup]]y, kteří mu pomáhali v&nbsp;boji proti staré franské rodové šlechtě. Část statků (některé získané zabavením klášterního majetku) rozdal svým vazalům, jeho rod totiž stále nebyl plně legitimním vládcem říše, korunu měli v&nbsp;držení [[Merovejci]].
 
Karel Martel se zapsal do historie zejména vojenskými úspěchy. Od roku [[721]] napadali [[Chalífát|Arabové]] franskou [[Akvitánie|Akvitánii]], Karel tedy vyslyšel prosby o&nbsp;pomoc tamějšího vévody Euda a&nbsp;po několika šarvátkách definitivně porazil Araby roku [[732]] v&nbsp;[[bitvaBitva u PoitiersTours|bitvě u&nbsp;Poitiers]]. Získal však také území v&nbsp;dnešním Německu. Dobyl [[Frísko]] a&nbsp;vpadl také do [[Sasko|Saska]], trvalým problémem ale zůstávalo [[Bavorsko]]. Přestože jej ovládl a&nbsp;dokonce se oženil s&nbsp;příbuznou tamějších vládců Swanahildou, získalo Bavorsko od roku [[737]] opět nezávislost. Roku [[738]] byli nakonec Arabové poraženi v [[bitvě u Narbonnu|bitva u Narbonnu]] a vytlačeni za Pyreneje. Za vlády Karla Martela došlo ke sblížení s&nbsp;papežskou kurií, když Karel vypomohl [[papež]]i [[Řehoř III.|Řehoři&nbsp;III.]] v&nbsp;boji proti Langobardům.
 
Po jeho smrti se říše rozdělila mezi jeho dva syny [[Karloman]]a a&nbsp;[[Pipin III. Krátký|Pipina&nbsp;III.]] Karloman však po několika letech upřednostnil mnišský způsob života a&nbsp;předal roku [[747]] svou část říše Pipinovi a&nbsp;svého syna mu předal do opatrovnictví. Jediným vládcem Franků se tak stal [[Pipin III.]] zvaný Krátký. Pipin opět připojil roku [[748]] k&nbsp;říši Bavorsko a&nbsp;v&nbsp;tomtéž roce oslavil i&nbsp;další úspěch – narodil se mu vytoužený syn a&nbsp;následník trůnu Karel. Tato událost probudila v Pipinovi přání trvale zajistit vládu v&nbsp;říši pro svoji dynastii. Již od roku [[749]] spolupracoval s&nbsp;papežem [[Zachariáš (papež)|Zachariášem]] na převratu, který by již definitivně odstranil merovejské panovníky a na jejich místo dosadil Pipinův rod. Tehdejší merovejský král [[Childerich III.]] i&nbsp;jeho syn putovali do [[klášter]]a a&nbsp;papež přikázal korunovat novým franským králem Pipina.
 
Roku [[751]] tedy zvolili franští magnáti králem Pipina a&nbsp;ten byl v&nbsp;[[Soissons]] pomazán podle starozákonní tradice, čímž se mu dostalo také křesťanského posvěcení. Pipin pak nadále spolupracoval s&nbsp;papežskou kurií, roku [[754]] zastavil [[Langobardi|Langobardy]], kteří opět ohrožovali [[Ravennský exarchát]], na jehož území se nacházel [[Řím]] a&nbsp;tedy i&nbsp;papež. O&nbsp;dva roky později daroval Pipin [[Pipinova donace|svojí donací]] území bývalého Ravennského exarchátu papeži, čímž vznikl [[Papežský stát]] trvající až do roku [[1870]]. Ochráncem papežů se tak od nynějška stal namísto byzantského císaře franský král. Pipin se nadále snažil upevňovat svou pozici v&nbsp;Německu boji s&nbsp;částečně stále ještě pohanskými Frísy, ale také s&nbsp;Bavory a&nbsp;Sasy, kteří nadále odmítali přijmout franskou nadvládu. Pipin měl dva syny, Karla a&nbsp;Karlomana a&nbsp;před svou smrtí je roku [[768]] prohlásil se souhlasem franských velmožů za své následovníky a&nbsp;rovné dědice.
==== Správa říše ====
[[Soubor:Frankish Empire 481 to 814-de.svg|right|thumb|Měnící se tvář říše mezi lety 481 až 814]]
Karel se i&nbsp;po císařské korunovaci snažil být především vládcem Franků. Rozlehlou říši rozdělil jako kdysi merovejci na [[hrabství]], která spravovala [[Hrabě|hrabata]], vybíraná panovníkem. V&nbsp;pohraničí byly místo hrabství zřizovány [[Marka (území)|marky]] v&nbsp;čele s&nbsp;[[markrabíMarkrabě|markrabími]]mi. Marky byly obsazovány vojáky, kteří měli za úkol bránit říši před útoky zvenčí. Středisky správy byly falce, královské dvorce s&nbsp;palácem, rozmístěné v&nbsp;různých částech země. K&nbsp;nim příslušely statky. Kontrolu nad celým územím prováděl král, který se svojí družinou objížděl zemi. Říše neměla hlavní město, v&nbsp;němž by trvale sídlil. Při tehdejší malé úrodnosti totiž početný královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i&nbsp;pícnin z&nbsp;širokého okolí. Panovník byl proto nucen cestovat po statcích, na nichž mu poddaní vždy přichystali dostatek obživy a&nbsp;čerstvé koně pro něho osobně i&nbsp;jeho družinu. Karel ovšem nejraději pobýval v&nbsp;[[Cáchy|Cáchách]], kde si nechal postavit výstavný císařský palác. Z&nbsp;rozlehlého objektu se jako jediná dochovala pouze osmiboká kaple (''Oktogon''), před níž byl císař pohřben. Nese výrazné znaky byzantského slohu.
 
==== Karolinská renesance ====
Franská říše dospěla za vlády Karla Velikého ke svému vrcholu, ale její rychlý vzestup už v&nbsp;sobě skrýval zárodky úpadku. Nebylo v&nbsp;silách ani nejschopnějšího z&nbsp;panovníků, aby dokázal prostředky běžnými v&nbsp;té době udržet tak ohromnou říši pod jedinou vládou. Výboje, které přinášely bohatství a&nbsp;rozšiřovaly moc krále, skončily. Bohatí a&nbsp;vlivní šlechtici o&nbsp;mocného vládce nestáli, a&nbsp;tak využívali každé příležitosti k&nbsp;odboji proti němu.
 
Karlův syn a&nbsp;nástupce císař [[Ludvík ZbožnýI. Pobožný|Ludvík zvaný Zbožný]] (vládl [[814]]–[[840]]) rozhodně energickým vládcem nebyl. Aby předešel sporům o&nbsp;trůn, rozhodl, že říše bude napříště rozdělena mezi jeho syny. Bez úspěchu pak usiloval o&nbsp;to, aby nejstaršímu z&nbsp;nich, [[Lothar I. Franský|Lotharovi]], připadla s&nbsp;císařským titulem i&nbsp;vláda nad bratry. Rozbroje mezi Ludvíkovými syny vypukly ještě za otcova života a&nbsp;po jeho smrti vyvrcholily rozdělením franského státu, které bylo roku [[843]] potvrzeno [[Verdunská smlouva|smlouvou uzavřenou ve Verdunu]]. Nejmladší Ludvíkův syn [[Karel II. Holý|Karel zvaný Holý]] získal západofranskou říši, jež dala základ středověkému francouzskému království. Francie se stala přímou pokračovatelkou Franské říše a&nbsp;památku na germánské Franky si dodnes nese ve svém názvu. [[Ludvík II. Němec|Ludvíkovi zvanému Němec]] připadla východofranská říše, budoucí Německo. Lotharovi zůstal jen nesourodý pás území mezi oběma říšemi včetně Itálie, na němž se nikdy nevytvořil jednotný státní útvar (tzv.&nbsp;[[Středofranská říše]]), a&nbsp;císařský titul, ovšem bez pravomoci nad mladšími bratry a&nbsp;jejich državami. Severní část Lotharovy země, nazvaná podle jeho stejnojmenného syna [[Lotharingia]] (Lotrinsko), se brzy stala předmětem častých územních sporů mezi Francií a&nbsp;Německem.
 
Karlovští vládci následujících generací byli většinou jen slabými panovníky. Později přestali usilovat o císařskou korunovaci a&nbsp;titul římského císaře v západní Evropě opět zanikl.
* {{Citace periodika | příjmení = Drška | jméno = Václav | titul = Collatio episcoporum: Krieg mit Chlodwig oder den Franken? | periodikum = Prague Papers on the History of International Relations | rok = 2007 | ročník = 11 | číslo = | strany = 9-20 | url = http://usd.ff.cuni.cz/?q=system/files/Dr%C5%A1ka.pdf | formát = PDF | id = ISBN 978-80-7308-208-6}}
* {{Citace monografie | příjmení = James | jméno = Edward | odkaz na autora = | titul = Frankové | vydavatel = Nakladatelství Lidové noviny | místo = Praha | rok = 1997 | počet stran = 275 | isbn = 80-7106-200-6}}
sdasdasdas
=== Související články ===
* [[Frankové]]